Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Nikdy neříkej navždy

24.02.2013 (15:00) • IsabelMasen • FanFiction jednodílné • komentováno 20× • zobrazeno 2970×

Bylo to tak skličující. Seděla jsem na té tvrdé nepohodlné židli, v prstech svírala pramen svých vlasů a snažila se nepřipouštět si, že na mě hledí každý jeden člověk, který seděl v soudní síni a ať už se zájmem nebo bez něj se očima upíral na scenérii před sebou. V duchu jsem si znovu přehrávala ten den a snažila se soustředit na otázky, které mi pokládal muž, který se vehementně snažil bránit muže sedícího jen několik metrů ode mě. Mého manžela. Prosila jsem sama sebe, abych se nedívala jeho směrem, ale mé sebeovládání selhalo a já se setkala s jeho zeleným žhnoucím pohledem. Přes to všechno, co se kolem nás dělo a co všechno nás od sebe dělilo, zvedl jeden koutek do úsměvu, kvůli kterému jsem se do něj zamilovala. Oči měl plné naděje, ale oba jsme věděli, že naše odloučení bude trvat mnohem déle než jen těch pár týdnů, jako to bylo doteď.

„Paní Cullenová, vnímáte mě?“ vytrhl mě z rozjímání hlas advokáta a já mu věnovala svoji plnou pozornost. Shovívavě se usmál a já byla již po několikáté vděčná Edwardovým rodičům, že zaplatili zrovna jeho. Sama bych si ho mohla dovolit, ale pouze na pár týdnů a to Edwardovi nestačilo. Ani mě.

„Omlouvám se, trochu jsem se zamyslela,“ vydechla jsem a znovu pohledem vyhledala své spojené dlaně. Prsty jsem měla buď pevně zatnuté do těch ostatních, nebo jsem jimi mačkala a kroutila své vlasy. Nikdy jsem nepatřila k těm manželkám, které trávily čas jen líčením, nakupováním nebo klábosením s kamarádkami. Vlastnila jsem nakladatelství, starala se o nemocnou matku a sama na sebe měla čas jen občas, ale nestěžovala jsem si. Edward byl stejný jako já. Mladý, ambiciózní, se slibnou budoucností a rodinou, která ho nade vše milovala. I když nebyla jeho vlastní, on to tak cítil. Pohledem jsem střelila k jeho matce, která jako jediná pravidelně chodila na každé takovéto konfrontace a nesmyslné vyptávání. Rychle se na mě usmála a já se zhluboka nadechla.

„Vím, že je toho na vás hodně, ale já a porota bychom znovu potřebovali slyšet, co se ten večer stalo. Popište váš den od rána až do té osudné chvíle,“ pobídl mě a přešel ke mně blíž. Pohledem kontroloval můj výraz a než se stačil otočit k soudci, začala jsem mluvit.

„Jak už jsem několikrát řekla, dva dny před tím jsem odjela za matkou, abych jí pomohla s oslavou narozenin. Je nemocná, a proto jsem se nabídla, že u ní budu a pokud mě bude potřebovat, pomohu jí. Odjížděla jsem od ní ráno ten den, co se to stalo. Měli jsme s manželem pětileté výročí svatby a chtěli jsme to nějak oslavit. Neměla jsem tušení, co má v plánu, proto jsem měla jet nejdříve domů a pak se stavit u něj v práci. Tak zněl plán a já se ho držela,“ začala jsem převyprávět tu několikrát opakovanou věc a hlas se mi překvapivě netřásl. Když jsem tohle říkala poprvé, začala jsem plakat už při první větě. Dnes jsem se držela, dokonce jsem ruce měla volně položené na kolenou. Snažila jsem se nevzpomínat na ten den, na to, co nás rozdělilo. Už tak jsem byla dost zlomená a další ránu osudu jsem nepotřebovala.

„Dobrá. Když jste se vrátila do bytu, nestalo se něco zvláštního? Nevolal vám někdo?“ položil mi další otázku a já k němu vzhlédla.

„Ničeho jsem si nevšimla, všechno bylo tak, jak jsem to opustila. Po návratu jsem chtěla zavolat do práce, abych zjistila, zda je něco nového a všimla jsem si, že na záznamníku je zpráva. Tak jsem si ji poslechla,“ pokračovala jsem dál a vybavila si ten nepříjemně vysoký hlásek, který patřil mé švagrové.

„Co to bylo za vzkaz?“ zajímal se dřív, než jsem se stihla nadechnout a já tak byla nucena pokračovat.

„Jednalo se o naše výročí. Alice mi nechtěně vyzradila, že mě Edward bere do té restaurace, kde jsme byli na první schůzce. Nic kromě toho neříkala,“ seznámila jsem všechny s tím, co se stalo, a pohled zapíchla do šedého koberce, který byl až bolestně nevkusný.

„Jen pro pořádek, Alice je nevlastní sestra vašeho manžela,“ uvedl advokát a povytáhl obočí.

„Ano, to je,“ vyslyšela jsem jeho němou žádost o odpověď a s obavami začala mluvit dál.

„Když jsem si ten vzkaz poslechla, zavolala jsem Lilly, mé asistentce, a zeptala se jí na práci. Když jsem hovor ukončila, šla jsem se osprchovat a připravit na jednání, které jsem před zmiňovanou večeří měla. Jednalo se o schůzku kvůli jedné akci, která měla proběhnout na počest narozenin jednoho z autorů, kterého proslavilo naše nakladatelství. Jela jsem za ním do jeho kanceláře a byla tam asi hodinu. Pak jsem se vrátila domů, převlékla se a jela za manželem,“ shrnula jsem všechny podstatné události a znovu si dovolila pohlédnout do tváře mého muže. Nedíval se na mě, jen si dlaní podpíral hlavu a jemně se usmíval. Vzpomínal, stejně jako já.

„Než budete pokračovat, chtěl bych upozornit na to, že adresa a vše potřebné o schůzce a oslavě v restauraci je pověšené na této nástěnce a porota má k dispozici všechny informace ve svých spisech,“ vložil se do toho druhý muž oblečený ve drahém obleku, který zastupoval protistranu. Ani jsem se na něj nepodívala, nechala jsem ho domluvit a raději pokračovala.

„Měli jsme se u něj v kanceláři sejít v pět. Přijela jsem o půl hodiny dřív, a jelikož jsem za ním jezdila často, personál mě znal. Jeho sekretářka mě pustila dovnitř a já tam na něj počkala. Neviděli jsme se několik dní a oba jsme byli rádi, že se vidíme. V té kanceláří jsme se milovali,“ přiznala jsem s rudými tvářemi a proklínala Edwardovu sekretářku, která to vyzradila. Kdyby o tom nemluvila, nemusela bych se teď se všemi dělit o tom, kde všude jsme to dělali.

„Pak jsme si vzali taxi a odjeli do té restaurace. Když jsme vešli dovnitř, všechno bylo úplně jiné, než jak jsme si to pamatovali, takže jsme se ptali obsluhy, jak je možné, že z malé zapadlé restaurace se stalo takové drahé a úžasné místo. Jak potvrdila i ona, povídali jsme si s ní asi dvacet minut, než jsme si objednali. Než nám stačili přinést jídlo, všechno se zvrtlo,“ vydechla jsem a snažila se spolknout ten knedlík, který se mi vytvořil v krku. Zavřela jsem oči a znovu si to nechtěně přehrála.

Seděla jsem naproti němu, prsty zapletené v těch jeho a nemohla být spokojenější. Tehdy jsem si myslela, že máme všechno. Peníze, rodinu, budoucnost. On to věděl a já také, proto jsme ten večer hodili za hlavu všechno důležité. Byli jsme jen my dva a naše nevyplněná touha po dítěti. Ještě teď si pamatuji na to, jak mě zatáhl do jedné z luxusních kabinek a splnil tam všechna má přání. Ta má i ta svá. Miminko bylo to, co nám chybělo k dokonalému štěstí.

„Tohle bychom měli dělat častěji,“ zašeptal mi tehdy do ucha a já se i dnes zachvěla při té vzpomínce. Když jsme se vraceli, byli jsme v bujaré náladě, ale i tu dokázalo zkazit to, co se stalo. Už u dveří od záchodů jsme věděli, že se něco děje. Z jídelny se ozýval křik a někdo hodně hlasitě křičel. Nerozeznala jsem, co přesně povídal, ale vyděsilo mě to. Schovali jsme se za roh a Edward se podíval, co se stalo. Když vyděšeně zamrkal, udělala jsem to samé a okolní svět pro mě přestal existovat. Byla jsem jen já, můj manžel a pět dalších mužů, kteří stáli pár metrů od vchodu a v rukách svírali zbraně, kterými mířili na obsluhu. Všimla jsem si té mladé dívky, se kterou jsme mluvili, jak pláče a něco povídá muži, který na ni mířil, a zpod černé kukly mu byly vidět jen oči. Pozorně jsem si prohlédla všechny ty, kteří přišli krást, ale bylo to k ničemu, protože všichni vypadali stejně. Byli oblečeni v černé, obličeje zakryté, stejné zbraně, stejný postoj. Když jsem se chtěla obrátit zpátky ke svému muži, zjistila jsem, že je pryč. Vyděšeně jsem se rozhlédla kolem sebe a všimla si ho, jak se proplížil k jednomu ze stolů. Vyhledal mě pohledem a já v jeho očích viděla odhodlání. Dřív, než jsem ho stačila zastavit, se zvedl a skočil na lupiče, který stál jemu nejblíže.

Když se mu po krátkém zápase podařilo zmocnit se zbraně, donutil lupiče, aby se přidal k ostatním, kteří se shromáždili u pokladny a pozorovali ho. Ani jsem nedýchala. Tušila jsem, že tohle nedopadne dobře a v duchu se modlila, aby se mu nic nestalo. Přešel k nim blíž a já vyšla zpoza rohu. Jeden z lupičů se podíval mým směrem a Ewardovi došlo, co jsem udělala.

„Bello, vrať se do bezpečí. Prosím,“ žádal mě a já jen tupě pozorovala jeho záda. Znal mě, věděl, že ho neposlechnu.

„Bello, já to tu vyřídím, uteč,“ rozkázal mi, ale já se nemohla ani hnout. Jeden z pachatelů se zasmál a usurpil si tak všechnu Edwardovu pozornost pro sebe.

„No tak, chlapečku. To, že máš zbraň, neznamená, že tady s náma zameteš. Hezky ji polož a necháme tebe i ostatní v klidu odejít,“ snažil se s ním vyjednávat, ale já dobře věděla, že je to zbytečné. Pokud se Edward rozhodl být hrdinou, nikdo mu v tom nezabrání.

„Poslouchej ty mě. Ty a tví kumpáni se seberete a odejdete. Jinak zavolám policii,“ pohrozil jim na oplátku a mě po tváři stekla první slza. Věděla jsem, že je pozdě. Pozdě na záchranu, na všechno.

„To si nemyslím. No nic, měl si na vybranou,“ pohodil zakuklený muž rameny a kývl na jednoho ze svých posluhovačů. Ten se spolu s ostatními dal do pohybu a došel blíže k Edwardovi. Ten se však nenechal zastrašit a dál jim čelil se zbraní v ruce, kterou po chvíli nabil. Rukou jsem si zakryla ústa přesně ve chvíli, kdy po něm jeden z lupičů vystartoval. Strhla se bitka, která s nabitou zbraní nevěstila nic dobrého. K nim dvěma se přidali ostatní a já v tom hloučku neviděla, jak si Edward vede. Hlavní lupič vykrádal pokladnu, když se tichem restaurace ozval výstřel. Rychle jsem střelila pohledem ke svému manželovi, který vyděšeně svíral zbraň v ruce a vzdaloval se od ostatních. Jeden z nich se držel za břicho a šel k zemi. Během okamžiku se k němu seběhli ostatní a začali na něj křičet. Podle toho, jak se postřelený třásl a chroptil krev, to znamenalo jediné. Edward vystřelil a na zemi ležel mrtvý muž. V dálce se ozvalo policejní auto a já se sesunula k zemi, stejně jako Edward.

Když jsem znovu otevřela oči, byla jsem zpátky v soudní síni a hrdlo se mi svíralo. Neplakala jsem, ale neměla jsem k tomu daleko. Pohledem jsem se střetla s Edwardovou matkou, která se dál jemně usmívala, ale v očích měla tolik bolesti, že mi mohla zdatně sekundovat.

„Děkuji paní Cullenová, nemám žádné další otázky,“ smiloval se nade mnou muž, který se ze všech sil snažil Edwarda zachránit. Podle všeho se jednalo o zabití v sebeobraně, ale to, že po jednom z nich skočil a pral se s nimi, z něj udělalo vraha. Než jsem se stihla uklidnit, právník protistrany se zvedl a ujal se slova.

„Paní Cullenová, je pravda, že už jste v době incidentu byla gravidní?“ udeřil na mě a já si mimoděk dlaní sjela na bříško.

„Co má mé nenarozené dítě společného s tímto případem?“ zeptala jsem se šokovaně, ale on se jen usmál a otočil se čelem k porotě.

„Odpovězte na moji otázku,“ vyzval mě a já se podívala na Edwarda. Propaloval mě očima, a když jsem odpovídala, nepustil mě z toho pronikavého pohledu a těšil se tím, když jsem mluvila o našem malém zázraku. O miminku, které jsme si tolik přáli.

„Jsem ve druhém měsíci, takže ano, už v té době jsem byla těhotná,“ odpověděla jsem a usmála se na svého manžela. Ten udělal to samé a poposedl si blíže ke mně.

„Abych vysvětlil, proč jsem se na to ptal,“ ujal se znovu slova ten načapaný muž. „Jedná se o to, že těhotné ženy jsou v začátku tohoto požehnaného stavu hodně přecitlivělé a nechávají si mnoho věcí uniknout nebo si je vysvětlí špatně. Narážím na to, že jedna žena z personálu restaurace vypověděla, že pan obžalovaný se začal bít pouze s jedním z postižených, ne se všemi, jak vypověděla paní Cullenová. Proto bych rád upozornil na to, že některé detaily se mohou lišit a vzhledem ke vztahu a stavu dotyčné bych bral její výpověď s rezervou,“ upozornil porotu a já zalapala po dechu. Zvedla jsem se ze židle a pohlédla na něj.

„To, že jsem těhotná, neznamená, že lžu! Jen říkám pravdu, jak jsem slíbila,“ upozornila jsem ho na fakt, kterému byl svědkem, ale jeho odpověď jsem neslyšela. Zamotala se mi hlava, a proto jsem se raději znovu posadila a křečovitě v dlaních sevřela opěradlo té staré a potem prosycené židle. Svět se se mnou točil a v puse jsem měla sucho.

„Paní Cullenová, jste v pořádku?“ zeptal se někdo blízko mě, ale já neměla sílu odpovědět. Než jsem se nadála, stál u mě Edwardův právník a podával mi sklenici vody. Rychle jsem se napila a vzlykla.

„No tak, Bello. Buďte silná,“ snažil se mě uklidnit, ale mě to naopak ještě víc rozhodilo.

„Já už nemůžu,“ zašeptala jsem a on přešel blíž k soudci, který na mě pohlédl a já v jeho očích, které byly stejně šedé jako jeho vlasy, spatřila pochopení.

„Pane Ryane, váš výrok je jen spekulace, není ničím podložený a navíc rozrušil svědkyni. Proto bude tato část vyškrtnuta ze zápisu a paní Cullenová si půjde odpočinout,“ rozhodl svým autoritativním hlasem a já si oddychla. Během okamžiku ke mně doběhla Edwardova matka a chytila mě kolem ramen.

„Neboj, zlatíčko. Všechno dopadne dobře. Chytni se mě,“ promlouvala ke mně mateřským hlasem a já jí byla tolik vděčná. Když jsme odcházely, Edward se zvedl a natáhl ke mně ruku. Na malý okamžik se mě dotkl, než nás advokátova dlaň rozdělila. Ale i v tom krátkém dotyku jsem cítila všechno to odhodlání, všechnu tu radost, že mě vidí. Usmál se na mě a já se rozplakala ještě víc.

„Dávej mi pozor na Reece,“ zavolal za mnou a dlaněmi naznačil, že myslí naše miminko. Zasmála jsem se a než jsem opustila soudní síň, dlaní jsem si přejela po bříšku a věděla, že pro toho drobečka to musím zvládnout. Já i jeho otec.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Nikdy neříkej navždy :