Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Noční můra Leah 2/2

02.10.2010 (15:15) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 1722×

Seth:

Leah zmizela. Prostě se otočila a utekla ze hřbitova. Rozuměl jsem jí. I mně trhalo srdce, poslouchat pořád dokola ta samá slova upřímné soustrasti. Trochu pomáhalo, že byla aspoň většinou myšlená vážně. Lidi měli tátu opravdu rádi. Jenže od mé vlastní bolesti mi pomoct neuměli. Kašlal jsem na to, že jsem kluk a brečel jsem. Leah ne. O to to pro ni asi bylo horší. Nejdřív Sam, teď táta. Bylo toho na ni moc.

Viděl jsem nesouhlasný pohled, kterým ji sledovala naše máma. Ona by se tak „nevychovaně“, jak tomu říkala, nikdy nezachovala. Miloval jsem ji, ale občas mi přišlo, že nedokáže projevit žádný cit. Bolest, vztek, lásku… prostě nic. Vždycky měla na tváři ten samý výraz.

Čekal jsem, že ji najdeme doma. Pohřební hostina se zcvrkla v malé posezení přátel. Nebyla tam, ale i to jsem dokázal pochopit. Jestli chtěla být sama, nebyl náš dům teď to nejlepší místo.

Začínalo se stmívat. Vyhlížel jsem z okna, jestli nejde. Déšť, který byl na hřbitově spíš mrholením, teď zesílil v pořádný liják. V tomhle snad venku nezůstane, ne? Ani našeho Louieho bych v něm nevyhnal. No, on by se nedal. Byl to pěkně pohodlný mizera. Přešel ke mně, jako by věděl, že na něj myslím. Položil mi svou velkou hlavu na koleno a nechal se podrbat. I jemu se po tátovi stýskalo. Chodili spolu na lov. No, kamaráde, teď budeme do lesa chodit spolu.

Znovu jsem začal vzpomínat na spoustu nepodstatných věcí, které jsme s tátou dělali. Miliony vzpomínek na jeho tvář zaplnily mou hlavu tak, že hrozila výbuchem. Z očí mi zase vytryskly vodopády slané vody. Nakonec jsem musel u okna usnout. Vzbudil jsem se zvukem, který jsem v první chvíli nebyl schopný rozeznat.

Všude byla tma. Mrknul jsem na hodinky a z podsvíceného ciferníku zjistil, že je po půlnoci. Dole jsem uslyšel mámu – telefonovala. To byl ten zvuk, co mě probudil. Leah byla pořád pryč. Protřel jsem si oči a zvednul se. Trochu jsem zaúpěl. Seděl jsem příliš dlouho v jedné poloze a moje tělo teď protestovalo. Protáhnul jsem se a vyrazil dolů.

Máma právě položila sluchátko. Když mě viděla, usmála se unaveným úsměvem a projela mi rukou rozcuchané vlasy, aby je aspoň trochu upravila: „Ty nespíš?“

Zavrtěl jsem hlavou: „Leah pořád ještě není doma?“

Mámina tvář byla náhle nečitelná. Otočila se ke mně zády a její hlas neprozrazoval žádnou emoci: „Neboj se o ni. Právě volal Sam. Je prý s nimi. Potřebuje nějaký čas, aby se srovnala.“

Překvapením jsem otevřel pusu dokořán. Cože? Leah je se Samem? Se Samem a s kým? S Emily? To těžko. Od jejich rozchodu se jim vyhýbá, kdykoli je to jen trochu možné. Určitě by v takové chvíli nešla právě za nimi. Zvlášť, když nechtěla být ani se mnou, svou rodinou.

Máma viděla, že tomu nevěřím, a tak mě vzala za ramena a podívala se mi do očí tím zvláštním pohledem, který umí jen mámy: „Neboj, Sethe. Je v pořádku. Vrátí se za pár dní. Teď jdi spát – je pozdě a ty si potřebuješ odpočinout. Všechno bude dobré,“ nepatrně se jí zachvěl hlas.

Tak tohle byla lež jako věž. Nikdy už to nebude dobré. Táta umřel a to nic nespraví. Cestou do pokoje jsem přemýšlel, jestli utěšovala jen mě nebo i sebe.

Leah se pořád nevracela a to od pohřbu uplynulo už deset dní. Každý den mě máma musela do školy odvléct skoro násilím. Hodiny jsem doslova přetrpěl a sotva odbyla třetí, pádil jsem domů. Když to počasí jen trochu dovolilo, obcházel jsem všechna místa, která mě napadla. Každé, kde by mohla být, ale zatím jsem neměl štěstí. Když lilo vážně hodně, trávil jsem hodiny u okna a čekal na ni. Chtěl jsem to být já, kdo ji přivítá doma. Myslel jsem si, že bude potřebovat objetí. Máma dělala, jako by to bylo úplně normální, že její dcera není takovou dobu doma. Nijak ji to netrápilo. Buď věděla něco víc, nebo Samovi tolik věřila. Nezdálo se mi to, ale měla najednou tolik práce… Převzala některé tátovy povinnosti v radě starších. Nikdy nebyla zrovna vysvětlovací typ a teď zřejmě usoudila, že nic víc vědět nepotřebuju. Ale sakra, vždyť Leah je moje ségra. Mám právo vědět, co se tu děje!!!

Takhle jsem přemýšlel, zatím co jsem zase seděl na okně. Provazy deště byly ideální kulisa. A pak jsem je zahlédl. Leah vyšla z lesa v nemožných kraťasech a nátělníku. V obličeji se jí zračila zvláštní úleva. Nerozuměl jsem tomu. Vždyť je taková zima. Takhle akorát nastydne. Za ní se z lesa vylouplo pět nabušených postav. Poznal jsem Sama a jeho gang. Seběhl jsem rychle dolů, otevřel dveře a vyšel na verandu.

Je čas na vysvětlení. Leah byla několik metrů od nich, když na ni ještě Paul něco zakřičel. Nerozuměl jsem mu. Leah se otočila a její tvář se stáhla zlobou, zatím co on vypadal pobaveně. Dostal jsem vztek stejně jako moje sestra. Ať už šlo o cokoli, takhle se k ní chovat nebude. Udělal jsem další krok k nim a byl jsem na konci verandy.

Leah po Paulovi něco prskla a on se rozesmál. Vztek ve mně narůstal každým okamžikem, jak se všechen strach o Leah a bolest z tátovy ztráty nahromadily. Začal jsem se třást. Už se to nedalo ovládnout. Tělem se mi rozlévalo horko.

Poslední, co jsem viděl, bylo, jak se Leah otočila a zírala na mě vyděšeným pohledem. Pak jsem vybuchl.

Leah:

Když se mi konečně povedlo ovládnout se dost na to, abych se dokázala přeměnit zpátky, byla jsem zděšená. Moje oblečení bylo pryč. Sam s tím naštěstí počítal, a tak mi vzápětí podal něco svého. Neřešila jsem, co to je, i když jindy jsem si rozhodně nevzala jen tak něco. Teď bylo ale důležitější, nevystavovat tu své nahé tělo pohledům bláznivých puberťáků. Ne každý měl tolik taktu jako Sam a Jacob. Paul si mě docela drze prohlížel.

I tak trvalo ještě několik dalších dní, než jsem byla schopna udržet své emoce na uzdě a nezničit svým výbuchem každý kus, který jsem měla na sobě. Takhle bych za chvíli musela chodit obtočená prostěradlem. Tolik oblečení jsem neměla.

Až jedenáctý den po mé proměně usoudil Sam, že se ovládám dost na to, abych nebyla nebezpečím pro svou rodinu. Doprovázeli mě až k našemu domu, i když jsem po tom nijak netoužila. Chtěla jsem už být uvnitř a sama.

Jediné pozitivní na mé přeměně, byla rychlost. Přišla jsem na to, že se mi nikdo z nich nedokáže vyrovnat v běhu a patřičně jsem si to užívala. Ten zbytek jsem nenáviděla. Nejvíc samozřejmě to, že jakmile jsem se změnila, měla jsem je v hlavě. Člověk by z toho brzy dostal schizofrenii. A ty jejich myšlenky… Umíte si představit, na co myslí hormony zmítaní puberťáci? No dobře, někteří z nich už měli mít pubertu za sebou, ale v jejich myšlenkách rozdíl nebyl.

Překvapil mě pocit štěstí, když jsem přes proudy deště zahlédla náš dům. Nejsem blázen, že se mi tak stýskalo? Možná je to tím, kolik věcí se za těch pár dní změnilo. Nejsem už ta samá Leah, jako když jsem odtud odcházela.

Stáli na kraji lesa a Paul si samozřejmě neodpustil poslední varování: „Nezapomeň, že Seth nic neví a má to tak zůstat.“

Vztekle jsem se na něj otočila a prskla: „No jasně, já vím.“

Seth. Doufala jsem, že ho to mine. Samovy myšlenky vyprávěly o nějaké dědičné linii, ale tahle teorie měla povážlivé slabiny. Bylo tu už tolik členů, kteří neměli s původní smečkou nic společného… A já – holka, to bylo něco absolutně unikátního. Nikdo nečekal, že se můžu změnit taky. Ušklíbla jsem se. No jo, zase to jejich chlapské myšlení. Ale udělala bych cokoli, abych svůj osud zvrátila. Kdyby mi kdokoli dal šanci, abych se přestala měnit, skočila bych po ní.

Otočila jsem se zpátky a konečně jsem si všimla Setha na terase. Šel mi naproti. Ucítila jsem příval lásky. Můj malý bráška. Kvůli němu stojí za to hlídat, aby se sem pijavice ani nepřiblížily. Udělala jsem pár kroků, než mi došel jeho výraz. Zlobil se. Ne, přímo zuřil. A co hůř – třásl se. Vypadal, že to nedokáže ovládnout. Takhle nějak, jsem se cítila, když…

Ne! Chtěla jsem zakřičet. Seth ne!!!

Rozběhla jsem se k němu a v zádech slyšela ostatní. Myslela jsem, že mi chtějí pomoct, ale místo toho se po chvilce kolem mého těla omotaly paže, které mě zastavily. Vzápětí Seth vybuchl. Moje tělo ochablo. Nebylo už proč bojovat proti tomu sevření. Věděla jsem, že i kdybych k němu doběhla, nejspíš už bych přeměně nezabránila. Z očí mi vytryskly slzy. Bože, proč? Proč i můj bráška? Čím si to zasloužil?

Před námi stál mladý vlk. Byl štíhlý, samá noha. Vypadal trochu dezorientovaně, ale to už tu nebyl sám. Změnili se všichni kromě mě. Povzdechla jsem si a stáhla tílko. Když už se to stalo, nenechám ho v tom samotného. Společně se nám snad tohle prokletí ponese líp.

Seth se s tím popral překvapivě dobře. Vlastně až moc. Je šťastný. Nadšený, že může být se mnou, že je rychlejší a silnější, že někam patří… Ale co se divím? Většina ostatních to má stejně. Jen Sam a Jacob se liší. Samovi rozumím, ale snažím se neměnit se, když je ve vlčí podobě i on. Moc často to nejde, ale přece… Jake má se svou podobou stejný problém jako já. Neustále myslí na tu Swanovic holku. Ona je fakt divná. Musí mít snad sebevražedné sklony, že chodí s tou pijavicí. Tohle nikdy nepochopím.

Dnes jdeme poprvé k ohni, kde zasedá kmenová rada. Teď už před námi nemají tajemství. Jsme její součástí. Ochránci kmene. Synové (a dcera) velkého Taha Akiho. No, jedno je jisté. Jestli potkám nějakého upíra, zaplatí za mou bolest! Ukousnu mu hlavu. Doufám, že to bude brzo.

♦ THE END ♦

1. část

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Noční můra Leah 2/2: