Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Neodcházej

29.12.2013 (15:00) • emam • FanFiction jednodílné • komentováno 8× • zobrazeno 2092×

„Alice,“ zašeptal mi do ucha, které potom políbil. Jako bych potřebovala ještě popostrčit. Byla jsem svolná dát se mu se vším všudy, už když mě poprvé políbil. Jenže tenkrát jsem si myslela, že máme spoustu času. Jak hrozně jsem se mýlila.

„Miluji tě a vrátím se,“ sliboval, ale já věděla, že to tak není. Jenže on mi nevěřil. Stejně jako mi nevěřil zbytek světa to, že obrazy, které občas vídám, jsou pravdivé. Ukazují mi, co se stane, s naprostou přesností. Kolikrát mě to samotnou vyděsilo, ale nikdy tolik, jako když mi Jasper oznámil, že hodlá vstoupit do armády.

Jeho rozhodnutí nešlo nijak změnit. Věděla jsem, že to bylo kvůli otci, aby v jeho očích konečně získal nějakou vážnost, ale jak to mohl udělat mně?! Měli jsme spolu tolik plánů na společný život. Chtěli jsme si za mé věno pořídit vlastní plantáž, kde bychom pěstovali bavlnu. Dělávala jsem si legraci, že si z první sklizně ušiji ty nejkrásnější šaty v okolí. Dobrá, nebyla to legrace, ale bylo mi tak hloupé mluvit před ním o módě.

A teď bude konec. Zachvěla jsem se.

„Nemusíme to dělat. Rád si počkám na naši svatební noc,“ nabídl mi. Jenže já se zachvěla strachem z jeho ztráty. Dokážu to vůbec zvládnout?

„Nechci na nic čekat. Vezmi si mě dnes,“ pronesla jsem odhodlaně a nechala ho, aby mě udělal ženou.

Poprvé nikdy pro ženu není tím nejúžasnější zážitkem. Věděla jsem to, a proto mi bylo jasné, že se tuhle noc budu muset ještě snažit. Ležel vedle mě a ztěžka oddechoval.

„Neodcházej!“ V posledních dnech jsem to opakovala pořád dokola, i když jsem věděla že marně.

„Víš přeci, že držím dané slovo.“ Otočil se na bok, aby mě políbil. „Nemáš se čeho bát. Vrátím se a vezmu si tě. Už teď jsi skoro paní Whitlocková.“

„Nebojím se o sebe, ale o tvůj život.“

„Nesmysl. Alice, ten pluk se k bojišti zatím ani nepřiblížil.“

„Ale ty nezemřeš na bojišti,“ zašeptala jsem a pevně ho k sobě přitiskla.

„Jak si jen můžeš myslet, že by mi mohla ublížit nějaká žena. Máš pocit, že jsem slabý?“ zasmál se a přetočil si mě na sebe, ani jsem nestihla postřehnout jak.

„Ona nebude sama. Budou tři a nebudou to obyčejné venkovanky.“

„Jsi nádherná,“ řekl zamyšleně a mně bylo jasné, že mě neposlouchá. Místo toho obdivoval mé nahé tělo, které se tyčilo nad ním.

„Jaspere, prosím,“ zaúpěla jsem a sklonila se k jeho rtům.

Líbali jsme, se dokud v něm nenarostla vášeň, a pak jsme se znovu milovali. Bylo to ono, to bylo moje poprvé, bez bolesti, beze studu a s touhou nasát svého milence celého do sebe, aby mi nemohl nikam odejít. Bylo to vše pohlcující a naprosto vyčerpávající.

Proklínala jsem spánek, který mě pohltil silněji než já svého Jaspera. Když jsem otevřela oči, byl již oblečený a seděl vedle mě a upřeně si mě prohlížel.

„Nádherná“ zašeptal.

Vztáhla jsem k němu ruce. Chtěla jsem ještě jednou zopakovat to, co se dělo předtím, než jsem usnula. Pochopil, ale nedovolil mi to.

„Až budeš moje žena.“ Políbil mě naposledy a sundal si mé ruce s krku.

„Neodcházej,“ zanaříkala jsem.

Bylo to marné a mně zbylo jen pár vzpomínek, ve kterých jsem se hodlala utopit.

-----

Zbláznila jsem se? Asi ano, všichni to přeci tvrdí.

Mluvit o sobě jako o paní Whitlockové, zatímco je Jasper dávno nezvěstný, a tvrdit, že jednou budu s ním.

Jenže já na nic jiného nebyla schopná myslet a nic jiného mě nezajímalo. Ne po tom, co jsme si řekli. Ne po tom, co jsme spolu prožili. Ne po tom, co jsem ho zahlédla v jednom z těch obrazů. Byl ještě krásnější a žádostivější než to ráno.

Stačila krátká vzpomínka na naši noc a já se hned rozhořela touhou. Až přijde ve své nové podobě, asi to nevydržím do svatby. Musím být jeho nejlépe hned. Ale bude mě ještě chtít? V mé vidině stále váhal. Nechápala jsem proč a nedočkavě k němu vztahovala svou náruč.

Nepřemýšlela jsem nad tím, že jsem zrovna na ulici mezi lidmi. Prsty jsem si přejížděla po rtech, kde jsem dosud cítila jeho polibky. Druhou rukou jsem opisovala, jak se dotýkal mého těla. Byl tak něžný a tak...

„Proboha, Alice! Co to děláš?“ okřikla mne matka.

„Nic,“ zasmála jsem se a rozběhla se směrem k našemu ranči. Musela jsem do naší stodoly, tam k tomu senu, kdy si mě vzal.

Doběhla jsem tam téměř bez dechu. Bylo to tolik podobné tomu, když jsem ho cítila tak neskonale blízko. Válela jsem se po seně a smála se radostí z toho, že je nedaleko. Brzy sem konečně musí přijít, nebo ne?

Najednou se mě zmocnilo zoufalství z neznalosti budoucnosti. Kdy přijde, co když mě čeká ještě řada zoufale dlouhých let?

Potřebovala jsem se ze svého zoufalství vykřičet. Do rukou jsem brala všechnu slámu, kterou jsem jen byla schopná pobrat, a tiskla ji k sobě, jako by na ní mohl být alespoň kousek jeho tepla.

Tak mě našel otec. Byl ze mě znechucený. Přikázal matce i sestře, že mě nesmí pouštět z mého pokoje. Jenže já v tom vězení nemohla zůstat. Jasper za mnou přijde do stodoly a já tam na něj musím čekat za každou cenu.

Útěky ve dne byly marné. Pár nočních se mi podařilo, ale mělo to několik následků v podobě rozbitého kolena, zlomené ruky a odřené tváře. Nikdy jsem se neučila, jak vylézt z okna, to byla chyba.

„Ještě jednou, Alice, a přestaneš být mou dcerou,“ vyprskl otec vztekle, když mě uviděl. Tolik se za mě stydí. Bylo jen otázkou času, kdy něco takového přijde.

Co budu dělat, když mě vyžene? To už se do naší stodoly vůbec nedostanu.

„Jaspere, kde jsi tak dlouho!“ zašeptala jsem vyčerpaně do svého polštáře a rozbrečela se.

-----

Od mého posledního útěku uběhlo mnoho týdnů. Prosila jsem všechny, ať mě jen nechají přes den ve stodole, ale nikdo se neodvážil porušit otcův zákaz. Začala jsem propadat zoufalství.

„Alice, spíš?“ Moje malá sestřička za mnou přišla, ale já jí nedokázala ani odpovědět.

„Otec odjel na nějakou obchodní cestu, tak mě napadlo...“ Ale já už ji neposlouchala. Otec je pryč a jedinou překážkou k mému cíli je moje malá sestra, která odemkla dveře od pokoje,

Najednou jsem si připadala silná jako nikdy. Vyskočila jsem na nohy, vší silou do ní vrazila a vyběhla ven.

„Alice, počkej,“ volala za mnou, ale marně. Já musela jít za ním.

-----

„Jaspere,“ zašeptala jsem opatrně.

„Jaspere,“ zvýšila jsem hlas.

„Jaspere!“ zavolala jsem s veškerou zoufalostí, kterou jsem cítila.

„Alice,“ ozvalo se kdesi ve stínu kousek ode mě. Zněl jinak, ale přesto to byl on.

„Konečně,“ zaradovala jsem se, rozběhla se k němu a objala ho.

Byl tak ledový, ale to mi tolik nevadilo. Horší bylo, že jeho ruce mě k němu nepřitiskly a jeho rty neodpovídaly na mé polibky. Byl jako z ledu.

Odtáhla jsem se, abych se mu podívala do tváře. Potřebovala jsem znát odpovědi, ale jediné, co jsem viděla v jeho očích, bylo váhání. Stejné váhání, jaké jsem již viděla v jednom ze svých obrazů.

„Proč?“ zeptala jsem se s výčitkou a bolestí.

„Jsi ještě krásnější než dřív,“ pronesl tím svým novým melodičtějším hlasem. Ale způsob, jakým to pronesl, mě nepotěšil. Znělo to jako loučení. Další?

„Ne, teď jsi teprve přišel a slíbil jsi...“

„Já vím,“ přerušil mě. „Jenže to nemůžu dodržet. Nemůžeš se mnou žít.“

„Nemůžu bez tebe žít,“ vyhrkla jsem.

„Alice, smrt jde vedle mě.“

„Tak bude i mou společnicí.“

„Bojím se, aby si tě nevzala celou.“

„Já jsem jen tvoje. Nikdo jiný na mě nemá právo.“

„I za cenu života?“ ptal se pochybovačně.

„Život bez tebe je horší než smrt z tvých rukou.“

„Alice,“ usmál se smutně.

„Alice!“ ozval se hlas matky někde venku.

„Není čas. Musíš mě odvést,“ řekla jsem netrpělivě.

„Ale já ti nedokážu odolat,“ pronesl tak divně, jako by to znamenalo víc, než jsem schopná rozumět.

„Tak neodolávej,“ usmála jsem se. Sotva jsem to dořekla, na mé šiji mě cosi zastudilo. Ostrá bolest mi pronikla do jednoho místa, ze kterého začal prchat můj život. Bylo mi to jedno, protože mě držely Jasperovy ruce. Tiskl si mě k sobě jako tenkrát.

Svět se mi začal ztrácet, když stisk na krku povolil. Bylo to tak náhlé, že mě to skoro probralo z bezvládí.

„Neodcházej,“ zašeptal prosebně a tma mě pohltila ve svých plamenech...

Autor: emam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Neodcházej: