Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nezbylo nic

11.04.2012 (16:30) • Andilek14 • FanFiction jednodílné • komentováno 7× • zobrazeno 2004×

Stála jsem a dívala se na zapadající slunce. Na tváři mě šimraly jeho paprsky. I za zavřenými víčky jsem viděla jeho světlo. Byla jsem pevně přesvědčena, že to musím udělat. Problém spočíval v tom, že jsem se nedokázala pohnout. Mé nohy mě neposlouchaly, odmítaly se hnout z místa. Něco se ve mně vzpříčilo. Možná to byl prastarý instinkt přežití, možná jsem čekala na to, co přijde. Věděla jsem, že se to nakonec stane. Udělám to. Tak proč tu sakra jenom tak stojím? Nechápu to. Myslela jsem, že to bude snadné. Po tom všem, co se stalo, mi to přišlo až příliš jednoduché…

Kolik času už uběhlo od doby, kdy jsem sem přišla? Mohly to být sekundy, minuty, hodiny… Nevím. Čas pro mě přestal existovat. Snažila jsem se zbavit všech výčitek a udělat to. Věděla jsem, jak moc to ublíží Charliemu a Renée… Já už si však na tomto světě protrpěla dost! okřikla jsem se. Zasloužím si konečně klid!

Z mých myšlenek mě vyrušila něčí přítomnost. Do nosu mě uhodila tak známá, ale přesto vzdálená vůně. Bylo to tak dávno, co jsem ji cítila naposled. Byla jsem uvězněna ve sladkém oparu. Věděla jsem, čí je to vůně, ale myslela jsem si, že si se mnou má mysl opět pohrává. Ani má smrt nemohla být poklidná. Život mě ani teď nemohl přestat týrat… Tiché křupnutí větvičky. Pousmála jsem se. Ano, mé představy uměly být velmi přesvědčivé. Překvapilo mě, že se opět vrátily. Myslela jsem, že mě stejně jako on opustily. Možná jsem si chtěla dopřát poslední rozloučení. Nikdy jsem se nemohla přestat týrat…

„Bello,“ vydechl ten hlas užasle. Byl to on. Opět tu byl se mnou. Zvedl se lehký vítr. Vlasy mi v něm začaly povlávat. Zašimraly mě na nose a já si je bezděčně dala zpět za ucho. Ten jednoduchý pohyb mě osvobodil z neviditelných pout. Opět jsem dokázala ovládat své tělo. Využila jsem možnosti pohybu a pomalu se otočila za tím božským hlasem. Oči jsem nechávala stále zavřené. Chtěla jsem, aby iluze přetrvala co nejdéle. Chtěla jsem ze svého utrpení vytěžit co nejvíce. Užívala jsem si chvíli tiché spokojenosti. Jeho oblečení ve větru lehce zašustilo. Už jsem to nemohla déle odkládat…

S tichým povzdechnutím jsem přiměla svá víčka k pohybu. Šokovaně jsem zalapala po dechu. Stál tam. Ve tváři zmučený výraz, ale i přesto vypadal stále tak nádherně jako před lety. Ani trochu se nezměnil. Byl stále stejný. Já se však změnila. Nepocítila jsem tak dobře známé klopýtnutí srdce. Necítila jsem nic, jako už dlouhou dobu…

„Bells,“ řekl opět mé jméno. Popadl mě vztek. Co si o sobě myslí? Z ničeho nic se tu objeví a jediné, co je schopen říct, je mé jméno? To snad nemyslí vážně! Před lety bych se mu vrhla do náruče, ale dnes to bylo jiné. Dnes bylo vše naprosto jiné…

Všechno, co mám, jsi mi dal ty.

Nikdy ses nebál, že se na tobě stanu závislá?

Dala jsem ti všechnu svou lásku.

Ale zjistila jsem, že jsi lhal a nemůžu uvěřit, že je to pravda.

„To je vše?“ ptala jsem se a rozhněvaně si ho změřila. „Nic jiného mi neřekneš?“ Zvědavě jsem se na něho zadívala. Obličejem mu problesklo překvapení. Takhle si mě určitě nepamatoval. Znal mě jako tu hloupoučkou a naivní Bellu. Já jsem se však změnila. Teď jsem jiná. Už nikomu nedovolím, aby mi ublížil. Zaryla jsem nehty do kůže své ruky potlačovaným hněvem. Nejraději bych se na něj vrhla a vyškrábala mu oči. Bolest mi projasňovala úsudek a zabraňovala mi udělat cokoliv neuváženého.

„Já… já se ti moc omlouvám,“ soukal ze sebe zoufale. „Nikdy jsem nechtěl, aby… to dopadlo takhle.“ Krátce pohlédl na útes za mými zády. Poté se jeho pohled opět stočil k mé osobě. „Já jen chtěl, abys prožila šťastný lidský život,“ snažil se zoufale ospravedlnit. Já mu však nevěřila, dnes už ne. Ne po tom, co jsem si prožila. Tolik bolesti.

Oh, raději přestaň!

Než mě úplně zničíš.

Raději přestaň!

Než mě opustíš a zlomíš mi srdce

Oh, raději přestaň!

Musela jsem se tomu začít smát. „Ty jsi chtěl, abych byla šťastná?“ vyjekla jsem hystericky. „To proto jsi mě tady nechal úplně zničenou? Odešel jsi a všechno mi vzal!“ začala jsme křičet. Tvář se mu zkroutila utrpením. „Připadám ti snad šťastná?“ zeptala jsem se sarkasticky. „Připadá ti, že miluji svůj podělanej život?“ pokračovala jsem a můj hlas přeskočil o oktávu výš. Zněl jako nářek umírajícího zvířete.

„Bello, musíš to pochopit, já… já to dělal jenom pro tvé dobro.“ Jeho hlas byl zoufalý. Nevím, koho přesvědčoval více, mě nebo sebe. Zavrtěla jsem odmítavě hlavou. Nechtěla jsem si připustit, jak moc na mě jeho slova působila. Nemohla jsem dovolit, aby mi znovu ublížil.

Pořád znovu a znovu jsem se snažila odejít.

Ale není to tak snadné, když je tvoje duše roztržena napůl.

Tak jsem se smířila s tím, že budu každý den čekat.

Takže jediné, co teď můžu udělat, je přenechat rozhodnutí na tobě.

„Zase lžeš!“ vyjekla jsem zoufale. „Neustále mi jenom lžeš!“ Proč to dělal, proč mi pořád musel ubližovat. Copak nestačí to, co jsem si prožila? Musí to dělat ještě horší?

„Bells, já ti lhal pouze jednou a to když jsem ti říkal, že tě nemiluji. Já tě vždy miloval, ale nebyla jsi s námi v bezpečí. Musel jsem to udělat. Bylo to tak lepší.“ Snažil se mi to vysvětlit. Udělal nejistý krok směrem ke mně. Já o stejný kus ustoupila dozadu. Bolest, která se mu usadila v očích, byla tak skutečná. Pohled na něj mi způsoboval stejné utrpení, jako jsem cítila sama. Já mu ale nedokázala uvěřit. Opět by si se mnou pohrával. Opustil by mě. Vím to. Určitě by mě znovu opustil. Byla jsem pro něj pouze hračka, nástroj sloužící k povyražení.

Oh, raději přestaň!

Než mě úplně zničíš.

Raději přestaň!

Než mě opustíš a zlomíš mi srdce

Oh, raději přestaň!

„Proč to děláš? Proč mi to sakra děláš? To nevidíš, jak moc mi tím ubližuješ? Copak tě to baví?“ ptala jsem se zoufale a zatřásla hlavou, snažíc se z ní dostat jeho slova. Nedokázala jsem pochopit, proč se tváří tak zmučeně. Co to s ním je? Proč stále předstírá lásku ke mně? Měla jsem příliš mnoho otázek a žádnou odpověď…

„Musíš mi věřit! Já ti nikdy nechtěl ublížit. Copak to nechápeš, já tě miluji!“ přesvědčoval mě zoufale. Už jsem toho měla dost. Chtěla jsem, ať okamžitě přestane. Slova, která pronášel, otvírala hlubokou ránu v mé duši. Nemohla jsem dovolit, aby otevřel staré rány. Nepřežila bych to…

„Co ode mě chceš?“ vyjela jsem na něj ostře.

„Miluji tě. Vrať se ke mně. Budeme opět šťastní,“ sliboval mi jeho sladký hlásek. Jeho slova ve mně vyvolala hysterický smích, který se vzápětí změnil v pláč. Nenáviděla jsem ho za to, co mi udělal. Ještě více jsem ho však nenáviděla za to, že přese všechno jsem ho stále milovala.

Jestli mě miluješ,

Potom je ten správný okamžik se ti omluvit.

Nemůžu uvěřit, že bys mě nechal být, baby.

„Ty… ty si myslíš, že se k tobě po tom všem vrátím?“ dusila jsem se smíchy. „Že prostě přijdeš a já se ti vrhnu do náruče, abys mě pak mohl opět opustit?“ vyprskla jsme na něho posměšně. Slzy mi zabránily v pohledu na jeho zmučenou tvář. Kdybych ho neznala, uvěřila bych jeho žalu, který byl tak jasně zachycen v jeho očích. Hluboké černé oceány, dříve tak milující. Dnes v nich byla všechna bolest světa.

„To už bych ti nikdy neudělal!“ vykřikl pohoršeně. Nevěřila jsem mu. Už jsem nikomu nevěřila. Všichni jenom něco předstírají. Nikdo není takový, jak se tváří! Přesto mě stálo obrovské úsilí, abych se k němu nerozběhla a nevzala ho do náruče. Stále ve mně byla část, která ho milovala. Ta část právě trpěla pohledem na jeho bolest. Jenže mnohem větší část teď cítila vztek.

Oh, raději přestaň!

Než mě úplně zničíš.

Raději přestaň!

Než mě opustíš a zlomíš mi srdce

Oh, raději přestaň!

„Už mi sakra přestaň lhát!“ vypěnila jsem. Myslí si, že jsem tak naivní, abych mu to spolkla. Dospěla jsem. Vím, jak je život krutý. Život není pohádka a nekončí happyendem. Nepřijede princ na bílém koni a neosvobodí mě z pout naprosté beznaděje. Věděla jsem to a smířila se s tím. Nemělo cenu bojovat, nic se tím nezmění…

„Co se to s tebou stalo, Bello? Vždy jsi byla tak milující, ale teď jsi jenom zahořklá,“ ptal se mě smutně. Natáhl ke mně ruku, ale já před ní ucukla, jako by to byl jedovatý had. Jeho ublížený pohled se mi zabodl do toho kousku duše, která stále náležela jemu.

Raději s tím přestaň!

Přestaň!

Oh, raději s tím přestaň!

Přestaň!

„Opravdu to chceš vědět?“ zeptala jsem se s hořkostí v hlase. Odpovědí mi byl pouze jeho smutný pohled. „Tvůj odchod mě zničil, Edwarde,“ povzdechla jsem si. „Milovala jsem tě, tak moc jsem tě milovala. Byl jsi důvod mého života, a pak jsi mě opustil. Řekl jsi mi, že mě nemiluješ, že mě nechceš… Zničilo mě to. Dala jsme ti své srdce a ty jsi ho vzal a pošlapal. Neodešel jsi sám, opustila mě i tvá rodina. Vzal jsi mi všechno, Edwarde. Naprosto všechno. A co zbylo mě, Edwarde? Nic. Pouze prázdné místo, zející díra tam, kde kdysi bývalo srdce.“ Hlas se mi zadrhl a já si musela odkašlat, abych mohla pokračovat dále. Potřebovala jsem se toho všeho zbavit. Musela jsem tu tíhu ze sebe dostat.

„Dlouho… jsem se z toho nedokázala vzpamatovat… Pomohl mi však můj kamarád Jacob. Trvalo několik let, než jsem si uvědomila, že ho miluji. Nebylo to tak silné, jako když jsem milovala tebe, ale s Jacobem mi bylo lépe. Už jsem se necítila, tak… prázdná. Byli jsme spolu celkem šťastní… Poté se ale otiskl. Neměl na výběr, ale když věděl, že se to může stát, tak mi neměl slibovat věčnou lásku! Oba jste udělali to stejné: slíbili mi věčnost, ale nakonec jste mě oba opustili. Vzali jste si mé srdce a zničili ho!“ dovyprávěla jsem smutně. Ulevilo se mi. Asi jsem to všechno potřebovala někomu říct. Teď jsem byla připravená. Konečně jsem to mohla udělat…

„Měla jsem ti věřit.“ Otočila jsem se a nevšímala si svého strachu. Slyšela jsem vlny narážející do útesu. Podívala jsem se dolů. Vypadalo to ještě výš, něž jsem si myslela. Prsty na nohou jsem měla ve vzduchu a hrozilo, že se každou chvíli převážím. Celé tělo se mi v očekávání plnilo adrenalinem. Dech se mi zrychloval a s ním i tlukot mého srdce. Naposledy jsem se na něj otočila. „Opravdu jsi zrůda!“ zakřičela jsem z posledních sil a udělala ten poslední krok.

Poté jsem pouze padala. V čiré extázi jsem vykřikla, ale vítr mi trhal slova z úst. Připadala jsem si volná a svobodná jako nikdy v životě. Vítr mi narážel do těla a snažil se zmírnit můj pád. Náraz byl prudký a voda ledová, jeho síla mi vyrazila dech z plic. Proud mě strhával stále níže. Házel si se mnou jako s hadrovou panenkou. Všude kolem byla pouze temnota, sluneční paprsky se vytratily. Do plic mi pomalu proudila voda, až v nich nezbyl žádný kyslík. Byla jsem klidná a spokojená. Vše ztrácelo svůj význam. Myšlenky mě pomalu opouštěly…

Až nakonec nezbylo vůbec nic…

V povídce jsou použita slova z písničky Stop od Jamelie (doporučuji si ji pustit).

Autor: Andilek14, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nezbylo nic: