Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nesmíš si ho vzít!

15.03.2010 (18:15) • Princess • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2744×

Nesmíš si ho vzít!

Dnes je nešťastnější den v mém životě. Tedy pokud nepočítám ty dny, kdy jsem byla s Edwardem. Budu si brát Jacoba. Miluji ho, ale jen půlkou své duše a půlkou svého srdce. Ta druhá stále patří Edwardovi.

Na Edwarda jsem v podstatě už zapomněla. Jen občas si na něj vzpomenu. A to jen tehdy, když jsem s Cullenovými. Když mě Edward opustil, tak se odstěhoval. Nikdo mi už potom neřekl kam, ale Cullenovi tu zůstali. Na jednu stranu  by bylo lepší, kdyby odjeli s ním, ale na druhou stranu jsem ráda, že je tu mám. Hlavně Alice. A oni mi dávají jistotu, že Edward byl skutečný.
,,Bello, vstávej! Musím tě připravit,“ zavolala Alice a vtrhla mi do pokoje. Probrala mě tak, z přemýšlení.
,,Vždyť už vstávám,“ řekla jsem mrzutě a ušklíbla se.
,,No tak... honem,“ řekla a začala mě tahat z postele.

Dnes je opravdu velký den. Po dlouhé době uvidím Reneé. Těším se na ni. Když jsme si posledně volaly, říkala, že by byla radši, kdybych si brala Edwarda. Měla jsem na ní vztek. Chtěla jsem křičet, ale místo toho, jsem se rozbrečela do telefonu a Reneé se hned vyděsila a začala se mi omlouvat. Ale dost o minulosti. Teď mě čeká velká budoucnost s Jacobem!

,,Bello, nestůj tady jako kůl v plotě a jdi se do koupelny umýt a převléknout,“ řekla mi a začala mě tahat do koupelny.
,,Alice, klídek. Máme spoustu času,“ odsekla jsem jí a zavřela se do koupelny. Vysprchovala jsem se a navlékla na sebe nějaké oblečení, co leželo vedlo mě. Slyšela jsem, jak tam Alice netrpělivě přešlapuje ze strany na stranu a něco říká. Mezitím jsem se česala.
,,Alice, s kým to tam mluvíš? To už trpíš samomluvou?“ zeptala jsem se jí a sama sobě jsem se zasmála.

,,S nikým Bello. A pospěš si!“ řekla a zaklapla telefon. Tak přeci jenom netrpí samomluvou. Opět jsem se zasmála. Zajímalo by mě, s kým to mluvila. Jenže, kdybych se jí na to zeptala, stejně by mi odpověděla, že s nikým. Jako to udělala před malou chvilkou. Rozčesala jsem si poslední pramínky vlasů a vyfénovala si je. Netrvalo moc dlouho a Alice klepala na dveře.
,,Bello, máme toho ještě spoustu na práci,“ řekla netrpělivě a klepala dál. Já jsem jí jen odsekla a už vypínala fén. Vzala jsem si mikinu a otevřela dveře. Alice tam stála, jako kdyby viděla zlého ducha, nebo něco podobného… Měla vyděšený, ale zároveň šťastný výraz.
,,Alice, jsi v pořádku?“ zeptala jsem se jí a usmála se. Ta jen přikývla a už mě vlekla do auta.
,,Charlie už odešel. Šel ještě něco zařídit. Neboj. Na svatbě bude,“ uklidňovala mě.

V autě Alice nic neříkala. Bylo to divné. Nikdy předtím, jsem jí takovouhle neviděla. Vždycky byla veselá a pořád povídala, že jsem ani já nemohla nic říct. A proto jsem se musela zeptat, s kým to mluvila. Určitě je taková po tom hovoru, protože když ke mně přišla, byla hrozně šťastná.
,,Alice, s kým jsi to mluvila, když jsem byla v koupelně? A neříkej, že s nikým. Já vím určitě, že s někým jo, protože jsem tě slyšela. A po tom hovoru, jsi nějak zamlklá.“
,,Dobře. Řeknu ti jen jedno. Volal mi Jasper. Emmett zase něco provedl. Na jednu stranu jsem ráda. Víš, ale na druhou ne. Ale nelam si s tím hlavu, bude to v pořádku,“ řekla. To už jsme zastavily před jejich domem.
,,Tak honem. Musíme to vše stihnout co nejdříve. Myslíš, že by ta svatba mohla být o hodinku dříve? Musím si potom ještě něco zařídit,“ zeptala se mě a nasadila veselou masku.
,,Aha,“ odpověděla jsem jí. Ta její otázka mě poněkud zaskočila. Nevěděla jsem co jí říct jiného. Dál už jsme nemluvily.
Potom jsme vešly dovnitř a celá rodina seděla na gauči a dohadovali se tam. Když mě uviděli, ztichli a postavili se, aby mě mohli uvítat.
,,Ahoj, Bello,“ řekli všichni naráz a šli mě obejmout. Jeden po druhém. A to i Rose. Myslím, že mě začíná mít ráda. Potom, co odešel Edward, jsme se trochu spřátelily.

Příprava trvala asi tři a půl hodiny. Musím, říct, že to byla hrůza, jenom tam tak sedět a nechat se líčit a obskakovat a všechno možné dohromady. Někdy to byla i legrace. Pozorovat Alice, jak se ukrutně soustředí. Ha, ha. Vždy měla takové přimhouřené oči a stála tam asi pět minut, než vybrala, jak mě nalíčí a učeše. Moc mě to, ale nezajímalo. A tak, když mě líčila, jsem si četla ,Na větrné hůrce.´ Tu knížku jsem přečetla celou.

Výsledek Aliciny práce byl krásný. Měla jsem dlouhé, krajkované, bílé šaty. Mezi prsy jsem měla holou kůži. I celá záda. Byla to krása, ale připadala jsem si tak trochu cudná. A vlasy jsem měla jako prstýnky a v nich připnuté drobné, růžové kytičky. Náušnice jsem měla dlouhé a na konci viselo srdíčko. I řetízek jsem měla se srdíčkem. Byla to prostě nádhera. Ale nezamlouvaly se mi ty lodičky. Neumím v nich vůbec chodit.
Už jsem byla celá připravená. Na konec mi Alice ještě dala závoj a začátek svatby se blížil. Svatba se měla konat u Blacků před domem. Rosalie to tam prý připravila. Určitě to bude nádherné.
,,Tak, hotovo. Nádhera. Já jsem šikovná,“ pochválila se Alice.
,,Ano, to jsi. Opravdu se ti to povedlo a to moc! Děkuji ti Alice,“ řekla jsem jí a usmála se na ni. Postavila jsem se a vzala si do ruky lodičky. Scházet s nimi schody? To by nedopadlo dobře. Všichni Cullenovi už odjeli, takže v domě už nikdo nebyl. Samozřejmě kromě mě a Alice. Potom jsme nasedli do auta a odjeli.
,,Mám v žaludku motýli,“ řekla jsem nervózně, ale zasmála jsem se a Alice se mnou.
,,Neboj. Uvidíš, vše bude, jak má být a ty budeš šťastná,“ konejšila mě. Opět jsem se zasmála. To už jsme byly skoro před Jacobovým domem. Jenže Alice zastavila u zatáčky. Tak, aby nás někdo neviděl.
,,Bello, ta svatba se povede. Kdyby se něco stalo, zařídím aby se to ihned urovnalo. A ty a Jacob budete šťastní,“ řekla. Tu poslední větu řekla nešťastně. Jenže co to s tím souvisí?
,,Co by se mělo stát? Děje se něco? Alice, jsi v pořádku?“ zeptala jsem se jí.
,,Jo, jsem. Neboj se. Jenom, kdyby někdo přišel, zastavím ho, pokud to budeš chtít. Ano?“ zeptala se mě. Vůbec jí nechápu!
,,O čem to mluvíš? Kdo by přišel? Alice, všechno bude OK, tak se neboj,“ uklidňovala jsem jí. Spíše ona by mě měla uklidňovat, ale co naplat… Za pár minut se budu vdávat. Alice potom už nepromluvila. Nastartovala auto a zaparkovala u Blacků. Už tady bylo hodně aut.
,,Všichni jsou už připravení. Stačí jen, abys došla k oltáři a řekla to klíčové slovo. Ano!“ usmála se na mě a vystoupila z auta. Potom pomohla vystoupit mě. Všichni už seděli na svých místech. Rosalie to udělala krásně.
,,Ahoj, Bello,“ pozdravil mě Charlie.
,,Ahoj, Bellinko, jsem tak ráda, že tě zase vidím,“ řekla Reneé a objala mě.

,,Opatrně,“ řekla Alice. Já jsem se jenom trochu uchechtla.
,,Ahoj, mami, tati.“
,,Tak... připraveni?“ zeptala se Alice.
,,Připraveni,“ odpověděla jsem a rozezněla se hudba. Vzala jsem Charlieho okolo ruky a už jsme kráčeli. Prošli jsme pod takovým obloukem, kde byly rozkvetlé růže. Židle byly ve dvou řadách. A Jacob stál vpředu. Čekal tam na mě! Měl černé sako a bílého motýlka kolem krku. A v kapse na prsou kytku. Byl krásný. Všichni na mě koukali a tak jsem se trochu začervenala. Jacob to poznal a povzbudivě se na mě usmál. Já mu úsměv oplatila. Bylo tu opravdu spoustu lidí. Nečekala jsem, že jich sem přijde tolik. Už jsme skoro tam…
,,Ahoj,“ zašeptala jsem Jacobovi a usmála se na něj.
,,Ahoj,“ řekl a také se usmál…

,,Milí svatebčané, sešli jsme se tu, abychom zde vyplnili svazek manželský. Nechce-li někdo, aby se tito dva svatebčané vzali, ať promluví teď, nechť mlčí navždy!“
Tuto otázku nemám ráda. Stejně tu není nikdo, kdo by protestoval. Usmála jsem se.
,,Já!“ řekl povědomý hlas. Byl to Edward! On se vrátil. A ničí nám svatbu!
,,Co to…? Co to má znamenat, Edwarde?“ křičela jsem a do očí se mi draly slzy. Po několika letech se tu zjeví a to zrovna, když si mám brát Jacoba. Když tu tak stojí, pár metrů ode mne, kladu si jednu otázku… Miluji ho stále?

Co to tu plácám? To je úplná blbost.
Edward se začal přibližovat. V tu chvíli se před něj postavila Alice.
,,Ne, Edwarde! Copak nevidíš, jak jsou šťastní? Ty jsi Bellu opustil a ona má teď právo žít vlastní život! Bez tebe! S Jacobem,“ řekla mu a otočila se směrem ke mně a vyděšenému a rozzuřenému Jacobovi.
,,Bello, mám ho odvést?“ zeptala se a v očích jsem jí viděla neviditelné slzy.
,,Tak tohle jsi měla na mysli, když jsi zastavila to auto? Ty jsi to celou dobu věděla?“

,,Ano. Nechtěla jsem tě nějak rozrušovat. Myslela jsem, že si to ještě rozmyslí, když uvidí, jak tu vedle sebe šťastně stojíte, ale jak vidíš, nerozmyslel,“ mluvila, jako kdyby tam za ní Edward vůbec nestál. Všechno se to odehrálo tak rychle. Pamatuju si jen, že jsem omdlela.

,,Bello? Jsi v pořádku? Lásko, není ti nic?“ zeptal se mě… Edward! Kde je Jacob? Co se stalo? Kde to sem?
,,Edwarde! Co… co se stalo? A kde je… kde je Jacob?“
,,Omdlela jsi. Budeš v pořádku. Neboj. Víš a… já nevím, jak ti to mám říct… Jacob odešel. Věděl, že tě miluji, a že se tě nevzdám a věděl, že mě také miluješ. Prý ti to viděl v očích a jak na mě koukáš. Musel odejít. Omlouvá se ti. Prý to tak bude lepší.“
,,On… on odešel?“ zeptala jsem se vylekaně. Ale v sobě jsem měla i pocit radosti.
V tu chvíli jsem vstala. Byla jsem… kde jsem to byla?
,,Kde to jsem?“
,,Jsi u nás doma, lásko,“ řekl mi něžně.
,,Bello, omlouvám se za to, že jsem tenkrát odešel. Stále tě miluji. Několikrát jsem se chtěl vrátit, ale nešlo to. Chtěl jsem tě chránit. Se mnou si neustále v nebezpečí. Ale také vím, že bez tebe nemůžu žít. Nikdy si to neodpustím! Miluji tě, Bello.“
On… on mi právě vyznal lásku?
,,Počkat, ty jsi mi teď řekl, že mě miluješ?“
,,Ano… Miluji tě, Bello. Kolik krát to chceš ještě slyšet? Miluji tě!“ řekl.
,,Opravdu?“ zeptala jsem se ho a objala ho.
,,Ano, Bello.“
,,Miluji tě,“ řekla jsem mu také. Jak jsem jen mohla ranit Jacobovy city. Určitě je na dně, ale čas už vrátit nemůžu. Kdybych ho vrátila, určitě bych mu dala jasně najevo, že budeme jenom kamarádi a více nic. Jenže kde teď je? Musím mu to vysvětlit. Omluvit se mu. Za všechno.
,,Znamená to, že budeš se mnou?“
,,Ano, budu,“ řekla jsem a usmála se. Potom mě něžně políbil na mé rty a já mu to oplácela.

Napsala: Terka

Autor: Princess (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nesmíš si ho vzít!: