Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nepamatuji si tě 1. díl - Vše je nové

07.11.2010 (21:00) • Teerkaa98 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 1988×

Vypravěč:

Z malého městečka jménem Forks se rodina sedmi upírů odstěhovala do Kanady. Žili v lese. Měli tam nádherný dům z velké části podobný tomu ve Forks. Okolo měli obrovskou zahradu. Na zahradě jim rostlo hodně kytek. Měly všechny barvy. Pečovala o ně Esme. Adoptivní matka pěti dětí. Byla to velmi dobrá matka. Měla dlouhé hnědé vlasy a nádherné zlaté oči, které připomínaly roztavené zlato. Měla manžela. Byl spolehlivý a velmi dobrý otec a lékař. Miloval svou ženu nadevše a udělal by pro ni první poslední. Jeho oči byly stejné jako Esme. Vlasy měl světlejší. Nádherná blond barva. A pak tu byly ještě děti. No, i když děti asi ne, protože všem je pře sto let. Nebyly to pokrevní sourozenci, proto se do sebe i zamilovaly. První pár byl proměněn Carlislem. Rosalie a Emmett. Rosalie je o něco starší. Nad její krásou mnozí žasnou. Má dlouhé blond vlasy, úžasnou postavu a nejnádhernější jsou její oči, které má stejné jako Esme s Carlislem. Její manžel Emmett má ohromnou sílu. Vlasy má kratší než Carlisle a má je černé. Oči jsou opět stejné, možná o trochu světlejší. Další pár se ke Cullenům pouze přidal. Alice a Jasper. Alice má úžasnou schopnost. Vidí budoucnost, ale i sama o sobě je krásná. Má na krátko ostříhané vlasy, které se čepýří do všech stran. Byla drobná, a proto si z ní dělal Emmett srandu. Zbožňovala nákupy a nakupování. K její smůle rodina nesdílela její nadšení. Na většinu nákupů je musela donutit. Oči měla stejné jako ostatní (překvapivě). Jasper to jest její manžel, byl blonďatý jako jeho „otec“. Také měl zvláštní schopnost. Cítil pocity všech okolo. Občas tato schopnost mohla lézt na nervy. Na těle měl spoustu upířích kousanců. Sloužil v upíří armádě. Oči byly pořád stejné. Zlaté. A poslední člen rodiny je druhý nejstarší. Jmenuje se Edward. Má nádherné bronzové vlasy, zlaté oči. Schopnost také měl. Uměl číst všem myšlenky. Nevýhoda pro jeho rodinu. Bohužel teď nebyl veselý. Jeho mrtvé srdce krvácelo. Trápila ho vzpomínka, která se mu zavrtávala do mysli. Bolela, ničila mu život, nemohl myslet na nic jiného. Rvala mu srdce a bodala ho do něj. Nic nevnímal, na lovu byl před třemi týdny. Ostatní se ho snažili uklidnit. Nezabralo to. Myslel na ni. Na svou jedinou lásku. Na Bellu Swanovou. Nikdy by ji neopustil. Bohužel ona byla člověk a on upír. On je silný a závislý na krvi a ona slabá a krev měla obzvlášť voňavou. Opustil ji kvůli tomuhle. Bella to však vzala zle. Tím to měl ještě komplikovanější. Ležela, brečela a prosila, aby zůstal. Dokázal to a odešel. Pro něj to však byla obrovská oběť. Ještě teď po třech týdnech se z toho nevzpamatoval. Ovšem teď bylo dost povídání o Cullenových. Povíme si, jak probíhal život Belly po odchodu Edwarda.

Bella byla po odchodu Edwarda zničená a neschopna života. Rozhodla se skoncovat se životem, ale našla ji Victorie. Victorie je zrzavá upírka, které Edward zabil druha. Byl to James. Ona na rozdíl od Cullenů má červený oči. Krvavě červený. Má je takové, protože se živí lidskou krví. Victorie se mstila za jeho smrt. Původně chtěla Bellu zabít, ale viděla, že by jí tím spíš pomohla. Tak se rozhodla ji proměnit v upíra. Bella jsi to uvědomila, že se vrátila Victorie, až když na zápěstí ucítila bolest. Zhroutila se k zemi a cítila, jak ji spaluje žár. Chtěla křičet, ať ji někdo zabije, ale věděla, že je to zbytečné. Edward ji o proměně vyprávěl. Žár ji spaloval tělo tři dny. Připadala si jako v pekle. Victorie však ještě s pomstou neskončila. Rozhodla se, že měnící se Bellu odnese do lesa kousek od města Volterra. Ve Volteře sídlí rodina upírů. Dá se říct, že vládli upířímu světu. Byli mocní, veleli jim tři upíři a oni měli mocnou a velkou armádu. Takzvaná garda. Jmenovali se Volturiovi. Byli přísní, a kdo měl schopnost, chtěli, aby se k nim připojil. Doufala, že provede něco proti upírskému zákonu a oni ji zabijí hroznou a mučivou smrtí, jak to mají ve zvyku. Victorie ji tam nechala a odešla. Bella se po třech dnech hrozných muk probrala, nepamatovala si nic. Měla jednoduše řečeno okno ze svého lidského života.

Bella:

Po několika dnech nebo minutách, možná sekundách jsem se probrala. Nevím, jak dlouho jsem tam takhle ležela. Bylo to neskutečné, bolelo to a nejvíc mě to spalovalo. Připadalo mi to, jako když stojím na hranici. Jako když jsem v pekle. Zvedla jsem se na nohy a podívala jsem se nad sebe. Viděla jsem každé smítko prachu. Fascinující! Co se mi stalo? Proč tak najednou vidím každé smítko prachu a pak mi došla ještě jedna věc. Slyšela jsem pod sebou brouky, kteří se schovávali před nějakým nebezpečím. Pomalu jsem se zvadla na nohy. Náhle do lesa začalo prosvítat slunce. Trošku dopadlo i na mou kůži. Začala se třpytit. Vypadalo to, že na mojí kůži jsou diamanty. Bylo to nádherné. Omámeně jsem na to hleděla asi deset minut, pak bohužel zašlo slunce. Ještě chvíli jsem tam stála a němě koukala. Co se mi to stalo? Ucítila jsem lahodnou vůni. Následně jsem uslyšela srdce. Bylo lidské. Moje mysl se zatemnila a já se rozeběhla. Běžela jsem rychle. Bylo to až magické. Vůně byla blíž a blíž. Moje mysl, jako by byla jen černá koule. Vnímala jsem jen vůni a to srdce. Nevěděla jsem, co to dělám. Doběhla jsem na kraj lesa a viděla dvě děvčata, jak si hrají. Hrály na honěnou. Menší dívenka utíkala před tou druhou a zaběhla přitom do lesa. Nechtěla jsem, ale moje mysl mě neposlouchala. Doběhla jsem k dívence. Podívala se na mě velkýma modrýma očima. Neovládala jsem se a chytla ji za vlasy, volnou rukou jsem jí ucpala pusu, aby nevykřikla. Škubala se v mé náruči a snažila se z ní utéct. Naklonila jsem se k jejímu krku a zakousla se tam, kde pulzovala krev nejvíc. Nasála jsem trochu krve, a už jsem nemohla přestat. Pila jsem tu blahodárnou tekutinu, která tišila žár v mém krku. Škubání po chvíli přestalo a ona se už nehýbala. Chvíli po tom, co škubání přestalo, krev došla. Tak málo krve. Uslyšela jsem hlas té druhé dívenky. Volala svou kamarádku. Vešla do lesa a já k ní doběhla. Moje žízeň byla stále veliká. Opět jsem ji chytla za vlasy a ucpala pusu. Zakousla jsem se do ní a pila, pila až to zase došlo. V tom jsem si uvědomila, co jsem to udělala. Jsem zrůda! Jsem zrůda! Tahle slova se mi stále přehrávala v hlavě. Co jsem to udělala? Byly to malé dívky. Jak jsem to jen mohla udělat! Jak? Jak si jen můžu tohle v životě odpustit. Proč jen byly ve špatnou chvíli na špatném místě. Ještě chvíli jsem nad nimi stála a nakonec jsem vzala jejich mrtvá těla a zahrabala jsem je hluboko v lese. Díváním a litováním jim bohužel život nevrátím.

Začala jsem uvažovat, co se mi to stalo. Musíme si shrnout: třpytím se na slunci, piju krev, jsem rychlá a silná. Co to znamená? Musím to zjistit. Ale jak? V těchto úvahách jsem strávila cestu… Kam to vlastně jdu? Prostě někam. Do neznáma. Nakonec jsem došla k nějaké řece. Řeka byla průzračná. Byla tak čistá. Jakoby o ní nikdo nevěděl. Podívala jsem se na svůj odraz a hned jsem uskočila. To snad nejsem já! Podívala jsem se znovu. Zvedla jsem ruku a neznámá ve vodě ji zvedla také. Zvedla jsem druhou a ona to zopakovala. Jsem to já, bohužel. Až teď jsem si prohlídla svou tvář. Měla jsem mramorově bílou kůži, vypadala velmi tvrdě, jako by byla nezničitelná. Ale to co mi vyrazilo dech, byly moje oči. Krvavě červený. Zase jsem sebou škubla a nechtěla se už na sebe podívat. Zvědavost mi nedala a já se podívala. Moje tvář byla nádherná. Neměla jedinou chybu. Dominantou byly oči. Byly děsivé, ale taky tváři dodávaly zvláštní kouzlo. Vlasy jsem měla hnědé až skoro po pas. Měla jsem pocit, že už nepromluvím. Nechtěla jsem ani mluvit.

Nevím, co mě to popadlo, ale chtěla jsem si vzít život. Skočila jsem do vody. Umřít utopením, mi nepřipadalo jako dobrá smrt, ale je to jediná možnost. Ta říčka byla docela hluboká. Lehla jsem si na dno a čekala, až mi dojde dech. Musela jsem tam ležet hodiny, ale nic, dechu jsem měla pořád jako na začátku. Otevřela jsem oči a čekala, že mě začnou pálit. Ale nic. Koukala jsem nad sebe. Skrz vodu bylo vidět nahoru. Svítilo slunce a něco málo dopadalo na mou kůži. Části mého těla se třpytily. Slyšela jsem ryby, jak se mi obloukem vyhýbají. Bály se mě. Nedivím se jim, já se sama sebe taky trochu bojím. Usoudila jsem, že už asi neumřu, tak jsem vyplavala. Až teď jsem si uvědomila, že moje šaty jsou nejen mokré, ale taky dost potrhané. Nevěděla jsem, kde teď seženu nové šaty. Je to jedno, žiju v lese a tady nikdo není. A kdyby byl, tak ho stejně zabiju. Ach jo. Sedla jsem si na kraj říčky a koukala na vodu. Přála bych si, aby se ta voda naplnila až po okraj, protože by bylo více té nádhery. Co to? Najednou voda byla až po okraj. Prudce jsem se vztyčila a uskočila dobré tři metry dozadu.

„To byla jen náhoda,“ uklidňovala jsem se nahlas.

Ne, nemůže to být náhoda. Je to prostě nemožné. Nemůže se několik metrů naplnit za sekundu. Přistoupila jsem k říčce a myslela jsem, že by se třeba mohla říčka vypustit. Za dvě sekundy zbylo z říčky jen koryto. Ztvrdla jsem a nemohla jsem se pohnout. Koukala jsem na prázdné koryto, které bylo ještě před chvílí plné. Možná umím ovládat vodu. Ne, to jen tuhle vodu. Je to i tak dobré. Opatrně jsem si sedla k břehu a chtěla, aby se říčka naplnila. Naplnila se a já zkusila, jestli ji s ní dokážu i pohybovat. Zvedla jsem ruku a mávla s ní a přála si, aby se zvedla. Nic. Taková škoda a já se těšila, že budu pohybovat vodou. No nic. Zvedla jsem se a naposled se podívala se na svůj odraz. U své nohy jsem si všimla nádherné růžové kytky. Ohnula jsem se pro ni a přitom mávla rukou nad vodou. A když jsem zvedla zrak, viděla jsem, jak proti mně visí pramínek vody. Už jsem se nelekla. V tomto životě mě nic nepřekvapí. Opatrně jsem pohnula rukou, která byla asi ta, co pohybovala vodou. Voda se okamžitě pohnula za rukou. Super! Ruku jsem zvedla výš a voda za ní. Zkusila jsem myslet na to, aby bylo víc vody. A pramínek se rozšířil na pramen. Začala jsem si hrát s pramínkem vody. Házela jsem s ním hned sem a hned tam. Takhle jsem si tam hrála až do dalšího dne. Pak mě to už přestalo bavit a šla jsem s květinou do lesa. Zastavila jsem se a napadla mě bláznivá myšlenka. Když umím ovládat vodu a tak co když umím ovládat i ostatní živly? Zkusila jsem si přát, aby ta květina byla velká jako moje paže. Chvíli se nic nedělo a pak najednou se květina začala zvětšovat.

„No páni!“ vykřikla jsem a zírala na obrovskou květinu.

Čekala jsem, že květina bude těžká, ale ona byla lehoučká. Jako pírko. Opatrně jsem ji položila na zem a přála si, aby strom vedle mě vzplanul. A on vzplanul a pak jsem chtěla, aby ho uhasil vítr. Super! Najednou se zvedl vítr a oheň pomalu ustával. No to je suprový, já ovládám všechny čtyři živly. V ten moment jsem si začala svůj nový život užívat. Celý den jsem blbla se svojí novou schopností. Zapalovala jsem stromy a následně jsem je hasila. Hrála jsem si s vodou a zvětšovala svoji rostlinu na tři metry.

Pak se bohužel ozvala žízeň. Snažila jsem se to ignorovat, ale po hodině to už nešlo. Pálení v krku bylo nesnesitelné. Opět jsem se nechala unášet instinkty. Nadechla jsem se a ucítila lákavou vůni. Jen jsem se modlila, aby to zase nebyly děti. Doběhla jsem na kraj lesa a uprostřed louky jsem uviděla dívku s klukem. Drželi se za ruku a házeli na sebe zamilované pohledy. Snažila jsem se nenechat unést žízní, ale nešlo to. Plnou rychlostí jsem se k nim rozběhla a oba se lekli a snažili se oba utéct. Lehce jsem je doběhla a oba omráčila, aby mi jeden z nich neutekl. Dovlekla jsem je do lesa. Nejdřív jsem se zakousla do krku toho kluka. Krev neměl moc dobrou, protože ji měl naředěnou alkoholem. S trochou nechutě jsem ho vysála do poslední kapky krve. Pak jsem se podívala na holku. Byla hezká. Měla blonďaté vlasy a po pas. Na sobě měla jen kraťoučké bílé šaty. Ve svých vlasech měla bílou kytičku. Na ruce měla stříbrný prstýnek. Nechtěla jsem ji zabít, ale nebylo vyhnutí. Předklonila jsem se a zakousla se jí do krku. Otevřela své obrovské modré oči a bolestně vykřikla. V ten moment se můj mozek probral a já se odtrhla. Byla jsem rozhodnutá utéct a nechat ji žít. Čekala jsem, že se zvedne a uteče. Ale ne. Začala se svíjet v ukrutné bolesti. Přitom křičela, aby ji někdo zabil. Co se to děje? Přiskočila jsem a snažila se ji uklidnit. Nic se nezměnilo a já ji vzala do náruče a odnesla jsem ji hlouběji do lesa. A ještě předtím jsem zahrabala tělo toho kluka. Položila jsem její svíjející se tělo na zem a sedla si k ní. Tahle křičela tři dny a pak to najednou přestalo. Ani její srdce nebilo a já si byla jistá, že zemřela. Už jsem se chtěla otočit, ale ještě jsem zahlídla, jak otevírá oči. Přiskočila jsem k ní a pomohla na nohy. Měla stejnou kůži i oči. Postava byla krásnější, stejně jako tvář. Vypadala překvapeně, vyděšeně a zvědavě. Přistoupila jsem k ní a ona udělala krok dozadu. Bála se mě. Ani se jí nedivím. Sama sebe trochu děsím. Tiše jsem promluvila.

„Neboj se mě, já ti neublížím.“

„Proč jsi nás honila a kde John?“

„To brzo pochopíš, proč jsem tě honila a John je mrtvý,“ promluvila jsem potichu, ale věděla jsem, že mě slyší. Koukala na mě jak na blázna, a pak se výraz změnil. Dívala se na mě jak na vraha. Otočila se a chtěla odejít, možná utéct. Nechtěla jsem, aby utekla, protože jsem se s ní chtěla skamarádit a přála jsem si, aby mi odpustila.

„Počkej, neznáš nic z nového života,“ zavolala jsem na ní.

„Nic nového není, je to jen výmysl,“ odsekla mi.

„Kdyby nebylo, dokázala bych tohle?“ usmála jsem se na ni. Plnou rychlostí jsem se rozeběhla a v jedné sekundě jsem doběhla na kraj lesa a zpátky. Otevřela pusu, ale já ještě neskončila. Přešla jsem k mohutnému dubu a zapřela jsem se a bylo slyšet zapraskání a strom se začal řítit k zemi. Pusu už měla dokořán. Ještě chvíli ji trvalo, než se probrala. Nakonec mi dala šanci jí to vysvětlit. Zjistila jsem, že se jmenuje Monika a je jí dvacet. Bohužel svoje jméno jsem si nepamatovala. Jednou však se mi vybavila vzpomínka na dětství. Tam na mě nějaká paní volá „Bello“. Na nic jiného jsem si nevzpomněla a tak jsem odteď Bella. Ukázala jsem ji vše o našem životě. Rychle se naučila lovit a sama potom uznala, že jsem asi neměla na vybranou, když jsem zabila jejího přítele. Dva dny na to jsem ji ukázala i svoji schopnost a ona zase zjistila, že má také schopnost. Uměla dávat a brát jakékoli schopnosti. Jednou jsme si takhle povídaly a já vyslovila přání mít schopnost odolávat všem darům na světě. Najednou se ve vzduchu objevila stříbrná kulička a zaletěla do mě. A takhle jsme zjistily její schopnost a já z toho také něco vytěžila. Pro mé štěstí netrvalo dlouho a skamarádily jsme se. Jsem ráda, že jsem ji proměnila. Postupem času jsme zjistily, že v našich zubech je jed, který mění lidi v to, co jsme my. Bohužel jsme nezjistily, kdo jsme. Užívaly jsme si a blbly s mým darem. Lovily jsme lidi, pokud možno nějaké ty ze spodiny. Takové ty, po kterých se nebude pátrat. Život se nám zlepšil od pěti do desíti. Prohlásily jsme se ze srandy královnami lesa. Naučila jsem se dar, který jsem dostala roztahovat jako štít a ochránit i Moniku před případným nebezpečím.

Jednoho dne, kdy jsme si hověly u naší říčky, se před námi objevily postavy v černých kápích. Byli čtyři. Úplně vepředu stála malá postava s nejtmavším pláštěm. Obě jsme se vztyčily a já kolem nás roztáhla štít. Monika se ke mně naklonila a zašeptala tak, aby jí ty cizinci neslyšeli.

„Ty dva vepředu mají schopnosti, mám jim je vzít?“

„Ne, nebo aspoň zatím, protože já nás zakryla štítem,“ odpověděla jsem jí potichoučku.

Pouze přikývla. Do nesnesitelného ticha promluvila ta nejmenší postava.

„Noví upíři, pojďte s námi.“

„A proč jako?“ zavrčela Monika.

Ucítila jsem ve svém štítu ostré dloubnutí. Domyslela jsem, že na nás používá svůj dar. Konečně jsem zjistila, jak to vypadá, když někdo útočí na můj štít. Ta malá postava vypadala velmi překvapeně a možná i naštvaně.

„Jak to že mi nefunguje moje schopnost?“ vyštěkla.

„Mám štít,“ odpověděla jsem jí s klidným hlasem.

„A já vám ji mohu vzít,“ dodala Monika.

„Felixi, Demetri,“ vyzvala ta malá postava.

Ti dva největší se pomalu vydali k nám. Co chtějí? Udělala jsem před námi vodní bariéru. Zastavili se a koukali dosti vyjeveně.

„Co je zase tohle?“ křičela vztekle ta malá postava.

„Moje schopnost,“ snažila jsem se udržet klidný tón a nezačít se smát.

Moc se mi to nedařilo. Můj hlas zněl moc divně.

„Ty máš dvě schopnosti?“ zeptala se postava vzadu. Ale to nebyla ta hlavní mluvčí.

„Ano. A tady Monika ty schopnosti umí brát i dávat,“ usmála jsem se na ně.

„Prosím, pojďte s námi. Chce s vámi mluvit nejmocnější upír a náš pán. Když budete chtít, možná se k nám budete i moct přidat,“ zklidnila se už ta malá postava.

Podívala jsem se na Moniku a poslala jí tázavý pohled. Chvilku vypadala, že přemýšlí a nakonec přikývla.

„Dobře půjdeme, ale nezkoušejte nás podrazit,“ souhlasila jsem.

„Volturiovi nejsou zvyklí poslouchat rozkazy,“ odsekl ten veliký.

Na to se začal svíjet bolestí a viděla jsem, že té malé postavě spadla kápě. Byla to dívka. Měla blonďaté vlasy a červené oči. Vlasy měla vzadu stažené do culíku a na tváři se jí rýsoval úsměv. Upřeně hleděla na tu svíjející se postavu a došlo mi, že to bude její schopnost. Odvrátila pohled a postava na zemi se uklidnila. Potom se podívala na nás a jakoby nic pokračovala.

„Felix má pravdu, ale měl by k vám chovat mileji. Je to rozkaz Ara.“

Koho? Možná to brzo zjistím. Nechtělo se mi jí na to ptát. Felix se začal zvedat a oni pomalu vykročili. My dvě jsme šly opatrně za nimi. Pak se rozeběhli a my jsme je napodobily. Neběželi jsme moc dlouho a nakonec jsme doběhli k bráně do města. Tam jsme zpomalili a už jsme šli lidskou chůzí. Procházeli jsme dlouhými ulicemi a zahýbali na každém pátém kroku. Došli jsme před obrovský hrad. Felix bez váhání otevřel dveře a vstoupil. Vstoupili jsme za ním. Vedl nás do neznáma a já začínala být dosti nervózní. Chtěla jsem chytit Moniku za ruku a utéct. Naštěstí jsem se ovládla a s klidnou maskou jsem šla za nimi. Mezi uvažováním nad mými neproveditelnými plány, jsme došli před další dveře. Ze vnitř se ozývali tiché hlasy. Možná je vevnitř Aro? Ta blondýnka vstoupila, za chvíli zase vyšla a ukázala, abychom vstoupili. Všichni jsme vstoupili do kulaté místnosti. Proti dveřím byli tři trůny a na nich seděli lidé stejného druhu. Červené oči, mramorová kůže. Jeden blonďák, jeden s hnědými vlasy a jeden černovlasý. Po krajích místnosti stáli další. Stejný druh. Jeden z těch tří na trůnu, vstal a promluvil. Byl to ten hnědovlasý.

„Výborně Jane, ukaž mi, co se stalo.“

Nás si vůbec nevšímal, jen přešel k té blondýně a chytl ji za ruku. Chvíli koukal do prázdna. Pak se mu po tváři roztáhl úsměv a zvolal.

„Neuvěřitelné! Smím vědět vaše jména?“ otočil se na nás.

Chvíli jsme obě váhaly, ale nakonec se první probrala Monika.

„Já jsem Monika a tohle je Bella.“

„Já jsem, Aro. Viděl jsem vaše schopnosti. Jsou úžasné, mohu požádat o předvedení,“ poprosil.

Nechtěla jsem se mu předvádět, ale z té Jane, vyletěla stříbrná kulička. Já jsem hned poznala, co to je. Její schopnost. Ostatní koukali trochu vyjeveně. Jane, koukala nejvíce překvapeně.

„Tvá schopnost,“ usmála se Monika.

Jane, začala hlasitě vrčet a ten co stál vedle ní, ji musel držet. Monika se pochechtávala a schopnost jí vrátila. Aro, vypadal velmi nadšeně. Monika se na mě otočila a povzbudivě kývla. Nadechla jsem se a přemýšlela, co ukážu. V tenhle moment jsem moc fantazie neměla a udělala jen pár lehkých triků. Celý sál jsem obalila do vodního obalu. Dala jsem zapálit volný trůn a přitom se ozvalo mnoho vrčení. Nevšímala jsem si toho a uhasila ho větrem a nakonec jsem udělala díru do země. Všichni až Moniku měli otevřené pusy.

„Stačí?“ zeptala jsem se nevrle.

„Úžasné! Možná si to nuvědomujete, ale jste neuvěřitelně mocné. A ještě jedna otázka. Víte, kdo jsme?“ ptal se s úsměvem.

„Ne,“ odpověděly jsme současně.

„Upíři.“

Musela jsem se hodně ovládat, abych nevybuchla smíchy. Cože upíři? To si z nás dělá srandu. No, asi ne, protože se tváří přesně opačně. Chvilku bylo trapné ticho a pak zase Aro promluvil.

„Jistě jste něco ze schopností zjistili?“

„Ano, ale ne všechno,“ odpověděla mu Monika.

„Určitě víte, že jsme rychlí a silní. Pak ještě možná víte o jedu v našich zubech,“ jen jsme přikývly a on bez zaváhání pokračoval, „už zbývají jen drobnosti. Třeba... nic nám neublíží, jen oheň. Ostatní upíry zabíjíme roztrháním a následným zapálením. Nemůžeme mít děti, na slunci se třpytíme a jsme nesmrtelní, samozřejmě dokud nás někdo nezabije.“

Škoda, já vždy přála aspoň dvě děti. Pak mi na mysl přišla otázka.

„Je normální, že si nepamatuji nic ze svého lidského života?“

Chvilku uvažoval, ale nakonec odpověděl.

„Není to poprvé, ale je to ojedinělé. Pokud se ti stalo, nic se neděje, jednou si určitě vzpomeneš,“ uklidnil mě.

To je dobře. Nechci žít celou věčnost v nevědomí, kdo jsem. Teď vstal ten blonďák a stoupl si vedle Ara.

„Nechcete se přidat k nám? Vaše dary jsou úžasné a moc by se nám hodily,“ zeptal ten blonďák.

„K čemu?“ předběhla mě Monika v otázce.

„K boji proti nezodpovědným upírům. Chráníme upíří zákon. A nejpřísnější jsme v jednom bodě. Nikdo nesmí světu ukázat, kdo jsme. Většinou se dozvíme včas a stihneme zasáhnout. Toho dotyčného čeká smrt. Bez milosti,“ odpověděl a skoro to vypadalo, že nám tím chce dát rozkaz.

Otočila jsem se na Moniku a ta se otočila na mě. Obě jsme chvíli přemýšlely a nakonec jsme na sebe zakývaly. Ostatní nás netrpělivě sledovali.

„Jo přidáme se k vám,“ souhlasila jsem i za Moniku.

Všem se tvář rozjasnila a Aro spustil.

„Výborně. Vítejte na hradě Volterra. Od teď je vaše příjmení Volturiovi. Tady Alec vás odvede do vašich pokojů. Ve vašich pokojích by mělo být i nějaké oblečení. Později dostanete i plášť a zítra vám vysvětlím vše ostatní.“

Já a Monika jsme se otočily  a vyšly jsme ze sálu. S námi šel i další upír. Alec. On šel vepředu. Všimla jsem, že Monika z něj nemůže spustit oči.

Moc děkuju, že jste vydrželi až do konce. A jedna stereotypní otázka. Líbilo se vám to?

Autor: Teerkaa98 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nepamatuji si tě 1. díl - Vše je nové: