Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nic nás nerozdělí!

10.12.2012 (16:00) • kasi • FanFiction jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 1954×

„Myslím, že jsem těhotná,“ oznámila mi Bella. Moje tělo upadlo do okamžitého šoku. Mysl mi pracovala na plné oprátky. A v hlavě mi pořád znělo slovo těhotná. Nemohl jsem tomu uvěřit. Vždyť to ani nejde. Přeci moje tělo se měnit nemůže a Bella je tak křehká a… měl jsem tolik důvodů, o kterých jsem musel přemýšlet. Bella se mě nejspíš snažila dostat z šoku. Ale necítil jsem nic jiného než vnitřní napětí.

„Edwarde, jestli se okamžitě nepohneš, tak skočím ze skály!“ zaječela mi do ucha Bella.

„Cože jsi? Těhotná?“ prsknul jsem.

„Myslím, že ano. Mám všechny příznaky a podívej se na moje břicho. Tahle boule tu nikdy předtím nebyla,“ upozornila Bella a začala si po břiše přejíždět zlehka prsty.

„Carlisle?“ ječel jsem. Za necelou vteřinu tady stál Carlisle, celý vyděšený.

„Co se děje?“ zeptal se s náhlostí v hlase.

„Myslím, že jsem těhotná,“ zopakovala Bella. Carlisle vykulil oči a začal Belle prohmatávat břicho. Seděl jsem jako zařezaný a ani jsem nedýchal. Po dlouhých deseti vteřinách Carlisle promluvil.

„Myslím, že Bella je opravdu těhotná,“ pronesl dramaticky. Právě v tomto okamžiku se všechno zbortilo jako domeček z karet. Bella si zděšeně prohmatávala břicho, Carlisle s dychtivostí začal zkoumat, co je ten plod zač, a já jsem jenom seděl. Moje upíří mysl jenom pracovala a pracovala a nemohla zpracovat fakt, že moje manželka je těhotná. S upírem – mnou. Ani se mi nechtělo pomyslet na to, že budu otec. Přemýšlel jsem nad tím, že Bellu určitě ztratím.

„Ty jsi těhotná?“ křičela nadšeně Rosalie. Bella nevědomky přikývla a Rose div nevyskočila na stůl a nezačala tancovat kankán. Emmett se začal smát a gratulovat mně i Belle, i když ani jeden z nás nereagoval. Alice se snažila vidět do budoucnosti, ale nic neviděla. A Jasper si stoupnul do kouta a koukal do země. Očividně ho to ani trochu nezajímalo.

„Bello, zlatíčko, je ti dobře?!“ volala Esme, protože Bella se zhroutila. Omdlela. To se mnou hnulo a šel jsem jí na pomoc.

„Bello, probuď se!“ křičel jsem na ni. Bella se ani nepohnula. Hladil jsem ji, broukal jsem jí do ucha její ukolébavku, ale nic. Až když jsem ji lehce profackoval, tak se probrala.

„Myslím, že budu zvracet,“ zašeptala a rozběhla se do koupelny. Byl jsem tam dřív a otevřel jsem jí dveře, a když zvracela, tak jsem jí držel vlasy. Nebyl to hezký pohled. Bella se křečovitě svíjela u mísy a její pohled byl trpitelský. Ona tak neskutečně trpěla. Ani si neuvědomuju, kolik ji toho tehdy muselo bolet. Rostlo v ní monstrum, které se den ode dne zvětšovalo. A sílilo.

S Bellou to šlo den ode dne z kopce. Pořád jenom zvracela a spala. Neměla sílu se najíst, později už neměla sílu se ani zvednout a jít na záchod. Nemohl jsem se dívat, jak mi křehne. Jako porcelánová postavička, do které někdo zatlouká zlehka hřebík a později do něho pořád více a více tluče. Takhle mi Bella připadala. Po necelých dvou týdnech našeho trápení to s Bellou šlo jako volným pádem do propasti.

„Bello, zkus sníst tohle.“ Esme nabídla Belle banánovou kaši. „Musíš něco jíst.“ Bella snědla celou kaši a vypadala zase o něco líp. Držel jsem ji za ruku a podporoval ji, jak to šlo. Bella se na mě vždycky usmívala a snažila se vypadat vesele. Jenže vždycky, když zase jídlo vyzvracela, už se o úsměv ani o veselou náladu nepokoušela. Prostě se mi ztrácela před očima.

Bellu jsme museli dát na nitrožilní stravu. Plod se zvětšoval každý den o pár centimetrů. Carlisle všechno pečlivě zapisoval a vypočítal výsledek.

„Edwarde, jestli to takhle půjde dál, tak nepřežije ani plod, ani Bella. Selže jí srdce ještě před porodem. Edwarde, musíš najít způsob, jak do ní dostat jídlo, jinak umře!“ Carlisle mi zasadil nůž do srdce. Věděl jsem, že je to zlé, ale ne, že až tak moc.

„Bello, miláčku, zkus tohle,“ řekl jsem Belle a podal jí rýžovou polívku.

„Já to nechci,“ pípla Bella a odstrčila misku stranou.

„Co prosím?“ zeptal jsem se udiveně.

„Nebudu to jíst, když to stejně vyzvracím. Nemá to cenu.“ Nevěřícně jsem se na ni podíval.

„Takže mi chceš říct, že radši umřeš, než abys zvracela? Jaký to má smysl? Bello, přece nemůžeš nadobro přestat jíst! Zabiješ sebe i plod!“ křičel jsem na ni.

„Dítě. Už to konečně řekni, Edwarde, je to jen ubohé, malé dítě!“ Snažila se křičet, ale neměla sílu.

„Kdyby to bylo malé dítě, tak by tě to neničilo zevnitř!“ Teď jsem už křičel opravdu hodně. Bella se na mě zmučeně podívala a po tváři se jí začala kutálet obrovská, smutná slza plná bolesti a trápení.

„Bello, vzpamatuj se! Vždyť jestli nezačneš jíst, tak umřeš! A já přísahám, že jestli umřeš, tak se taky zabiju. Nemohl bych žít ve světě, ve kterém nejsi.“ Kdybych mohl, brečel bych. Jenže moje příšerné, kamenné tělo mi nic takového nedovolilo. Bella ke mně natáhla téměř průhlednou ruku a pohladila mě po tváři. Přitiskl jsem tvář do její dlaně a spokojeně vrněl.

„Ty se nesmíš zabít, koho by potom mělo?“ zeptala se mě.

„Tebe zajímá to monstrum, které tě nejspíš zabije, víc než naše láska? Co mi zbude, až mi umřeš? Vůbec nic! Ty to vůbec nechápeš, kdybys mě nechala, abych to z tebe vyndal, mohli bychom být spolu. Navždy. Ale co mi místo toho zbude? Tvůj hrob? Tvoje zvratky v odpadu? Řekni mi co?“ křičel jsem. Bella sebou polekaně škubla a začala ještě víc plakat.

„Zůstane ti přeci to dítě,“ pípla. Vyletěl jsem z místnosti a vyrazil do lesa. Řekněme jen, že jsem vykácel novou louku a zabil tak deset jelenů. Moje nálada byla vážně pod psa. Bella, moje láska, moje srdce, moje duše, mi chce dobrovolně odejít pro něco, co bych stejně nikdy nemohl mít rád, kdyby mi to zabilo moji Bellu. Bella. Nikdy nezapomenu, jak jsem ji potkal. Na naši první pusu. Jak kvůli mně skoro přišla o život, a hned několikrát. Ale teď ji zabiju nadobro.

„Edwarde,“ zakřičela na mě z dálky Alice.

„Co chceš, Alice? Oznámit mi, že jsi právě navrhla nový model pro tu stvůru, která zabíjí moji ženu?“ zeptal jsem se nevrle.

„Ne. Ale Bella je na tom hodně špatně! Musíš se vrátit!“ křičela vyděšeně. Koukl jsem do její mysli a uviděl průhlednou Bellu, jak se drží za její obří břicho a nepravidelně dýchá. Okamžitě jsem se bezmyšlenkovitě vydal zpátky domů. Netrvalo mi to ani pět vteřin a už jsem stál u mojí rozlámané Belly, která sotva dýchala.

„Carlisle, pomož jí!“ křičel jsem hystericky!

„Snažím se,“ řekl tiše a napíchával do Belly další kapačky.

„Bello, vydrž, bude dobře,“ uklidňoval jsem ji. Bella se na mě bezmocně usmála a začala trochu lépe dýchat. Její tep byl také trochu zřetelnější. Hluboce jsem vydechl a Bella se položila zpět na gauč. Usnula během pár sekund. Nehnul jsem se ani o milimetr mezi tím, co spala. Byla tak klidná. Její srdce sice nebilo hlasitě, ale ten zvuk byl tak nesmírně uklidňující. Moje malá Bella spinkala jako miminko celou noc a celé dopoledne. Až potom se vzbudila a vyděšeně se rozhlížela po pokoji.
„Všechno je v pořádku, ničeho se neboj,“ uklidňoval jsem ji automaticky.

„Když jsi tu ty, tak se nebojím,“ zašeptala a chytla mě za ruku. Já tu její políbil a smutně jsem se usmál.

„Slib mi, že to přežiješ,“ šeptal jsem. Bella přikývla a zase začala plakat. Bleskově jsem slzy setřel a začal jí broukat její ukolébavku.

„Když to bude kluk, tak to bude Edward, a když to bude holka, bude to Renesmé,“ oznámila mi po chvíli. Přikývnul jsem.

„Myslíš také na něco jiného, než na ten plod?!“ zeptal jsem se uštěpačně. Bella nesměle zavrtěla hlavou. No jasně. Jí vůbec nedochází, že má minimální šanci přežít.

„Celá ty,“ zašeptal jsem smutně a políbil ji na čelo.

„Edwarde, něco se děje,“ zašeptala rychle. Její tělo se začalo křečovitě kroutit a její tep se dvakrát zrychlil. Celá rodina se seběhla a stáli jsme kolem pohovky.

„Dítě by ještě nemělo jít na svět, je ještě moc nevyvinuté,“ křičel Carlisle. Já jsem se o dítě vůbec nezajímal. Můj pohled patřil Belle a jejímu splašenému srdci, které se zpomalovalo a nakonec úplně utichlo.

„Ne!“ zakřičel jsem a začal jí poskytoval první pomoc. Belly tělo leželo strnule a srdce jí nadobro odešlo. Dělal jsem jí masáž srdce a dýchání z úst do úst. Jenže Bella pořád ležela strnule a její bezvládné tělo jakoby se ztrácelo. Já jsem ji ztrácel.

„Musíme ten plod dostat ven,“ zakřičela Rose a vzala do ruky skalpel.

„Ne! Musíme zachránit Bellu!“ křičel jsem já a zuřivě si ji měřil.

„Ale ono umírá!“ Rosalie rozřízla Belle břicho. Carlisle musel zuby prokousnout placentu, aby dostal plod ven. Bella stále nedýchala a její srdce nechtělo zpět naskočit.

„Nevzdávej to! Prosím, neopouštěj mě,“ brečel jsem. Bez slz. Až teď jsem si uvědomil, že tomu dítěti nebije srdce. Bylo mrtvé. Bella nosila mrtvé dítě.

„Muselo zemřít, jak bylo včera večer Belle špatně,“ prohlásil smutně Carlisle.

„Byla by to Renesmé,“ zašeptala Alice a tupě zírala na mrtvé dítě.

„Teď už je to jedno, zachraňte mi Bellu!“ křičel jsem zase.

„Synu, ty už jí asi nepomůžeš. Je pozdě,“ prohlásil Carlisle a chytl mě za ruce, abych jí přestal dělat masáž srdce.

„Nemůže být mrtvá, je úplně v pořádku! Podívej se, jak se usmívá, určitě za chvíli zase ožije.“ Byl jsem tak strašně zoufalý, až to bolí. Moje kamenné srdce žhnulo nejtemnějším žárem a já jsem vzlykal. Esme také vzlykala a Alice s Rose také. I když Rose oplakávala nejspíš dítě. Nebo spíš monstrum, které zabilo nevinný, lidský život.

„Měli bychom to dítě pohřbít,“ pronesla po chvíli Rosalie.

„Chceš pohřbít vraha? Stvůru, která zabila Bellu? Nevěřím, že jsi ji ani trochu neměla ráda, Rosalie! Já ji miloval. Bella byla pro mě všechno! Už nikdy neuvidím, jak se červená, už nikdy neuslyším její smích, neucítím její vůni, nepohladím její vlasy, prostě nic z toho! Ty máš Emmetta, který ti dělá tvojí druhou polovičku, ale já už nemám nic! Moje kamenné srdce puklo žalem! Nemám pro co žít,“ řekl jsem a utekl jsem do lesa. Bellu už bych stejně nezachránil, tak jsem se šel zabít.

„Edwarde, stůj!“ křičel za mnou Jasper.

„Co? Chceš mě zabít osobně? Tak dělej!“ Totálně jsem se zhroutil.

„Nechci tě zabít a ani nechci, abys umřel! Prosím, rozmysli si to ještě! Já vím, že Bella byla tvoje životní láska a že už nikoho takového nikdy nepotkáš, ale ber to pozitivně. Život nekončí jedním úmrtím. A možná, že Bella nebyla tvoje životní láska! Možná ta pravá teprve přijde,“ zkoušel Jasper. Měl jsem chuť ho na místě zabít.

„Vyřiď všem, že jsem je měl moc rád. A zarecituj tohle, budou vědět, o co jde: Ach ta lhářka, lhářka až do posledního dechu! Tys říkala, že je ti lhostejné moje utrpení. Tak já se zas modlím jedinou motlitbu a budu ji opakovat, dokud mi jazyk neztuhne. Bello, Bello, dokud já žiju, neodpočívej v pokoji. Myslíš, že jsem tě zabil, tak mě straš! Zavražděný přece strašívá vraha. Duchové obcházeli na zemi. Vezmi na sebe, jakou podobu chceš, a dožeň mě k šílenství. Jenom mě nenechávej v téhle propasti, kde tě nemohu najít. Ach bože, to se nedá vyjádřit slovy. Nemohu žít, odešel mi život. Nemohu žít, odešla mi duše,“ vzkázal jsem a rozběhl se na letiště. Lístek do Itálie nebyl moc drahý, takže super. Letěl jsem dlouho, ale stálo to za to. Už jsem se nemohl dočkat, až budu zase s Bellou. Na letišti v Itálii jsem ukradl auto a rozjel se do Volterry. Tohle město je vážně velmi podivné. Nejen že tu všichni chodí v rudém oblečení, ale všichni jsou velmi zvláštní. Bojí se upírů! Co je to za lidi?

V noci jsem došel až k sídlu Volturiových a nechal se přivítat.

„Edwarde, tebe už jsme tu dlouho neviděli! Jak se má Bella?“ To byl od Ara zásah do černého. Zhroutil jsem se jim tam na dlaždičky. Všichni na mě podivně zírali a Aro mě vzal rychle za ruku. A věděl úplně všechno. Jak jsem miloval Bellu a jak jsem ji ztratil.

„To je smutné,“ konstatoval Aro a pustil moji ruku. „A ty po nás chceš, abychom tě zabili?“

„O nic jiného nežádám, jen mi, prosím, dejte smrt!“ Můj zoufalý hlas se při slově smrt zlomil.

„Nevím, jestli můžeme tak vzácný talent, jako je ten tvůj, zabít,“ rozmýšlel Aro. To mě velmi popudilo a začal jsem provokovat.

„Víš, Aro, kdyby se to dítě narodilo živé a Bella to přežila, možná bychom se pokusili o další. A stvořili bychom armádu poloupírů. A poslali ji na tebe. A pak bychom se spolu s mojí novorozenou Bellou, pak bych ji samozřejmě přeměnil, ovládli celou Volterru a později celý svět!“ V Arovy to žhnulo a už, už mě skoro zabil, ale pak se do toho vložila Jane.

„Nepřemohli byste nás. Já bych tě zastavila a Alec také.“ Celá garda přitakala.

„Ale Belle bys neublížila, protože už jsi to jednou zkoušela, ale nepovedlo se ti to! Bella by se s vámi vypořádala!“

„Tss,“ odfrkla si Jane. Když už ani tohle nezafungovalo, napadla mě jediná metoda pro sebevraždu. Rozběhl jsem se proti Arovi a skočil mu na krk. Aro, v pudu sebezáchovy, mě setřásl a pak mě někdo dorazil.

Byl jsem v nebi. Všude bylo světlo a mraky. Rozhlížel jsem se po okolí a hledal nějakou bránu nebo tak něco. Místo toho jsem našel něco, co moje srdce milionkrát více potěšilo. Byla tam lavička. A na ní seděla Bella a kolem ní pobíhala malá holčička s bronzovými vlásky.

„Bello,“ vydechl jsem.

„Ahoj Edwarde, už tu na tebe čekáme,“ pronesla Bella a chytila mě za ruku. Mojí druhé ruky se ujala Renesmé a před námi se objevil tunel. Bílý, prázdný tunel.

„Je čas,“ zavolala nějaká osoba, která se tam začala vynořovat. Byla to moje matka. Tak dlouho jsem ji neviděl. Moje rty se roztáhly do širokého úsměvu a vydal jsem se s rodinou přímo za matkou. Ta nám pokynula, abychom šli pořád dál a dál… A tak skončil můj příběh o věčné lásce, která trvá i po smrti.

Autor: kasi, v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nic nás nerozdělí!: