Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nepatří ti 2. část

05.11.2011 (14:15) • Halovka97 • FanFiction jednodílné • komentováno 6× • zobrazeno 1387×

Pohled Setha

„Pane Clearwatere, byl byste tak laskav a věnoval nám pozornost?“ ozval se vedle mě škodolibý hlas profesora dějepisu.

„Jistě, pane profesore, pro vás všechno,“ zamumlal jsem rozespale.

Ve třídě se ozval potlačovaný smích všech spolužáků. Profesor zrudnul, zezelenal a nakonec jeho obličej získal barvu zkažené ovesné kaše.

„Sethe, no tak, probuď se.“ Zacloumal mi někdo ramenem. Ten hlas mi připomínal anděla. Otevřel jsem oči a přes uličku se ke mně nakláněla Ett. Usmála se na mě a nechala ruku sklouznout.

„Takže, pane Clearwatere, zůstanete po vyučování a pro výstrahu i vy, slečno Stewartová.“

Ett se jen zamračila do lavice.

„Co Ett udělala, pane profesore?“ nemohl jsem jinak, musel jsem se jí zastat.

„Pane Clearwatere, nehodlám s vámi diskutovat. Místo oběda oba zůstanete zde, a dokud zadanou práci nedokončíte, zůstanete tady. Klidně tu kvůli vám dvěma, mým oblíbeným žákům, i přespím.“

Potěšeně se šklebil. Otočil se zpátky k tabuli a dál vysvětloval látku. Otočil jsem se na Ett.

„Děkuju,“ zašeptala směrem ke mně.

Nemohl jsem z ní spustit oči. Zlaté vlasy měla dnes stažené do drdolu, ale dlouhá ofina jí pořád padala do očí a Ett si ji neustále dávala za ucho. Pramínky vlasů za chvilku zase vyklouzly a Ett je trpělivě upravovala zpátky. Vypadala při tom tak roztomile. Slušelo jí to. Černé džíny s červenou košilí jí dokonale padly. Nesměle se na mě podívala zpátky. Její zelené oči na mě koukaly se zájmem. Poprvé za dlouhou dobu jsem byl rád za moje dokonalé vlkodlačí smysly. Slyšel jsem, jak jí srdce zrychlovalo. Odtrhli jsme se od sebe přesně ve chvíly kdy se profesor otočil. Nechápal jsem to, viděli jsme se už víckrát, ale teď se to změnilo. Nevím, jak se to stalo. V tenhle jediný okamžik, jediný pohled do jejích zelených očí a nic jiného mě nezajímalo.

Pohled Ett

Otočila jsem se na něj. Propaloval mě pohledem. Jeho krásné černé oči mě k sobě přitahovaly a já se ani nechtěla vzpouzet. Nechápala jsem to. Proč se dívá na šedou myšku, jako jsem já? Proč se mě zastal? On byl dokonalý, já jen malá holka. Sny o něm mi nedávaly spát. Ne, nemůžu dát nic najevo. Proti mojí vůli mi pohled sjel na jeho rty. Cítila jsem, jak mi srdce vynechalo jeden úder a záhy se rozběhlo závratnou rychlostí. Odtrhla jsem od něj pohled a snažila se věnovat profesorovo výkladu. Nemohla jsem, myšlenky mi k němu stále utíkaly. V návalu zoufalství jsem si rozpustila vlasy a nechala mezi námi vytvořit clonu. Protřela jsem si oči a věnovala se učivu. Na chodbě se rozezvučel zvonek oznamující konec hodiny a pro ostatní i vyučování. Učitel se škodolibě šklebil a mně se Sethem dal najevo, ať zůstaneme sedět.

„Konec hodiny, doma si projděte látku a teď se rozlučte tady s našimi zlobílky, kteří zůstávají.“

Viditelně si užíval naše pokořování.

„Vy dva, zůstaňte tu. Já jdu na oběd, potom se k vám vrátím a zadám práci.“

Třída se vyprázdnila a učitel se smíchem masového vraha zamkl třídu.

„Blbec!“ ulevila jsem si potichu.

Seth vedle mě se zakuckal, jak se snažil zadržet smích.

„Máme podobné názory, slečno Stewartová,“ mrkl na mě.

„Ještě ty s tím začínej, víš, že pro vás jsem Ett,“ zasmála jsem se.

„Co myslíš, že na nás vymyslí?“ otočila jsem se k němu čelem.

„To nevím, ale jak ho znám, tak na tom obědě bude půl dne.“ Protočil Seth panenky.

„Hele, když teď máme čas, můžu jednu otázku?“ zatvářil se najednou vážně.

„Jasně.“

„Líbí se ti Paul?“ vypálil na mě.

„Cože? Paul? Rozhodně ne!“ vyjekla jsem hlasitě.

Seth se jen zasmál.

„Proč se ptáš?“

„To je jedno.“ něžně se na mě usmál a já věděla, že kdybych stála, tak se mi podlamují kolena.

„Já z tebe dostanu proč!“ slíbila jsem mu s úsměvem.

„Můžeš to zkusit, máme na to celý den.“

Sklopila jsem oči a začala do detailu studovat vzorek podlahy. Byla jsem z něj nervózní.

„Tak, vy moje hrdličky,“ rozrazil učitel dveře, „pojďte za mnou. Následujte mě do knihovny.“

Ten profesor se uculoval jako nějaký maniak. Nevím, jestli ho tak těšilo, že se po nás může vozit, nebo to, že konečně někdo uklidí knihovnu. Profesor otevřel masivní dveře a vedl nás do přítmí knihovny.

„Oprášíte všechny police.“ Zasmál se vítězoslavně.

„Zůstanete s námi, nebo si dojdete pro kávu?“ Otočil se na něj ironicky Seth.

„Nemám čas. Na rozdíl od vás, já musím pořádně pracovat.“ Zvedl nos nahoru a odkráčel.

„Jasně, my si tady zatím dáváme dvacet,“ zahučel Seth.

Musela jsem se smát, jinak to nešlo. Vypadal tak roztomile, když se mu mezi obočím vytvořila vráska od toho, jak se mračil. Od smíchu mi tekly slzy po tvářích, ale já si nemohla pomoct.

„A teď se mi tu ještě smějou, to je svět,“ zaškaredil se na mě.

„Tak začneme, nechci tady strávit zbytek dne.“

Z kumbálu jsme vytáhli prachovky a pustili se do práce. Podvědomě jsem se snažila, abych s ním nebyla v jedné uličce, nemohla jsem potom pracovat. Chvíli jsme pracovali mlčky, ale najednou celý prostor jakoby ožil Sethovým smíchem.

„Co je?“ vykoukla jsem na něj.

„Fakt jsem nevěděl, že ve školní knihovně je slovník sprostých slov v pěti jazycích.“

Ukazoval mi tlustou knížečku se žlutým přebalem.

„Seš trdlo.“ Musela jsem nad ním zakroutit hlavou.

„Tak to nejsem!“

„Fajn, odvolám to, když mi řekneš, jak jsi to myslel s tím Paulem,“ vytasila jsem se s návrhem.

„Já tě donutím to odvolat.“ Otočila jsem se a i ďábel by vedle něj vypadal nevinně. Blížil se ke mně s tím nebezpečným úsměvem a já od něj radši couvala dál. Seth mě chytil a začal lochtat. Myslela jsem, že ho zabiju.

„Prosím, milost!“ Lapala jsem po dechu, nakonec mě milostivě nechal být, ale culil se při tom jako sluníčko. Podívala jsem se mu do očí a všechna legrace zmizela. Byl tak blízko. Ty černé oči mě přímo hypnotizovaly.

„Už to máte? Škola se zamyká,“ přerušil nás hlas profesora.

„Ano, pane profesore,“ odpověděla jsem rychle. Se Sethem jsme vyšli z knihovny a následně i ze školy.

„Tak zatím,“ rozloučila jsem se bez otočení a rychle utíkala domů. Věděla jsem, že doma nikdo není. Všichni byli v práci. Potřebovala jsem si pročistit hlavu. Hodila jsem tašku na židli a vyšla ven. Oběhla jsem náš dům a vydala se k lesu. Jen tak jsem se procházela a myšlenky mi utíkaly k Sethovi. Za mnou se ozval šramot. Rychle jsem se otočila. Z křoví za mnou vycházel Paul. Zrovna na něj jsem měla náladu.

„Copak tady děláš tak sama?“ Rádoby svůdně se na mě usmíval.

Moje nálada rychle klesla pod bod mrazu.

„Procházím se. Co bys tak řekl?“

Rychle jsem přemýšlela, jak bych se ho zbavila. Celou partu kluků z La Push jsem měla ráda, ale Paul mi vadil svými pokusy o flirt. Už jednou jsem mu přece dala jasně najevo, že o něj nestojím.

„Nepotřebuješ doprovod?“

Ani nečekal na odpověď a došel mě. Jako vždy měl na sobě jen ustřižené džíny. Já měla bundu a přece mi nebylo úplně teplo. Někdy si říkám, že jsou ti indiáni z La Push moc otužilí. Protočila jsem panenky a přidala do chůze. Rychle mě doběhl a chytil okolo pasu. Urychleně jsem mu sundala ruku z mého těla a ještě zrychlila. Paul mě chytil za rameno a otočil k sobě čelem.

„Paule, nechci tě urazit, ale u mě nemáš šanci. Tak se prosím přestaň snažit. Chci tě mít za kamaráda, nic víc,“ vybuchla jsem.

„Přestaň si lhát, Ett. Vím, že mě chceš, tak jako já tebe.“

„Prosím tě, Paule.“ Tenhle rozhovor mi pomalu, ale jistě, začal lézt krkem.

„No tak, nedělej netykavku.“ Přitáhl si mě k sobě.

„Nech mě prosím být, nechci tě.“ Snažila jsem se ho odstrčit, ale marně.

„Miluju tě, Ett.“

Musela jsem se ušklíbnout. Kolika holkám už tohle Paul asi tvrdil?

„Ale já tebe ne, miluju Setha.“ Šla jsem s pravdou ven.

Tělem mi projela nesnesitelná bolest, prostor kolem mě vybuchl.

Autor: Halovka97, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nepatří ti 2. část: