Anna je upírka. Její stvořitel je Edward a tím se to všechno jaksi komplikuje. Oba dva jsou totiž do sebe zamilovaní, ale neumějí v tom chodit, a tak Anna nakonec uteče a stěhuje se z místa na místo, aby ji nechytil. Edward ji proto začne hledat a stopovat. Jednoho dne ale Anna objeví schopnost, která jí k ničemu není. Rozumí počítačům a může vidět kohokoliv na světě přes jeho počítač pomocí webkamery kdykoliv a kdekoliv. Jednou takhle projíždí pár tváří, když narazí na jednu krásnou tvář... Edwardovu. Začnou si dopisovat a chodit na rande přes webkameru a Skype. Jenže, jaký to má smysl, když je to jen láska přes internet, a ani jeden ještě zatím není připraven se setkat? Co se stane, pokud to jejich láska nepřežije? Doufám, že se Vám to bude líbit. Dokud tu nebude 10 komentíků, tak další díly přidávat nebude. Pls komentíky, vaše Zira
03.01.2011 (15:00) • Zira • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 2414×
Možná tě miluju 1/2
K čemu je mi schopnost, která mi nijak nepomůže? Proč ji mám? Nemohu ji dát někomu jinému? Nechápu, proč zrovna já jsem musela dostat schopnost a ještě k tomu tak pitomou. K ničemu mi není, neubráním se s ní. Dorozumívání s počítačem a proniknutí do všech domácností přes webkameru. K čemu mi je, že vidím, jak manžel mlátí svoji manželku? K čemu mi to je, když jí nemohu pomoct? Kdo vymyslel schopnosti, a proč mám já zrovna tu nejpitomější…
Nebudu se nad tím rozčilovat. Mohu být vůbec ráda, že mám nějakou schopnost. Každý upír by se mnou měnil, ale stejně za ni nejsem vděčná. Každý má nejspíš jiný pohled na svět a já jsem vděčná za to, že mám jiný pohled na svět než ostatní. Hodně lidí si myslí, že žít na zemi, je dar od boha a jsou za něho vděční. Žijí v tiché nevědomosti a nevědí, že existují upíři, vlkodlaci a různé stvůry, které se před lidmi musí skrývat. Stvůry, které mají všelijaká prokletí a musí se schovávat… třeba já.
Ptáte se, jestli jsem upír? Odpověď zní ano, jsem a proměnil mě upír, který se jmenoval Edward. Umírala jsem a on se do mě zamiloval a chtěl mě zachránit. Naštěstí pro něj, jsem mu zdrhla a už pár let ho neviděla. Pro jistotu se ale stěhuji z místa na místo, abych nic nepřenechala náhodě a nepotkala ho. Ano, stává se to většinou jen ve filmech…
Svět je moc velký na to, aby se dva lidi potkali ve stejném státě, v tom samém městě, na tom samém místě, v ten samý čas, ale pochopte to, když jste upír, tak čas utíká jinak… Vlastně neutíká, pro nás čas nic neznamená. Je to jako by se čas zastavil a nemůžete nic udělat s tím, aby se zrnka písku v hodinách spřátelily s gravitací a padaly dolů.
Ptáte se, co dělá takový upír, když je sám a nemá s kým sdílet svůj věčný život? Záleží to hlavně na tom, v jakém jste městě. Už jsem mluvila o prokletích? Ano, mluvila. Upíři mají jisté prokletí… Ne, že bych nemohla na slunce, protože bych se spálila…
To vymysleli upíři, aby si lidi o upírech jen vyprávěli a nevěřili tomu, že upíři jsou všude kolem nich, ale pokaždé, když jsem vystavena slunečnímu svitu, tak zářím. Ano, zářím. Jsem jak diskotéková koule na nějaké párty. Proto se buďto stěhuji do měst, kde slunce skoro nevylézá a pořád tam prší, anebo si koupím dobrý byt… Nejlépe nějaký byt bez oken a na počítači hraju hry, koukám se na filmy a cvičím. Cvičím jen proto, abych se aspoň ubránila zlým upírům.
Občas totiž ke mně zavítají a nejsou zrovna přívětiví. Proto se cvičím, abych byla silná i bez schopností. Edward se zatím ještě neukázal, ale jednou jsem přišla domů a cítila jeho pach. Proto jsem se rychle sbalila a vypadla odtamtud, než tam přijde znovu a najde mě tam. Myslím si ale, že mě sledoval, a potom ztratil moji stopu. Ne, že by mnou byl nějak posedlý, ale nejspíš se mnou chtěl jen mluvit. Já s ním ale ne…
Nejspíš jsem ho milovala, ale prostě po těch letech, co jsem se mu pořád vyhýbala, jsem se před něho nedokázala postavit, aniž by mi bylo trapně. Myslím si, že mě sleduje… pořád mě chce najít. Miluje mě a já jeho taky, ale nevím, prostě mě to tak trochu baví, když mě pronásleduje a já se mu schovávám. Nejspíš ho to taky baví, protože kdyby chtěl, tak by mě už dávno chytil. Zrovna jsem byla na notebooku a sledovala teorii velkého třesu na televizi, když jsem vyzkoušela svoji schopnost.
„Chci vidět Edwarda Cullena, pokud je připojený na nějakém počítači,“ řekla jsem počítači a ten mi ho okamžitě ukázal v plné kráse. Byl trochu skleslý.
„Připojte mojí webkameru a tak, aby mě viděl,“ řekla jsem a počítač to zařídil. Edward si mě nevšímal, protože se koukal někam dozadu.
„Ahoj,“ řekla jsem a on se trošku lekl.
„Ahoj, “ řekl a usmál se.
„Mám schopnost,“ řekla jsem a on se usmál.
„To je vidět,“ řekl a podíval se na mě. Byla jsem oblečená do značkového oblečení, takže jsi toho určitě všiml.
„Hezké triko,“ řekl.
„Hezké sako,“ řekla jsem.
„To se tady budeme bavit o tom, že máme hezké oblečení,“ řekl sklesle a já jsem se trošku otočila. Nesmí poznat, kde jsem, ale on je velice všímavý a…
„Koukni se, jestli mě nevyhledává,“ řekla jsem počítači a Edward se smutně podíval.
„Proč už toho nenecháš, Anno?“
„Vyhledává,“ řekl počítač, „za deset sekund vás najde… Ví, že jste v Arizoně.“
„Díky, kvůli tomuhle. Měj se pěkně, Edwarde,“ řekla jsem, zamávala mu a lehkým stiskem tlačítka enter jsem ukončila spojení s ním. Proč se nepoučí?
„Přesměrujte se na satelit a najděte ho,“ řekla jsem a po chvilce se mi dostalo odpovědi.
„Arizona a je ode mě jen pár kilometrů… neuvěřitelné,“ řekla jsem.
„Ať je auto přistavené za minutu, to je všechno,“ řekla jsem počítači, a ten rychle poslal informaci přes satelit až na GPS do mého auta. Auto bylo přistavené během patnácti sekund, já rychle zabalila věci a během třiceti sekund jsem byla hotová. Dala jsem všechny věci do auta a zavřela dveře.
„Jeďte do dalšího města a nezastavujte se,“ řekla jsem autu. Auto vyjelo z příjezdové cesty a bylo rychlostí blesku pryč. Trošku jsem zavrtěla hlavou. Mluvím s počítači a s auty… bože. Potom jsem uslyšela za sebou nějaký zvuk a uviděla jsem ho. Stál tam v tom saku, které jsem mu pochválila, a usmíval se na mě.
„Ahoj,“ řekla jsem a zamávala na něho.
„Zase mi zdrhneš, že jo?“ řekl vesele.
„Pravděpodobně,“ řekla jsem.
„Nechám ti náskok,“ řekl trochu sklesle.
„Promiň,“ řekla jsem a vypadla dřív, než bych se k němu rozeběhla a políbila ho. Nemohla jsem ho ještě mít… Musela jsem si vše promyslet. Panebože, Anno, miluješ, tak nechápu, proč se nad tím ještě rozmýšlíš.
Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné
Diskuse pro článek Nezavolal jsi - 1/2:
písnička se jmenuje Leave me alone od The Veronicas
Páni to je úžasný... A s tou písničkou Mimochodem jak se jmenuje?
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!