Co kdyby se Edward na konci Stmívání neudržel a prostě a jednoduše Bellu vysál?
19.11.2010 (19:00) • hanculin98 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1978×
Přišli jsme pozdě. Pomyslel jsem si, když jsem viděl její bezvládné tělo ležet na studené podlaze. Pak jsem ucítil její omamnou vůni - krásnou, květinovou - její. Slyšel jsem její srdce, bušilo potichu, ale rychle, rozhodně ne jako normálně. Ještě žila! Ještě je šance! Carlisle se nad Bellou začal sklánět. Alice a ostatní ji chránili.
„Edwarde!" vykřikl. Přiběhl jsem ke Carlisleovi a začal jsem se ho vyptávat, kam až se jed dostal, a jestli se nám podaří Bellu zachránit.
„Edwarde, budeš muset, jestli ji chceš zachránit." Ne! To co se objevovalo v jeho myšlenkách. Ne! To nemůžu dopustit! Co kdybych se neudržel? Co kdybych ji zabil?
„Edwarde, každou vteřinou je jed blíž k srdci! No tak dělej, ty to zvládneš!" přemlouval mě. Jestli je tohle jediná možnost, jak Bellinu duši zachránit, nezbývá mi nic jiného, než ji podstoupit. Sklonil jsem se k ní, přitiskl rty k její ruce a sál.
Na začátku jsem cítil jen odpornou pachuť cizího jedu, pak se ale chuť začala zlepšovat. Její krev byla výborná, chutnala výtečně. Udělala ze mě znovu krvelačnou bestii. Z dálky jsem slyšel jen Alicino: „Ne!" Zdá se, že je rozhodnuto, Alice to viděla. Nedokázal jsem se odtrhnout, pil jsem krev lidského stvoření, znovu po několika stech letech. Pil jsem ze stvoření, které pro mě znamenalo vše. Mou lásku, můj život. Můj život, o který jsem se v několika vteřinách připravil. Sál jsem ze své Bellinky, a pořád mi to nedocházelo. Zničil jsem ji. Zničil jsem sebe i svou rodinu. Chtěl jsem ji uchránit před upířím životem, zbavil jsem ji života, všeho.
Až když v ní nezbyla ani kapička krve, se mi mysl pročistila. Zvedl jsem se a hleděl na své hrůzné dílo. Proč mě nezastavili? Proč mě nechali, abych ji celou vysál? Proč, proč, proč...?
Ne, jenom shazuji svou vinu na ostatní. Věděl jsem, že to nedokážu, přesto jsem to udělal.
Podíval jsem se do zrcadla před sebou. Ano, viděl jsem to, co jsem viděl. Sebe s krvavě rudýma očima. S rudýma očima po Bellině krvi. Po krvi dívky, pro kterou bych obětoval vše, co jsem měl. Viděl jsem zrůdu, která vzala život nevinnému člověku. Člověku, kterému jsem nadevše důvěřoval, kterému jsem nechtěl vzít život, ale udělal jsem to. Já, upírská zrůda.
Už jsem se nemohl dívat na její tělo, na vyčítavé tváře ostatních. Vyběhl jsem ze dveří, věděl jsem, kam jdu a co tam budu hledat. Věděl jsem, že mě odmítnou a budou zvát do gardy. Věděl jsem, ale že to dřív nebo později udělá.
Věděl jsem, jaký smutek způsobím mé rodině. Mé matce Esmé, která mě vždy milovala, i mému otci, který mě stvořil, kterému děkuji za svůj krásný život a za to, že jsem potkal Bellu, on za to, co se stalo, nemohl. Nemohl vědět, kdy a kde se v nás náš původ objeví. Věděl jsem, že špatně to ponese i Rose a Emmett, můj brácha nad bráchy. A Alice, miloval jsem svou sestru sice jen jako sestru, ale miloval, dokonce i Bella ji měla ráda. Ovšem, nejhůř to ponese Jasper, cítit pocity všech, když přišli o Bellu a následně i o mě. Chtěl bych mu pomoct, ale nemůžu, nemůžu se vrátit a dělat jako, že se nic nestalo. Děkuji pěkně.
Alice určitě viděla moje rozhodnutí, tím jsem si jistý. Nevím, jestli to řekla ostatním, ale mě už by stejně nedostihli. Nebudu hnusná zrůda, už nikdy. Půjdu za svou láskou a pomstím ji.
Nechtělo se mi kupovat letenky, tak jsem se vydal do Volterry přes oceán. Stejně mi to přijde rychlejší a správnější. Viděli jste snad někdy trestance letět na popravu letadlem v sametových sedačkách?
Ona nechtěla umřít a umřela na obyčejné podlaze baletního sálu, já umřít chci a umřu na hradě, na posvátném místě nás upírů, tak ať aspoň trochu trpím, když pro mě trpělo a ještě tolik lidí trpět bude. Plaval jsem ani ne moc dlouho, byl jsem zabrán do svých myšlenek.
Došel jsem k hradu a otevřel dveře. Vešel jsem dovnitř a procházel spoustou známých chodeb pokrytých rudými, sametovými koberci. Před dveřmi do sálu jsem se zastavil, slyšel jsem lidský řev. Obědvají, nebudu je rušit.
Když křik ustal, vešel jsem dovnitř, stačili rychle uklidit, než jsem přišel. Aro se mi podíval do očí. Viděl je, mé krvavě zbarvené panenky. Asi mu to došlo, o Belle věděl, cítil už její omamnou vůni, málem jí podlehl taktéž.
Podal mi ruku a já věděl, co přijde. Listoval mými myšlenkami a já jeho. Viděl jsem zas a znovu ty čokoládové oči, mahagonové vlasy, roztomilé dolíčky ve tvářích, když se usmívala.
Zdálo se, že ani Aro není takový necita, jak se zdá. Nepřemlouval mě ani moc dlouho a nejspíš si uvědomil, že v tomhle stavu bych byl pro gardu stejně jenom přítěž.
Pokynul sloužícím a ty už věděli, co mají dělat, tak jako já věděl, proč to podstupuji.
Doufal jsem, že ještě nějakou duši mám,
a že se s Tebou po smrti znovu setkám.
Doufal jsem v lásku, doufal jsem v ni,
věčně opakoval dvě slůvka „Promiň mi!"
Doufal jsem v to, co předtím tu bylo,
doufal jsem v to, co z nás dvou zbylo.
Doufal jsem, že mi, lásko, odpustíš,
že ke mně se znovu přitulíš.
Doufal jsem v nás dva,
tak jako předtím,
doufal jsem, že jako ptáče znovu vzletím,
tobě vstříc.
Autor: hanculin98 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné
Diskuse pro článek Nechtěl jsem, zabil jsem!:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!