Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nejsem anděl, ale pokusím se

14.12.2010 (16:00) • Deedee • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2117×

Nejsem anděl, ale pokusím se

Zazvonilo. Ve třídě to začalo vřít, ale já se nehodlala zvedat. Emmett odběhl něco řešit za bratry. Já zůstala sedět zahleděná do sešitu a kreslila na jeho okraj růžičky. Myšlenkami jsem byla u dárků. Štědrý večer se neúprosně blížil a já pořád ještě neměla ten Emmův dárek dotažený do posledních detailů.

Musím dojet koupit velkou stuhu. Kde tu seženu? A která firma mi doveze traktor až přes vánoční noc? Kdyby tu byl dřív, určitě by ho našel. Vím, jak si ho medvídek přál. Moc se těším, jakou mu udělá radost. Vybrala jsem vážně nádherný. Nejradši bych si ho nechala pro sebe, hihi. Ještě že mě v něm bude taky vozit. Milujeme velká auta.

„Rosalie?“ vytrhl mě z myšlenek nervózně přiškrcený hlásek. Přiřadila jsem ho k Angele.

Čím jsem to zavinila, že se mě všechny tak straní? Nestála jsem o žádné velké kamarádíčkování, ale strach ze mě mít nemuseli. To jsem nechtěla. Od začátku jsem ale něco pokazila a teď se to se mnou veze. Jsem ledová královna, tak mě vidí. Nejspíš to nespravím, nevadí.

Zvedla jsem k ní tvář a usmála se, abych jí dala najevo svou náklonnost.

„Ano?“

„My... totiž já,“ začala ze sebe pomalu soukat, „Nešla bys s námi za anděla? Před týdnem jsme na dobročinné sbírce získali spoustu hraček a oblečení. A v sobotu bychom ty věci chtěli předat sirotčinci Svaté Antoinetty. Jako andělé od Ježíška, víš? Bude to den před štědrým večerem. Ty děti se tolik těší a já...“ líčila Ang nadšeně.

„A proč jste přišli za mnou?“ zeptala jsem se na to, co mi nedocházela, a až pozdě si uvědomila, jak hloupě to vyznělo.

„Promiň. Nechtěla jsem tě obtěžovat.“ Sklopila oči a zrudla.

„Ne! Tak jsem to nemyslela, půjdu moc ráda,“ usmála jsem se zase, abych to napravila, „jen mě to tak napadlo.“ Kolem je tolik holek, co by určitě nadšeně šly. Tak proč já? Myslela jsem si, že se Ledové královny bojí. Nicméně, byla jsem potěšená. Dostanu možnost jim dokázat, jaká jsem.

„Ona s námi, totiž se mnou a Mikem měla jít ještě Jessica. Zařizovala s námi tu sbírku a tak. Ale je dneska nemocná a myslím, že bude i o víkendu. Tak jsem si právě říkala, že bys třeba chtěla ty.“

No jistě, nemocná. Přejela jsem pohledem na Mika. Stál opřený o dveře protější třídy, ruce měl založené v kříži a nenávistivě propaloval pohledem tikající hodiny. Myslí si to samé. Má asi nějaký hrozný virus, jehož hlavní příčinou je test z limitů funkcí a jistota zkoušení z francouzštiny. Nehledě na to, že slečna přece nepůjde na nějakou dobročinnou akci do děcáku, když Lenny večer pořádá “párty pro zvané“.

Potkala jsem ho ráno na chodbách. Trochu jsme se s Emmem zdrželi a já ještě musela do skřínky pro knihy. Suverénně se nesl k Alicině skřínce a mával rudou pozvánkou v ruce.

„To není dobrý nápad,“ utrousila jsem směrem k němu a vzala si věci.

„A to jako proč?“ Zarazil se uprostřed cesty.

„Třeba protože má její přítel za sebou vojenskou školu,“ odpověděla jsem mu suše.

Svěsil ruku a zdálo se, že se na okamžik zamyslel. Pak se s jiskrami v očích otočil na mě. Otevřel pusu a já ho okamžitě zarazila:

„A já jsem Emmettova.“ Jméno své lásky jsem patřičně zvýraznila, aby pochopil jeho význam. V Lennym hrklo, nahodil trpící výraz a na jedné botě se otočil směrem ode mě. Sebrala jsem knihy a šla do třídy. Ještě jsem zaslechla jeho telefonát.

„No, Jess? Tady Lenny. Nešla bys v sobotu...“

Chudák Angela. Ona je tak naivně důvěřivá v lidskou dobrotu. A přitom zrovna Jessica si to vůbec nezaslouží.

„To je mi líto. Ale moc ráda ji zastoupím. Vždycky jsem chtěla být andílek.“ Nemá tušení, jak moc je to pravda.

„A Rosalie,“ začala zase rudnout a nervóznět, „zeptala by ses prosím i Belly, jestli nechce jít?“

Ale no jistě! S radostí se zeptám té naničky, jestli uráčí pustit mého bratra a na chvíli se zase věnovat svým přátelům. Vždyť se nevzdala rodiny, kamarádů i života jen pro jednoho kluka. Určitě ráda ještě něco do té sbírky přidá. Třeba oko, nebo plíce, ty ještě nedarovala. Tu tak pustit k dětem, nikdy! A ještě s ní trávit celý den...

„Zeptám se, ale nic neslibuji,“ procedila jsem jen slušně mezi zuby a zase se usmála.

„Dobře,“ zazářila Ang. „Tak se tedy sejdeme v sobotu, v pět hodin, před školou. Pan ředitel nám dovolil jít se převléknout do šaten, abychom mohli jít k dětem už v kostýmu. Moc se těším. Jo, a pozdravuj.“

„I ty!“ zavolala jsem za ní ještě, když za zvuku školního zvonění vybíhala z mé učebny.

„Myslíš, že si mohu vzít tyhle svatební šaty? Není to moc?“ Odvyprávěla jsem Alice, co se stalo, a čekala, že mi bude nadšeně pomáhat se strojením, jak je u ni zvykem.

Sestra místo toho chvíli mlčky stála, a pak se zamračila.

„Rose, jsi si jistá, že je to dobrý nápad?“

„Proboha, a proč by neměl být?“ zasmála jsem se nechápavě.

„Je to křesťanská škola. Vzpomeň na Carlisleova otce.“

„Ale to už je přece hrozně dávno.“

„Dávno možná, ale lidé se zas tak moc nemění. Mohlo by se tam něco přihodit.“

Co to blázní? Co přihodit? Jdu obdarovat děti, to přece není hřích. Počkat, já se tu strojím do šatů, vyrábím křídla... Ona závidí! Normálně mi závidí, že ji o to nepožádali.

„Alice, to je povrchní. Já tam přece nejdu kvůli šatům a střevíčkům. Jdu udělat radost dětem. Angela asi moc dobře věděla, proč nepožádat tebe.“

„Cože? Jak jsi to... Cože? Mně šlo taky jenom o ty děti! Však počkej, budeš plakat, až se něco stane!“ Otočila se, prudce mrskla vlečkou k zemi a odkráčela.

Ale ne, zase jsem to přehnala. Nechtěla jsem ji nahněvat. Asi jsem to usoudila špatně.

„Co jste si zase udělali?“ naklonil se do místnosti Jasper.

„Omluv mě,“ požádala jsem ho stydlivě a dál přišívala peříčka na látku.

Alice už mi neřekla, jaké měla důvody k svým názorům. Zdálo se, že je na mě ještě pořád nahněvaná. Celé dva dny. Hodně jsem to pokazila.

Sešla jsem si dolů pro kabát, když tam na mě čekala.

„Promiň, Rose, ale vážně bys tam neměla chodit.“

„Dobře, tak mi to teda vysvětli. Co jsi viděla? Ale proč?“

„Jsou to malé křehké děti. A ty jsi...“ začala pomalu, ale mně to sevřelo žaludek.

„Já nejsem žádné monstrum!“ vykřikla jsem.

„Rosie, andílku, to nic. Ona to tak nemyslela,“ objal mě Emmett kolem pasu, „Odvezu tě tam, ano?“

Nasupeně jsem kývla hlavou a odvrátila od ní pohled.

„Já bych ji nejradši...“

„Klid, lásko,“ zaslechla jsem Jaspera, jak ji konejšil. I na mě dopadla jeho vlna uvolnění.

„Díky,“ zašeptala jsem k němu i Emmettovi zároveň a konečně jsme vyrazili.

Angela vypadala v bledých šatech rozkošně. Neřekla bych jí víc než dvanáct. Mám tuhle dívku moc ráda. Je hodná, vždy myslí na druhé jen v tom nejlepším. Proč takový lidé vždycky připadnou k někomu tak nevděčnému, jako je Bella?

Její zklamaný výraz, když jsem dorazila ke škole sama, se dal jen těžko přehlédnout. Sotva jsem však vystoupila s auta, hned se zase rozzářila.

„Ahoj, Rose! Tobě to sluší!

Naklonila jsem se ještě k Emmovi a políbila ho na rozloučenou. Ten pak odjel domů.

„I ty vypadáš báječně. Ahoj. Ahoj, Miku. Přinesla jsem ještě nějaké další věci do sbírky, když jsem ji nestihla dříve.“ Předala jsem tašku šatiček a hraček Mikeovi a ten ji naložil do kufru. Byly nové, snad si toho nikdo nevšimne. Když se o tom Esme dozvěděla, okamžitě začala šílet a nakupovat.

Nasedli jsme do auta a jeli k sirotčinci. Angela se celou dobu nadšeně usmívala. Mike řídil a nevydal ani slovo. Předpokládám, že to všechno dělal jenom kvůli Jessice. Není divu, že je naštvaný. Alespoň že má ale dost slušnosti a nedává to najevo. Vím, že i on v hlouby duše chce pomáhat. Není to zlý člověk.

Příjezdová cesta k sirotčinci Svaté Antoinetty byla zapadaná čerstvým sněhem. Není to zrovna nejlepší místo pro život dítěte, ale zdejší vychovatelky se snaží, seč můžou, aby ho zvelebil.

Upravený park měl blýskavě bílou přikrývku a dokola starého domu postávaly sněhuláci, které děti vyrobily. Teď byl kolem klid. Všechny děti nás očekávali uvnitř.

Otevřít přišla postarší milá dáma. Pustila nás dovnitř. Pomohli jsme Mikovi s nadílkou a sundali si kabáty, které kryly naše kostýmy.

Nasadila jsem si nádherná křídla. Angela mi předala košík s některými dárky a sama se také připravila. Stáli jsme za dveřmi a čekali, až nás někdo vyzve vstoupit. Otočila jsem hlavu vpravo, abych se viděla v nástěnném zrcadle. Rozpuštěné vlasy mi spadali přes křídla a zakrývali tak jejich přišití. Vypadala tolik opravdově. Mírně jsem se usmála. Kdepak, Rosalie, ty přece nejsi monstrum.

V sále se ozvalo cinkání zvonečků. Angela se nadechla a s úsměvem vzala za kliku.

Vešli jsme do sálu plného dětí. Na malý okamžik utichly slabounké dětské hlásky a rozhostilo se ticho. Přejela jsem sál pohledem a prohlédla si ty rozzářené oči. V zápětí propuklo nadšení, když děti zpozorovali, jakou jim neseme nadílku. Některé se rozesmáli, další začali tleskat. Povídali jeden přes druhého, až jsem se musela začít taky smát.

„No tak, děti, utišíme se!“ zklidnila je jedna z vychovatelek a začala k nim promlouvat: „Ježíšek za námi poslal andílky, aby nám předali dárečky od něj. Ale jak víme, jen hodné děti mohou něco dostat. A taky tady andílkům musíme něco dát i my. Zazpíváme jim?“ navrhla.

Děti začali vykřikovat. Většinou, že ano. Někteří starší se tvářili mírně znuděně, ale když pochopili, že nemají jinou šanci, taky se přidali.

Paní učitelka dvakrát zatleskala. Děti se postavily a s doprovodem klavíru spustily koledy. Narodil se Kristus pán a Půjdem spolu do Betléma. Jemné hlásky brzo zakryli tóny klavíru. Nemohla jsem si pomoci, znělo to jako ten nejnádhernější chór na světě. Ne my, to oni jsou andílci.

Otočila jsem se na své společníky. Angela se slzy ani nepokoušela tajit. Mike se držel, seč mohl. Měl ruce zaťaté v pěst a pevně semknuté rty. Já cítila, že moci, tak také brečím. Do očí se ale slzy nedostávali. Usmívala jsem se tedy alespoň a poslouchala tu nádhernou hudbu.

Když skončily, zatleskali jsme jim rozdali dárky. Děti se okamžitě vrhly na hračky. Paní vychovatelky je nechaly a sami přebíraly oblečení.

„Nesmírně vám děkujeme, slečno...“

„Nemáte zač,“ usmála se Angela na vychovatelku a setřela si poslední slzy.

Mike si přidřepl ke klukům a začal jim vysvětlovat, která autíčka jsou odkud a podobně. I já se rozhlížela po sále. Zahlédla jsem malou černovlásku, jak houpe v náručí mě velmi známou věc. Vydala jsem se tedy k ní.

„Tahle se ti líbí?“ zeptala jsem se mile a přisedla si k ní.

Holčička jen panenku víc sevřela v náručí a zakývala hlavičkou. Usmála jsem se a pohladila hračku po zašmodrchaných vláskách. Ani nevím, proč jsem tam tuhle pannu dala. Už jsem jí prostě nemohla dál mít doma a vyhodit jí se mi také nedařilo. Nečekala jsem, že se tu bude někomu líbit. Je už tak stará. Ale tahle holčička si jí vybrala. Drahoušku, doufám, že tobě přinese větší radost než mě.

„Tak jí pěkně opatruj. Ta byla moje,“ usmála jsem se na děvčátko znovu a zase se zvedla.

„Rosalie, pojď se podívat. To je nejmenší chovanec,“ zavolala na mě Angela a nesla ke mně v náručí malý uzlíček. Dítě sem tam zaplakalo. Naklonila ho, abych na něj lépe viděla. Byl to nádherný malý chlapeček. Měl očíčka jak dva démanty a malinký nosánek i rtíky. Rozzářila jsem se v úsměv.

„Mohu si ho taky pochovat?“ požádala jsem jí a ona mi no náruče vložila ten malý poklad.

Přivinula jsem to křehoučké tělíčko k sobě. Vonělo tak slaďounce dětsky. Nikdy bych něčemu takovému nedokázala ublížit. Co to muselo být za bytost, když ho opustila?

Děťátko ke mě natahovalo ručičky. Podala jsem mu ukazováček a on kolem něj obtočil drobounké prstíčky.

Měla jsem bílé rukavičky a cítila jsem přes ně jen lehoučce ten dotyk. Tolik jsem chtěla cítit tu jemnou dětskou kůži a teplo. Stáhla jsem si jednu rukavičku z dlaně a slabounce se dotkla konečky prstů dětské tváře.

Sotva má ledová ruka přejela po jeho obličeji, rozplakal se. Byla to větší rána, než kdyby do mě střelili kulkou. Okamžitě jsem ruku stáhla a vrátila maličkého Angele. Rozhlédla jsem se kolem a všechno se změnilo. Najednou bylo okolo jen spoust drobných nádob krve, které by se dali tak snadno rozbít. Ne! Přikryla jsem si tvář dlaněmi. Rosalie, co je to s tebou? Co to děláš?

Cítila jsem, že je jen jediná možnost, utéct. Rozeběhla jsem se od školy a nepřemýšlela nad otázkami, které jsem tím u ostatních zanechala. Řítila jsem se ulicemi jako smyslů zbavená, až jsem konečně zaběhla do lesa. Stromy za mnou uzavřeli reálný svět a já byla skrytá. Teď už nikomu neublížím.

Otočila jsem se kolem sebe. Za mnou byla po cestě rozházená pírka, jak mi spadali z křídel. Sundala jsem si je opatrně ze zad. Už to zdaleka nebyla nádherná andělská křídla. Byla oškubaná a hlavně umělá. Alice měla pravdu. Já nejsem žádný anděl, jsem zrůda!

Sesunula jsem se s nimi k zemi. Dlouhou chvíli jsem dokázala jen pozorovat strom před sebou. Pak sevření mé ruky kolem papíru křídel povolilo a já si schovala hlavu do dlaní.

Chtěla jsem brečet, ale nedařilo se. Toužila jsem křičet, ale nebylo by to k ničemu. Zarývala jsem si nehty do kůže rukou. Osvobozující bolest ale nepřicházela. Ani krev se neřinula s rýh v ocelové kůži. Pozorovala jsem, jak se za mými nehty kůže zase zaceluje a rány mizí.

Náhle jsem ucítila v kapse kalhot pod šatami malý oválný předmět.

„Lásko, proč máš tady v autě zapalovač? Nemyslíš, že je to u tebe dost nebezpečné?“ smála jsem se a narážela tím na medvídkovu schopnost udělat se vším to nejhorší. I on se rozesmál.

„Když já jsem línej ho uklidit.“ No jo, celý on. Vzala jsem tedy zelený zapalovač s kobrami po stranách a zastrčila si ho no zadní kapsy kalhot.

Teď jsem svírala v dlani ten drobný zárodek ohně. Jak maličká a křehoučká může být věc, co vám dokáže vzít život. Prohlížela jsem si blýskavé hady na stranách zapalovače až s posvátnou bází. Nepřemýšlela jsem. Věděla jsem, že kdybych začala, zase bych si to rozmluvila a neudělala nic.

Zavřela jsem oči, přidržela kas šatu nad zapalovačem a prstem sjela po ozubeném kolečku. Teplo, které mi obejmulo ruku se okamžitě začalo šířit po látce...

„Rosalie, ne!“ zakřičel za mnou mužský hlas a Emmett mě popadl do náručí. Strhl cár hořících šatů a rychle mě odnášel od nich stranou. Konečně mě zdrcen položil do jehličí.

„Co to děláš. Krásko, to nesmíš. To mi nemůžeš udělat. Alice to věděla... už tě nikdy nenechám dělat takové hlouposti, rozumíš! Nesmíš si ublížit!“ naléhal na mě s panikou v hlase a konejšil mě v objetí.

Pomalu mi docházelo, co jsem to chtěla udělat. A hlavně, co bych tím zavinila. Objala jsem ho ještě pevněji a zaryla mu nehty do košile. Copak bych ho tu mohla nechat samotného? Na c jsem to myslela? Vím, nemyslela jsem.

„Všechno už ale mohlo být vyřešené,“ vzdychla jsem si a až zpětně uvědomila, jak sobecky to znělo.

„Tohle neříkej. To nesmíš! Přece bys mě neopustila. Až budeš mít příště chuť zabíjet, vyber si mě, ano?“

Ach, můj miláček. Vždy řekne něco, co mě dojme a skoro i rozesměje. Už vím, proč já ho tolik miluji. Je dokonalý. Opřela jsem si hlavu o jeho rameno a vnímala jeho doteky. Všechno ve mně bolelo. Tak děsivá bolest není z žádného zranění ani z žízně. Tu si umím způsobit jen já sama.

Cítila jsem, jak se Emmett s mým tělem v náručí pomalu zvedl a odnášel mě k domovu.

Do dveří už jsem vešla po svých. Pohledy rodiny měli každý jiný význam, ale všechny bodaly a bolely. Schovala jsem tvář v Emmettově náručí. V pokoji mě proti mým protestům položil na postel, sevřel v náručí a hladil po vlasech. Šeptal mi „kytičko“ a „krásko“, ale nic platné to nebylo. Trápení zůstává.

„Hrozinko, musíme to vydržet. Nejsi na tu tíhu sama. Pomůžu ti a uvidíš, že to spolu nějak zvládneme.“

„Ale já už dál nechci. Nemohu to pořád jen přecházet. Ničí mě to Emmette.“

„A mě zas to, jak moc tě to bolí. Ale to, že mi odejdeš není řešení.“

Měl pravdu. Je potřeba najít ještě další způsob. Zavřela jsem oči a už nevzlykala. Přemýšlela jsem, plánovala.

„Zlatíčko, jsi si jistá, že je to dobrý nápad? Alice se to nelíbí. A víš, jak to dopadlo minule...“

Esme se mě snažila zastavit, ale já už si zapínala přezku u kabátu.

„Carlisle to taky dokázal. Alice vidí jen rozhodnutí. Nemám určený osud. Dokážu ho změnit, vím to. Omlouvám se, Esme. Nemohu, nebudu pokračovat v tomhle životě. Musím tam jít.“

„Ale, Rose,“ chtěla ještě něco namítnout, ale já už za sebou zavřela dveře. Všichni mě přesvědčovali. Nikdo mi tu nevěří. Ale já se nedám. Emmett ví, že dělám správně. Víc není třeba.

„Dobrý den. Vy bude slečna Cullenová, že? Velmi vás tu vítám.“ Mladá vychovatelka mi podala ruku na přivítanou.

„Paní,“ poupravila jsem jí s úsměvem, „ano. Moc mě těší.“

„Vaše pomoc se nám teď nesmírně hodí. Kdy budete moct nastoupit?“

„Třeba okamžitě,“ odpověděla jsem bez zaváhání a dívka se rozzářila. Začala hledat v kartotéce nějaké smlouvy a dokumenty pro mě.

Z vedlejší místnosti plné dětského křiku vyběhl malý chlapec. Uprostřed cesty se zastavil, otočil na mě a zaculil.

„Je, ty jsi anděl, že jo?“ zeptal se sladce. Přešla jsem k němu, přidřepla si a přejela mu prstem po nosánku.

„To nejsem, ale pokusím se být.“

Pak mi slečna vychovatelka podala potřebné věci a doprovodila mě do mé třídy.

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nejsem anděl, ale pokusím se: