28.07.2009 (18:00) • Reni21 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3710×

  Už dva dny se dívám na Edwarda jak je ke mně lhostejný, od těch proklatých narozenin, vypadá jako kdyby se pral sám sebou. Čekala jsem kdy mi to konečně řekne co se děje, Alice a ostatní někam zmizeli už dva dny sem je neviděla. Přemýšlela jsem co to znamená, proč je ode mě tak odtažitý? V hlavě spoustu protichůdných myšlenek. Nakonec jsem se rozhodla, počkám a on mi sám řekne co se to děje. Ale v hloubi srdce jsem se bála. Bála, že uslyším to co nikdy nechci slyšet, to co mě zničí, zlomí mé srdce. Šílela jsem, nevím co je horší, vědět důvod jeho zadumanosti, či ta nevědomost? Celé dopoledne jsem byla jako na trní, sice jsem si slíbila, že počkám až bude schopný mi to říct ale věděla jsem, že to už dlouho nevydržím.

   Po škole mě doprovázel jako vždy k autu „Nevadilo by ti, kdybych dneska přišel?“  ptal se  a já věděla, že dnes se to dovím. „Jistě že ne.“ Odpověděla jsem mu „Teď hned?“  ptal se a bylo vidět, že mu na tom opravdu záleží. Ve mně se vše svíralo „Jasně, jenom jsem chtěla cestou domů hodit do schránky dopis pro Renné.“ Řekla jsem mu, podíval se na tlustou obálku na sedadle spolujezdce, natáhl se pro ni „Já to udělám a stejně u vás budu dřív“ řekl a usmál se mým oblíbeným pokřiveným úsměvem. Nepovedl se mu nesmál se očima. „Dobře“ špitla jsem, nasedla jsem do auta a vyjela. Přijela jsem před dům, samozřejmě tam už byl, jeho Volvo stálo na příjezdové cestě. To je zlé znamení, znamenalo to , že tu nezůstane

.  Vystoupila jsem už stál u mých dveří a pomáhal mi z auta. „Pojď se semnou projít“ řekl lhostejným hlasem a vzal mě za ruku. Neodpověděla jsem jen jsem se nechala táhnout. Šel na východní stranu zahrady, která se zakusovala do lesa, šel ještě kousek hlouběji do lesa. Najednou se zastavil a otočil se na mě z jeho výrazu nebylo možné cokoliv poznat. „Dobře tak si promluvíme.“ Řekla jsem, hlas se mi netřásl ale ve mně narůstala panika. Zhluboka se nadechl a pravil „Bello odjíždíme.“ Vytřeštěně jsem na něj koukala, „Proč teď? Příští rok-“ nenechal mě domluvit „Je na čase, konec konců jak dlouho ještě můžeme ve Forks zůstat? Carlisle vypadá sotva stěží na třicet, a tvrdí o sobě, že mu je třicet tři. Stejně bychom brzy museli začít znovu jinde.“ Řekl a já na něj jen zmateně koukala, dívala jsem se do jeho chladných očí a pochopila „Když jsi říkal, že odjíždíme..“ ptala jsem se „To sem měl na mysli sebe a svou rodinu“ řekl chladně Zdrceně jsem se na něj dívala a pomalu mi docházeli jeho slova „Ty  mě nechceš?“ zeptala jsem se bez obalu. Sledoval mě v jeho očích se mihlo překvapení a láska. Která okamžitě zmizela, opět měl ten prázdný chladný pohled. „Ne“ odpověděl mi. Nehnutě jsem stála neschopna pohybu zírala jsem na něj, moje srdce se zastavilo, po té se rozeběhlo šílenou rychlostí.

   V jeho pohledu se na sekundu zračil strach ale jakmile slyšel, že mi srdce bije opět nasadil tu masku lhostejnosti. To bylo co jsem potřebovala vidět. „Edwarde Anthony Masone Cullene“ vyslovila jsem pečlivě jeho jméno „Jak se mi opovažuješ lhát? Co jsi myslíš? Že jsem tak pitomá a nedovtípím se důvod toho tvého počínání?“ křičela jsem na něj, vypadal překvapeně, vůbec mě nechápal. Po pravdě já jsem sebe taky nechápala, jediné co jsem věděla je to, že mi lže. Díval se na mě v jeho pohledu jsem viděla bolest. Přišla jsem k němu pohladila ho po tváři, jeho oči prozrazovaly jeho boj, viděla jsem jak se pere sám se sebou. Doufala jsem, že boj nakonec prohraje, využila jsem příležitosti a pokračovala jsem „Edwarde to nemůžeš, nelži mě a hlavně nelži sám sobě. Vím proč to děláš ale říkám ti, že děláš chybu, nemusím být Alice abych věděla jak by to dopadlo.“ Zmučeně mě pozoroval „Bello..“ povzdechl si sklonil hlavu aby se mi nekoukal do očí. Bolelo mě to tak strašně moc, cítila jsem jak moje srdce bije za svou celistvost. „Nemůžeš mě opustit, my dva jsme stvořeni pro sebe, ty jsi moje slunce na nebi, jsi můj vzduch který potřebuji k dýchání“ Podíval se na mě v očích něhu a lásku „Proč mi to děláš? Proč mě tak miluješ? Jak jen mě můžeš milovat, když už jen má existence je pro tebe nebezpečná?“ Ptal se zapáleně. „Edwarde ty jsi to nejlepší co mě potkalo, miluji tě a nic se na tom nezmění. Když mě opustíš tak mě zničíš, nejen mě, nemůžeš beze mě existovat a já bez tebe taky ne.“ Řekla jsem mu díval se na mě a já tušila, že ještě chvíli a zlomím jeho odhodlání. Přistoupila jsem k němu vzala jeho hlavu do dlaní, pod mým dotykem se zachvěl. Přiblížila jsem své rty k těm jeho pomalu aby věděl co mám v plánu, nechala jsem mezi námi skulinku podívala jsem se do jeho očí, viděla jsem jeho boj. Nakonec jsem své rty přitiskla na jeho.

   Byl jako socha, stál naprosto bez hnutí, nakonec se pohnul a začal mi polibek oplácet. Byl plný zoufalství, bolesti ale i lásky. Nevím jak dlouho jsme se líbaly ale na konec se ode mě odtrhl. Držel mě v náručí a díval se mi do očí jeho pohled byl spalující. Nebyla bych schopná uhnout pohledem ani kdybych chtěla. Já rozhodně nechtěla, nasál vzduch „Bello já nemůžu, nemůžu si dovolit ti ublížit, to co se stalo jen dokazuje jak jsme pro tebe nebezpeční“ řekl smutně, zakroutila jsem hlavou „Ach Edwarde, já jsi to uvědomuji, kvůli tobě jsem to riziko ochotná podstoupit, nemůže to být jen tvé rozhodnutí, nejedná se jen o tebe. Tvoje rodina je i mou, ty jsi mou druhou polovinou.“ Edward jen smutně sklopil hlavu „Bello já vím, ty jsi moje slunce před tebou jsem nežil, jen přežíval. Ty jsi to co jsem tak dlouho hledal, moje existence se točí jen okolo tebe. Ale nemůžu.. Nedokážu žít s vědomím, že se ti může něco stát. Na to přespříliš miluji. Bello nenuť mě žít s tímto vědomím“ řekl a já cítila knedlík v krku. „Edwarde přestaň ubližuješ mi, pochop konečně, že já bez tebe nemůžu žít. Když zmizíš můj život nepůjde dál jak v to doufáš.“ Byla jsem rozzlobená, zlobila jsem se na sebe na svou lidskost na svou křehkost. Díval se na mě  zmučeně mě pozoroval vše ve mně vřelo „Lásko, mi to zvládneme patříme k sobě, vím to“ křičela jsem „Bello Bellinko uklidni se prosím odpust mi to, já nechci být sobec co ti vezme šanci na normální plnohodnotný život.“ Zuřivě sem kroutila hlavou „Edwarde když odejdeš, když mě opustíš tak přestanu žít.“ Vyděšeně se na mě podíval „To by jsi neudělala“ byl naštvaný, nepochopil mě „Edwarde tak to nemyslím, samozřejmě, že bych si neublížila pokusila bych se žít. Ale mé srdce by zemřelo nikdy bych nemohla milovat jiného.“ Smutně se usmál „Tvoje paměť zapomene“ řekl a já málem vyskočila z kůže „Edwarde jsi hlupák, ne pitomec. Sakra okamžitě toho nech, vím, že by jsi se vrátil akorát by jsi nám způsobil bolest“ usmála jsem se „O co ti jde? Chceš abych měla plnohodnotný život? A myslíš že já o to stojím, že stojím o život bez tebe?“ Edward jen pokýval hlavou „Promiň jsem hlupák vím, že máš pravdu. Slibuji, ne přísahám, že budu vždycky s tebou, dokud mě budeš chtít. Děkuji, že jsi mi otevřela oči“ řekl a zprudka mě políbil. Polibek byl vášnivý takový mi ještě nikdy nedal.

   Najednou e mu rozezvučil mobil, tiše zavrčel a odtrhl se. Podíval se na mobil „Ano Alice?“ ptal se otráveně „Můžeme se konečně vrátit?“ slyšela jsem její zvonivý hlas zmučeně se na mě podíval „Proč se ptáš?“ odpověděl jí „Tak zatím“ loučila se a ukončila hovor. Šťastně jsem se dívala na Edwarda, vzala jsem ho za ruku a vedla ho zpátky do domu. Moje srdce bylo celé a já věřila, že mě už nikdy neopustí.

The Happy Edn

Autor: Reni21 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nelži mi prosím :