Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nemohl jsem uposlechnout přání anděla

02.11.2011 (20:30) • KatariEsmeCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 11× • zobrazeno 2143×

Dnes večer byl v nemocnici klid. Ale tušil jsem, že se něco stane, něco, co změní mou věčnost. A měl jsem pravdu. Asi kolem deváté hodiny večerní jsem na chodbě uslyšel hysterické hlasy sestřiček. Okamžitě jsem vstal ze židle a vyrazil ze své kanceláře za nimi. Byly na chodbě, a skláněly se nad lehátkem, kde ležela nějaká žena. Byla celá od krve. Sestřičky mi řekly, že prý skočila z útesu za městem. Chtěla se zabít. Srdce jí slabě tlouklo a dýchala velice málo. Přešel jsem k ní blíž a to, co jsem uviděl mě vyděsilo. Ta žena byla Esmé. Pamatoval jsem si ji, před deseti lety jsem jí ošetřoval zlomenou nohu. Bylo jí tehdy šestnáct, spadla ze stromu. Život pro ni byl tehdy moc jednoduchý. Ale teď už nevypadala jako ta holka s karamelovými vlasy a modrýma očima. Vypadala jako žena. Jako žena, která je zdrcena životem, proto se rozhodla zabít. Věděl jsem jistě, že se neuzdraví. Tedy ne jako člověk. Musel jsem jednat. Řekl jsem sestřičkám to, co už zřejmě stejně věděly. Že nemá šanci. Smutně se na mě podívaly a přikývly. Vzal jsem lehátko do márnice a nechal ho tam. Opatrně jsem vzal její rozlámané tělo do náruče a utíkal co nejrychleji domů.

Když jsem tam doběhl, nikdo tam nebyl. Edward odjel na víkend na lov. Položil jsem Esmé na postel. Víčka se jí lehce zatřepotala a oči se jí pootevřely. A na ústech se jí objevil ten nejkrásnější úsměv na světě. Nechápal jsem, proč se usmívá, ale nebyl čas nad tím uvažovat, natož se jí na to ptát. Měl jsem možnost se jí zeptat na něco jiného. A tak jsem neváhal.

„Esmé? Poznáváš mě?" zeptal jsem se jí. Ona nepatrně pohnula hlavou na souhlas. Ten pohyb byl tak nepatrný, že by ho snad lidské oči ani nezaznamenaly, ale mé ano.

„Dobře. Esmé, mohu tě zachránit, pokud budeš chtít. Mohu ti vrátit život, sice ne lidský. Ale doufám, že štastný," řekl jsem, věděl jsem, že pochopila, na co se jí ptám. Nadechla se velmi sípavě, ale nadechla se, jak nejvíce mohla.

„Ne, já chci umřít, musím. Slíbila jsem mu to." To byla její poslední slova. Víčka se jí zavřela a naposledy vydechla. Tak moc mě to ranilo, chtěl jsem, aby mi dovolila ji zachránit, ale ona nechtěla. Vzal jsem ji za ruku. Byla tak křehká, tak lidská. A i když byla celá potřísněná krví, byla krásná, vypadala jako anděl. Ne, ona byla anděl. Můj osobní anděl. Proto jsem se rozhodl neuposlechnout její poslední přání, nenechám ji zemřít. Nemohu nechat mého anděla odletět.

Její srdce stále bilo. Byl to sice velice tichý a unavený tlukot, ale byl to tlukot. Sehnul jsem se k jejímu krku a zajel svými zuby pod tenkou kůži. V ústech se mi začala shromažďovat krev, která se mísila s mým jedem. Chtěl jsem ochutnat, moc jsem to chtěl, ale nemohl jsem. Vždyť to byla Esmé. Když jsem si byl jist, že má v těle dost jedu na to, aby se proměnila, oddělil jsem se. Poté sem polkl. Chuť její krve nebyla ani zdaleka taková, jakou jsem čekal. Byla mnohem sladší, chutnější. Po pěti minutách jsem uslyšel nový zvuk. Frenetické bušení, rychlý tlukot. Měnící se srdce. Takže to vyšlo, byl jsem šťastný, i když mě bude, poté, co se probudí, zřejmě nenávidět. Byl jsem šťastný, že se mi to povedlo.



(...)



Edward se vrátil v neděli dopoledne. Když uviděl Esmé, bylo mu hned jasné, o co jde. Jeho výraz byl malinko nesouhlasný, ale zůstal se mnou u Esmé. Kolem půlnoci začalo její srdce běžet maratón. Já věděl, za jakým cílem běží. Za posledním úderem. Když se tak stalo, místností se rozlehlo hrobové ticho. Po půl vteřině Esmé otevřela oči. Karmínové oči. A o osmnáctinu vteřiny později se Esmé zvedla do sedu. I na novorozenou upírku to byl velice ladný pohyb. Její oči se okamžitě upřely na mě. Když mě uviděla, zorničky se jí rozšířily a koutky úst se jí vytáhly do toho nádherného úsměvu, jako před třemi dny. Její pohled nebyl rozčílený ani nenávistný. Byl spíš smutný, ale s kapkou radosti. Byla krásná, každý kousíček na ní byl dokonalý. Nedokázal bych najít jedinou chybu. Podíval jsem se na Edwarda a v myšlenkách se ho zeptal, jestli je vše v pořádku. Přikývl. A já jsem se mohl dát do vysvětlování.

Esmé mě celou dobu pozorně poslouchala. Sem tam se na něco zeptala. A když poprvé uslyšela svůj nový hlas, byla udivená. Zněl jako zvonkohra. Pro mě to byla ta nejkrásnější hudba. Její hlas byl stejně dokonalý jako ona. Edward odešel k sobě do pokoje, když si byl plně jistý, že Esmé nezaútočí. Když jsem s vyprávěním skončil, venku pomalu začínalo svítat.  Rozhodl jsem se, že je na čase, abych se jí omluvil.

„Esmé, omlouvám se. Omlouvám se za to, že jsem tě neposlechl. Ale já jsem nemohl tě nechat zemřít, znamenáš pro mě příliš, abych to dovolil," vysoukal jsem ze sebe omluvu. A celou dobu se jí díval do očí. Její oči ještě o trochu posmutněly, když odpovídala. Popravdě, takovou odpověď bych nečekal.

„Carlisle, neomlouvej se. Nemáš zač se omlouvat. Já jsem šťastná. Jsem šťastná, že jsi mě neposlechl. Protože to, co jsem ti před tím řekla, nebylo celé. Neměla jsem už sílu to doříct. Já jsem ti chtěla říct že, nechci umřít, že musím. Slíbila jsem mu to, ale jestli to znamená, že budu moci být s tebou, tak to udělej. Zachraň mě. To jsem chtěla říct, ale neměla jsem už sílu. Proto se tě ptám teď.“
„Znamená to, že když jsi mě zachránil, můžu s tebou zůstat, navždy?" Já nebyl schopen slova. Představa toho, že bych ji poslechl. Bože, díky, že jsi mi to nedovolil. Teď jsem jí musel zase já podat odpověď. I když to bylo více než nad slunce jasné.

„Samozřejmě, že ano. Budeme spolu navždy, ale teď pojď, musíš jít na lov. Nenechám tě trpět. Už nikdy!" S těmi slovy jsem se zvedl, vzal Esmé za ruku a vyběhli jsme do lesa. A já byl šťastný. Zachránil jsem ji, už nikdy ji nebudu muset opustit. Bude už jenom moje. Byl jsem šťastný, protože jsem zachránil anděla. Mého anděla, který nese jméno Esmé.

Doufám, že se Vám povídka líbila. A že mi tu zanecháte nějaký ten komentář. Děkuji KatariEsmeCullen.

Autor: KatariEsmeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nemohl jsem uposlechnout přání anděla: