Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Ne, nebudu brečet...

05.08.2010 (19:45) • SiReeN • FanFiction jednodílné • komentováno 13× • zobrazeno 8551×

Ne, nebudu brečet…

Ne, nebudu brečet, kvůli němu už neuroním ani slzičku, přesvědčovala jsem se v duchu. Nestojí mi za to, domlouvala jsem si. Ale i tak jsem cítila, jak mé oči opouští kapky slané vody. Je to tu zase. Zase a znovu brečím. Brečím kvůli němu. Kvůli člověku, kterého tak moc miluji a o kterém jsem si myslela, že on mě miluje také. Ale nejspíš to byla jen planá slova. Je se mnou jenom ze soucitu. A z vypočítavosti. No řekněte, který upír si může dovolit mít dítě? Odpověď je snadná. Žádný. Pokud ovšem nemá za přítelkyni ubohou lidskou dívku. Či ženu.

Pamatuji si, jak před bojem naléhal, ať se vezmeme, jak moc po tom touží, že si moc přeje, abych byla konečně paní Cullenovou, ale po boji… Nic. Už nenaléhal, abychom se vzali, a já nebyla proti. Představa toho, že bych se vdávala tak mladá, mě moc nelákala, nevím, nejspíš to bylo tím, že jsem si myslela, že bychom se po chvíli odcizili stejně jako kdysi moje máma s tátou. Co bych teď za to dala, být vdaná. Není nic horšího než vědomí, že se ke mně každý den vrací jen kvůli tomu, že čekám jeho dítě. Každý den lituji toho, že jsem ho kdy přemlouvala, že fyzická láska je stejně důležitá jako ta duševní, že nás to ještě víc sblíží. Ne, nesblížilo. Nedokázal se ovládnout a já málem byla mrtvá. Poté se mě téměř celý měsíc ani nedotkl, potkávala jsem ho prakticky jenom ve škole. Vyhýbal se mi, nemluvil se mnou. Myslela jsem, že se prostě bojí, aby mi znovu neublížil. Ach, jak jen jsem byla naivní.

***

Když jsem k nim jednou přijela na návštěvu a uslyšela jsem z jeho pokoje jeho smích, podivila jsem se. Už dlouho jsem ho neslyšela se smát. Byl pořád takový vážný, zdrženlivý. Šla jsem se podívat, co ho tak rozesmálo. Hned ve dveřích jsem se však zastavila, nohy mě už dál nechtěly nést. Spadla jsem na zem a pořád sledovala ten výjev přede mnou. Můj Edward objímající nějakou blonďatou káču! Podle toho, jak krásná byla, to musela být upírka.

Když mě zpozorovali, Edward se ani nenamáhal ji pustit. Vstali z postele, na které seděli, mimochodem z postele, na které jsem prožila tak nádhernou chvíli, a přišli ke mně blíž.

„Bello, tohle je Tanya, moje dávná…“ ta odmlka se mi vůbec nelíbila, „… moje dávná známá. Pamatuješ si ještě, jak jsem ti vyprávěl o další vegetariánské rodině, která žije na Aljašce? Ona je jedna z nich.“ Obrátil se k té blondýně. „Tanyo, tohle je Bella, rodinná přítelkyně.“ Rodinná přítelkyně? Pro něj jsem jen rodinná přítelkyně? A co jeho slova, jak moc mě miluje?  Byla to opravdu jenom slova? Nevím.

Seděla jsem tam na zemi a dívala se vzhůru, na ně. Slušelo jim to spolu, pomyslela jsem si paradoxně. Ona se k němu hodí mnohem víc než já. Nevydržela jsem ten pohled a odvrátila jsem hlavu. Když jsem se pokusila vstát, projela mnou vlna bolesti a já jsem omdlela.

Probudila jsem se v Carlisleově pracovně. Ležela jsem na pohovce a čekala, až někdo promluví. Byla tam celá rodina, tedy kromě Edwarda a té blondýny, Tanya se tuším jmenovala. Nakonec promluvit Carlisle.

„Bello, stalo se něco… neočekávaného. Něco výjimečného. Tohle se ještě nikdy nestalo.“

Děsil mě. Opravdu mě děsil. Co se tak hrozného mohlo stát? S panikou jsem čekala na další vysvětlení.

„Bello, jsi… těhotná,“ pronesl Carlisle tiše a mě opět pohltila temnota. Dnes už podruhé.

„Bello, no tak, prober se. Bello,“ slyšela jsem konejšivý, domlouvavý hlas. Ale já ho nevnímala. Byla jsem myšlenkami jinde. Pořád jsem slyšela to slovo. Těhotná. Jsem těhotná. Jsem těhotná a… sama. Edward už si za mě našel náhradu, silnější náhradu, ne tak křehkou, ne tak… lidskou.

Otevřela jsem oči a pohlédla do Esmeiny mateřské tváře. V té chvíli to na mě celé spadlo a rozbrečela jsem se. Schoulila jsem se Esme do náruče a ona mě začala hladit po zádech a mezitím mi domlouvala: „No tak, Bello, to bude dobré, všechno bude dobré. Budeš mít miminko,“ řekla zasněně. „Musíš teď na sebe dát pozor, aby se vám nic nestalo, hodně jíst, odpočívat. Neboj se, se vším ti pomůžeme, nenecháme tě v tom samotnou. A uvidíš, Edward bude určitě nadšený.“

Nadšený? Z čeho? Že mu zůstanu na krku, bude se o mě muset starat a nebude si moci užívat s tou blondýnou?

„Esme… Můžu se na něco zeptat?“ řekla jsem váhavě.

„Ale jistě, zlatíčko.“

„Edward a ta Tanya… Jak dlouho jsou spolu?“ Cítila jsem, jak mi další a další slzy tečou po tváři.

„Edward a Tanya? Co tě to napadlo? Oni dva jsou jen přátelé. Tanya se ho kdysi dávno pokoušela získat, ale Edward ji odmítal. Napříč tomu se stali hodně dobrými přáteli. Edward miluje jen tebe, pochybuješ snad o tom?“

„Ne, ale… Já nevím. Poslední dobou se ke mně chová tak, jako kdyby už se mnou nechtěl nikdy mít nic společného. Straní se mi, nemluví se mnou, nepohladí mě ani nepolíbí. Já… Myslím, že se něco děje, ale nevím co.“

„To bude v pořádku, uvidíš,“ usmála se na mě. „Och, pozor, už přichází tatínek,“ zasmála se a s povzbudivým úsměvem nás nechala samotné.

Edward se zastavil a zatvářil se soustředěně. Na chvíli se jeho tvář zachmuřila, ale chmury za chvíli změnily na radost.

„Bello, Bellinko! My budeme mít dítě!“ vykřikl, vrhl se ke mně a po tak dlouhé době mě objal a políbil.

„Neboj se, všechno bude v pořádku, se vším ti pomůžu, nastěhuješ se k nám. Bože, v tohle jsem už před devadesáti lety přestal doufat. Bello, díky, díky!“ Povzbuzující slova sice pohladila mou duši, ale kam se podělo to krásné miluji tě, kterým se v takových situacích nešetří?

Jak řekl, tak se stalo. I přes Charlieho protesty jsem se nastěhovala ke Cullenovým, všichni kolem mě skákali, obsluhovali mě, nic jsem nemohla dělat sama, nesměla jsem se rozčilovat, pořád mě někdo hlídal. Edward byl nadšený a šťastný, přes dlouhé noci, kdy já spala, studoval knížky o dětech, o jejich výchově a o tom, jak o ně pečovat. Tedy, to jenom ze začátku.

Po pěti měsících byl čím dál tím více odtažitý. Ráno jsem dostala polibek na tvář a večer na čelo. Už mě nebral konejšivě za ruku, když mi bylo špatně nebo dítě silně kopalo a já měla bolesti. Byla jsem na všechno sama.

Edward se úplně změnil. Dítě miloval, ale miloval ještě vůbec mě? Nebyla jsem jen „nástroj“, jehož prostřednictvím získá dítě? Takové myšlenky mě napadaly v těžkých chvílích, kdy jsem byla sama. Edward domů chodil pozdě v noci, když jsem už spala, a ráno odjížděl ještě než jsem se probudila. Ale když výjimečně přijel domů dřív, objal mě a něžně políbil na čelo, mé pochybnosti se vypařily. Určitě mě miluje.

Jednou jsem jela do města. Chtěla jsem si nakoupit nějaké střízlivé oblečení na děťátko, ne samé oblečení s krajkami a volánky, jaké kupovala Alice. Zrovna jsem se dívala na úžasné ponožky, takové modrobílé a s malinkatým medvídkem, když jsem na přechodu uviděla známou postavu. Byl to Edward. A nebyl sám. Po jeho boku kráčela atraktivní brunetka v minisukni a s podpatky, na kterých by se zabila možná i Rose, v tričku, co vypadalo jako delší podprsenka, a s rudou rtěnkou na plných rtech.

Kdo to je? A proč právě chytá za ruku mého Edwarda?! Co spolu mají? přemýšlela jsem.

Ne, dost Bello! Určitě se to nějak vysvětlí. Třeba je to další z těch známých z Denali. Určitě je to jedna z nich. A nebo nějaká stará známá nebo nějaká pianistka nebo… přesvědčovala jsem se a už teď věděla, že se ho na to nikdy nezeptám. Jednou jsem se ho na podobnou situaci zeptala a on na mě hned vyjel, že mu bezdůvodně nevěřím, proč ho podezírám, že mu hezky za jeho lásku oplácím a že jsem žárlivka a až mě to prý přejde, je ochoten přijmout mou omluvu. Neviděla jsem ho několik dní, do školy nechodil, doma se nezdržoval. A když se potom vrátil, udělala bych cokoli, aby už neodcházel. Omluvila jsem se mu a vše bylo téměř jako dřív.

Od té doby, co jsem ho s tou černovláskou viděla ve městě, uplynulo čtrnáct dní. Už jsem si na to ani nevzpomněla, jak bych mohla, když mě ráno Edward vždy probouzel sladkým polibkem. Co na tom, že když jsem já večer šla spát, on byl na lovu. Sice jsem nechápala, proč chodí na lov každou noc, ale on říkal, že si je pak jistější sám sebou. Chápala jsem ho. Nejspíš se pořád bál, aby mi neublížil. A aby neublížil tomu tvorečkovi ve mně. Tak moc ho miloval. Každé ráno se skláněl k mému bříšku a něco povídal, občas ho i políbil. Byla jsem šťastná. Ovšem, tato ‚rodinná idylka‘ netrvala věčně.

Byla sobota a já hned ráno jela navštívit Charlieho. Tak dlouho jsem ho neviděla! Měli jsme spolu být celý den, jenže po obědě se mi udělalo špatně, tak jsem radši jela domů. Náhoda je blbec a kdyby se něco stalo, Carlisle je doma, tak se nemusím strachovat.

Když jsem vešla do obývacího pokoje, nikdo tam nebyl. Poté mi došlo, že se vlastně všichni chystali jít dnes na lov, když budu celý den u Charlieho. Vzala jsem si z ledničky limonádu, nalila si ji do skleničky a vydala se nahoru. Otevřela jsem dveře našeho pokoje a sklenička mi spadla na zem.

Nééééééééé! Z toho pohledu puklo mé již několikrát slepené srdce. Nenávratně se roztříštilo na miliony kousíčků, které mě uvnitř bodaly, jako by mě chtěly zabít. Kéž by. Mé jediné přání v tu chvíli bylo umřít.

Nemohla jsem se na to dívat. Ty dva evidentně nevyrušil ani pád skleničky, pořád se vášnivě líbali a otírali svá těla o sebe. Co nejtišeji jsem se vydala domů, vzala si auto a odjížděla.

Jela jsem na útesy. To místo dobře znám, před téměř dvěma lety jsem tady párkrát byla. Tohle místo nás málem s Edwardem rozdělilo. Kdysi málem, teď rozdělí…

Zaparkovala jsem auto kousek od cesty a pomalou chůzí, přes slzy jsem totiž nic neviděla, jsem se vydala ke kraji. Pak jsem se zastavila, otřela si slzy, i když zbytečně, protože se hned vyvalily další, a zahleděla jsem se do záře slunce. Vzpomínala jsem. Na své dětství, na chvíle s tátou, na Cullenovy a nakonec na Edwarda. Jako poslední se mi vybavil obrázek z dnešního dne.

Edward, můj čestný a věrný Edward, mě v naší společné posteli podváděl s nějakou blonďatou nánou! A co víc, nevypadalo to na to, že by jí chtěl nějak ublížit! Ke mně takhle vášnivý nebyl, ke mně byl opatrný a něžný. I když mě ta myšlenka ubíjela, přehrávala jsem si ji pořád a pořád. Co má ona a já ne? Vždyť je to taky jen člověk! Otázka by spíš měla být, co já mám a ona ne. Ona nečeká dítě. V té slabé chvíli jsem začala pochybovat. O všem. Máma se mě zbavila, aby mohla být s Philem, táta mě pustil, abych se odstěhovala ke Cullenovým. Cullenovi se o mně starali jenom proto, že oni mít děti nemůžou. A teď měli šanci jedno mít. A Edward? Edward si zadělával na další dětičky jinde, což bylo očividné. Nikomu na mně nezáleží. Už se mi nechce žít.

Ne, Bello, to stačí! Musíš teď myslet i na svoje dítě! Ono si nezaslouží zemřít!

To mě přesvědčilo. Já neskočím. Postavím se tomu čelem, porodím krásné dítě, odjedu někam daleko a vychovám ho nejlíp, jak toho budu schopna.

Vrátila jsem se k autu a jela zpátky domů. Domů, zvláštní slovo. Já už nemám domov.

Když jsem vystoupila z auta, uslyšela jsem řev.

„Jak sis to jenom mohl dovolit? Jak jsi jí to mohl udělat?! Ona kvůli tobě málem skočila! Chtěla umřít! Čeká tvoje dítě, nemá to zrovna lehké, a ty ji v klidu podvádíš!“

„Nevěděl jsem, že přijede tak brzo,“ ospravedlňoval se, jako by to snad byla nějaká omluva. „Alice! Nech mě! Co dělám, to je jen a jen moje věc! Nic ti do toho není! Teď, když dovolíš, odvezu Ashley domů.“ A s tím vyšel z domu s blondýnkou po boku a zamířil ke svému autu. Když mě uviděl, ani nepozdravil. Chvíli se na mě díval s obličejem prostým citů a pak nastoupil. A odjel.

Když už nebylo jeho auto na dohled, zhroutila jsem se na zem a zoufale se rozplakala. Přiběhla ke mně Alice a Emmett a oba mě objali. Konejšili mě, a když jsem se trochu uklidnila, odnesl mě Emmett dovnitř. Položil mě na gauč a já se mu schoulila do náruče. Nakonec jsem usnula.

Smířila jsem se se svým údělem. Přestěhovala jsem si své věci do obývacího pokoje, kde jsem i přes Carlisleovy protesty spávala na gauči, a vyhýbala jsem se Edwardovi. A on mně. Doma téměř nebyl. Vlastně si za to můžu sama. To já mu ukázala, jaké potěšení poskytuje sex… To já ho nutila, aby se mnou spal. Já mu ukázala, co je to rozkoš. A on potřeboval víc. A já mu to, očividně, nemohla poskytnout. Ale už nelituji toho, že jsem ho donutila. Díky němu mám svého drobečka…

Jsem v sedmém měsíci a sedím tu s velkým břichem, ve kterém je můj syn nebo moje dcera, zatímco on si někde užívá s jinými, hezčími a hlavně netěhotnými. Ale už je mi to jedno. Už ano. Za dva měsíce, až porodím, odejdu. Koupím si malý domek se zahradou někde hodně daleko a každý den budu děkovat Bohu, že mi dal ten nejcennější dar. Dítě. Protože nebýt mého milovaného děťátka, už bych nežila. Kvůli němu... Cítím, jak se mi oči zalévají slzami. Ne, nebudu brečet…

Tuhle jednorázovku bych ráda věnovala andílkovi, který mi nepopsatelným způsobem změnil život.

Adrianko, díky. Andílkem jsi byla, andílkem jsi a andílkem navždy budeš...

(Edit: Přidán odkaz na první díl krátkého pokračování z Edwardova pohledu a odkaz na shrnutí.)

Autor: SiReeN (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Ne, nebudu brečet... :