Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nepamatuje si moje jméno

08.08.2011 (16:15) • THe • FanFiction jednodílné • komentováno 9× • zobrazeno 2439×

Kim Cameron. Kim Cameron. Kim Cameron. Zděsila jsem se, když jsem zjistila, že jsem si tím pitomým jménem zničila celý sešit. Vlastně ne - pitomé bylo jenom moje jméno, to jeho bylo dokonalé...

Prosím tě, Kim! brblal hlásek v mé hlavě. Stejně se na tebe ani nepodíval! Vsaď se, že ani neví, jak se jmenuješ! Klidně se ho zeptej! Bude tě mít za ještě většího zoufalce než teď. Zavrtěla jsem hlavou, abych ten hlas vyhnala.

Nenápadně jsem se na něj podívala. Vlastně bych na něho mohla hledět přímo a celé hodiny a nevšiml by si toho. Možná ani neví, že vedle někoho sedí. Za chvíli se ke mně otočí a poznamená: „Ty jsi tady nová? Super, mám vedle koho sedět." A obrátí oči v sloup.

A on se vážně otočil. „Hele, ty, nemáš ořezávátko? Zlomila se mi tužka, jinou nemám a propiskou to kreslit nebudu." Mně se zase zlomilo srdce, Jarede... Prý ty. Kdyby vedle něj sedělo dvouleté dítě, co pořád zvrací, asi by mu to bylo příjemnější. Ty...

Beze slov jsem mu ořezávátko podala. Ořezal si tužku a pokračoval ve svém nákresu. Vlastně bych měla začít taky, jenže se mi vůbec nechce. Stejně tomu nerozumím a chci být psycholožka, takže mi matika bude na nic.

Kim Cameron. Kim Cameron. Kim Cameron. Čmárala jsem to pořád dokola a dokola, na každou stránku se to vlezlo nejmíň třicetkrát, aniž by se písmena překrývala. Kim Cameron.

***

Nebyl ve škole. Nepřišel. Když jsem uviděla to prázdné místo, měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela. Dneska jsem se na něj obzvlášť těšila. Jdeme do divadla. Vždycky, když někam jdeme, vezme si košili. Vypadá v ní úžasně...

Smutně jsem se usmála a znovu si zapletla vlasy do volného copu. Možná ještě přijde... Nepřijde. Už se s tím smiř. A i kdyby náhodou přišel, tobě to může jedno, protože ani neví, jak se jmenuješ!

„Ty, Paule?" Paul se neochotně otočil. Polovinu knoflíků na košili měl rozepnutých. Holky z něho naprosto šílely. „Nevíš, kde je Jared? Eee... No... Já... Potřebovala bych s ním, to... Probrat něco na němčinu, my totiž to... Máme spolu referát." Jak můžu tak hloupě blábolit? Málem jsem se sesunula na zem a začala brečet. Klid, Kim, klid. Nezamiluj se ještě do Paula, posmíval se mi ten hlásek v mé hlavě.

„Není mu dobře. Vyřídím mu to, jo? Haló? Kim, posloucháš mě?" Paul mi mával rukou před obličejem. Kývla jsem hlavou a odešla. Ach jo! Když ví Paul, jak se jmenuju, proč to nemůže vědět i Jared?

Divadlo bylo nudný. Vlastně jsem se na to vůbec nedívala, protože jsem pořád hleděla na vchod, jestli nejde Jared. Sem tam jsem mrkla i k Paulovi, jestli Jared náhodou nepřišel jinudy. Nic. Jenom Paul a Embry, kteří se snažili zadržovat smích. Kdo ví, třeba se smáli mně. Chovala jsem se jako pitomec.

***

Už jsem byla zoufalá. Uplynuly další dva dny a Jared nikde. Kde vězí? Já se zblázním, jestli ho okamžitě neuvidím! Vyšší moc mé přání vyslyšela a on vešel do dveří. Vážně jsem si to nevymyslela. Byl tady a mířil ke mně. Ani se na mě nepodíval.

„Hele..." Jared promluvil a snažil se, vzpomenout si na mé jméno. Ty už se mu nelíbí? „Kim? Kim, půjčíš mi deníček? Potřebuju si opsat úkoly." Byla jsem paf z toho, že si konečně pamatuje moje jméno, i když mu trvalo dvacet osm vteřin, než si na něj vzpomněl a deníček jsem mu podala.

Začal jím listovat a výraz se mu změnil. Proboha, vždyť já mu dala deníček, který je celý počmáraný tím Kim Cameron! Podíval se na mě a chvíli na mě zíral, jako by mě nikdy předtím neviděl. Hm, vlastně neviděl, v životě se na mě nepodíval.

„Promiň," vytrhla jsem mu sešit a vystřelila ze třídy. Zamkla jsem se na záchodě a sesunula se na zem. Plakala jsem tiše, aby mě nikdo neslyšel. Když konečně zazvonilo, zůstala jsem sedět na zemi a vzlykat. Nemůžu tam jít! Bude se na mě dívat a co hůř - jeho kamarádi taky, protože jim to určitě řekl. Co jsem to udělala?

Nakonec mě tam načapala ředitelka. Dostala jsem poznámku, že se ulívám z hodiny a aby toho nebylo málo, popadla mě za ruku a táhla mě dlouhou chodbou k mé třídě. Ježíši ne! Tuhle hodinu mám taky s Jaredem!

„Schovávala se na záchodě," oznámila ředitelka a já si šla sednout. Někdo mi podrazil nohy a já se za chvíli válela po zemi. Rychle jsem se posbírala a dosedla na místo. Neodvážila jsem se na Jareda podívat, přesto jsem cítila, že on se dívá na mě.

Hledala jsem ten deníček, abych ho mohla roztrhat a poté vyhodit. Ne, to snad ne! Já ho nechala na tom záchodě! Teď si to může přečíst každý!

„Slečno Hiroki, mohu jít na toaletu?" zeptala jsem se s andělským úsměvem.

„Kim, nepřeháníte už? Chápu, že pro vás mohou být hodiny anglického jazyka nudné, ale schovávat na záchodě se nebudete! Jarede? Jděte s ní!"

„Prosím?" Jaredovo obočí vyletělo až ke stropu. „Mám s Kim jít na záchod?"

„Ale ne! Počkáte před toaletou a dohlédnete na to, aby šla zpět do třídy. Šup, šup!" Všichni se smáli. Dobrý Bože na nebesích.

Prolomila jsem ticho jako první. „Řekl jsi to někomu?" Zavrtěl hlavou a já si oddychla. „Řekneš to někomu?" Blbá otázka. Věděla jsem, že jo.

„A co?" Usmála jsem se a zašeptala díky. Byl ještě milejší, než jsem si myslela. Vběhla jsem na záchod, sešit tam naštěstí byl. Roztrhala jsem ho na malé  kousky a spláchla do záchodu.

„Nenávidím anglinu," zabručela jsem, když jsme šli zpátky. „Ale je to poslední hodina. To přežiju." Božínku, já jsem šla vedle Jareda Camerona! „Jenom deset minut, jenom deset minut..." Sledoval mě s pobaveným výrazem.

Sotva jsme si sedli, museli jsme vstávat. Ředitelka. Dala nám kázání, že se nemáme ulívat z hodiny. Trvalo přesně sedm minut. Poté odešla a my si znovu sedli. A zazvonilo. Jared rychle vystřelil ze třídy. Paul za ním něco volal, ale on se nezastavil. Divný.

Povzdychla jsem si, když jsem si uvědomila, že budu muset jít pěšky. Táta měl auto, jel na služební cestu, takže pro mě nikdo nepřijede. Ach jo.

„Hej, Kim!" zvolal Jared. Automaticky jsem zvedla hlavu. Zírala jsem Jaredovi přímo do těch krásných, hnědých očí. „Nechceš jet se mnou?" Málem jsem omdlela. Protože, za prvé se mě zeptal Jared Cameron, jestli s ním pojedu - ať už je to kamkoliv - a za druhé...  no, měl motorku. Máma mě přinutila přísahat, že si na ni v životě nesednu. Ale pro Jareda bych udělala cokoliv.

„Ráda," usmála jsem se. Podal mi helmu. Chvíli jsem zápasila se zapínáním, než mě za ruku přitáhl k sobě a helmu mi pod bradou zapnul. „Díky." Rozhlédla jsem se, všichni na nás zírali se šokovaným výrazem ve tváři. Jenom Paul se tvářil pobaveně.

„Jela jsi už někdy na motorce?" zeptal se mě. Zavrtěla jsem hlavou. „Myslel jsem si to. No nic, tak sedej." On už seděl, tak jsem si sedla za něj. „Drž se."

„A čeho?" kníkla jsem. Paul už se prohýbal smíchy. Jared se taky zasmál a obmotal si moje ruce kolem pasu.

Věděla jsem, že na motorku už v životě nesednu. Bylo to příšerný a děsivý, pořád jsem se bála, že spadneme. A nejhorší byly zatáčky, motorka se vždycky tak nahnula, že jsme se málem váleli po silnici. Měla jsem co dělat, abych se nepozvracela.

Máma naštěstí nebyla doma. Zabila by mě, kdyby zjistila, že jsem si sedla na motorku.

„Nechceš jít dál?" Ani jsem nedoufala, že řekne ano, i když jsem si to v představách malovala...

„Jasně, proč ne?" usmál se a hrnul se dovnitř. Sedl si na židli a sledoval mě, jak si vařím čaj. On nic nechtěl. Nalila jsem si vodu do hrníčku a taky si sedla. Chvíli jsme si jenom zírali do očí.

„Em... No, měli bychom udělat ten referát do němčiny," zamumlala jsem. „Když už jsme tady. Máme napsat dvě strany o Shakespearovi. Je jedno, co tam bude." Zasténal. Věděla jsem, že mu němčina nejde.

„Tak se na to vrhneme,“ nebyl nadšený. „Koneckonců, máme na to už málo času, ne?"

Opravdu se snažil. Hledali jsme na netu, prolistovali několik slovníků a nakonec jsme sesmolili tři strany o Shakespearovi. Byla jsem na nás pyšná.

„Kim?! Okamžitě pojď do kuchyně!" Mrkla jsem na hodinky. To už bylo tolik? Smutně jsem se na Jareda usmála a pokynula, ať jde se mnou.

„Já ti to vysvětlím, mami. Totiž -"

„Slíbila jsi, že se motorky ani nedotkneš! A co tu dělá ten kluk?! Vysvětluj!" syčela máma.

„Tohle je Jared, máme spolu referát do němčiny. Já jsem se té motorky ani nedotkla, šla jsem domů pěšky a ve čtyři přijel Jared, byli jsme domluvení, víš? Jdu Jareda vyprovodit - ne, nepojedu s ním!" Už jsem byla naštvaná. „Uvidíme se za deset minut, ano? Uvař si čaj."

„Nikam nepůjdeš," zasípala máma. Jenom jsem obrátila oči v sloup, popadla Jareda za ruku a táhla ho pryč z domu.

„Promiň, máma si asi zapomněla vzít prášek." Pořád jsem svírala jeho ruku. On najednou propletl naše prsty a pevně mě stiskl. „Asi bys měl jít. Máma by ti taky mohla vyhrožovat v ruce s válečkem na těsto. Už jednou se stalo, měla jsem tady kamarádku..." Bodejť by ne, vždyť celé roky myslím jenom na něj!

„Jsi strašně roztomilá, víš o tom?" zeptal se Jared. Polkla jsem. To jsem teda nevěděla.

„No, tak ahoj," natáhla jsem ruku a on se zasmál. Chytil mě za ruku, přitáhl k sobě a políbil mě. Byl to ten nejkrásnější polibek v mém životě - a to jsem se nikdy nelíbala.

„Přijedu pro tebe zítra ráno, jo? Neboj, o mámu se postaráme." Nasedl na motorku a odjel. Zírala jsem za ním s otevřenou pusou.

„Trvalo ti to sedm minut," usmívala se máma. „Musím říct, že vám to spolu moc sluší. Ale pro příště - prosím, líbejte se někde jinde, nerada se dívám na to, jak moje holčička dospívá. I když… strčit mu jazyk do pusy, jsi taky mohla."

„Mami!"

KONEC

Pokud jde o jméno Kim Cameron, tak, abyste to pochopili, tak to je Kim a příjmení Jareda. Je to v Zatmění, že si Kim pokreslila celý deníček tímhle jménem. A Jared se vážně jmenuje Cameron, je to v Oficiálním ilustrovaném průvodci. Zajímavé...

Věnováno všem, kdo má radši vlkodlaky než upíry, ale je tým Edward. Hlaste se, pokud někdo existuje. :D Ať nejsem sama. :D

Autor: THe (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nepamatuje si moje jméno: