Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nenávidím tě, ty hajzle! II.

09.01.2011 (08:15) • Kacikacka • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 4481×

Nenávidím tě, ty hajzle!!

část II.

Krátká rekapitulace:

Bella se šťastně vdala za Edwarda Cullena. Ale opravdu se vdala šťastně? Poté, co se vrátí z líbánek z ostrova Esme, se začnou dít podivné věci. Edward začne být agresivní a výbušný. Belle vynadá za banální věc a pak ji uhodí takovou silou, až Bella odletí na druhý konec místnosti. Hned co se to stane, se Edward vzpamatuje a své manželce se omlouvá. Ta pod náporem jeho omluvného pohledu a lítostivých slov mu odpouští. Ovšem, tímhle incidentem to zdaleka nekončí.

Další týden Edward Bellu uhodí zase a další týden zase a pak znovu a znovu. Je až podivuhodné, že to Bella vydrží a vždy mu odpustí. Pokaždé ji obměkčí svým pohledem a něžnými slůvky.

Čím více se však tyhle útoky dějí, tím horší zranění jsou a Belle pomalu dochází výmluvy, kterými by vysvětlovala své věčné úrazy. A tak se po pěti měsících trýznění a neustálého strachu ze svého „milujícího“ manžela rozhodne Cullenovým říct pravdu.

Když ale dojde na přiznání a ona stojí před svými upířími příbuznými, ztratí odvahu. Alice ji ale jen tak nenechá odejít a doslova z ní vše vytáhne. Všichni jsou zděšeni touto zprávou. Nejhůř to ale nese Esme! Jak by mohl její dokonalý syn něco takového dělat dívce, kterou miluje? Nejdřív Belle nevěří, když se ale Bella pokusí marně ze situace vykroutit a všem tak nalhat, že si vše vymyslela, uvěří jí.

To se ale ke Cullenovým blíží i náš drahý Edward a je překvapen, že tu nachází svou ženu.

„Jak dlouho se to děje?“ zeptala se mě Alice.

„Pět měsíců.“ zachraptěla jsem. Odstoupila ode mě a se zděšením v očích na mě koukala.

„Proboha, proč jsi mi nic neřekla?“ Nadechovala jsem se, že už jí to vysvětlím, ale ona mě zastavila tím, že dala svou ruku před má ústa. „Edward. Hlídejte si myšlenky,“ řekla a v tu ránu jsem seděla vedle ní k hlavnímu vchodu zády. Otevřely se dveře a Edward začal.

„Bello? Co tu děláš?“ Jeho hlas mě bil do uší. Sklopila jsem hlavu, už jsem se mu nedokázala podívat do očí. Najednou jsem zase byla jinde, tentokrát s Esme úplně vzadu místnosti, před námi stáli všichni Cullenovi kromě Edwarda, který stál naproti nim.

„Ona už se k tobě nevrátí, Edwarde,“ řekl Carlisle.

„Proč ne? Vždyť je to má žena.“ Nechápal, co se to tu děje.

„Všechno jsem jim řekla,“ zakuňkala jsem, ale bylo mi jasné, že mě slyšel. Najednou jsem uslyšela zavrčení. Zakryla jsem si uši, zavřela oči a jen doufala, že je to jen zlá noční můra. Bohužel, nebyla.

Slyšela jsem vrčení, řev a rány. Ani zakrytí uší mi nepomohlo. Slyšela jsem, jak něčí chladné tělo naráží do stěny kousek vedle mě. Najednou mě chytly tvrdé ruce do sevření a nesly mě pryč.

Často jsem pomýšlela na smrt, ovšem, nikdy jsem si nemyslela, že by mě chtěla zabít milovaná osoba.

„Bello? Bello? Co je to s tebou, holka?“ volal Alicin hlas. Pomalu jsem otevřela oči. Všude bylo ticho, klid. Jakoby se nic nestalo. Moc jsem chtěla uvěřit tomu, že to byl jen hodně špatný sen, ale do reality mě vrátila má nalomená noha.

„Alice?“ zachraptěla jsem.

„Ty jsi mi dala. Myslela jsem, že se už neprobereš,“ řekla trošku odlehčeným tónem.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se jí.

„Edward tě málem unesl, ale já ho včas zastavila,“ odpověděla.

„Zabila jsi ho?“ zeptala jsem se vyděšeně. Bože! Tak on mě mlátí a já mám strach, jestli ho náhodou nezabila? Měla bych se radovat, kdyby byl mrtvý. Problém je, že i přes to, že mě bil, ho stále miluji.

„Ne, utekl. Nevíme kam.“

„A kde jsou ostatní?“

„Hlídkují venku. Proč jsi mi neřekla dřív, že ti ubližuje?“ zeptala se ublíženě.

„Jsi jeho sestra. Neměla jsi důvod mi věřit,“ odpověděla jsem.

„Ach Bello! Stačilo mi jen říct... Měli jsme si toho všimnout,“ mumlala si pro sebe.

„Jak je Esme?“ zeptala jsem se provinile. Věděla jsem, že trpí a bylo mi to líto.

„Ta to z nás nese nejhůře. Edward je její syn. Jen těžko se s tím srovnává,“ řekla smutně. Nahlas jsem si povzdechla.

„Jsem zrůda,“ šeptla jsem. Takhle ničit lidem život.

„Bello, co to povídáš? To on je zrůda. To on tě bil. Nesmíš se z toho vinit,“ utěšovala mě.

„Ale všichni se kvůli mně trápíte, můžu za to já,“ řekla jsem.

„Tak! A mám toho dost. Okamžitě se přestaň litovat a seber se! Tím, že se budeš obviňovat, nikomu nepomůžeš. Akorát ublížíš sama sobě,“ nadávala mi. A měla pravdu. S uslzenýma očima jsem zakývala a snažila se uklidnit.

Najednou Alice ztuhla. Věděla jsem, že má vizi, a tak jsem počkala, až se probere.

„Co jsi viděla?“ zeptala jsem se jí. Vypadala vyděšeně. „Alice, co jsi viděla?“ ptala jsem se naléhavě. To už u nás byli všichni ostatní. Odpajdala jsem od Alice a nechala ji mezi svými.

*** ***

„Děkuji, Esme,“ poděkovala jsem jí. Jen se na mě krátce zasmála a pak zmizela v kuchyni. Ach bože! Už jsem u Cullenových dobrý půl rok, ale Esme se vůbec nezměnila. Uměle se na mě usmívá, s nikým moc nekomunikuje a věčně je zavřená v pokoji. A kvůli komu? Kvůli mně! Kdybych tenkrát mlčela, nic by se nestalo. Byla by šťastná, bez trápení. A já možná mrtvá.

„Bello? Nechtěla bys jet se mnou a s Rose na chatu do Alp? Bude to super, je tam vířivka, masáže, bazén, sněžný skútry, blízko je lanovka. No prostě nádhera,“ řekl Emm a objal svou partnerku a vtiskl jí jeden polibek do vlasů. Ne! Nehodlám jim dělat křena! Navíc, vážně nestojím o to, aby mě v noci budily divné zvuky z jejich ložnice. To fakt ne!

„Ne díky!“ odmítla jsem mile a dívala se na ten zamilovaný pár.

„Neboj, Bello, budu ho krotit,“ řekla Rose, odtáhla se od Emma a sedla si vedle mě. V tom do jídelny vešla zachmuřená Alice, starostlivě se na mě podívala a pak šla zpátky do obýváku. Tak tohle se mi nelíbí.

„Co se stalo Alici?“ zeptala jsem se Rose.

„Ale nic. Asi má absťák po nákupech,“ odpověděl mi Emm. Moc jsem tomu ale nevěřila. Vstala jsem od jídla a šla do obýváku, Alice seděla na gauči a mračila se. Posadila jsem se vedle ní.

„Al, co se stalo?“ zeptala jsem se jí. Neodpověděla.

„Edward?“ zeptala jsem se. Nejdřív na mě vykulila oči a pak zakývala. „Jede sem?“ zeptala jsem se znovu. Zase zakývala. Aha, takže na ty hory mě chtěli vzít kvůli tomu, aby se mě zbavili. Respektive, aby mě ochránili před Edwardem.

„Nikam nejedu. Zůstanu tady, jen ať ví, že se bez něj mám skvěle. Nesmí si myslet, že se před ním schovávám. Protože já se před ním nehodlám schovávat. Mám milující rodinu, která mi věří a… a snad mě i ochrání,“ říkala jsem a hladila ji po vlasech. Tvářila se smutně.

„Mám o tebe strach, Bello. Prosím, musíš být silná. Nesmíš se nechat vykolejit, ano? Nesmíš! Hned by toho využil. Myslím, že se bude pokoušet tě svést, ale jestliže budeš tady v budově, nedovolí si nic, co by tě mohlo jakkoliv ohrozit. Buď k němu chladná a nepřístupná, bav se s Emmem, dělejte spolu kravink, jasné!“ rozkázala a já rázně kývla. Nehodlám se před ním složit.

*** ***

„Za dvě hodiny je tady,“ řekla Alice a ve mně se rozlil pocit nervozity. Ruce se mi začaly třást, tváře mi žhnuly a čelo nebylo pozadu. Orosilo se jemným potem. Srdce se rozletělo neuvěřitelnou rychlostí a já se bezmocně svalila na postel.

„Nezvládnu to!“ zaskřehotala jsem a v tom mě někdo držel v náručí. K mému velkému překvapení to byla Esme. Kolíbala mě ze strany na stranu.

„To bude dobré, Bell. My tě nedáme, a kdybys to náhodou nezvládla psychicky, tak ho vyženeme,“ ujistila mě a já se rozplakala. „ŠŠŠ, neboj!“ utěšovala mě a já byla štěstím bez sebe. Bylo tak uklidňující vědět, že mi odpustila a že se na mě nezlobí. Spadl mi jeden velký kámen ze srdce. Ale i přes to jsem se musela zeptat a ujistit.

„Odpusť mi, prosím. Já, kdybych věděla, jak to dopadne, vůbec bych se k Edwardovi nepřibližovala. Přísahám! Nechtěla jsem rozdělit vaší rodinu. Nikdy jsem se vám neměla plést do života. Prosím, odpusť...“ zakuňkala jsem jí do hrudi.

„Ššš, miláčku. Ty se nemáš za co omlouvat. Nerozrušuj se, musíš být silná,“ řekla a já se uklidnila.

„Máš pravdu, musím být silná,“ zašeptala jsem, zakývala hlavou, protřela si oči a vstala z její náruče. Ještě chvilku jsme si povídali a pak se ozvalo:

„Za chvilku je tady!“ oznamoval Alicin hlas a já se hrdě podívala ke dveřím. A šla jsem. Zrovna když jsem scházela poslední schod, otevřely se dveře a v nich stál Edward. Nepodívala jsem se na něj, protože mě někdo chytil zezadu za pas, zatočil se se mnou a já vyjekla. Silné ruce mě postavily na zem, byl to Emm.

„Emmette!“ zanadávala jsem se smíchem v hlase a on se rozesmál.

„Hele, Edward!“ řekl a to bylo poprvé, co jsem se mému manželovi podívala do očí. Bouchla jsem se do hlavy.

„Úplně bych zapomněla!“ řekla jsem, vytáhla z kapsy prstýnek, přišla k Edwardovi a dala mu ho do ruky. „Pro tohle jsi nejspíš přijel, že?“ usmála jsem se na něj, jakoby se před tím půl rokem nic nedělo a vrátila se zpět k Emmovi, který si mě vysadil na ramena.

„Pfff! Bože, ty jsi těžká. Vážíš snad tunu,“ řekl, a když jsem ho začala bít do hrudi, rozešel se k pohovce, shodil mě na ni a začal mě šimrat. Mezi tím se ostatní spolu začali bavit a Edwarda si nikdo nevšímal. Alice něco probírala s Rose, Jasper se přidal k Emmettovi, takže mě mučili už dva a Esme se objímala s Carlislem a se štěstím v očích pozorovala počínání kluků.

„Ahoj,“ ozvalo se nesměle z Edwardových úst. Chtěla jsem se na něj podívat, ale smích zcela ovládl mé tělo, protože Emmovy a Jazzovy prsty byly opravdu pilné a hbité.

„Neruš! Máme tu práci,“ řekl Emm.

„Můžu se přidat?!“ zeptal se Edward a v tom se ozvalo hluboké zavrčení z hrudí mých bratrů.

„Přiblížíš se k ní a roztrhám tě na kusy!“ zašeptal vražedně Emm a obraně si přede mne stoupl.

„Ale no tak, kluci! Přece byste se kvůli mně neprali. Mimochodem, Edwarde, potřebuješ něco?“ zeptala jsem se nehraně a bez emocí. Hleděla jsem mu do očí.

„Chtěl jsem si s tebou o něčem popovídat,“ řekl.

„Tak mluv,“ povzbudila jsem ho a šťouchla Jazze do žebra, který si myslel, že to udělal Emm a oba kluci se začali prát. Bylo mi jasné, že to jen hrají. Jasper musel vidět, jak do něj loktem šťouchám, ale nejspíš je ta hra bavila. O mně se to říct nedá!

„O samotě. Co třeba na naší louce?“ nabídl. Začala jsem se nahlas smát.

„S tebou a o samotě? Zešílels? O další zlomeniny a krvácení vážně nestojím,“ řekla jsem tvrdě a chladně mu pohlédla do očí.

„Tak v kuchyni?“ zeptal se a já po delším zaváhání souhlasila. Vstala jsem z pohovky a šla do kuchyně, sáhla pro ostrý nůž, posadila se a položila ho před sebe. Já vím, jsem dětinská, ale on si to zaslouží. Bolestně se na mě podíval, ale se mnou to ani nehnulo. Hrála jsem si s čepelí a on se na mě jen zoufale díval.

„Tak mluv, nemám na tebe celý den,“ řekla jsem a nastavila hrot nože směrem k němu.

„Nešlo by to bez toho nože?“ zeptal se, byl celý nesvůj.

„Ne, nešlo. Hele, Edwarde, buď mi řekni, co chceš, nebo padej,“ řekla jsem a znovu si začala hrát s čepelí. Ovšem, v jednu chvíli jsem to nedomyslela a řízla se do prstu. Trošku mě to zabolelo, ale pak jsem už jen cítila, jak malá teplá kapička teče dolů. Zvedla jsem prst, natočila ho do různých úhlů a pak ho pomalu strčila do úst. A sála! Chuť rzi a soli mi zaplnila ústa a já se ošila. Nebylo to nic dobrého!

Podívala jsem se na Edwarda, hypnotizoval mě a nedokázal spustit pohled z mých úst. Vytáhla jsem prst z pusy a položila ho na stůl.

„Tak co?“ řekla jsem příkře a tvrdě se mu podívala do očí.

„J-já, chtěl jsem se ti omluvit,“ vyhrkl a zadíval se mi do očí. Snažil se použít ten svůj pohled, kterému jsem vždycky podlehla. Teď už to na mě neplatilo, ne v takové míře jako dřív. Tedy, aspoň jsem si to myslela! „Odpustíš mi, prosím?“ zeptal se a trošku se ke mně přes stůl naklonil. Naoko mile jsem se na něj usmála.

„Za to, že jsi mě mlátil a mučil? Že jsi mi ubližoval jak fyzicky, tak psychicky? Ale jistě že ne! A buď si jistý, ani ten tvůj pohled ti nepomůže,“ řekla jsem a vstala od stolu. V tu chvíli klečel přede mnou a zmučeně se mi díval do očí.

„Bell, prosím, já ti přísahám, už se to nestane,“ snažil se mě ujistit.

„Už se to nestane,“ řekla jsem teatrálně a tvrdě se na něj podívala. „Tohle jsi mi říkal tak často, vzpomínáš?“ oživila jsem mu paměť. „Edwarde, upřímně. Co chceš? Chceš mě mlátit, znovu? Posluš si. Tak si bouchni, honem. No dělej!“ povzbuzovala jsem ho uštěpačně. „Na co čekáš? Až zahřmí? No tak, dělej!“ přikázala jsem a dívala se mu do očí s takovou nenávistí, až to mě samotnou bolelo.

(Písničku doporučuji pustit. Podle mě se k situaci dokonale hodí.)

Najednou už neklečel přede mnou, nýbrž mě mačkal v náručí a náruživě líbal. A právě v tu chvíli se brána, která mě před jeho silným vlivem chránila, otřásla v základech. Jeho jazyk plenil má ústa a já nebyla schopna se bránit, ale ani mu vycházet vstříc. Byla jsem v šoku! Absolutním šoku!

Najednou ho ode mě někdo oderval a já se vzpamatovala. Emmett ho držel přimáčknutého na zdi a divoce vrčel. Edward si ho ale vůbec nevšímal, zrychleně dýchal – i když to nepotřeboval - a vzrušeně mě pozoroval.

„Co to do prdele bylo?“ zařvala jsem na něj hystericky a otřela si ústa. Byla jsem si vědoma toho, že to jak mě líbal, se mi moc líbilo, ale před ním to nesmím dát najevo.

„Miluju tě, lásko, miluju tě,“ říkal něžně a já se zarazila. Musím uznat, že se to krásně poslouchalo. Zmateně jsem kmitala pohledem mezi ním a stále vrčícím Emmettem. To už se ve dveřích objevili i ostatní členové rodiny.

No tak, Bell! On ti lže! Chce tě získat zpátky jen proto, aby ti znovu mohl ubližovat.

Začala jsem být zoufalá. Už to nevydržím, nevydržím být silná. Ruce se mi třásly a já nevěděla co dělat. Pokusila jsem se znovu nasadit tvrdou masku, ale udržela jsem ji na obličeji sotva pět vteřin. Jediné, co jsem teď cítila, bylo zoufalství.

„Edwarde, prosím!“ řekla jsem beznadějně. „Prosím, já tě prosím, nech mě být. Nech mě už být,“ říkala jsem zoufale a pak se rozvzlykala. Padla jsem na kolena a schovala hlavu do dlaní.

„Miluju tě z celého srdce. Toužím po tobě. Když jsem bez tebe, umírám. Tenkrát... tenkrát, já, byl nemocný. Měl jsem v sobě démona, kterého jsem se nedokázal zbavit. Až Aro mě ho zbavil, vymlátil ho ze mě. Teď jsem čistý a stýská se mi po tobě. Tolik mi chybíš,“ šeptal.

„Rose, zavolej do Volterry a zeptej se tam, jak to bylo,“ řekl Carlisle.

Vstala jsem a začala zoufale kroutit hlavou v nevěřícném gestu.

„Ne! Ne! Ne!“ šeptala jsem zmatená a nedokázala jsem si to vše uvědomit.

„Ano, lásko, ano. Miluji tě z celého srdce,“ říkal a vpaloval do mě svůj pohled. Neustále jsem kroutila hlavou. Přitiskla si dlaň k ústům a krátce vykřikla. Přestala jsem kroutit hlavou a rozeběhla se k hlavním dveřím. Vyběhla jsem ven a utíkala do lesa.

„Bello!“ slyšela jsem Edwardův křik a pak ránu. Neotočila jsem se zpátky, utíkala jsem dál, co mi nohy stačily. Snažila jsem se nezakopávat a kupodivu se mi to dařilo. Hnala jsem se lesem, přeskakovala kořeny stromů a zhluboka dýchala. Začalo mě nepříjemně píchat v boku. Dech se mi automaticky zkrátil a mě opouštěly síly. Věděla jsem, že ale nesmím zastavit. Pokud zastavím, dostane mě a udělá vše proto, abych mu znovu podlehla. A já moc dobře vím, že by mu to nedalo moc práce. Musím, musím... musím jít dál.

Věděla jsem, že to dlouho nevydržím a budu muset zastavit. Ne, nezastavím se! Poběžím, dokud mě nohy ponesou, při nejhorším zkolabuji.

„Bello!“ slyšela jsem zašeptání někde hodně blízko sebe. Edwardovo zašeptání. Přidala jsem na rychlosti, až jsem se divila, kolik energie ve mně ještě je. V duchu jsem se modlila, aby to byl jen sen. A pokud to je jen sen, tak to není sen, ale noční můra.

Právě se snažím utéct před mým upířím expřítelem, kterého stále miluji a který mi tolik ublížil. Zoufalejší situace už snad být ani nemůže.

„Bello!“ zašeptal znovu a mé srdce se rozletělo hektickou rychlostí. Už jsem ale nemohla přidat na rychlosti, nešlo to. Naopak, zpomalovala jsem. Nohy se mi začaly plést a já až moc často vrávorala.

Poslední zašeptání: „Bello!“ Už pro mě bylo osudným. Zakopla jsem o větev a svalila se na zem. Celé tělo mě bolelo, rychle jsem se přetočila na záda a způsobila si tak ještě větší bolest. Z očí se mi rozutíkaly slzy. Obezřetně jsem pozorovala okolí a čekala, až se objeví. Přerývaně jsem dýchala a snažila se zabránit vzlykům, aby opustily mé tělo.

„Neboj se mě, lásko, prosím,“ zažadonil tak smutně a upřímně Edwardův hlas a já ho najednou viděla, klečet vedle mě. Cukla jsem sebou a chtěla se zvednout, nešlo to. Byla jsem vyčerpaná a poslední zbytky energie jsem využila k tomu, abych vůbec udržela oči otevřené. Ovšem, má víčka ztěžkla a nejen ta. I ruce, nohy i tělo mi teď přišlo těžší, než kdy dřív. Víčka se mi začala samovolně zavírat a poslední co jsem uviděla, bylo, jak se Edwardův obličej sklání nad ten můj.

Asi vám došlo, že tímto koncem jsem si zpečetila osud a musím napsat pokračování. Těšíte se? Já doufám, že ano.

Chci říct, že ocením jakoukoliv kritiku. Opravdu! Takže, jen do mě, rozeberte mě, tedy spíše jednorázovku do morku kostí, v případě jednorázovky, do atomu jednotlivých písmenek.

A co říkáte na písničku? Já vím, není nic moc, ale podle mě se k této situaci perfektně hodí.

část I.

shrnutí

část III.

Autor: Kacikacka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nenávidím tě, ty hajzle! II.: