Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nádrž plná lásky - 1. část

03.03.2011 (18:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2041×

Zaria

To se muselo stát zrovna mně. Párty v novém baru v Port Angeles mě zrovna nenadchla a teď ještě tohle. Moje auto zůstalo stát po děsivém ránu uprostřed lesa a nedalo se přesvědčit, aby dojelo ještě aspoň pár mil k nejbližšímu městu. Jaká byla šance, že tu teď, uprostřed noci, pojede někdo ochotný zastavit a pomoct? Pokud tu vůbec někdo pojede, bude si myslet, že je to past, nebo bude chtít na oplátku víc než jen poděkování.

V duchu jsem znovu proklela ten pitomý nápad jet tak daleko stejně jako svoje kamarádky, které mě nechaly odjet samotnou, a v klidu si nechávaly kupovat drinky a balit se těmi přiblblými puberťáky. Domů jsem to měla ještě dost daleko. Odhadla jsem, že nejbližší město je momentálně Forks, ale i z něj mě čekala ještě nejmíň hodinová cesta. Lítostivě jsem se otočila ke svému autíčku. Ať už mu bylo cokoli, pořádný kopanec do kola to nespravil. Škoda, na televizi funguje spolehlivě.

Začala jsem přemýšlet, jak co nejpohodlněji strávit noc, když se na horizontu objevila záře světlometů. To snad není možné. Že bych opravdu měla kliku? Než auto stihlo dojet těch pár desítek metrů ke mně, vzala jsem si do ruky francouzský klíč (mimochodem jediné nářadí, které jsem tu měla) jen tak pro jistotu - co kdyby se řidič postaršího SUV řadil do skupiny těch, kteří dají přednost rychlému potěšení…

Auto zastavilo kus za mým a já se smíšenými pocity sledovala, jak se otevřely dveře. Na jednu stranu jsem nemohla uvěřit svému štěstí, na druhou jsem se nechtěla radovat předčasně.

Ven vylezl dost vysoký a svalnatý kluk – od pohledu indián. Netvářil se nijak nebezpečně, na tváři měl přátelský úsměv a vypadal vlastně docela sympaticky, ale klíč jsem z ruky přesto nepustila, jen jsem ji schovala za záda.

Pár vteřin jen stál a zíral na mě. Pak ale prudce zamrkal a rychle, jako by chtěl dohnat čas, který ztratil, ze sebe vychrlil: „Ahoj, potřebuješ pomoct? Já jsem Collin.“

Usmála jsem se a pocítila iracionální úlevu. Jako kdyby existovalo nějaké pravidlo, že se na vás sexuální maniak vrhne hned a nezaobírá se první představováním. Najednou jsem se cítila úžasně v bezpečí. „Ahoj, já jsem Zaria… a díky, že jsi zastavil. Přestalo mi jet auto a zaboha nevím, co s tím může být.“

Collin přikývl a začichal. „Neteče ti benzín?“

Napodobila jsem ho a zděsila se. Vážně tu byl cítit. Kluk se hbitě sehnul a ve vzporu ležmo (jako kdyby dělal kliky), aby se neumazal, pozoroval tmu pod mým autem. Po necelé minutě se zvednul a dívaje se na ruce, které si oprašoval, prohodil:

„Řekl bych, že to bude nádrž. Možná je proražená, nebo tak něco…“

Zírala jsem na něj, on na mě… a pak jsem si všimla, jak zašilhal na mé auto a přes tvář mu přeběhl nejistý výraz. „Jen hádáš, co? Nevíš, co s tím je.“

Úlevně se rozesmál a vesele na mě mrknul. „Ne, vlastně ne. V téhle tmě bych to nepoznal, ani kdybych tomu rozuměl. Jediný, co vím, je, že cítím benzín… a je dost pozdě na to, abys tu čekala na dalšího zoufalce, který pojede kolem. Mám kamaráda, který se v autech vyzná. Můžu mu zavolat, aby přijel, nebo tě někam hodit, a necháme to na zítra.“

Tázavě a taky trochu s nadějí (aspoň tak mi to připadalo) se na mě zadíval a já přemýšlela. Chtělo nebo nechtělo se mi tu stát po tmě s tímhle klukem (který se jen tak mimochodem zdál být prima a líbil se mi)? A pokud ne, měla bych s ním nasednout do auta a nechat se odvézt? Odvezl by mě vůbec až domů, když je to taková štreka? A byla bych ochotna přenocovat někde jinde?

Příliš mnoho otázek na tak krátkou chvíli – to zřejmě pochopil i Collin, protože když jsem zvedla hlavu, abych ho znovu podrobila svému zkoumavému pohledu, držel už v ruce mobil a čekal na spojení. Vážně je s někým tak dobrý kamarád, aby mu mohl volat takhle dlouho po půlnoci?

Odpověď přišla rychle.

„Ahoj Jaku, promiň, že volám tak pozdě, ale… Jo, já vím, kolik je. Teda aspoň rámcově. Omlouvám se, nechtěl jsem tě vzbudit, sotva jsi usnul… Ne, žádný poplach, jen tu mám auto, které nejede a…“ usmál se na mě a znovu se mi podíval do očí s takovou hloubkou, že se mi málem podlomila kolena, „krásnou dívku, která si není jista, jestli mi může věřit.“

Vydechla jsem. To jsem vážně tak čitelná? Ale byla jsem ráda, že mu nemusím vysvětlovat své rozpaky.

„Jo… Já nevím, je tu děsná tma… Ne, vážně sebou baterku nenosím… To sice můžu, ale přece víš, že stěží poznám ostřikovač od baterie… To by bylo lepší. Nejsme daleko – stojí kus od Forks směrem na Port Angeles… Prima, počkáme tu. Tak zatím.“

Nervózně jsem si kousala ret, ale když Collin skončil, povzbudivě se na mě usmál. „Neboj, Jake je na auta machr. Za chvíli tu bude.“

Mrknul na hodinky, opřel se o mou kapotu a s radostným výrazem v očích se na mě zadíval. „To znamená, že mám tak půl hodiny, abych o tobě stihl zjistit něco víc než jen to, že jsi tu ztroskotala.“

Usmála jsem se a uvolněně se opřela vedle něj. „Díky. Vážně si toho vážím.“

Collin se usmál. „Rádo se stalo. Přece tě tady nenechám samotnou. No takže - odkud jsi?“

„Bydlím v Makah Bay.“

Ušklíbla jsem se, když mu obočí vylétlo až k ofině. „Vážně? Nevypadáš jako indiánka.“

Našpulila jsem pusu a pak jsem ucedila: „Obě babičky byly indiánky, takže jsem čtvrtinová. Náš rodokmen je trochu složitý, tak promiň – nerada ho rozebírám. Nicméně teď tam bydlím, aspoň dokud nevypadnu na vysokou.“

Zazubil se na mě a oči mu vesele zahrály. „Taky šílíš z vesnice?“

Rozesmála jsem se a přikývla. „Dalo by se to tak říct.“

Pak jsem se zachmuřila a pokračovala: „Proto tu teď taky tvrdnu. Vyrazily jsme s holkama na dámskou jízdu, ale trochu se to zvrtlo. Jim se tam líbilo, já se zas tolik nebavila.“

Zašklebila jsem se, ale Collin se uculil a chytil mě za ruku. „Tak to bych jim měl poděkovat, jinak bych tu s tebou teď nestál.“

Chvíli se mi díval do očí, až jsem cítila, že červenám. Když si to uvědomil, pustil mě a znovu zkontroloval čas. Pak se rozhlédl kolem, jako by čekal, že se někdo vynoří z lesa. „Už by tu měl každou chvíli být.“

K mému překvapení se opravdu vzápětí z temnoty lesa naproti vyloupl další kluk. Postavou, výškou a rysy si byli s Collinem tak podobní, že by mohli být klidně bratři. Zazubili se na sebe, a když došel až k nám, odložil si kufr s nářadím. Natáhl ke mně ruku: „Ahoj, tak to ty jsi ta nešťastnice, co tu zůstala trčet s tímhle uchem?“

Naznačil, že chce dát Collinovi záhlavec, ale ten se rychle vyhnul a zabručel: „Hej, dávej si pozor na jazyk.“

Pozorovala jsem je s očima na vrch hlavy, ale nově příchozí se jen usmál. „Já jsem Jake a pro dnešní noc budu tvůj automechanik, jak to tak vypadá.“

Udělal něco jako pukrle a já se zahihňala. „Díky, moc si toho vážím. Zaria.“

Jake kývl a otevřel kufřík. Vytáhl pořádnou baterku a posvítil si pod auto. „No, tak tohle bude sranda.“

Mrknul na Collina. „Kolik máš benzínu? Jestli to opravím, bude potřebovat dotankovat, protože podle toho, že teď už ten benzín jen kape, zůstaly jí v nádrži sotva výpary a ty nebudou stačit ani na dojetí k nejbližší pumpě.“

Collin se na něj zadíval s nábožnou úctou: „My ti věříme, Jaku… a kdybys to nezvládl, mám v autě lano.“

* * *

Čas letěl, a když Jake prohlásil, že je všechno tak, jak má (vyměnil prý jakousi prasklou hadičku k přívodu čehosi), v dálce se objevili první poslové svítání. Překvapilo mě, jak rychle mi to uteklo. Collinova přítomnost, jeho vtip a posléze i rameno, když mi začala padat hlava, měly přímo zázračné účinky.

Přivázali jsme moje auto za Collinovo a oba jsme nasedli. Čekala jsem, že Jake se posadí ke Collinovi, ale on k mému překvapení sebral kufřík, zamrkal na Collina, mávnul na mě a s mohutným zíváním zmizel mezi stromy. Vážně zvláštní kluk. Snad budu mít příležitost pořádně mu poděkovat.

Cesta k pumpě netrvala dlouho. Načepovala jsem benzín a zoufale přemýšlela, jak se rozloučit. Ztěžoval mi to i fakt, že mi do toho vůbec nechtělo. Jak je možné, že jsem s Collinem strávila pouhých pár hodin a najednou před sebou jasně vidím, jaký by byl náš život za rok, dva, deset, jak spolu založíme rodinu a zestárneme?

Odložila jsem tankovací pistoli a šla dovnitř zaplatit. Když jsem vycházela, trochu jsem zadržela dech, Collin se však stále opíral o dveře řidiče. Usmál se na mě. „Tak to vypadá, že naše dobrodružství končí, co?“

Přikývla jsem a nervózně jsem si žmoulala ruku. Collin byl najednou velmi blízko… „Moc rád bych tě ještě viděl, Zar, dáš mi číslo?“

Srdce se mi rozběhlo tak rychle, že ho musel slyšet. Kývla jsem, vlezla jsem do auta pro kabelku a horečně jsem ji začala prohledávat, abych našla mobil. Když se mi to konečně podařilo, úlevně jsem se usmála a narovnala se. Collin už měl svůj v ruce.

Nadiktovala jsem mu číslo a on mě v zápětí prozvonil, jako by si chtěl být jistý, že jsem ho nepodvedla. Jeho úsměv zářil jako právě vyšlé sluníčko. „Zavolej, až dorazíš domů, ať vím, že tě nemusím jet hledat někde po cestě.“

Ušklíbla jsem se. „Pro dnešek jsem si snad už smůlu vybrala, ne?“

„Stejně mě prozvoň - jen pro jistotu.“

Collin se ke mně trochu naklonil a já zadržela dech. Lehce mi přejel po tváři a pak své prsty nahradil rty. Dal mi rychlou, téměř kamarádskou pusu na tvář, ale když se oddálil, červenali jsme se oba, jako kdybychom nikdy předtím nikoho nelíbali. Tohle navíc ani nebyl polibek. S hlavou plnou zmatku jsem nastoupila do auta, Collin za mnou pečlivě zabouchl dveře a naposled se na mě usmál. „Dobře dojeď. Nemůžu se dočkat, až tě znovu uvidím.“

Oplatila jsem mu úsměv, nastartovala jsem a vyjela. Měla jsem pocit, že zůstat s ním ještě chvíli, neodjedu vůbec. I tak jsem ale neodolala a sledovala ho ve zpětném zrcátku, dokud nezmizel za ohybem cesty. Díval se za mnou.

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nádrž plná lásky - 1. část: