Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nemocí ku zdraví

29.11.2009 (17:20) • Nespoutana • FanFiction jednodílné • komentováno 2× • zobrazeno 2084×

Carlisle

„Carlisle, měl byste jít domů a odpočinout si,“ položil mi ruku na rameno jeden doktor.

Zaskřípal jsem zuby. „Ne, já ještě nejsem unavený, ještě můžu pracovat,“ usmál jsem se na něj a znovu jsem se věnoval jednomu pacientovi.

„Carlisle…“ zkusil to znovu, ale když spatřil můj výraz, ztichnul a odešel.

Po celé zemi teď řádí španělská chřipka. Musím pomáhat. Tolik mě štvalo, že musím chodit domů a předstírat, že spím, zatímco lidé umírali. Ale za chvíli bych měl odejít – už jsem byl v nemocnici přesně 20 hodin. Normální člověk by se dávno zhroutil přepracováním.

Ucítil jsem nový pach. Dva pachy. Nevěnoval jsem tomu pozornost – pořád tu chodil někdo nový. Dal jsem mému pacientovi léky a ujistil jsem ho, že bude v pořádku. Tenhle snad ano. Otočil jsem se za tím novým pachem. Už jsem neměl co na práci.

Přiběhl jsem k novým pacientům. Byla to žena se synem. Muselo jí být asi 40 let. Nevypadala nejlépe. Její syn mě uchvátil. Měl krásné bronzové vlasy a zelené oči. Byl velmi mladý.

„Dobrý den,“ pozdravil jsem s úsměvem.

„Dobrý…“ řekla žena slabým hlasem. Byla na tom velmi špatně.

„Jak se cítíte?“ zeptal jsem se, zatímco jsem si nandával lékařské rukavice, abych jí mohl změřit pulz.

„Edward… Edward to musí přežít… musí!“ naléhala.

„Udělám všechno, co bude v mých silách,“ opakoval jsem tu větu, jako už tolikrát a snažil jsem se být přesvědčivý. Zdálo se, že jsem ji uklidnil.

Udělal jsem všechna opatření a dal jsem oběma léky proti bolesti. Teď jsem mohl jen doufat.

Edward měl vysokou horečku. Byl na tom hůř, než jeho matka. Zrovna, když jsem mu dával obklad na zchlazení, přišel ke mně jeden ze starších doktorů.

„Carlisle, běžte domů. Víte kolik je hodin? Jste tady už 21 hodin, musíte se vyspat,“ káral mě a já jsem se neochotně vysvlékl z doktorského pláště a zamířil jsem domů.

Celých pět hodin jsem bloumal po domě a sledoval jsem hodiny.

Pět hodin musí stačit. A jestli ne…

Vyrazil jsem zpět do nemocnice. Hned jsem šel zkontrolovat svoje pacienty. Elizabeth Masonovou a jejího syna Edwarda jsem si nechal na konec. Nevšímal jsem si poznámek doktorů na můj stav, kruhy pod očima nebyly známkou špatného spánku,ale toho, že jsem už 20 dní nebyl na lovu.

Když jsem přišel k jejich lůžkům, málem jsem utrpěl šok. Elizabeth seděla u svého syna a měnila mu obklad.

Okamžitě jsem byl u ní. „Paní Masenová, co to děláte? To nemůžete!“

„Je to můj syn, nenechám ho umřít,“ ohradila se.

„My se o něj postaráme,“ přesvědčoval jsem ji, zatímco jsem ji strkal na lůžko. „Tím, že neležíte, mu nepomůžete,“ káral jsem ji.

Nedobrovolně si lehla a sledovala jak jsem jejímu synovi zkontroloval pulz a teplotu. Výsledky nebyly nijak slavné. Byl na tom čím dál hůř.

Odešel jsem pro léky. Když jsem se vrátil, nemohl jsem věřit svým očím. Edwardova matka znovu seděla na jeho lůžku – tentokrát ho krmila.

Bez debat jsem ji dopravil do postele a dal jsem jejímu synu léky.

Potom jsem se zaměřil na ní.

Se zděšením jsem si uvědomil, že se její stav zhoršuje rychleji. Budu jí muset hlídat.

Ale nemohl jsem ji hlídat věčně, ostatní pacienti mě také potřebovali. Bylo jich čím dál víc.

Před tím, než mě doktoři vyhodili domů, jsem se za nima zastavil. Hned jsem věděl, že je to zlé. Elizabeth byla skoro v bezvědomí a její syn také. Rozdíl byl v tom, že ona byla před pár hodinami v pořádku.

Druhý den jsem za nimi šel hned jak jsem dorazil do nemocnice. To, co jsem viděl, mě šokovalo, ale ani moc nepřekvapilo. Jako bych něco takového očekával…

Ležela na posteli, prala se s bezvědomím, a to, že má velkou horečku, jsem pocítil i na takovou vzdálenost.

Jeden z doktorů ke mně přišel. „Čekala na vás celou noc. Myslel jsem, že do rána zemře, ale má silnou vůli. Prý vám chce něco říct,“ oznámil mi.

„Děkuju,“ řekl jsem mu a šel jsem k ní.

„Doktore…“ řekla hlasem tak slabým, že by jí normální člověk nerozuměl.

Vzal jsem ji za ruku. Měla takovou horečku, že by jí připadalo studené úplně všechno.

Udělala se jí husí kůže. „Doktore, prosím,“ šeptala dám, „Zachraňte ho…“

„Udělám, co bude v mých silám,“ ujišťoval jsem ji. Položil jsem jí ruku na čelo, aby se teplota trošku srazila.

Stiskla mi ruku takovou silou, že jsem myslel, že se uzdravuje a vrací se jí síla. „Musíte,“ zachraptěla. „Musíte udělat všechno, co je ve vaší moci,“ naléhala dál a sledovala mě vševědoucíma očima. „To, co ostatní nedokážou, to vy musíte udělat pro mého Edwarda.

Nebyl jsem schopný odpovědi. Je možné, že to o mě ví? Jak to? Proč to řekla? Mohla by nějaká matka chtít pro svého syna něco takového?

Mezitím, co jsem nad tím přemýšlel, omdlela.

Zavolali mě k jinému pacientovi. Když jsem se k ní vrátil, dokonávala.

Pohlédl jsem na Edwarda. Byl hezký, to ano. Ale můžu mu dát tenhle život? Tohle prokletí?

Přemýšlel jsem nad tím pár minut. Mezitím jeho matku odvezli do márnice.

V hlavě mi pořád zněla její slova. To, co ostatní nedokážou, to vy musíte udělat pro mého Edwarda.

Můžu mu ukrást život?

Přesvědčení přišlo nenadále. Vzal jsem Edwardovo lůžko a namířil jsem si to do márnice. Cestou jsem potkal jednoho z doktorů. Řekl jsem mu, že si potřebuju dát pár dní volna. Nebránil mi v tom.

Dojel jsem do márnice. Vzal jsem Edwarda do náruče a vyskočil jsem oknem ven. Vzal jsem ho domů.

Co mám udělat? Ani nevím, jak proběhla moje přeměna…

S bolestí v místech, kde jsem míval srdce, jsem mu začal způsobovat rány, které jsem měl já. Nebyl jsem si jistý, jestli se jed rozšíří, když je tělo v pořádku.

Zhluboka jsem se nadechl a začal jsem. Nejdříve jsem ho uhodil do hrudníku.

I když byl v bezvědomí, instinktivně zalapal po dechu.

Nemohl jsem snést pomyšlení na to, že mu ubližuji, ale pokračoval jsem.

Zlomil jsem mu nohu a hodil jsem ho do hlavy. Potom jsem sebral všechnu svou sílu a přiblížil jsem se čelistmi k jeho krku.

Srdce mu sláblo, umíral. Nemohl jsem zaváhat. Kousl jsem ho.

Nejprve jako by si ani nevšiml bolesti.

Udělal jsem to správně? ptal jsem se sám sebe.

Po pár minutách však Edward vykřikl a otevřel oči. Měl je rozostřené. Postupem času křičel, ať ho zabiju.

Nesmírně jsem trpěl. Měl jsem právo udělat mu tohle? Musí tolik trpět… Na jednu stranu jsem byl rád, že jsem ho zachránil, ale na druhou…

Uběhlo 68 hodin, když na mě poprvé zaostřil. Pořád se svíjel bolestmi,. ale když mě spatřil, jak sedím vedle něj s bolestným pohledem, přestal křičet.

„Kdo jste?“ procedil mezi zuby.

„Jmenuji se Carlisle. Moc se ti omlouvám za to, co jsem ti provedl. Teď budeš žít jiný život. Život, ve který jsi nejspíš nevěřil. Jsme teď oba upíři a - …“

Přerušil mě dalším bolestným výkřikem.

Nemělo cenu vysvětlovat mu to. Může to počkat na později. Raději jsem se s ním bavil o bezvýznamných věcech, jenom abych zaplnil ty chvíle ticha.

Potom se jeho srdce rozběhlo ještě rychleji.

Vyděsilo mě to. Co když jsem udělal něco špatně?

Jeho srdce bilo čím dál rychleji. Potom klopýtlo a - … Ztichlo.

Edward otevřel oči a podíval se na mě s obezřetným a zvědavým pohledem v karmínově rudých očích.

Souhrn

Autor: Nespoutana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nemocí ku zdraví: