Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nechci být vrah

27.09.2010 (16:30) • xxx • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1862×

Lilian:

Probudila jsem se, posledních pár dní mě pronásledovaly noční můry. Nedalo se to vydržet, vždy jsem se probudila zpocená a lapala jsem po dechu. Šla jsem k oknu.

Koruny stromu se ohýbaly pod náporem větru. Měsíc byl v úplňku, jeho paprsky ozařovaly koruny stromu a měsíc se vyhoupl zpoza lesa.

Otevřela jsem okno, něco mě k tomu nutilo, do pokoje vplul vlahý letní větřík, který zchladil mojí horkou pokožku. Měsíční svit mě nutil jít za ním, byla jsem jím omámená.

Vešla jsem na balkón a po okapu slezla dolů, moje tělo bylo mrštnější. Dopadla jsem do dřepu, cítila jsem pod sebou hlínu. V noci pršelo, půda byla mokrá a lepila se mi na chodidla. Nebylo to nepříjemné, ale ani příjemné.

Rozeběhla jsem se do hustého lesa, spadané jehličí se mi zapichovalo do bosých nohou. Skákala jsem přes kořeny stromů.

Nevěděla jsem, kam běžím, ani důvod toho běhu, něco mě nutilo. Nepociťovala jsem únavu. Vítr mě šlehal do tváří, začínalo pršet, hlína pode mnou se začala měnit v bahno. Zastavila jsem se na malé loučce kulovitého tvaru, nevím proč, ale přitahovala mě.

Sledovala jsem měsíc, takřka jsem z něj nespustila oči. Měla jsem nutkání jít za ním, celé tělo jsem měla jako v ohni. Ruce se mi třásly, silně jsem je sevřela v pěst.

Mravenčení z nohou pomalu postupovalo do celého těla. Připadalo mi to, jako kdybych měla vybuchnout.

Rozběhla jsem se za tou šedou magickou koulí, která mě k sobě přitahovala neviditelným provazem. Běžela jsem, skákala jsem přes kořeny stromů.

Na chvíli mi měsíc zmizel z dohledu, zastavila jsem se a mžourala kolem sebe do tmavého lesa, nahánělo mi to tu husí kůži.

Sama v lese, byla jsem vystrašená, rozeběhla jsem se po lesní cestičce, zrychleně jsem oddychovala, úzkostí se mi sevřelo hrdlo. Přidala jsem a cítila náraz - narazila jsem do něčeho tvrdého a teplého.

Zvedla jsem se a podívala se před sebe.

„Omlouvám se,“ pípla jsem.

„To je dobrý!“ uslyšela jsem z dálky.

„Kdo jste?“ vyzvídala jsem, třeba mi pomůže se odsud dostat.

„To není důležité,“ řekl, ale já ho nevnímala, zpoza lesů vykoukl měsíc, zase do mě vstoupil ten pocit, byla jsem jím očarovaná.

„Haló?“ řekl ten svalovec a mával mi rukou před obličejem.

„Same! Ona je nějaká divná!“ hlásil.

Rozešla jsem se za měsícem, celým tělem mi probíhalo mravenčení, třásla jsem se, ale zima mi nebyla.

„Paule, pojď!“ řekl někdo.

„Co jí je?“ nechápal ten svalovec.

„Přeměňuje se, ale ne jako my!“ zavrčel ten druhý a pak zmizeli, najednou jsem vybouchla a místo mě tam stál hnědý vlk.

Stála jsem na všech čtyřech.

Toužila jsem někoho zabít, musela jsem, toužila jsem po krvi. Představa té životodárné tekutiny mě hnala dopředu. Zabít někoho mi najednou připadalo tak snadné, zabořit do toho člověka špičáky.

Nedaleko odsud jsem ucítila nádhernou vůni - vůni člověka.  Rozeběhla jsem se a hledala toho člověka podle vůně. Moje myšlenky se soustředily jen na jednu věc... na zabití toho člověka.

Byla jsem blízko, slyšela jsem tep člověčího srdce.

Tetelila jsem se radostí, že ukojím svojí žízeň po krvi, jenže do mě něco vrazilo. A tep lidského srdce se vzdaloval.

Utekla mi večeře pomyslela jsem si trpce.

Za to zaplatí, otočila jsem se k hnědému vlkovi, byla jsem stejně velká jako on, ne-li větší.

Zavrčela jsem a ohnala se po něm. Bohužel jsem se netrefila. On toho využil a kousl mě do nohy.

Zakňučela jsem a uskočila.

Tlapa mě příšerně bolela, takže jsem pokulhávala. Znovu jsem udělala výpad, tentokrát se mi to povedlo. Odhodila jsem ho na strom, který se pod jeho tíhou zlomil. Měsíc se schoval za mraky a já mohla konečně logicky uvažovat. To zvíře ve mně zmizelo, ale měla jsem pocit, že se ještě vrátí.

Rozeběhla jsem se k tomu vlkovi a strčila do něj čumákem.

On zakňučel a otevřel oči, ohlédla jsem se - rozednívalo se.

Cítila jsem, že se měním zpátky do své podoby. Zase ze mě bude člověk. Měla jsem na sobě svoje oblečení, ten vlk se taky začal měnit.

Překvapením jsem přestala dýchat - byl taky to, co já? Proč to udělal, proč mi zabránil v tom, abych zabila.

Vzala jsem ho do náruče, připadala jsem si silnější, byl docela těžký, ale musela jsem mu pomoct.

Rozeběhla jsem se  s ním lesem, jeho tělo mě hřálo, takže mi nebyla zima.

„Neboj, seženu pomoc," ujistila jsem ho a utápěla se v jeho hnědých očích.

Kývl a unaveně zavřel oči. Nepříjemně mě píchlo u srdce.

Běžela jsem lesem, jenže mi cestu zastoupil šedý vlk.

Asi je tu celá smečka, napadlo mě a chtěla jsem ho obejít, musela jsme mu pomoct. On zavrčel a udělal krok blíž.

„Hele, potřebuje pomoct, takže uhni!“ zavrčela jsem a přeskočila ho.

Ten vlk běžel přede mnou, jako by mi ukazoval cestu, běžela jsem za ním - sotva jsem mu stačila.

Bolely mě nohy, sotva jsem popadala dech, ale pořád jsem běžela. Zastavil u jedné chalupy a pohodil hlavou směrem k ní. Rozeběhla jsem se a vpadla dovnitř.

Uvnitř byli asi čtyři kluci, překvapeně se na mě podívali.

„Potřebuje pomoct,“ dostala jsem ze sebe a lapala po dechu.

Položila jsem ho na gauč a ustoupila, chtěla jsem odejít, ale ve dveřích se objevil nějaký kluk.

Zavrčela jsem a zastavila.

„Nemysli si, že utečeš," zavrčel.

Zády jsem se opřela o zeď a zkřížila ruce na prsou.

Z obýváku jsem uslyšela křik, ten kluk ve dveřích popošel dovnitř, aby viděl, co se děje. Využila jsem toho a vyběhla ven.

Slyšela jsem, jak zavrčel, než jsem se nadála, tak mě držel, byla jsem zády opřená o jeho hruď.

On mě držel za paže, takže jsem se nemohla hýbat, táhl mě k domu, snažila jsem se mu vykroutit, kopala jsem nohama a křičela. Jemu to bylo úplně jedno, pořád mě táhl k tomu domu.

Dotáhl mě do verandy, nohou kopl do dveří, takže se s třísknutím zavřely. On mě dotáhl do obýváku k tomu klukovi.

„Proč jsi to udělala!“ zařval.

Zavřela jsem oči, pohled na toho kluka mě ničil, ublížila jsem mu.

„Proč!“ zařval znovu.

„Snažil se mi zabránit v tom, abych ukojila žízeň po krvi," šeptla jsem a cítila, jak se mi do očí hrnou slzy.

„Nelži!“ zařval a hodil mě na zem. Přistála jsem vedle gauče, viděla jsem jeho obličej. Nebyl na tom dobře, ten hluk ho určitě probudil.

Seděla jsem vedle něho a plakala. Slzy si brázdily cestu po tváři.

„Omlouvám se,“ dostala jsem ze sebe mezi vzlyky.

„Ty si myslíš, že ti odpustí!“ zavrčel ten, co mě sem dotáhl, ostatní se na mě jen dívali. Asi neměli co říct.

„Nevím, budu ráda, když mi odpustí, ale to zvíře ve mně pořád touží po krvi,“ šeptla jsem, přes slzy jsem skoro nic neviděla.

Prohlížela jsem si svoje ruce, byly od krve - od jeho krve!

Utřela jsem si ruce do trika, ale ta krev tam pořád byla.

Uslyšela jsem klapnutí dveří a kroky.

„Jacoba jsem nenašel,“ oznámil nějaký muž.

„Ona si našla jeho!“ zavrčel zase, budu se muset zeptat, jak se jmenuje.

„Kdo, Paule?“ ptal se nechápavě ten muž.

Paul na mě tvrdě ukázal prstem. Ten nově příchozí přestal dýchat. Přišel ke mně blíž.

Vystrčila jsem bojovně bradu a zavrčela, cítila jsem silnou potřebu toho chlapce bránit. Přikrčila jsem se a zády se opřela o gauč, byla jsem schopná zabít každého, kdo by se přiblížil.

„Kdo jsi?“ zeptal se a prohlížel si mě. Zaváhala jsem, můžu mu věřit?

„Lilian, ty jsi?“ vydechla jsem, ale pořád jsem byla připravená zaútočit.

„Já jsem Sam,“ jeho hlas byl klidný, což mě udivovalo.

Jeden z kluků, co stáli vzadu, se ke mně začal přibližovat. Otočila jsem se a varovně zavrčela, on se zastavil a zvedl ruce nahoru.

„Sethe, co blbneš?“ ptal se Paul.

„Je nebezpečná! Podívej, jak dopadl Jacob!“ křičel.

Naštvaně jsem na něj zavrčela, ty jeho kecy mi už lezly krkem.

„Paule, dám ti radu, jestli nechceš skončit s ukousnutou rukou, tak drž hubu!“ křikla jsem na něj. Za sebou jsem uslyšela pohyb, otočila jsem se a zavrčela.

„Nic mu neudělám,“ uklidňoval mě Seth.

„Chci mu pomoct,“ řekl a ukázal na lékarničku.

Kývla jsem a on udělal nejistý krok ke mně.

Ostražitě jsem ho sledovala, přimhouřenýma očima jsem zkoumala každý jeho pohyb a snažila se najít jeho slabinu.

Byla jsem unavená, ale pocit chránit Jacoba byl silnější jak únava.

Seth ho ošetřoval, mohla jsem si dát dvacet, ale co když mě mezitím od něj odtáhnou pryč. Tahle myšlenka se mi nelíbila, při pomyšlení, že budu jinde než je on, mě přiváděla k šílenství.

Dívala jsem se z okna, bylo už poledne.

„Bude dnes úplněk?“ zeptala jsem se najednou, všichni s sebou trhli, nečekali, že promluvím.

„Jo, bude, proč?“ ptal se nechápavě Sam. Z koutku oka mi stekla slza, zase ze mě bude příšera, co bude chtít zabít člověka.

Ucítila jsem něčí dotek na rameni, trhla jsem sebou a podívala se do těch nejkrásnějších hnědých očí.

„Dobré ráno,“ zachraptěl Jacob a snažil se zvednout.

Jemně jsem ho zatlačila zpátky na gauč.

„Musíš odpočívat,“ řekla jsem káravě a přikryla ho.

„Je mi líp,“ odsekl, pustila jsem deku a o krok ustoupila.

Toho využil Paul, chytil mě a hodil mě na zem, ruku mi dal ke krku, sotva jsem dýchala.

„Bude lepší, když půjdeš,“ zavrčel a pustil mě.

„Ne!“ řekl Jacob.

„Bude to lepší!“ zasyčel Paul.

„Nebude, zase budeš chtít někoho zabít!“ řekl rázně.

„A tentokrát jí v tom nebudu moc zabránit,“ řekl měkce. Trhla jsem sebou.

„Ona je vlkodlak?“ ptal se Sam udiveně.

„Opravdový vlkodlak,“ ujistil ho Jacob.

Šla jsem k venkovním dveřím, musela jsem odsud vypadnout, ale moji pozornost upoutala nádherná vůně.

Otočila jsem se a spatřila ženu, na tváři měla jizvy a pobíhala po kuchyni, její vůně ve mně probouzela zvíře, které ji chtělo zabít.

„Ahoj!“ usmála se na mě a šla blíž.

„Jsem Emily,“ řekla a natáhla ke mně ruku.

„Lilian,“ odvětila jsem a stiskla její ruku.

„Dáš si něco k jídlu?“ ptala se a já věděla, kdo je moje další oběť.

„No, vlastně jsem na odchodu, sbohem,“ vyhrkla jsem a vyběhla z domu ven.

K mému překvapení se mě nikdo nesnažil chytit, moje myšlenky se točily jen kolem Emily, jak ji vylákat z domu plného vlkodlaků?

Zašla jsem do lesa, pořád jsem chtěla mít ten dům na očích, už se stmívalo, věděla jsem, že ten dům budou hlídat. Za sebou jsem uslyšela pohyb, otočila jsem se a spatřila Jacoba, stál tam, byl celý - nikde neměl ani škrábnutí.

„Co tu děláš?“ zeptal se tvrdě a mě píchlo u srdce.

„Musíš mi pomoct, já, já ji chci, musím ji zabít, to zvíře ve mně ji chce,“ šeptala jsem a slzy mi tekly po tvářích.

„Co se děje?“ zeptal se a objal mě.

Hlavu jsem zavrtala do jeho ramene a vdechovala jeho vůni.

„To zvíře ve mně chce zabít Emily,“ vypadlo ze mě mezi vzlyky. On ztuhl, pevně jsem ho objala a rozvzlykala se ještě víc.

„Já ji nechci zabít, je milá, hodná, ale to zvíře mě nutí to udělat,“ neměla jsem sílu pokračovat s vysvětlováním.

„To bude dobrý,“ šeptal Jacob.

„Nebude, musím odejít, pryč, daleko odsud!“

„Ne, to nedovolím, půjdu s tebou,“ šeptal.

Podívala jsem se na nebe, měsíc vykoukl zpoza lesa, mysl se mi doslova zatemnila.

Šla jsem za měsíčním světlem a dopadla na všechny čtyři, už jako vlkodlak.

Otočila jsem se a nebezpečně zavrčela na vlkodlaka přede mnou. On se přikrčil a nepřátelsky zavrčel. Skočila jsem mu po krku, on hbitě uskočil. Udělala jsem další výpad a on odlétl na nejbližší strom, pomalu jsem se k němu připlížila a prokousla mu hrdlo.

Stejné místo - vypravěč:

Měsíc se schoval za mraky a začínalo se rozednívat, dívka seděla u chlapce, který ležel v kaluži krve.

Seděla u něj a plakala, zemřel, protože nechtěl, aby někoho zabila.

Jenže ona zabila, zabila toho, koho milovala.

Tahle ztráta je ze všech největší, vzlyky ovládaly dívčino tělo, nechtěla to, nechtěla, aby umřel, mělo to být naopak, on měl žít, ale osud tomu chtěl jinak.

Osud chtěl, aby chodila po světě s břemenem na srdci.

S břemenem, které tam zůstane napořád…

Autor: xxx (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nechci být vrah: