Momentální nápad, popud, který byl vyslyšen. Co kdyby Edward Bellu tehdy na parkovišti nezachránil? Co kdyby Tylerova dodávka narazila do toho, do čeho měla? Co kdyby Edward přišel pozdě? Navždy pozdě... Já věřím, že ti dva si byli předurčeni.
30.08.2010 (16:00) • Lioness • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2992×
Další cesta do školy. Další den předstírání. Ale tentokrát to bylo jiné, nejel jsem si pro hodiny ubíjející fádnosti. Bylo to natolik jiné, natolik nebezpečné. Nebylo to správné. Pokud bych měl jednat správně, pokud bych byl jako Carlisle, zůstal bych v domě s Esme nebo konečně odjel defintivně. Zmizel na rok nebo dva a nechal ji v klidu žít dál, jako spořádaného obyčejného člověka. Nechal bych ji dostududovat, najít si práci a založit rodinu. Necpal bych jí do života neustálý nebezpečný faktor, usilující jí o život – sebe.
Přesto jsem se svými sourozenci seděl ve svém Volvu a mířil vysoce nepovolenou rychlostí ke škole. To, jak moc byl plynový pedál u podlahy, bylo částečně zapříčiněno mou podrážděností vůči Emmettovi a Rosalie. Měli opět jeden ze svých neuvěřitelně zoufale zamilovaných dnů, kdy oba pláli jako dvě pochodně. Lezli mi na nervy. Nebo to byl osten žárlivosti? Chtěl jsem, aby Cullenovi byli tvořeni čtyřmi dokonalými páry? Pravdou ovšem bylo, že to kvůli jejich neutuchající lásce, kterou si dokazovali příliš dlouho, jsme do školy vyjeli se zpožděním.
Minuli jsme starou ošuntělou tabuli s jednoduchým nápisem „Forks“.
Další důvod, který popoháněl mě a tím i mé auto vstříc několika budovám, které představovaly školu, byla ona. Bylo to iracionální a hloupé, ale já ji musel znovu vidět. Byla to skoro tak nutkavá potřeba jako žízeň. Musel jsem se znovu pokusit číst v její mysli nebo alespoň v jejich hlubokých očích barvy čokolády. Jako člověk jsem čokoládu miloval... A jistá má část snad i toužila znovu ucítit tu vůni, která jí mohla přinést smrt stejně tak snadno, jako mně přinášela utrpení.
Ostře jsem zabočil doleva, zbývalo už jen najet na hlavní ulici a poté zatočit doprava, zaparkovat na školním parkovišti. Digitální hodiny na palubní desce mě poslušně ujišťovaly, že už opět stíháme. Místní policejní náčelník Swan, ten Swan, by ze mě radost neměl.
A právě tehdy, když jsme míjeli místní maličkou pekárnu, kdy Jazz jen němě zíral na zátylek své ženy a přemýšlel o tom, jak je dokonalá a jak aristokraticky a jemně vypadá, právě tehdy, kdy Emmett stiskl Rosalie ruku o něco silněji a palcem jí začal dělat na ruce kroužky, skoro jako by jí odpovídal na její myšlenku o jeho hřejivé síle, právě tehdy se to stalo. Alice tiše vyjekla, s hrdlem staženým a očima vytřeštěnýma do prázdna, do budoucnosti.
Modrá dodávka Tylera Cowleyho se po parkovišti řítila rychlostí, kterou jsem si mohl dovolit já, nesmrtelný, pro člověka však byla nesmyslným hazardem. A pak, když se pod jejími pneumatikami škodolibě zaleskla ledová vrstva na asfaltu, dostala smyk. Trajektorie, přísně odpovídající zákonům fyziky, byla tou nejhorší z možných. Na konci této jízdy, o které jsem najednou doufal, že bude Taylerova poslední, stála ona. Bella.
Sešlápl jsem plyn víc, než jsem kdy udělal a bylo mi jedno, že pedál se pod mou nohou s tichým křupnutím rozlomil. Rosalie i Emmett začali se zlým tušením těkat očima mezi sedadlem řidiče a spolujezdce. Jasper se dívat nemusel, jemu stačil jeho cit, oči raději zavřel a položil svou dlaň na útlé rameno před sebou.
Náraz. Výkřik. Plech. Výkřiky. Krev. Krev.
Rudá, mrtvolně bílá, čokoládová.
Sešlápl jsem brzdu a nechal auto, ať se vypořádá se svým vlastním smykem. Překotili jsme se na střechu. Ironie života byla, že jsme jen zůstali nehybně sedět. Celí, svým způsobem živí, bez nejmenšího škrábnutí.
Až na jejich vnitřní hlasy, které ječely, vevnitř zavládlo ticho, které bylo hrobové.
Tak jsem ztratil to, co jsem tolik chtěl mít. Jejímu něžnému kouzlu, kterému očividně nevládla, bych jistě jednou, a spíše dříve než později, podlehl. Ale neměl jsem šanci ohrozit její život, udělat to špatné rozhodnutí a svést ji z cesty. Neměl jsem šanci se sám rozhodnout. Neměl jsem šanci vytvořit čtvrtý pár.
Ztratil jsem svou druhou polovinu, o níž jsem nevěděl, že existuje. O níž jsem nevěděl, že mi chybí a již navždy chybět bude.
Autor: Lioness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné
Diskuse pro článek Navždy pozdě:
krásný, dojemný a jednoduše dokonalý
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!