Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Naše budoucnost zůstala na Titanicu

14.04.2012 (21:00) • rezule • FanFiction jednodílné • komentováno 44× • zobrazeno 4411×

Zahleděla se do dáli – slunce pomalu vycházelo a ona se nestačila divit, jaká nádhera díky tomu vznikala. Snad ještě nikdy za svůj poměrně krátký život nevstala tak brzy, aby mohla vidět tu nažloutlou kouli tak časně ráno, že se teprve vykulovala ven.

Nasála do svých plic svěží vzduch a nechala se unášet myšlenkami pryč. Pryč z paluby lodi, kde nyní stála, do vysněné budoucnosti, která už se blížila rychlými kroky, a tak v ní probouzela dětské nadšení, kdysi tolik pečlivě ukrývané jeho majitelkou i její matkou.

Teď si jím ale nechala zaplavit mysl a oddala se mu. Nemělo smysl si jej zakazovat – byla šťastná a bylo jí jedno, jestli to bude až nepatřičně dávat najevo. Proč by neměla?

Již brzy se bude vdávat za muže, kterého miluje, i když v lásku nikdy, ani když byla malá, nedokázala věřit. Teď ji znala – byla zamilována do muže, který její lásku oplácel stejnou mírou, a jejich rodiny jim daly svolení.

V této době byli ti dva prazvláštním jevem – pravá láska neexistovala. Rodiny svým dětem sňatky domlouvaly, už když byly v kolébkách, a na žádné city nezbylo místo. Copak to proboha taky bylo? Jen zbytečný ničemný pocit.

Ale ona po tom, co zjistila, že se má provdat právě za tohoto muže a poznala jej lépe, v lásku a důležitost citů v každodenním stereotypu věřila celým svým srdcem, které od prvního okamžiku setkání s budoucím chotěm patřilo jen a jen jemu.

Teď na něj čekala a nemohla se ho dočkat. V duchu proklínala ty hloupé mravy, které zakazovaly sdílet s mužem ložnici, pokud nebyl pár manželi. Proto musela mít svůj pokoj na druhém konci dlouhé chodby, kde přespávaly i další svobodné ženy. Ale ona už přece svobodná nebyla – byla zasnoubena! Proč ji tedy tolik trápili a ona nemohla být s ním? Ale nahlas by to nepřiznala – na to byla moc nesobecká, nechtěla přidělávat Edwardovi starosti. Přece jí slíbil, že hned v New Yorku se vezmou. Obě rodiny se shodly, že se jejich děti musí vzít na nějakém místě, které bude nezapomenutelné a novomanželskému páru i svatebčanům zajistí velkou publicitu. Těch pár dní už to snad nějak zvládne. Po jeho boku určitě – tím si byla jistá.

Najednou ji z uvažování vyrušily jí tolik známé dlaně, které zakryly její oči. Vytrhla se jim a šťastně se otočila na jejich majitele.

„Edwarde,“ nechala radostně vydechnout svými ústy jeho jméno. Nejraději by ho okamžitě políbila, ale byla si dobře vědoma, že to nemůže.

„Dobré ráno,“ pozdravil ji s úsměvem na rtech dle etikety, přestože by ji nejraději zasypal polibky do vlasů a na rty, které k tomu přímo vzbuzovaly. „Omlouvám se, že jsem byl tak dlouho pryč, ale zdržela mě matka,“ začal omluvným tónem.

Lehce přikývla, že chápe, a přijala jeho nabízené rámě, aby se trochu prošli.

„Děje se něco? Zdáš se mi nervózní,“ ozvala se po chvíli zvláštního ticha – tohle mezi nimi přece nikdy nenastávalo. Měli si stále co povídat a tohle napjaté ticho ji vyvádělo z míry.

„No, abych pravdu řekl, děje. A já se bojím, co mi na to řekneš,“ začal pomalu a sledoval každičký její pohyb v tváři s napjatým očekáváním.

Zastavila se nervózně uprostřed pohybu a vyčkávala, co se bude dít dál. Začínala mít obavy, že si to rozmyslel a chce stáhnout jejich zasnoubení. Protože pak by její život nestál za nic.

„Bello, vím, že na Titanicu jedeme do New Yorku, abychom se vzali.“ Srdce se jí divoce rozbušilo. Byla si jistá, že už ji opravdu nechce. „Ale má rodina si to rozmyslela.“

V té chvíli by se v ní krve nedořezal. Její srdce se zastavilo a chtělo se jí omdlít. Podlaha pod ní se zachvěla a život jí právě proklouzával dlaněmi. Ublíženě stáhla své ruce od něj a oči se jí začínaly naplňovat slzami. Chtěla beze slov odejít, aby se nerozplakala před ním, ale než stihla udělat sebemenší krůček, zastavil ji jeho sametový hlas.

„Počkej, Bello! Nestihl jsem to doříct.“ Chytl ji za paži a oba dva pocítili to tolik známé zajiskření, které se objevilo pokaždé, když se sebe dotkli. „Shodli jsme se na tom, že by bylo lepší, kdybychom se vzali už na lodi. Rodiče souhlasí kvůli ještě větší slávě našich rodin a já bych si tě rád vzal co nejdřív, protože se nemohu dočkat, až budeš paní Masenová,“ promluvil vážným hlasem a očekával její reakci. Ve skrytu duše se ohromně obával, že ona se za něj tak brzy a unáhleně provdat nechce, a tak se děsil každého slova, co vyřkne.

Chvíli se jen mlčky pozorovali navzájem. Ale pak Bella konečně promluvila. „Vážně?“ vypustila z úst nevěřícně. Nemohla uvěřit svému štěstí.

„Jistě,“ přikývl s úsměvem, kterým obdařil pyšně svou budoucí choť. Nemohl se dočkat, až bude jen a jen jeho. Vrhla se mu kolem krku a šťastně se zasmála.

Již brzy budou mladý manželský pár!

„Mí rodiče se na tom s tvými chtějí domluvit dnes u oběda, ale já ti to chtěl povědět už teď. Bál jsem se, že bys třeba nesouhlasila, a tak bychom mohli všechno ještě zrušit,“ přiznal a sklopil oči. Její srdce nadšeně poskočilo nad tou krásou. On si to sice nijak moc neuvědomoval, ale byl velmi pohledný a přitom gentleman a ona si ho díky tomu zamilovala.

„Zrušit? To bych nikdy neudělala!“ ohradila se. Přikývl, teď už tomu věřil, i když to bylo tolik zvláštní. Ona byla to největší štěstí, co ho kdy potkalo. Ani jeden z nich se nemohl dočkat, až svůj vztah veřejně a zákonně zpečetí.

„Budou tvá matka a otec souhlasit? Co myslíš?“ zeptal se jí po chvíli spokojeného hledění na moře. Oba dva z něho nemohli odtrhnout pohled.

Byla si svými slovy jistá. Nebyl důvod pro pochyby. „Budou,“ odpověděla sebejistě.

• • • •

„V pořádku?“ optala se starostlivě lady Masenová, Edwardova matka, když ještě stále slečně Swanové utahovala korzet svatebních šatů.

„Ano, lady Masenová,“ přisvědčila, i když jí nejlíp nebylo. Nejočekávanější den jejího života byl tu, ale ona byla plná obav, že ani nemohla dýchat. Svět se s ní točil. Bolela ji hlava, na nohou se sotva udržela. Jejich sňatku bude přihlížet plno důležitých osobností a ona byla už od malička nešika. Co když vyvede nějaké neštěstí? Zhluboka se nadechla a pokusila se vykouzlit na svých rtech alespoň mírný úsměv, aby se trochu uklidnila. Na ničem jiném než na ní a Edwardovi přece nezáleželo. Jen oni dva a jejich významný den, který je spojí v manželství až do smrti. Pak budou jen a jen spolu a už nikdy se nebudou muset od sebe oddělit.

Trochu to pomohlo – už se jí alespoň neklepala tolik kolena. Konečně zvedla díky všem těm pochybám sklopenou hlavu a zadívala se do zrcadla před sebou. Celou noc nezamhouřila oka, že i při bohoslužbě pana Smitha málem usnula. Naštěstí při ní celou dobu seděl Edward, a ten ji při vědomí zvládl udržet. Teď ale po kruzích pod očima nebo strhaném obličeji nebylo vidu ani slechu a ona byla překrásná. Styděla se za to, jak se rouhá, když uznává, že vypadá moc hezky a že jí to sluší, ale nemohla si pomoct. Sebevědoměji se nikdy za celý svůj život necítila.

V korzetových sněhobílých šatech s dlouhou vlečkou i rukávy se cítila jako zapomenutá princezna z urozeného rodu. A zahnaná nervozita se vrátila okamžitě zpět.

„Už se nehodí, abys mi tak říkala, Bello,“ poznamenala Edwardova matka s vřelým úsměvem, zatímco si ji prohlížela a byla spokojena s konečným výsledkem. „Nyní jsem jen Elizabeth.“

„Dobře, Elizabeth,“ přikývla vděčně na souhlas Bella, „děkuju za všechno... vám oběma.“ Rozmáchla roztřesenou rukou, aby poukázala na sebe, Elizabeth a svou mamá, které jí pomáhaly s přípravami.

„Ale vždyť nemáš zač, drahá,“ odvětily obě naráz a vesele se tomu zasmály.

„Mám,“ zašeptala a dál si sama sebe prohlížela.

„Chceš být chvíli sama, předtím, než pro tebe dojde Charles?“ zeptala se jí mamá a ona vděčně přikývla. Chtěla být chvíli o samotě – potřebovala si ještě utřídit pár myšlenek a alespoň trochu se pokusit uklidnit.

Hleděla na tu sobě cizí osobu v odrazu zrcadla a pokoušela se obalamutit své srdce povídačkami, že se přece nic neděje. Přitom si moc dobře uvědomovala, že to, co nastane už za pár minut, je všechno. Všechno, co potřebuje k životu, všechno na světě, co ji učiní tou nejšťastnější bytostí na světě.

Nemohla uvěřit, že ta osoba, co před ní stála, je vlastně ona. Elizabeth i mamá se překonaly, když z tolik ztrápené a unavené slečny udělaly dokonalou nevěstu, která již za chvíli měla předstoupit před Boha a uzavřít před ním sňatek s mužem, kterého upřímně milovala.

Přejela rukou po svém boku a pohladila krajku na šatech, kterými byla naprosto pokrytá. Obdivovala strukturu a hebkost, jen aby své myšlenky nějak zabavila. Nakonec to vzdala a přestože by neměla, když měla takové šaty, které se nesměly ani trochu pokrčit, sedla si na židli. Na té seděla, když jí česaly ten složitě zaplétaný drdol, co právě měla a z nějž jí také – zatím jen lehce – pobolívala hlava.

Jen tam seděla a zhluboka dýchala, když se otevřely dveře a z nich vykoukla hlava jejího otce. Jakmile ji spatřil, obdařil ji láskyplným úsměvem, tak jako pokaždé.

„Připravená?“ optal se jí s neskrývaným obdivem, když vstala, aby ho objala a nechala se odvést k provizornímu, přesto překrásnému oltáři na palubě.

„Ano,“ odvětila odhodlaně, i když se tak necítila. Síla ji čím dál víc opouštěla – nohy dřevěněly, ruce se třásly, nemohla se pořádně ani nadechnout. Přesto ji přesvědčenost, že dělá správnou věc, neopouštěla a byla si jistá, že ji neopustí nikdy. Byla si Edwardem jistá.

„Vypadáš úžasně.“ Vtiskl jí polibek na čelo a vzal její ruku, aby ji mohl vsunout pod svou paži.

Roztřeseně se podvolila a pomalými kroky se vydala za ním.

Když ho spatřila, na ničem jiném už vůbec nezáleželo. Bylo jí úplně jedno, že se na ni všechny pohledy svatebčanů upřely. Nedokázala ani vnímat výzdoby paluby. Nedokázala vnímat nic jiného než jeho. Stál tam, ještě stále sám, ve smokingu a se šťastným úsměvem na rtech a ona se nemohla dočkat, až bude konečně stát u něj.

Hleděl na ni s neskrývaným úžasem. Jakto, že mohla být dnes ještě krásnější než obvykle? Dočista mu vyrazila dech a on se na ni zvládl jen přihlouple usmívat. Byl netrpělivý – nemohl se dočkat, až bude stát vedle ní a kněz je prohlásí za manžele. Všechna ta výzdoba okolo ztratila na kráse, když sem jeho milovaná vešla. Květiny povadly, jakmile ona přišla, a všechny, nejvíc však samozřejmě jeho, očarovala.

Konečně se k potěšení obou dostala nevěsta k ženichovi. Všichni je užasle pozorovali, že si ani nestihli sednout. Byli překrásným párem a bylo jasné, že o těch dvou se bude mluvit ještě pěkně dlouho.

Otec nevěsty vzal její dlaň, naposledy ji jako svobodnou dceru pohladil po líci a předal do napřažené ženichovy ruky. Jakmile se dotkli, uvědomili si ještě víc, že dělají nejlepší věc svého života a na tento den jen tak nezapomenou. Nikdy.

Po odkašlání kněze si všichni uvědomili, že by si měli sednout, a tak to dodatečně udělali. Budoucí manželé se zhluboka nadechli a užívali si každou sekundu.

„Dnes jsme se tu sešli, abychom spojili před Bohem tento pár ve svazek manželský,“ začal obvyklou frází obřad kněz a každému krátce pohlédl do očí.

„Isabello Marie Vivien Emily Swan, slibuješ tu, před oltářem samotného Stvořitele, že tohoto muže, Edwarda Anthonyho Giorga Masena, budeš milovat, dokud vás smrt nerozdělí? Budeš ho ctít, milovat v chudobě i v bohatství, v nemoci i ve zdraví?“ pohlédl na ni.

Krátce se zahleděla do Edwardových očí, kde se málem utopila mezi zeleným štěstím a pak odhodlaně promluvila: „Ano.“

Kněz přikývl a nyní se zaměřil na něj. „Edwarde Anthony Giorgo Masene, slibuješ tu, před oltářem samotného Stvořitele, že tuto ženu, Isabellu Marii Vivien Emily Swan, budeš milovat, dokud vás smrt nerozdělí? Budeš ji ctít, milovat v chudobě i v bohatství, v nemoci i ve zdraví?“

Měl sto chutí si netrpělivě odfrknout. Jeho odpověď byla přece jasná – miloval ji celým svým bytím, a tak nebyl důvod se snad ani ptát. Svou nedočkavost však kupodivu zvládl udržet na uzdě a vyčkal chvíli, aby pak mohl okamžitě rozhodně odvětit: „Ano.“

Svět se s oběma naráz zatočil. Všechno bylo náhle krásnější – vzduch čerstvější, voňavější, obloha modřejší, moře azurovější, tváře všech krásnější a přátelštější, ale nejlepší pohled byl na jejich nejdražší polovičku. Oběma se najednou rozzářily oči i výraz v obličeji, náhle byli volnější, že se málem vznášeli radostí. Neexistovalo nic, jen oni dva a jejich láska.

„Dobrá tedy. Ve jménu Pána vás prohlašuji za manžele,“ pronesl kněz a v novomanželských uších to znělo jako ta nejlepší rajská hudba.

Byli svoji!

„Nyní můžete políbit svou nevěstu,“ obrátil se na ženicha a ten hned s radostí uposlechl. Uvnitř se celý chvěl a když své Belle zvedl závoj a přetáhl ho za její líbeznou hlavinku, nahnul se k ní a spojil jejich rty v první novomanželský polibek. Její rty chutnaly lépe než kdy předtím a on si moc dobře uvědomoval proč – její rty teď byly jeho.

Dlouho se od sebe nemohli odtrhnout, ale nikoho to nepohoršovalo. Vypadali spolu tak překrásně a šťastně, až všechny přihlížející ženy měly v očích plno slz. Komu se poštěstí se provdat za muže, kterého opravdu milujete? Každičká jim záviděla a střídavě těkala závistivým pohledem mezi nimi a svými manžely. Manžely, kteří by se ani jako mladí muži nevyrovnali novomanželi, který právě před jejich očima líbal svou nevěstu. Všichni kromě jejich rodičů jim záviděli – muži zase nenápadně s ostychem pokukovali po Isabelle. Byla to překrásná – teď již – mladá manželka a svou skromností ohromovala úplně každého.

Jakmile se od sebe po znatelně dlouhé, přesto tolik romantické době, že jim to nikdo ani nedokázal vytýkat, odtrhli, všichni svatebčané se zvedli ze zdobených lavic a začali přicházet k nim, aby jim poblahopřáli. Ze všech stran se k nim hrnula slova chval na jejich vzhled i přání krásné a spokojené budoucnosti po boku svého nového partnera.

Ale i kdyby to těm dvěma neřekli, bylo by jim to jedno. Byli přesvědčení, že k sobě patří a nikdy je nikdo nedokáže rozdělit – na to se až příliš milovali.

Po všech starých tradicích, které se i na jejich svatbě musely odehrát, se všichni odebrali do jídelny a paluba byla zase přístupna i ostatním na lodi. Ve speciálně pro ně vyprázdněné jídelně je čekala velká hostina a taneční parket s muzikanty.

Celý zbytek odpoledne a pak i večer prožili novomanželé ve veselém oparu zamilovanosti a štěstí. Nezvládali vnímat nic jiného než neustálou přítomnost toho druhého. Právě spolu tančili už minimálně dvacátý tanec a stále se sebe nemohli nabažit. Nevšimli si, že více jak polovina svatebčanů už tu ani není – že už se odebrali ke spánku. Bylo jim to jedno, na ničem jiném než na nich dvou ani jednomu nezáleželo. V té chvíli ne. Byli odhodlaní se dnes chovat sobecky a omlouvali si to tím, že dnes je jejich den a ten jim nikdo nesmí vzít.

Nezaznamenali ani ten hluk venku. Nezaznamenali, že loď do něčeho narazila, a jen před malou chvílí její srdce – stroje Titanicu – přestalo bít. Loď se zastavila, před chvílí narazila do ledovce, a to se jí již brzy mělo stát osudným – měla se potopit.

Bella a Edward Masenovi spolu s pár rodinnými příslušníky a přáteli si ničeho nedokázali všimnout – všechno bylo pro pasažéry ještě stále utajované. Jenže varoval je někdo jiný, někdo, kdo i ten nejmenší otřes zaznamenat dovedl. Elizabethin osobní doktor – Carlisle Cullen a i jeho manželka, Esmé Cullenová. Oba dva byli upíři. Nebyli však opravdové zrůdy, snažili se to odčinit – živili se jen krví zvířat. Edward i jeho rodiče to o něm věděli a plně ho podporovali v jeho nechuti vůči zrůdnosti, co by se v něm mohla probudit. Byli jeho přátelé, i když pořádně nikdo z nich nevěděl proč. Měli se navzájem rádi a respektovali se, vypomáhali si a ctili se. A teď jim prokazoval největší službu – upozorňoval na nebezpečí, které námořnictvo ještě všem pasažérům ani neoznámilo. Varoval je dopředu.

„Přestaňte hrát!“ okřikl muzikanty v rohu a ti okamžitě uposlechli. Přeběhl místnost lidskou rychlostí, ačkoliv v této chvíli by nejraději přestal na všechny hrát divadlo jen proto, aby je mohl co nejdřív varovat, přesto si uvědomoval, že by vše jedině zhoršil. Ostatní by byli vyděšení mnohem víc z něj než z toho, že se právě nacházejí na lodi, která nabírá vodu a možná se i potopí.

„Loď před chvílí narazila do ledovce. Je tu možnost, že se zcela potopí,“ řekl stručně okamžitě, jen co se objevil před Elizabeth a starším Edwardem Masenem. Nebyl čas na vysvětlování nebo jít oklikou – museli rychle něco podniknout, aby se jakémukoliv nebezpečí vyhnuli.

Lady Elizabeth ze sebe zvládla vydat jen panické zavýsknutí, její manžel si však dokázal udržet poměrně chladnou hlavu i v takovéto situaci. Uvnitř srdce byl vyděšený jako jeho choť, ale uměl rychle zapojit svou chytrou mysl, a tak na sobě nic nedával znát.

„Jsi si tím jistý?“ položil otázku Carlisleovi a zahleděl se krátce do jeho topazových očí. Pak pohlédl i na Esmé. Oba jen stroze přikývli a Edward Masen posléze také. Nepochyboval o jejich tvrzení – neměl proč.

Otočil se ke všem svatebčanům v místnosti, kteří doteď jen přihlíželi jejich tichému rozhovoru, takže zatím neměli o ničem ani tušení. Rozhodl se jim to ihned říct – všechny tu moc dobře znal a nechtěl, aby se jim něco stalo. Pokud to měl někdo vědět na lodi z pasažérů dřív, byli to rozhodně oni. Navíc to byla nejbohatší smetánka z Británie a kdyby z nich někdo zemřel, byly by z toho jedině potíže. Předtím, než však otevřel ústa, aby jim oznámil tu smutnou a zároveň děsivou informaci, zabloudil pohledem na svého syna a jeho novou choť. I jemu, muži, se sevřelo srdce. Ne, rozhodně nemohl dopustit, aby se někomu z nich něco stalo.

„Snad to nebude tolik hrozné, nicméně vědět byste to měli. Titanic před chvílí narazil do ledovce a je tu možnost, že se potopí.“ Věnoval každému krátký pohled do tváře, aby viděli jeho vážný výraz a ani na chvíli si nemysleli, že je to snad jen nepovedený žert. Museli uvěřit, protože to bohužel pravda byla.

Začaly se ozývat vyděšené výkřiky dam a hlasité rozhovory z míry vyvedených mužů. Všichni byli ustrašení – co s nimi bude? Potopí se? Přežijí?

„Prosím o pozornost!“ začal se dožadovat ticha Carlisle. Nemohli se tu přece jen dohadovat či vyděšeně ukrývat. Pokud se měl Titanic potopit a on byl dosti přesvědčený, že se tak stane, museli rychle jednat, aby se z nich zachránilo co nejvíc osob. „Posádka určitě již brzy začne varovat i pasažéry. Vy se ale uklidněte – panikou stejně nic nezmůžeme! Odejděte do svých apartmá, sbalte si to nejdůležitější – opravdu jen nejdůležitější! – a oblečte si záchranné vesty.

Pak se všichni sejdeme na palubě. Jsou tam záchranné čluny a protože vy jste jedni z nejbohatších osob, co se plaví na Titanicu, nebude problém si pár zaplatit a zachránit se, kdyby se náhodou ta největší hrůza vyplnila a loď se začala potápět,“ oznámil jim svůj plán a všichni začali zapáleně přikyvovat. Jak mohli uvažovat nad svou smrtí? Oni se mohou vždy zachránit – mají přece peníze!

Trochu uklidnění se vydali do svých pokojů, ale přece jen někdo v jídelně zůstal. Novomanželé. Nevěsta se po celém těle třásla a bojáclivě se tiskla k svému manželi. Ach, co si počnou? Co budou dělat?

„Pšt, Bello, bude to dobré,“ šeptal jí neustále do ucha Edward a přitom se jí rty otíral o ouško. On sám se také trochu bál, ale nedával to na sobě znát – v tomto byl po svém otci, snažil se být ve špatných situacích také statečný.

„Ale vždyť já neumím plavat!“ vyděšeně konstatovala a probodávala jeho odhodlaný obličej čokoládovýma očkama plnýma nejistoty a strachu.

„Já ano, ale do vody se stejně ani nedostaneš,“ odpověděl s jistotou. „Loď se nepotopí a i kdyby ano, společně se zachráníme, i s našimi rodinami, na člunech,“ řekl, jako by to přímo věděl. Ale ona se stejně stále bála. Bála se každé chvilky, co měla nastat.

Z tváře jí stékaly horké kapky slz nejistoty a smutku. Teprve dnes se vzali a už ani neví, jestli spolu budou i první ráno? Svou první novomanželskou noc spolu stráví – budou-li mít štěstí – na záchranném člunu, nebo na lodi, která s sebou bude převážet několik desítek litrů vody a již na ní nebude tolik bezpečno?

Avšak přikývla a nechala se utišovat a přesvědčovat jeho sametovým hlasem i nadále. Pohupovali se stále v tanci, i když žádná hudba už nehrála. Tančili svůj poslední tanec na této lodi a hudba jim hrála v jejich mysli. Smutná, srdcervoucí hudba, která oznamovala, že již brzo možná nastane rozvrat jejich dokonalého manželství.

„Isabell? Edwarde?“ ozval se oběma známý hlas. „Tady jste!“ vydechla si Elizabeth, když nakoukla do jídelny a všimla si jich, jak se uprostřed jídelny pohybují v bocích. V tichosti a viditelné nejistotě z budoucnosti. Srdce jí poskočilo tou bezradností, co z nich přímo čišela a nasadila tedy falešný úsměv, aby se je pokusila uklidnit. Carlisle si myslel, že se loď jistě potopí, a ona mu věřila. Když byl ještě člověkem, měl se stát kormidelníkem a když něco tušil on, většinou se to vyplnilo. Byl to skvělý člověk a ona ho měla ráda, přestože nebyl zcela takový jako oni, místo v jejím srdci si vysloužil.

„Pojďte, děti, hned sem!“ poručila jim a po značné chvíli konečně přišli k ní. Oba měli ztrápený výraz ve tváři a to ji jako matku ničilo a vzbuzovalo to v ní odhodlanost vykouzlit jim na tvářích opět úsměv. Byli mladí – museli se dostat do bezpečí. Podala jim dvě bílé záchranné vesty se slovy, aby si je oblékli, a když zahlédla v jejich tvářích značnou lhostejnost, ujala se toho sama. Zvedala každému obě ruce, s láskou je navlékala do obleku, který je mohl zachránit, pokud bude potřeba, a utahovala pásky.

Ti dva se však tiskli co nejvíc to šlo k sobě, čímž jí znemožňovali její pomoc. Nemohli se od sebe odtrhnout. Nemohli bez dotyku toho druhého být. Co kdyby se najednou objevila velká vlna a odtrhla by je nadobro od sebe?

„S otcem i Swanovými budeme na palubě. Brzy se připojíte, že ano?“ Chtěla je na chvíli nechat o samotě, aby se vzchopili, ale přesto o ně měla strach a potřebovala své vědomí uklidnit jejich ujištěním.

Edward jen přikývl a kdyby měla lady Elizabeth více času, doslova by si vydupala lepší ujištění. Teď však neměla čas, museli toho ještě tolik zařídit! Musela si vystačit jen s tímto nepatrným projevem souhlasu. Oba dva rychle políbila na čelo a odběhla pryč.

Edward a Isabella tam znovu zůstali sami. Nevěsta se kolem svého ženicha znovu obmotala a pevně se k němu přitiskla. Vdechovala jeho osobitou vůni – tu nejlepší na světě, bez které by už ani nemohla žít. Jen tam stáli, objímali se a užívali si každé společné sekundy.

Jenže jednou to muselo skončit. Museli se od sebe odtrhnout, aby zjistili, co se dá dělat, aby se zachránili. Museli zůstat naživu – museli se dál milovat, museli dál žít po boku toho druhého.

Mlčky bez jediného slova se společně vydali na palubu. Nemuseli nic říkat – v tu samou chvíli si to uvědomili naráz. Nečekala je však stále poklidná paluba jen s jejich rodiči, vládl zde zmatek a hysterie. Snad všichni pasažéři se dozvěděli, že se děje něco hrozného a nyní se shromáždili zde. Nebylo tu dostatek místa pro všechny, a tak si museli cestu vpřed doslova prodírat. Z jejich výkřiků zaznamenali Edward s Bellou jen to, že každou chvílí bude spuštěn první ze záchranných člunů. Hned se začali vyděšeně rozhlížet okolo sebe. Kde byli rodiče?

Byli ustrašení. Co když už je nikdy neuvidí? Co s nimi bude? Ruku v ruce běželi ke kraji lodě s nadějí, že právě tam někde budou. Začal se jich zmocňovat strach. Co si počnou? Díky svým častým procházkám po palubě si však naštěstí zapamatovali, že čluny bývaly připevněné po krajích, a tam by tedy také měly být nyní jejich rodiny. A naštěstí se nemýlili – rodiče tam stáli a o něčem se dohadovali s jedním ze stevardů. Když k nim přiběhli, jejich ustarané masky se o trochu uklidnily.

„Nejspíš nás spustí na vodu už teď,“ oznámila jim Bellina mamá a novomanželé o trochu méně nejistí přikývli. Začínaly se v nich rodit nové jiskřičky naděje, že se nakonec všichni zachrání.

„Nastupte si tedy,“ poručil mladý stevard a většina mužů šla napřed, aby pak svým chotím mohli pomoct. Bella a Edward vyčkávali, byli na řadě až jako poslední. Když se však dostala nevěsta do člunu, náhle se ozval stevard se slovy, co jí srdce vytrhla přímo z hrudi.

„Ne, vy už ne. Je jich tam sedmnáct, a to je tak akorát. Naložíme vás na druhý člun,“ prořízl klid všech, který je stačil ukolébat, že možná všechno nedopadne tak hrozně. Bella překvapeně vykřikla. Nemohla uvěřit tomu, co se jí právě dělo před očima.

Ne, to nemohlo být skutečné! Nejdřív se dozví, že se loď, na které se až doteď plavili a kde se také vzali s Edwardem, potápí a nyní, když se měli zachránit, on nesměl být s ní? Co na tom, že pojede dalším člunem?! Ona musí být s ním! Jako by jí surově vytrhli z těla polovinu srdce a oznámili jí, že si musí vystačit jen s jednou. Zmocňovala se jí panika, očí jí zaplavovalo velké množství horkých slz, slanějších víc než snad celé moře.

„To přece nemůžete!“ vzlykla hlasitě plná beznaděje na muže, který právě překazil její vcelku nadějnou šanci přežít společně.

„Je mi líto, madam, ale nedá se nic dělat,“ odpověděl beze stopy opravdové lítosti a začal s pomocí dalších kumpánů připravovat člun ke spuštění na moře.

„Ne!“ vyhrkla vyjeveně. To přece nemohli! Nemohli je od sebe odtrhnout. Ostatním to viditelně také trhalo srdce, přesto asi ne tolik, aby se odhodlali k námitkám. Belle po lících stékaly slzy. Třásla se, byla jí zima a přitom hlasitě plakala. Upřeně hleděla Edwardovi do očí, který místo toho, aby teď seděl s ní na člunu, stál jako opařený na palubě sám, bez ní.

„Bello, Bello, slyšíš mě?“ zatřásla s ní Elizabeth. „S Edwardem tam zůstali i Carlisle s Esmé. Oni se o něj postarají, věř mi,“ pokoušela se ji uklidňovat, ale nezabíralo to. Tohle měla být útěcha? Že s ním zůstal bledý, podivný rodinný doktor a jeho stejně zvláštní manželka? Elizabeth si podle hlasu byla jistá tím, že je v bezpečí, ale proč?

Ještě chvíli tam stál, oplácel jí vyděšený pohled plný úzkosti, ale pak musel konečně jednat. Odtrhli mu sice polovinu těla, když tu zůstal bez své milované, avšak ještě malá mizivá naděje tu byla a on si ji nehodlal odpustit alespoň zkusit.

Poslal jí vzdušný polibek a otočil se, aby se vydal pryč. V tu chvíli Bella málem upadla do mdlob. V hlavě se jí přehrávaly všechny ty společné krásné vzpomínky a stále – teď už tišeji – plakala, že jejich vysněná budoucnost se právě potápí až ke dnu společně s Titanicem.

Najednou se však jakoby probudila z transu a uvědomila si velkou možnost. Nač by měla odjíždět hned teď? Její srdce stejně zůstane s ním a ona nebude schopna po celou plavbu ani oka zamhouřit ze strachu. Bylo jedno, jestli popluje prvním člunem nebo nějakým dalším. A ona se právě rozhodla. Mnohem lepší přece bude plavba dalším člunem – plavba po jeho boku, v jeho náručí, s jeho rty…

Jednala okamžitě. Seděla nejblíže Titanicu a protože byla štíhlá, nebylo pro ni nic těžkého vyhoupnout se ven, zpět na palubu. Z člunu si toho nikdo nedokázal ani všimnout, byla rychlá. V žilách jí náhle vzplanulo nadšení z nebezpečí, kterého se zároveň sice obávala, ale byla odhodlána ho riskovat.

Jedna roztřepaná noha následovala tu druhou a byla zase zpět těsně před tím, než se člun začal sunout dolů. Tehdy si mamá všimla, že Bella s nimi není.

„Isabell!“ vykřikla vyděšeně. Ne, její dcera! Její naděje, že celá jejich rodina se nakonec přece jen zachrání a která se poslední chvílí stále jen zvětšovala a zvětšovala, se náhle proměnila jen ve vlažný opar ničeho.

„Poplujeme s Edwardem tím příštím člunem!“ stihla ještě zakřičet, jak nejhlasitěji to šlo za svou matkou se slzami v očích. Ale věděla, že udělala správnou věc, i kdyby se na nich dalšího člunu nedostalo. Musela být s ním. Musela s ním být až do konce.

Edward už dávno nestál u člunu, neztrácel čas. Domlouval si jedno sedadlo na ten další, který měl být vypuštěn na vodu už pět minut poté, co opustil Titanic první záchranný člun. Někdo však poklepal rychlými prsty na jeho rameno, a tak ho vyrušil v rozmlouvání se stevardem. Byl sice nervózní a měl trochu i strach, ale na tváři se mu zračil ve výrazu jen hraný ledový klid. Když se však otočil a pohlédl do očí toho rušitele, byl překvapený.

„Copak vy jste hned nezmizeli?“ zeptal se vyjeveně, když spatřil Carlislea a Esmé.

„Ještě ne. Jsme silní a bez dechu vydržíme i celá staletí, takže se s Titanicem můžeme i potopit,“ objasnila Esmé a Edward šokovaně zalapal po dechu. Věděl o jejich nadlidské síle, přesto ji nikdy nemohl plně pochopit a taky nikdy nedostal od Carlislea ani jeho manželky žádnou názornou ukázku. Měl jen svou představivost, a ta byla v tomto ohledu dost chudá.

„Samozřejmě že do té doby tu nebudeme,“ dodal za svou choť doktor. „Nehodláme riskovat, že by se snad něco pokazilo,“ objasnil. „Přišli jsme ti ale nabídnout pomoc,“ odmlčel se na kratičkou chvíli, a tak měli možnost zaslechnout dětský, srdceryvný pláč. Snažili se ho ignorovat. „Můžeme tě vzít s sebou. Zvládneme tě přepravit, aniž by ses jen trochu namočil do ledové vody,“ vyrukoval s nečekanou nabídkou.

Chvíli mlčeli, Edward přemýšlel o jeho nabídce, ale hned od prvního okamžiku měl jasno. „Děkuju, ale myslím, že ne. Radši pojedu tím člunem.“

 „Jsi si tím naprosto jistý?“ zeptala se ho okamžitě Esmé. Nečekala, že by odmítl.

„Ano,“ přikývl.

„Tak tedy sbohem v Anglii.“ Potřásl si s ním rukou Carlisle a Esmé ho mateřsky objala.

„Sbohem,“ zamumlal Edward, přestože už po těch dvou nebylo ani vidu.

„Edwarde!“ Bylo to zvláštní, ale něco si nejspíš jen nalhával. Protože odkud by se pak ozýval tolik známý hlas? Hlas jeho Belly? Zběsile se začal rozhlížet okolo sebe. Je tu? Nebo má halucinace?

„Edwarde!“ ozvalo se znovu tím nejsladším hláskem promíseným s pláčem. Konečně ji našel. Běžela přímo před ním, ale každou chvíli svou neopatrností klopýtla kvůli jejím očím, které byly zaplněné slzami, že na cestu neviděla.

„Edwarde!“ vykřikla potřetí a objala ho.

(Tahle písnička prostě k Titanicu patří...)

„Bello?! Co tu děláš? Proč nejsi na člunu?“ vyhrkl. Byl šťastný, že tu je s ním a zároveň vyděšený. Ona už přece mohla být ve větším bezpečí!

„Vyskočila jsem těsně předtím, než ho spustili na moře. Nemohla jsem odplout bez tebe.“ Sklopila oči plné slz jeho nevěsta.

Na to nemohl nic říct – on by ji také nedokázal opustit. Přitiskl si ji k sobě a horlivě ji políbil. Každičkým pórem se do ní vpil a opíjel se spokojeným pocitem, že je zase s ní.

„Druhý člun! Druhý člun!“ ozval se křik některého ze stevardů k výzvě nástupu pro největší smetánku nebo pro pasažéry, kteří měli dostatek peněz, aby si záchranu mohli zaplatit.

„Měli bychom jít,“ zašeptal Edward, když se od sebe odtrhli.

 Když spatřila všechny ty ženy okolo sebe s plačícími dětmi, které čekaly až lidi, jako je ona sama, zaberou většinu z člunů a jen čtvrtině z nich se pak dostane také záchrany, rozhodla se najednou jinak. Nemohla to takhle nechat. Alespoň na její místo a Edwardovo mohly připadnout nějaké děti, které před sebou měly větší budoucnost. Ona už nepotřebovala tolik žít – svůj krátký život si užila, provdala se za muže, kterého miluje. Ale ty děti nezažily první lásku, první polibek, ba dokonce některé z nich ani první krůček. Museli tu zůstat, aby alespoň pro některé z nich zůstalo místo.

„Nemůžeme,“ zašeptala uvědoměle. Edward se celý napjal a hledal důvod jejího odporu okolo sebe v jednotlivých osobách vedle nich. Hledal nějaké skryté nebezpečí, neuvědomil si, že by jeho drahá mohla najít nějaký jiný důvod.

„Proč?“ otázal se stále ještě nechápavě. Proč si to tak náhle rozmyslila? Co se stalo?

„Copak nevidíš všechny ty děti okolo nás? Ti malí tvorečkové, co představují budoucnost Země? Kvůli nám, těm, co mají dost peněz, zemřou, protože na nich se místa v člunech nedostanou,“ vyhrkla se zapáleným hlasem. „Pokud chceš odjet, tak odjeď, ale já to neudělám. Neodepřu nevinnému dítěti život, i kdyby jenom jednomu,“ prohlásila odhodlaně a on musel souhlasit. Měla pravdu, měli by se zachovat nesobecky vůči těm bezbranným mrňouskům. Hlavní přece bylo, že i přes to všechno zůstanou spolu.

„Zůstaneme spolu,“ prohlásil odhodlaně. „Naděje umírá poslední – třeba přežijeme.“

„Třeba,“ přikývla, přestože si moc dobře byli oba vědomi, že si nyní jen snaží nalhávat nemožné.

Zůstali stát uprostřed všudypřítomného chaosu v milostném objetí. Zasypávaly se s ledovými rty polibky a navzájem se zahřívali. Mezitím všechny záchranné čluny stevardi spustili na moře a dali tak možnost většího bezpečí pár desítkám žen a dětí.

Náhle se však všechno změnilo.

Tato noc byla již tak plná hysterických výkřiků plných strachu a pláče, ale nyní nastal ten největší zmatek a křik, až z něj mrazilo.

Loď se nečekaně nahnula a plno nepřipravených lidí spadlo do ledové vody, která je bez milosti okamžitě pohltila. Příď Titanicu se celá potopila za pár sekund.

Pár lidí bylo pohotovějších a taky silnějších. Mezi ně patřil i Edward. Zachytil svou lásku v boku a druhou ruku zahákl o zábradlí paluby. Viseli však jen na vlásku a jejich životy mohly zhasnout kdykoliv.

Bella vyděšeně vykřikla. Před pádem do ledové vody je držela jen jedna Edwardova ruka.

„Pššš,“ snažil se ji uklidnit, ale sám měl co dělat se sebou.

„Promiň, že jsem ti slíbil něco, co teď už nemůžu splnit. Namočíš se,“ zašeptal těsně před jejím obličejem, že ji ovanula vůně jeho dechu.

„To nevadí,“ špitla smířeně a jakmile to řekla, pustil se zábradlí, jediné zábrany před pádem do vody. Náraz do vody byl hrozivý. Voda byla ledově studená a černá, přestože měsíc svítil. Cítili jen přítomnost toho druhého díky jejich spojeným rukám. Do obličejů si moc neviděli, měsíc ozařoval jen potápějící se loď – její zbylou polovinu.

Nic jiného než všudypřítomné vyděšené křiky bezmoci, strachu a vzlyky neslyšeli. Byli vystrašení. Voda je studila do morku kostí a pokoušela se je stahovat hlouběji dolů. Bellu o mnoho víc díky svatebním šatům, jejichž látka nasála vodu, přesto byla ráda, že bude mít možnost zemřít právě v nich.

Oba byli vděční té náhodě, že se vzali už dnes, a mohou zemřít jako manželé. Kdyby tak neučinili, opustili by tento svět s nenaplněnou duší.

„Umřeme,“ špitla se vzlykem. Už i poslední naděje, že by oba přežili, ji opustila před malou chvílí.

„Asi ano,“ přisvědčil Edward a políbil ji na studený nos.

„Já… vzdávám to, Edwarde. Je mi zima. Žádná naděje, že by nás někdo zachránil, není. Chci umřít v tvém objetí. Ponoř mě, zatlač celou svou váhou, abys mě potopil,“ prolomila tíživé ticho skřehotavým hlasem.

Překvapeně zalapal po dechu.

„To přece nemůžu,“ začal odporovat. „Nenechám tě zemřít přímo před mýma očima. A už vůbec tě nepotopím svýma rukama,“ prohlásil odmítavě. Byla už natolik promrzlá, že začala i bláznit? Měl o ni ještě větší strach.

„Nechci dál mrznout,“ žadonila. V krku ji škrábala slaná voda, že už skoro ani nemohla mluvit. Každé slovo ji bolelo.

„Umřeme spolu, zároveň,“ vyřkl nahlas svůj nápad Edward.

Belle se ta myšlenka moc nezamlouvala. Stále doufala alespoň v jeho záchranu. Byl silný a odolný, jeho tělo bylo zvyklé na zátěž. Měl větší naděje než ona.

Pozoroval její nejistý výraz ve tváři a okamžitě věděl, nad čím přemýšlí. „Ne, nenechám tě zemřít samotnou. Na to raději hned zapomeň,“ přikázal popuzeným hlasem. Jak nad něčím takovým mohla vůbec přemýšlet? Copak by mohl dál žít bez ní? To ona byla jeho život.

Neochotně přikývla. Naposledy ji políbil, pohladil po tváři a pak… Záchranné vesty nebyly příliš kvalitní, takže mu nedalo moc námahy je potopit pod vodu, protože ta jim znatelně pomáhala sama. Stahovala je hlouběji a hlouběji. Plíce se jim naplňovaly studenou vodou, sůl jim je pomalu rozežírala. Zbytečně lapali po dechu, lehce panikařili.

Tělo jim promrzalo ještě víc a oči štípaly, jak se snažili je zachovat otevřené, aby na sebe mohli vidět. Navzájem se schválně udržovali pod hladinou, aby to měli co nejdříve za sebou. Nezapomínali však, že jsou spolu, a to bylo to hlavní.

„Tohle je Edward Cullen, tvůj budoucí manžel,“ poukázala mamá na muže stojícího před nimi a ona nestačila zírat, srdce se jí zběsile rozbušilo. Vypadal jako muž z jejích snů.

„Edwarde?“ vyzvala ho mamá, aby se na ně otočil a věnoval jim pozornost.

„Ano, lady Swanová?“ Věnoval jí chvíli pohled, ale pak sklouzly jeho oči k Isabelle. Párkrát zamrkal, nemohl uvěřit, že před ním stojí tak krásná žena.

„Tohle je Isabella, má dcera a tvá budoucí choť,“ představila mu ji hrdě. Párkrát se zhluboka nadechl, aby na něm nebylo poznat, jak paf z ní je.

„Těší mě, Isabell,“ uklonil se a políbil její ručku.

Lehce se začervenala stydlivostí.

„Jen Bella, prosím,“ špitla a on ji obdařil svým bezchybným úsměvem. Pokusila se mu laskavý výraz oplatit, ale koutky úst šly zvednout nahoru jen těžko. Raději by měla jen pootevřenou pusu a pozorovala každý jeho pohyb. Cítila se jako hloupá husička.

Jemu se zatím zatmavilo před očima díky jejímu nejistému úsměvu. Odzbrojil ho, zvládl tam jen stát a nemohl se zmoct ani na jedno slovo.

Vzpomínku nahradila další.

„Já, Edward Anthony Giorgo Masen, tebe, Isabello Marie Vivien Emily Swan, žádám o ruku. Provdáš se za mě?“ spustil přede všemi a poklekl na koleno.

Najednou okolo nich nikdo nebyl. Byli jen oni dva. On ji žádal o ruku a ona byla tou nejšťastnější.

Edward byl nervózní, neustále si skousával ret a netrpělivě vyčkával. Rodiče ho dopředu uklidňovali, že jistě neodmítne, že je to domluvené už několik roků dopředu, když oba byli ještě malí, ale on si nebyl její odpovědí přesto vůbec jistý. Vždyť si to ještě všechno mohla rozmyslet.

Konečně se dokopala k tomu, aby otevřela pusu a řekla z celého srdce tu nekrásnější a pravdivou odpověď.

„Ano,“ řekla jistým, odhodlaným hlasem, který se jí však třásl radostí. Byla dokonale šťastná.

Srdce mu vyskočilo až do krku, svět se roztočil. Měl mžitky před očima, v uších mu právě vybuchoval ohňostroj.

A další vzpomínka, která byla snad ještě bolestivější.

„Henry! Okamžitě pojď, nebo nám tatínek ujede!“ vyhrožovala matka svému kloučkovi přímo před nimi. Bella na Henryho hleděla se značným souhlasem v očích. Chápala ho, stejně jako on se bála.

Loď před nimi se skvěla jako obrovská hradba, která je i další stovky lidí měla přepravit přes moře, ale pro ni spíš představovala hrůzu. Už od malička se bála vody a Titanic ji měl před ní chránit? Nevěřila mu. Nevěřila ničemu, co mělo co dočinění s vodou.

„Bello?“ ozval se tázavý sametový hlas Edwarda. Všiml si, kam směřuje její pohled, a okamžitě pochopil, nad čím jeho drahá právě přemýšlí.

Upřela na něj své čokoládové oči, ale on si povšiml, že se z nich náhle vytratilo obvyklé teplo, které nahradila úzkost.

Na nic nečekal a prudce ji objal. „Ta loď je nepotopitelná, Bell,“ zašeptal jí do ouška a ona lehce přikývla. Věřila mu. Jemu věřila naprosto všechno. Nebyl důvod pochybovat o jeho tvrzeních.

Přijala svou roztřepanou dlaní jeho ruku a společně se vydali vstříc Titanicu.

Drželi se za ruce až do poslední chvíle tak, jak si to před Bohem odpřísáhli jen před pár hodinami.

Dokud je smrt nerozdělí…

Tuhle jednorázovku bych chtěla věnovat skvělé kamarádce Marii, úžasné podpoře Satu a ochotné Myfate. Bez vás bych nezvládla psát tak často - dodáváte mi sílu a odhodlání. Děkuju. ♥

Autor: rezule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Naše budoucnost zůstala na Titanicu: