Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nesmím milovat

29.08.2011 (16:00) • Baruu • FanFiction jednodílné • komentováno 17× • zobrazeno 2642×

Sledovala ho už celé dlouhé dny. Jak každé ráno brzy vstává, pěkně se oblékne, nasnídá se i přes své protesty, odchází ke svému autu a odjíždí do školy. Sedmnáctiletý mladík. Chytrý a k tomu nadpozemsky krásný. Velice dobře znala jeho návyky, klady, zápory, zlozvyky...

Věděla, že nesnáší snídaně, ale jeho matka ho vždy donutila sníst alespoň pár soust. Věděla, že nemá rád červenou barvu, ale jeho oblíbenkyní byla modrá. Věděla, jak moc mu vadí dotěrné dívky, o které každý den zakopává a které mu vehementně cpou telefonní čísla do kapes. Také věděla, že je velký milovník hudby a sám svůj život obohacuje hrou na klavír. A věděla, že miluje klid, ticho a také italskou kuchyni. Dalo by se říct, že ho znala, jak nejlépe mohla. I přesto jí byl velmi vzdálený.

Den co den jej sledovala, stále a stále dokola. Kochala se pohledem na jeho bezchybnou tvář, uhrančivé, zářivé oči, bronzové odlesky jeho rozčepýřených vlasů a modlila se, aby se do něho nikdy nezamilovala.

„Zase se díváš,“ vyrušil ji hlas. Nezdál se jí povědomý, ba naopak. Netušila, kdo ji oslovil a hlavně nevěděla proč. Ale dotyčný musel dívku znát.

„Kdo jsi?“ zeptala se zvědavě, ale svůj zrak stále upínala na mladíkovo okno. Muž neodpovídal. Musela se na něho otočit. Ohlédla se a spatřila také krásného muže, ale byl něčím zvláštní. Mezitím, co ona sledovala jeho, on sledoval spícího mladíka.

„Jsem tvůj anděl,“ pověděl. Dívka nemohla uvěřit svým uším.

„Cože jsi?“ nedokázala uvěřit jeho slovům. Celé roky byla a je zatracená, odsouzená, patří do pekla. Nebe bylo naprosté tabu. Strážní andělé taktéž.

„Opravdu. Jmenuji se Gabriel a hlídám tě už od tvého narození.“

„Jsem upír,“ upozornila na svou existenci.

„Vím, ale jsi to pořád ty, Isabello. Nejsi zatracená, jak si stále myslíš. Naopak, jsi výjimečná i přes své nové já. Nebyl důvod tě opouštět.“ Rozpačitě se na něho podívala. V očích pochybnosti. Hledala v jeho slovech pochopení, ale nenašla jej. Byla ztracená.

„Nezasloužím si takhle žít. Vím to já, víš to ty, ví to celé nebe. Peklo mi otevírá svou náruč a já tam jednoho dne vkročím.“ Gabriel se pousmál. Isabella byla naivní, pokud si tohle myslela o svém budoucím životě. Ale anděl měl v rukávě jeden triumf.

„Neudělala bys to.“

„Jak to můžeš vědět?“

„Miluješ ho.“

Tahle fráze vypálila do její hrudi obrovskou díru.

„Nesmím milovat.“ Za svým tvrzením si stála. Ona nebyla stvořena proto, aby milovala, nebo snad byla milována. Byla stvořena proto, aby hubila lidstvo pro svůj vlastní užitek.

„Smíš. Smíš, už jen proto, aby tvůj nový život měl smysl. Opakuješ si, že bys tu neměla být, ale možná je teď ten pravý čas na svém životě něco změnit. Dát mu šanci žít.“

„Co ty o tom víš,“ zasyčela.

„Dost na to, abych ti o tom pověděl.“

Jejím tělem zmítal vztek. Mluvila „prý" s andělem, který ve skutečnosti nevěděl vůbec nic o jejím životě, o utrpení, o bolesti, o zoufalství. Každý den prožívala to samé a nemůže s tím nic udělat. Neví, jestli se mladík má stát její potravou, aby mohla konečně podlehnout touze po něm. Neví, jak se má zachovat.

„Ty vůbec nevíš, co obnáší tu noc co noc sedět a sledovat, jak tiše spí. On se těší na každý den, já jen na to, až jej spatřím. On nemá tušení, jak blízko mu jsem. Nesmí se stát mým osudem, nesmí.“

„Ale přesně to si přeješ. Aby se stal tvou součástí, tak to tak udělej. Setkej se s ním. Moc dobře vím, že se do tebe zamiluje.“

Chtěla říct „Ano“, ale rozum jí radil „Ne“. Tak moc si přála, aby andělova slova dávala nějaký smysl. Aby to, co říká, byla pravda. Ale ona je monstrum, upír, tvor, který se živý krví. Je neúprosný, netrpělivý, nepřející, krvelačný.

„Ne,“ odpověděla nakonec.

„Budeš litovat rozhodnutí, jež si právě učinila, Isabell. On by pro tebe obětoval svou lidskost, rodinu, přátele. Rozmysli si dobře, co uděláš,“ řekl a v momentě zmizel někam do neznáma.

Dlouhé hodiny přemýšlela nad jeho slovy. Jedná část jejího já byla přesvědčená, že by mohla zakročit tak, jak řekl. Možná by se do ní opravdu zamiloval, ale co když...? Co když by se neovládla a podlehla jeho krvi. Toho se bála ze všeho nejvíce.

Iseballa další dny čekala. Čekala na tu správnou chvíli. Vlastně si vůbec nebyla jistá, jestli taková nějaká chvíle někdy nadejde. Tak dlouho čekala, až promeškala všechno, co mohla.

Tu noc Edwarda marně vyhlížela. Už dávno měl být doma, ale jeho přítomnost pár kolimeterů od domu necítila. Zdálo se jí to divné, ale čekala na něj dál. Čekala tak dlouho, až se dočkala. Ovšem to, co viděla, Isabellu naprosto odrovnalo.

Edward šel bok po boku s nějakou blonďatou a velmi krásnou dívkou. Ta rána byla tak silná, že se i přes své upírství málem zřítila ze stromu. Už už doufala, že se přemluví a dá se s ním do řeči, ale bylo pozdě. Oba vypadali tak šťastně a spokojeně. Smáli se a Isabelle neunikly ani letmé polibky do jejích vlasů. Tiše vzlykala a proklínala den, kdy objevila tohle místo. Proklínala den, kdy se zamilovala.

„Budeš litovat rozhodnutí, jež si učinila... Vím, že se do tebe zamiluje...,“ znělo jí v uších. Nechala je vejít do domu a skočila na zem. Rozběhla se, co nejrychleji mohla. Utíkala stále hlouběji do lesa. Nechala vítr, aby si hrál s vlasy. Běžela a vzlykala. Až konečně doběhla. Doběhla do Itálie.

„Nedělej to,“ rozeznívalo se kolem Isabelly.

„Ty víš, že to udělám. Kdybys mě chtěl tolik chránit, nedopustil bys, aby se zamiloval do jiné. Dal bys mi ještě trochu času,“ rozkřičela se do prázdna.

„Láska si ale nevybírá ten správný čas. Láska příjde a odejde. Nemůžeme si načasovat, kdy to bude.“

„Mohl jsi mi dát alespoň signál, že se něco blíží,“ zavzlykala hlasitěji.

„Nemohu za tebe rozhodovat.“

„Správně, tak mě nech konat!“

Znovu se rozeběhla. Teď přišla ta chvíle, kdy běžela naproti svému osudu.Tam, kam patří. Přímo do pekel.

Autor: Baruu (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nesmím milovat: