Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nahý omyl

18.10.2011 (15:00) • Kim • FanFiction jednodílné • komentováno 149× • zobrazeno 20845×

Bylo právě jedenáct hodin odpoledne a ve škole probíhala přednáška výtvarných umění. Měla jsem tuto hodinu ráda. Obvykle jsem sedávala v první řadě, aby mi nic z toho, co říkala profesorka Cullenová, neuteklo, ale dneska jsem si vybrala místo vzadu. Byla jsem úplně nepoužitelná. Nejen že moje hlava byla jako střep, samovolně mi padala na lavici a má víčka jakbysmet, ale taky jsem se potýkala s potížemi udržet snídani v žaludku. Za tento můj stav nestav mohla má spolubydlící Tanya.

To ona mě včera večer vytáhla na jednu skleničku. Prý, že jsem pořád zavřená v pokoji, neužívám si života a jedna sklenička mi nic neudělá. Z jedné skleničky se staly dvě láhve, přičemž půlku jedné jsem musela vypít sama, když se Tanya někam vypařila s pohledným blonďákem v závěsu. Tanya nebyla žádná světice, pokud šlo o kluky. Každé ráno jsem v naší kuchyni poznávala nové a nové pánské návštěvníky.

„Bello? Bello?“ přerušil mě z polospánku hlas profesorky Cullenové. Urychleně jsem se narovnala a automaticky zvedla ruku nahoru. Teprve poté jsem se začala rozhlížet po celé posluchárně, o co vlastně jde. Všechny páry očí v místnosti byly upřeny mě.

„Ach, támhle jsi,“ usmála se profesorka. „Tak co na to říkáš? Souhlasíš?“ zeptala se mě a čekala odpověď na otázku, kterou můj mozek nezaznamenal. Chtěla jsem se jí optat, zda mi může otázku zopakovat, ale tuhle myšlenku jsem okamžitě zahnala. Přece nebudu upozorňovat na to, že jsem nedávala pozor.

„A-ano?“ vykoktala jsem odpověď, kterou jsem protáhla do otázky. „Ano,“ řekla jsem už pevně rozhodnutá. Několik blízko sedících studentů se uchechtlo a začalo si mezi sebou šuškat. Už dávno jsem se smířila s tím, že mě všichni považují za divnou. Byla jsem ta holka, která se s nikým nebaví. Neřešila jsem to.

„Výborně! Já věděla, že na tebe je vždy spoleh,“ pochválila mě a já jako na povel zčervenala. „Všichni, co jste tady, byste si měli vzít z Belly příklad.“ Teď už mluvila k celé třídě a opět se ozýval ten trapný smích. Ale já pořád nevěděla, na co že jsem to kývla. „Jelikož už jsi několikrát v ateliéru byla, tak ti nemusím říkat co a jak,“ oznamovala mi a mně už bylo vše jasné. Jak sama řekla, v ateliéru jsem nebyla poprvé.

Byla to malá budova nedaleko školy, která sloužila škole pro praktickou výuku. Uvnitř se nacházelo několik plně vybavených místností potřebnými materiály pro malování, design, sochařství a ostatní výuku.

Není to tak dávno, kdy jsem tam byla naposledy. Díky svému prospěchu jsem zastupovala školu na různých výstavách.

Každý zástupce dostal nějakou předlohu, kterou měl převést na plátno. Já už malovala starodávnou vázu ze 14. století, kytici slunečnic a další věci. Teď jde určitě o to samé. Akorát místo vázy dostanu například nějakou misku s ovocem. Nechápu, proč se nikdo jiný nepřihlásil.

Po skončení hodiny si mě ještě odchytila profesorka a oznámila mi, že model bude připraven v deset hodin, tak abych přišla v čas. Termín model mi přišel trošku zvláštní, ale nějak dlouho jsem nad tím nepřemýšlela. Všechno jsem jí odkývala a jediné, po čem jsem toužila, bylo dát si horkou sprchu, aspirin a zalézt do postele. Tohle Tanye nedaruju.

***

Opatrně jsem odemkla dveře a nakoukla do předsíně. Vedle Tanyiných drahých lodiček se válely pánské, bílé tenisky. Otráveně jsem protočila oči a vešla dovnitř. Z její ložnice se ozývaly tlumené hlasy a sem tam Tanyin pisklavý smích. Nezaregistrovali mě, ale to jsem se rozhodla změnit.

Znovu jsem otevřela vchodové dveře a pořádně s nimi třískla. Nastražila jsem uši a čekala, co se bude dít. Všechny zvuky utichly a já se pomalu plížila ke dveřím jejího pokoje. Být o kousek blíž, měla bych zlomený nos.

Dveře se prudce rozletěly a v nich stála rozježená Tanya ve svém růžovém županu. Když mě spatřila, pokusila se upravit a nevinně se usmála.

„Už jsi doma?“ zeptala se udiveně, i když věděla, že v tuto dobu mi končívá škola. Jen jsem přikývla a šla si najít něco k snědku do kuchyně.

„Tohle je Jimmy a právě odchází.“ Odněkud zpoza dveří vytáhla vysokého, hnědovlasého kluka, který si právě zapínal knoflíčky na košili. Poté ho strčila směrem do předsíně a šla za mnou.

Zatímco já jsem si točila vodu do skleničky, Tanya se posadila na kuchyňskou desku vedle dřezu. Zvedla jsem jedno obočí a podívala se na svou spolubydlící pohledem - to nebyl ten kluk ze včerejška.

„Co?“ Rozhodila rukama. „S tím ze včerejška mi to nevyšlo, a když jsem se vrátila ke stolu, už jsi tam nebyla. Jimmy byl tak ochotný a odvezl mě domů.“

„Už jsem tam nebyla?“ zasmála jsem se nevěřícně a provrtávala ji pohledem. „Čekala jsem tam na tebe hodinu a půl. Hodinu a půl,“ zopakovala jsem ten časový údaj, aby si uvědomila, kolik to vůbec je.

„Promiň,“ řekla s provinilým výrazem. „Mám nápad!“ vypískla z ničeho nic. Chytila má ramena a prudce si mě otočila čelem k sobě. „Co bys řekla na to, kdybychom si zítra vyrazily. Jen ty a já. Zajdeme na manikúru, pedikúru, ke kadeřnici… Prostě takový ženský povyraženíčko.“ Nešlo si nevšimnout těch jejích nadšených jiskřiček v očích, když se zmiňovala o všech těch otřesných věcech.

Za tu dobu, co spolu bydlíme, jsme nic podobného nepodnikly, kromě toho včerejška. Já většinu času trávila ve škole nebo zavřená v pokoji a Tanya se naopak doma zdržovala jen velmi málo. Proto jsem byla ráda, že mám na zítřejší den alibi. „Slibuju, že tentokrát už tě nikde nenechám. Tak co na to říkáš?“

„Zní to vážně zajímavě, ale já zítra nemůžu.“

„Nemůžeš, jak nemůžeš? Pokud vím, tak jsi mi včera říkala, že máš ve škole volno,“ šermovala mi před obličejem svým kostnatým prstem a nedůvěřivě si mě měřila. „Tak co je to za chlapa?“ Myslí ta holka taky na něco jiného? To ji zrovna musela napadnout ta nejnepravděpodobnější věc na světě -teda v mém případě?

„Musím do školy.“

„Děláš si srandu, že jo? Řekni, že je to vtip.“

„Není to vtip,“ vyštěkla jsem uraženě. „Dostala jsem od profesorky nějaký úkol.“

„Od Cullenové?“ vytřeštila oči a vypadala, že to s ní brzo flákne o zem. Nejistě jsem přikývla a pro jistotu si připravila sklenici vody, kdyby bylo potřeba vzkříšení. Chvíli na mě nepřítomně zírala, než se jí na obličeji usadil blažený úsměv. S tím samým výrazem se posadila k jídelnímu stolu a dlaněmi si podepřela hlavu. Přitom se dívala do stropu.

„Ta má úžasnýho syna,“ zapředla zamilovaně a taky si tak povzdechla. Měla jsem obrovskou chuť vychrstnout jí tu vodu, co jsem stále držela v ruce, do obličeje. Přemohla jsem se a jen protočila oči v sloup.

„Bella volá Tanyu. Vrať se zpátky na zem.“ Hlasitě jsem jí luskla před obličejem, až nadskočila.

„Tys ho neviděla. Já jo a musím říct, že lepší zboží nenajdeš.“ Významně se na mě podívala. Obdivně pískla a začala rukama naznačovat něco, o čem jsem se rozhodla dál nepřemýšlet. „Kdyby právě teď nebyl někde v cizině, už dávno by byl můj.“ Ačkoli by se Tanya mohla zdát velmi sebevědomá, měla pravdu. Jí stačilo, když se na nějakého muže jen podívala a už se jí plazil u nohou.

„Jsi blázen,“ zasmála jsem se.

„Jen nech bejt. Taky by se ti líbil.“

„Nelíbil,“ ujistila jsem ji o opaku. Mě jen tak nějaký kluk do kolen nedostane. A proč taky? S chlapy je jen samé trápení.

„Ale líbil,“ hádala se. „Takže z toho zítřka teda nic nebude?“ Záporně jsem zakroutila hlavou. „Protože… Proč vlastně? Neříkej, že zase musíš něco napatlat na plátno?“ Při slově napatlat mi z očí šlehaly blesky, ale přesto jsem přikývla. „Ježíš, kdybys malovala alespoň nahý chlapy. To bych chápala, ale takhle…“ rozčilovala se, zatímco já se dusila smíchy. Proč mě nepřekvapuje, že si Tanya všechno spojuje s muži?

Nechala jsem tam brblající Tanyu o samotě a zavřela se v pokoji. Pečlivě jsem si připravila všechno na zítra a vůbec nepostřehla, že by má spolubydlící opustila byt. Teprve až kolem půlnoci bouchly dveře a ke mně dolehl hlas Tanyy a cizího muže, kterému se díky alkoholu pletl jazyk. Dobrou chvilku něco tvořili v obýváku a následně se odebrali do jejího pokoje. Už jsem na její noční návštěvy byla zvyklá. Otočila jsem se na druhý bok a znovu se odebrala do říše snů.

Ráno jsem vstávala se zvláštním pocitem už o dvě hodiny dříve, než byl nastavený budík. Dalo by se říct, že jsem byla nervózní, což se mi nikdy předtím se mi to nestalo.

V celém bytě bylo ticho, takže Tanya ještě buď spala, anebo nebyla vůbec doma. Dvakrát jsem to neřešila. Udělala jsem si kafe a v klidu si přečetla ranní noviny. Stále byl ještě čas, tak jsem si pustila nějaký kanál o vaření a nepřítomně na něj koukala.

Po deváté jsem si posbírala všechny potřebné pomůcky a vydala se k autu. Díky tomu, že už jsem v ateliéru několikrát byla, znala jsem nejen cestu, ale především i veškeré zkratky, a tím se vyhnula dopravní špičce, která začínala vládnout městu.

Uběhlo sotva dvacet minut a já už parkovala před starší budovou. Naproti vchodu se nacházela recepce, kde si mě zapsali a dali mi klíč od dveří.

Odemkla jsem a vešla do místnosti, která spíš působila jako nějaký sklad. Našly se tu různě věci. Od všech možných barev až po malířské stojany.

Rozhlížela jsem se kolem dokola, ale žádná předloha tu nebyla připravená. Podívala jsem se na své hodinky a pokrčila rameny. Ještě byl čas, tak mi to asi přinesou později.

Asi jsem byla tak zabraná do svých myšlenek, protože jsem leknutím až vyjekla, když se za mnou ozval skřípavý zvuk.

„Ahoj,“ pozdravil mě potichu nějaký cizí kluk, který tam něco tvořil s pohovkou a nervózně po mně pokukoval. Musela jsem uznat, že byl velmi pohledný. Tipla bych si, že byl o pár let starší než já.

Vysoká postava, svaly rýsující se mu pod černou košilí, nádherná tvář s bronzovými, rozcuchanými vlasy a zlatýma očima. Celkově byl k sežrání. Bože, už mluvím jako Tanya. Ta holka má na mě špatný vliv. Ještě jednou jsem ho okoukla a nemohla se zbavit dojmu, že ho odněkud znám.

Jako naschvál si mého zkoumavého pohledu všiml a kouzelně se na mě usmál. Z jeho úsměvu se mi do tváří začala hrnout červená, a proto jsem se okamžitě rozešla ke svým věcem a začala si pomalu všechno připravovat.

Netrvalo to dlouho a byla jsem hotová, jenže nikdo sem nepřišel s žádnou vázou nebo mísou, kterou bych teoreticky měla malovat. Jediný, kdo se tu kromě mě pohyboval, byl ten kluk. Otočila jsem se na něj, abych se ho zeptala, jestli o něčem neví. Jenže když jsem na něj obrátila, srdce se mi zastavilo a div se o mě nepokoušel infarkt.

„Proboha, co-co to děláš?“ vyhrkla jsem přidušeně a očima sjížděla po jeho nahé hrudi až k rozepnutým kalhotám, které si právě stahoval ke kolenům. Zalapala jsem po dechu a okamžitě se k němu otočila zády.

„Svlékám se?“

„Ale-ale proč?!“ Srdce mi sprintovalo jako o závod. Určitě je to nějaký úchyl, co mě chce znásilnit.  „Vezmi si, co chceš, ale mě nech na pokoji. Prosím,“ žadonila jsem.

„O čem to mluvíš?“ zasmál se ten kluk za mnou. „Jsi ta holka, co měla dneska přijít malovat nebo snad ne?“ O čem to ten blbec mluví. Snad si nemyslí, že… A kruci!

„Chceš říct…?“ Otočila jsem se na něj s otazníky místo očí.

Pokud jsem se ho na něco toužila zeptat, tak stačil jediný pohled na jeho stále částečně odhalené tělo a všechny otázky a myšlenky se mi z hlavy vykouřily. S vykulenýma očima jsem se vrátila ke konverzaci zády. „Nejsi mísa s ovocem,“ zavyla jsem pološeptem spíše k sobě.

„Co říkáš?“

„Říkám, že se stal nahý omyl. Teda malý, malý omyl.“ Urychleně jsem opravila tu blbost, co ze mě vypadla. Byla jsem nesmírně ráda, že k němu stojím zády a on tak nemůže vidět můj červený obličej. I když jsem měla neblahé tušení, že studem musím mít červené i vlasy. Zatímco já se snažila všechno vydýchat, kluk za mnou se nacházel v obrovském záchvatu smíchu. „Mohl by ses obléknout, prosím?“ houkla jsem na něj přes rameno a spínala k bohu, aby to udělal a já mohla vypadnout pryč.

Napínala jsem uši a poslouchala, co se za mnou děje. Chvilku bylo ticho a pak jsem zaslechla zvuk šustění látky, zapínání zipu a znovu šustění.

„Hotovo,“ oznámil a podle mých uší se někam přesunul.

Nervózně jsem si skousla ret a s hlavou sklopenou k zemi se otočila. Očima jsem našla jeho boty a stoupala výš. Už u kolen, které byly schované pod látkou, jsem si mohla oddechnout. Konečně se naše pohledy setkaly. Ten naháč seděl na té pohovce a měřil se mě zadumaným pohledem, který jsem mu s radostí oplácela.

„Budeš na mě ještě dlouho zírat, nebo mi konečně řekneš, co to mělo znamenat? “ řekla jsem pevným hlasem a nepřístupně si založila ruce na prsou. Dělalo mi obrovským problém udržet oči na jeho tváři. Občas se stalo, že mi sjely níž a znovu jsem si ho představila bez toho oblečení.

„Nevím víc než ty. Bylo mi řečeno, že sem mám přijít a bude tu na mě čekat nějaká holka.“

„A kdo ti to jako řekl?“ prskala jsem na všechny strany. Dokud nedostanu nějaký důkaz, že všechno co říká je pravda, neuvěřím mu ani nos mezi nohama… nohama…? Kdy ses mu zase podívala tam dolů? Do očí se mu dívej, do očí!

„Má matka. Esmé Cullenová.“

„Tvá matka je profesorka Cullenová?“ vykulila jsem oči a nemohla popadnout dech. Teď už mi bylo jasné, koho mi ten kluk připomíná. Oči stejné barvy má i moje profesorka na výtvarné umění.

„Já ti to neřekl?“ Zmateně se podrbal na zátylku a nejistě se na mě usmál. Vyskočil z gauče a vydal se ke mně.

„Ne,“ zasmála jsem se falešně a šly na mě mdloby.

Až řeknu Tanye, že jsem se setkala s jejím objektem zájmu a ten se přede mnou málem celý svlékl, tak se složí. Na jedné věci jsem s ní musela souhlasit – líbil se mi.

„Asi bych se měl představit,“ zeširoka se usmál a natáhl ke mně ruku, „Edward Cullen.“

„Bella.“ Na chvilku jsem zaváhala, než jsem ji přijala.

Bylo tu docela teplo, takže když mou teplou ruku stiskla úplně ledová, ucukla jsem a překvapeně se na Edwarda zadívala.

„Je ti zima?“ zeptala jsem se starostlivě. Edward po mně střelil vyděšeným pohledem a pravou ruku si ihned strčil do kalhot. Teprve pak mírně zavrtěl hlavou „To je tím, jak jsem se tu zbytečně svléknul,“ vtipkoval.

O tom, jestli to bylo zbytečné, by se dalo polemizovat. Nahlas jsem samozřejmě nic neřekla – ta červená mluvila sama za sebe.

„Tak já radši půjdu,“ řekla jsem po chvilce trapného zírání z očí do očí a šla si posbírat věci.

„Počkej,“ zastavil mě s naléhavostí v hlase.

Pokřiveně se na mě usmál a rozpačitě se podrbal na krku. S pozvednutým obočím jsem ho sledovala a čekala, kdy konečně promluví.

„Nemůžeš odejít… Co to malování?“

„Řeknu ti to takhle,“ mlaskla jsem a opřela se pohodlně o zeď. „Tohle všechno je jeden velký omyl. Když jsem na tohle všechno kývla, byla jsem jaksi mimo. Nikdy jsem nemalovala člověka a už vůbec ne člověka bez oblečení. Určitě se najde jiná holka, před kterou se budeš moct… ty víš co.“

„Hele, taky nejsem nadšený, že tohle musím dělat,“ znechuceně se zamračil.

„Nejsi tu dobrovolně?“

„Jasně, dobrovolně se svlékám před cizími dívkami. Odhalila jsi mě,“ zasmál se sarkasticky a zvedl ruce nad hlavu.

„Tak proč…?“

„Proč to dělám? Ušetřím tě historky o tom, jak jsem čirou náhodou polonahý vběhnul do pokoje plného lidí a rovnou ti řeknu, že právě díky tomu tu za trest musím být,“ vysvětloval se sklopenou hlavou.

„Cože jsi?“ řehtala jsem se na celou budovu. Edward po mně šlehl ublíženým pohledem. Zmlkla jsem a dál se smála jen v duchu. „Takže za trest, hm? Tak to bys ho měl asi splnit, ne?“

„Takže mi pomůžeš?“ vyhrkl, až se mu radostí rozsvítily oči. Vypadal, že v nejhorším by si klidně klekl na kolena a takhle trápit se mi ho zase nechtělo.

„Ano,“ souhlasila jsem, „ ale tu historku bych si někdy ráda poslechla.“

„Není o co stát,“ mávl rukou. „Děkuju, Bello.“

„Tak se připrav,“ rozkázala jsem mu s hraným klidem. Skutečnost byla úplně jiná. Uvnitř jsem se klepala jako malá holka, když mi došlo, co mě za chvíli čeká.

Přešla jsem k připravenému stojanu a dělala, že si ještě něco potřebuju nachystat. Tak jsem si mohla Edwarda nenápadně prohlížet. Stál ke mně zády a zrovna si rozepínal knoflíčky u košile. Když sklouzla na zem, naskytl se mi pohled na jeho široká, svalnatá záda. Ovšem to byl jen slabý odvar toho, co jsem uviděla, když se otočil. Něco málo už jsem viděla předtím, ale stejně se má tvář zbarvila do nachova. Ten kluk musí trávit veškerý čas v posilovně, jinak jsem si jeho muskulaturu neuměla vysvětlit.

Očima jsem bloudila po jeho těle - od svalnatých paží, přes vypracovaný hrudník až k břichu.

Mému srdci stačil letmý pohled na pár jemných chloupků v jeho podbřišku, aby se okamžitě rozeběhlo kupředu.

„Mám si sundat… i kalhoty?“

Ani ve snu by mě nenapadlo, že se mě nějaký kluk, kterého znám sotva hodinu, bude ptát, jestli si má sundat kalhoty. Tahle jediná věta mě vyřadila z rovnováhy. Podívala jsem se na tu černou látky, co zakrývala Edwardovu dolní polovinu a hlasitě polkla.

„Ne, ale mohl bys je mít rozepnuté,“ napadlo mě najednou.

„Prosím?“ Prudce zvedl hlavu a překvapeně se na mě podíval. Jeden jeho koutek se mu vyhoupl nahoru.

„Rozepni si kalhoty,“ zopakovala jsem. Na každé slovo jsem dávala zvláštní důraz a přitom očima pozorně následovala jeho ruku, která se za tu dobu dostala k zapínání. Dvěma prsty uchopil zip a já musela zatnout zuby, aby nebylo slyšet mé náhle zrychlené dýchání.

Váhavě se na mě podíval a téměř neznatelně pohnul rukou o kousek dolů.

„Víc.“

Opět ten nepatrný pohyb zopakoval.

„Víc,“ vydechla jsem znovu s notnou dávkou netrpělivosti. „Rozepni je úplně,“ vylétlo ze mě, aniž bych to plánovala.

Edward se pobaveně uchechtnul, ale udělal přesně to, co jsem po něm požadovala.

Hlasitě jsem si odkašlala, abych našla svůj hlas, který se někam vytratil. „Teď si lehni támhle na to.“ Ukázala jsem prstem k věci, které se normálně říká pohovka, ale zrovna teď jsem neměla ani ponětí, jak se jmenuju já sama.

Počkala jsem, až se tam Edward nějak uloží a pokračovala. „Fajn. Pravou ruku si dej nad hlavu.“ Názorně jsem mu ukazovala, jak si to představuju. Pak mě napadlo něco, co by ten obraz trochu opepřilo. „A levou si maličko zastrč do kalhot.“

Nic nenamítal. Udělal všechno, co jsem po něm chtěla, a tak bylo načase se pustit do práce.

„Jdeme na to. Uvolni se a jen lež… Nic víc.“

Naposledy jsem se zhluboka nadechla a chopila se malého štětečku. Nemyslela jsem si, že to bude hračka, ale tohle bylo ještě stonásobně horší. Kdykoliv jsem se rukou jen byť přiblížila k ještě prázdnému obrazu, nepřirozeně se rozklepala. Edward vypadal tak dokonale. Bála jsem se, že tohle se mi přenést do obrazu nepovede a celé to zkazím.

Nakonec to nebylo tak těžké. Pečlivě jsem se soustředila na každý kousek Edwardova těla a převáděla ho na plátno. Zrovna jsem byla zabraná do malování Edwardova obličeje, když se můj model začal nahlas pochechtávat.

„Co je?“ Odložila jsem štětec a přísně si založila ruce v bok.

„Co je co?“

„Proč se tak blbě tlemíš?“ Edward dostal záchvat smíchu. „Takhle nemůžu pracovat, když se celej klepeš!“

„Promiň, ale když ty se u toho tváříš tak vážně a přitom roztomile vyplazuješ jazyk.“

Zamračila jsem se na něj, ale raději to nekomentovala. Znovu jsem se chopila palety a dala se do práce.

Po zbytek mého tvoření jsem se snažila tvářit normálně, ale soustředit se na výraz mého obličeje a zároveň na rozhaleného Edwarda přede mnou prostě nešlo. Takže když se Edwardovi znovu rty vytáhly nahoru, jen jsem na něj vyplázla jazyk a pokračovala dál.

Posledních pár tahů a bylo vymalováno. „Mám to, můžeš se obléknout.“ Nebo nemusíš, pomyslela jsem si.

„Můžu to vidět?“ optal se s úsměvem a nadšeně vyskočil z pohovky. Cestou ke mně si oblékal košili, zapínal si kalhoty a jediné, na co jsem se zmohla já, bylo hypnotizovat Edwardovu ruku na tom titěrném zapínání v jeho dolní části. Teprve až když se těsně přede mnou ozvalo zakašlání, odtrhla jsem se, podívala se znovu na své dílo, abych se částečně zklidnila, a teprve pak se mohla věnovat Edwardovi, který mě sledoval se zvednutým obočím. „Tak můžu?“

„Můžeš co?“ vypadlo ze mě zmateně.

„Vidět ten obraz.“ Usmál se a hlavou kývl ke stojanu, který nás odděloval. Znovu jsem okoukla namalovaného Edwarda a zčervenala. Tohle mu přece nemůžu ukázat.

„To nepřichází v úvahu. Absolutně ne!“ Přikrčila jsem se, rukama chytla vršek stojanu a obraz tak zakryla vlastním tělem. Podívala jsem se na Edwarda, který mě propaloval přivřenýma očima a snažil se vypadat naštvaně. Vyplázla jsem na něj jazyk a více se přitlačila ke stojanu.

Edward se ale nedal odradit. Pevně chytil mé ruce držící stojan, jednu podruhé je z něho sundal, a aniž by je pustil, přešel vedle mě. Nedíval se však na svou podobiznu, ale vpíjel se do mě pohledem.

Ruce mi spolu se svými dal za záda a celým tělem se začal přibližovat. Čím blíž byl, tím víc mi vynechávalo srdce a kolena pomalu vypovídala službu. Zavřela jsem oči dřív, než se jeho vypracovaná hruď dotkla té mé. Dýchala jsem zhluboka a napjatě čekala, co přijde. Políbí mě?

Nic takového se ovšem nestalo. Místo toho se jeho stisk zesílil, trochu víc se do mě opřel a já byla nucena udělat několik kroků dozadu, abych nepřepadla. Prudce jsem otevřela oči a nasupeně se podívala na Edwarda, který stál u mého obrazu a zkoumavě si ho prohlížel.

„Esmé bude nadšená,“ zhodnotil mou práci.

„Myslíš?“

„Vím to.“

Přimhouřenýma očima si prohlížel svůj portrét. Pak ze stolku sebral malý štěteček, namočil ho do barvy a několikrát do obrazu čmárnul.

„Taky maluješ?“ zajímalo mě.

„Jo,“ přikývl. Štětec položil zpátky do sklenice a s pobaveným úsměvem se na mě otočil. „Jako prase.“

V tu chvíli mě něco napadlo. Rozhlédla jsem se po celé místnosti a hledala čisté plátno. Na stole leželo jedno menší, které bylo perfektní.

„Co to děláš?“ Nechápavě mě sledoval, když jsem vytahovala nový stojan. „Budeš ještě něco malovat?“

„Já ne,“ zasmála jsem se, „ale ty.“ Otočila jsem se na něj s připraveným štětcem. Ten jeho výraz byl k nezaplacení.

„Edwarde, prosím.“ Hodila jsem po něm štěněčí pohled a jemně ho chytila za konečky prstů. Krůček po krůčku jsem se posouvala blíž k němu, až se dostala tak blízko, že bylo možné cítit jeho studený dech na mé tváři. „Nakresli mi něco,“ šeptla jsem mu do obličeje. Opatrně jsem zvedla jeho ruku a vložila do ní štětec. Za celou dobu se naše oči od sebe neodtrhly.

„Nevím, jestli to dokážu.“ Pozorovala jsem pohyb jeho rtů, ale zvuk, který z nich vycházel, ke mně doléhal z velké dálky.

Zavřela jsem oči a pokusila se zkoncentrovat. „Pomůžu ti.“

Obešla jsem ho a svou pravou ruku omotala kolem jeho zápěstí. „Je jedno, co budeš malovat. Zavři oči,“ pohlédla jsem mu do tváře – opravdu měl své oči zavřené, „a představuj si jako bys to měl přímo před sebou.“ Začala jsem Edwardovou rukou jezdit po plátně. „Nech za sebe kreslit srdce.“

Nechala jsem Edwarda kreslit a posadila se před stojan na gauč. Už vím, proč se mi Edward tehdy smál. On sám se tvářil vážně - krásně krčil obočí a špulil rty –, když jeho ruka rychle jezdila a něco tvořila. Vypadl tak neodolatelně a profesionálně.

„Domalováno!“ Ze snění mě vyrušil Edwardův veselý hlas.

„Ukaž. Jsem hrozně zvědavá,“ vyskočila jsem a rozeběhla se k Edwardovi.

Se smíchem mě zadržel nataženýma rukama. „Uklidni se. Ukážu ti to, ale nejdřív…“ Zadumaně s ďábelským pousmáním si mě prohlédl a štětcem, který stále držel v ruce, mi přesně mezi oči udělal malou čárku.

„Hej! Jen počkej!“

Na nic jsem nečekala a okamžitě taky chmatla po štětci, který byl namočený v zelené barvě. Jedním rychlým tahem měl Edward na nose zelený flek. Jenže Edward byl dvakrát tak rychlejší než já, proto, než jsem se pořádně vzpamatovala, přibyly mi na obličeji další dvě barevné šmouhy. Oběhla jsem stůl s barvami na opačnou stranu, než stál Edward, abych měla aspoň nějakou šanci si štětec obarvit. Modrá barva se bude na jeho dokonalém obličeji obzvláště vyjímat. Už jsem se napřahovala udeřit, ale místo toho se mi jedna Edwardova paže omotala kolem pasu, tak že jsem se nemohla hýbat, a on mi mezitím otečkoval čelo.

„Nesportovní chování. Pusť mě!“

Stisk povolil a já se kvapně otočila, čímž jsem mu udělala jednu čmouhu přes pravou tvář a hned vzápětí přes levou. Teď měl na obličeji dokonalé x. Edward se na mě hraně zamračil a už byl nakročen mi všechno oplatit.

„Už dost,“ dostala jsem ze sebe přes záchvat smíchu, který se přicházel znovu a znovu při pohledu na Edwardův zmalovaný obličej a nejen na ten. Dokonce i jeho oblečení nezůstalo bez následků. Původně černá košile nesla kromě barevných cákanců i dva otisky mých dlaní a o jeho kalhotách ani nemluvě. „Kdybys… kdybys viděl, jak vypadáš.“

„No dovol,“ hrál uraženého, ale koutky úst mu vesele cukaly. „To ty tady vypadáš jak náčelník Apačů,“ ukázal na mě.

„Bello?“ Edward se ocitnul těsně přede mnou a jemně mi palcem setřel fialovou čáru nad rty.

„Ano?“

„Nechtěla bys -“

Než to stačil dopovědět, dveře se se zavrzáním otevřely a dovnitř nahlídla Edwardova matka. Oba dva jsme od sebe odskočili.

„Ach, nechtěla jsem vás vylekat,“ omlouvala se s mírným úsměvem. Nad naším zbarvením jen pobaveně zakroutila hlavou. „Už jste hotoví?“ Nakukovala nám za záda.

„Ehm,“ odkašlala jsem si, nervózně se podívala nejdřív na živého Edwarda a pak na toho neživého za mými zády. „Jo.“ Ač se mi nechtělo, ustoupila jsem.

Profesorka nic neříkala. Dlouho kresbu studovala, nakláněla hlavu na všechny možné strany, až si nakonec prohlédla mě a Edwarda.

„Perfektní.“ Oba nás poplácala po rameni a blaženě se usmála. „Jsi šikovná, Bello.“ Edward ji podpořil značným přikývnutím.

„Děkuju,“ poděkovala jsem jí potěšeně.

„Tak já si vezmu ten obraz a ukradnu ti i Edwarda.“ Při slově ti jsem sebou trhla. Musím říct, že to znělo hezky… Můj Edward. Můj.

„Na shledanou, Bello.“ Cullenová zmizela i s obrazem za dveřmi.

„Dneska to bylo super. Ráda jsem tě poznala, Edwarde.“

„Jo, to bylo. Třeba bychom si to mohli někdy zopakovat,“ zasmál se. Už se nadechoval, že něco řekne, ale byl přerušen hlasem jeho matky z chodby.

„Edwarde!“

Edward naštvaně zatnul čelist a protočil oči. Těsně u dveří se na mě ještě otočil.

„Zavolám ti.“ Palcem a malíčkem u ucha naznačil telefon. Horlivě jsem mu na to zakývala a Edward hned na to zmizel za dveřmi. Okamžik jsem ještě pozorovala místo, kde stál, a hned na to se rozeběhla se stojanu.

Udiveně jsem uchopila obraz do rukou. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Z obrazu na mě hleděla profesionálně nakreslená tvář dívky s čokoládovýma očima a kaštanovými vlasy. Pod tím vším stála jedna jediná věta.

Mé srdce nakreslilo tebe.

BlackStar, tvůj dáreček je tady. Snad tě to tolik nezklamalo.

A co vy ostatní... Co na to říkáte?

Já doufám, že se vám to líbilo a zanecháte mi nějaký komentář. :)

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nahý omyl :