Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » O vteřinu později - pokračování

12.09.2009 (18:30) • RenesmeCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2085×

Charlie konečně odešel a já si mohla, sice ne pohodlně, ale lehnout. Přivřela jsem k sobě víčka a snažila se ukolébat ke spánku. Poslouchala jsem pípání přístrojů a to mě uklidňovalo. Když jsem byla ve polospánku vrzli dveře a někdo vešel do místnosti. Pak znovu zavrzali a můj pozorovatel asi odešel.

„Jak jí je?“ zeptal se pro mě neznámý hlas.

„Nemuselo se to stát“ řekl zase, vůbec nečekal na odpověď.

„Tys tam nebyl, takže mi neříkej, že za to nemůžu“ asi trpěl samomluvou, protože nikdo pořád neodpovídal. A nebo, se mi to jen zdálo.

„Víš co se stalo pak? Když jsem přišel“

„Ano“ vydechl

„Jak dlouho spí?“ obrátil list na druhou stranu.

„Minul jsem ho na chodbě, musel by ji někdo praštit, aby tak rychle usla“ palicí mě nikdo nepraštil, takže jsem asi nespala. To mu došlo protože tiše začal nadávat.

„Kruci! kruci! kruci“  otevřela jsem oči a dívala se do jeho tváře, která byla kousek od mého obličeje.

Ostré řezané rysy, vysoké čelo, bílá pleť, bronzové, ležérní vlasy a ten nejpotupnější výraz světa.

„Ehmmm… Ahoj Bello“ usmál se na mě, nejspíš doufal že jsem ho neslyšela.

„Ahoj“ bylo mi divné že za mnou přišel zrovna Edward, jak jsem nad tím přemýšlela krev se mi řinula do tváří.

Podívala jsem po místnosti, a hledala vysvětlení co jsem před chvílí slyšela. Tenhle božský kluk nemohl trpět samomluvou, na to nebyl tak lidský, byl, byl úžasný.  Oči se mi upřeli na jednom chlapovi v místnosti. Byli si tolik podobní, ale zároveň tak rozdílní. Vysoká štíhlá postava, lehké náznaky svalů, karamelové, usměvavé oči, vřelý úsměv, ostře řezané rysy a blonďaté vlasy, pečlivě sestříhané. Byl celý v bílém jen mu šli vidět tmavě modré jeany.

„Dobrý den Isabello, já jsem váš ošetřující lékař Dr. Cullen“ řekl milým hlasem. Nakrabatilo se mi čelo, nesnášela jsem když mě někdo oslovoval jako Isabellu, takové formální, neosobní.

„Bolí vás něco Isabello?“ znovu jsem se zamračila a zatřepala hlavou, no teď mě zrovna bolel krk s toho třepání.

„Kdyby jste něco potřebovala stačí zavolat Isabello a nebo říct tady Edwardovi“ ukázal na svého syna a ten se zářivě usmál.

„Bello“ vypískla jsem na doktora. Nadzvedl jedno obočí a zkoumavě se podíval.

„Myslím že chce abys jí říkal Bello“ zasmál se Edward.

„Aha, dobře. Takže Bello“ zdůraznil mé jméno aby mi ukázal že si to bude vážně pamatovat.

Civěla jsem na Edwarda a dívala se mu ho jeho hnědých očí, vsadila bych se že když jsem ho viděla na posledy měl je černé, ale teď jsem nemohla spoléhat vůbec na nic. Edward mi oplácel stejně upřený pohled a vpíjel se mi do očí. Zdálo se mi to za chvilku až moc a tak jsem cukla pohledem.

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se ho.

„To bych se měl spíše ptát já tebe“  usmál se.

Našpulila jsem rty a zvedla oči k nebi. Cítila jsem na sobě pohled Edwarda a tak jsem se podívala zpět na něj a on civěl do stropu.

„Co tam máš tak zajímavého?“ zeptal se mě.

„Proč já? Ty tam civíš“

„Snažím se přijít na to co tam vidíš“

„Aha, no nic“

„Hmmmm….“

„Tak co tu děláš?“

„Nemůžu se jít podívat na moji spolužačku jak se jí vede v nemocnici?“ usmál se pokřiveným úsměvem. Kdybych zrovna nevydechla určitě by mi to vyrazilo dech.

„No…. To …. Asi nikdo nezakázal….zatím“ vydala jsem ze sebe a vysloužila jsem si od něj zlostný pohled.

„Jak se cítíš?“ na to se mě ptali všichni, ale když jsem byla v té nemocnici….

„Jako po srážce s autem“  odpověděla jsem. Připadalo mi že jsem spala věčnost než jsem se probudila a teď se mi chtělo zase spát. I když jsem nechtěla, zívla jsem si.

„Promiň že tě otravuju, musíš být unavená přijdu později. Měj se Bello“ řekl a hrnul se ke dveřím. Vyšel stejně rychle jak obvykle chodil z hodin.

Zase jsem zavřela oči a nechala se ukolébávat pískotem z přístrojů. V rychlosti jsem se podívala na stolek. Byl tam takový malý dopis. Natáhla jsem pro něj ruku, ale dopis se vznesl do vzduchu a krouživými pohyby dopadl na druhém konci pokoje. Podívala jsem se na ruku, měla jsem tam napícháno hodně jehel. Na stojanu byla, kapačka, transfůze a asi umělá výživa.

Naštěstí to bylo na kolečkách a tak jsem si tam mohla dojít. Chytla jsem se jednou rukou stojanu a pomalu sesunula nohy dolů na zem. Jak bývalo ve špatných filmech že se třeba nemusejí pohnout a herci spadli na zem, tak já jsem si udělala prevenci. Zahýbala jsem nejdřív jedním kotníkem a pak druhým.

Našlápla jsem lehce na nohy a když jsem nespadla přenesla jsem na ně celou váhu. Stojan hodně skřípal, až to rvalo uši. Sunula jsem se krok po kroku pomalu k mému cíli. Za chvíli mi dopis dřímal v ruce. Vydala jsem se cestou zpátky akorát že o něco rychleji. Už jsem byla u konce lůžka, udělala jsem další krok a chtěla se posunout, jenže místo toho jsem letěla vzduchem.

Cítila jsem tupý náraz na okení parapet. Hlava se mi rozduněla a šířila nesnesitelnou bolest. Potom byl další náraz a let vzduchem a potom poslední náraz. Cítila jsem pod sebou ledovou podlahu a potom bylo o něco tepleji. Zkoušela jsem se nadechnout. Byl zase cítit nesnesitelný pach soli a rezu. Věděla jsem co mi tak ohřívalo tělo moje vlastní krev.

Obličej jsem měla přitisknutý na zemi a čím dál tím se mi hůř dýchalo. Krev mi tekla z hlavy a zabraňovala mi se nadechnout. Nemilosrdně útočila na moje ústa. Poslední nádech a začala jsem se dusit. Vdechla jsem krev a ta mě teď pálila v plicích a netoužila po mém životě. Nechtěla už dál kolovat, chtěla to se mnou skončit. Nemělo cenu bojovat. Poddala jsem se teda mému osudu.

Edward:

Šel jsem rychlým ale vyrovnaným tempem po chodbě, ve které se odrážely kroky. Kolem mě se mihaly postavy, ne že bych chodil tak pomalu, právě na opak šel jsem rychle. Chtěl jsem být u Belly sledovat jak se jí daří, jak se uzdravuje. Zrovna jsem se natahoval pro kliku, ale někdo z druhé strany právě otvíral. Odskočil jsem a sedl si na lavičku. Snažil jsem se splynout. Ze dveří vyšel Charlie a plahočil se chodbou. Sledoval jsem ho pohledem dokud nevyšel ze dveří.

Konečně jsem mohl vejít do místnosti. Tolik mě do nosu udeřila její kouzelná vůně. Přisedl jsem si na židli vedle ní a nadklonil se nad ní. Jen jsem to udělal v pokoji se oběvil Carslisle.

„Jak jí je“ zeptal jsem se ho.“

,Už lepší, stratila hodně krve´ poslal mi v myšlenkách.

„Nemuselo se to stát“ obvinil jsem se.

,Zachránils jí život, kdybys jen o něco později reagoval byl bys na jejím pohřbu. Si „Hrdina“ ´

„Tys tam nebyl, takže mi nic neříkej, že za to nemůžu“

,Nebyl, to máš pravdu´pomyslel si smutně

„Víš co se stalo pak?“ řekl jsem z úzkostí  v hlase.

,Alice mi to řekla, dobře že tam byl Emmett´

„Ano, jak dlouho spí?“

,Od té doby kdy odešel Charlie předpokládám´

„Minul jsem ho na chodbě, musel by ji někdo praštit, aby tak rychle usla“ takže tu je jen jedna věc, proč mi to nedošlo dřív?

„Kruci, kruci, kruci“ takže Bella nespala.

„Ehmmmmm… Ahoj Bello“ nejistě jsem ji pozdravil.

„Ahoj“ řekla kapku nejistě.

Porozhédla se po místnosti a zastavila se na tváři Carlislea. Zkoumala a pátrala po jeho tváři pak její tvář přešla do překvapené grimasy. Carlisle si toho všiml a pak se představil.

„Dobrý den Isabello, já jsem váš ošetřující lékař Dr. Cullen“ řekl přívětivě, jak mluvil s každým. Belle se nakrčilo čelo a vyskočila ji tam vrázka.

„Bolí vás něco Isabello“ zeptal se Carlisle ustaraně když si všiml jejího výrazu. Bella zatřepala hlavou a skousla si ret.

„Kdyby jste něco potřebovala stačí zavolat Isabello a nebo říct tady Edwardovi“ a už se měl k odchodu.

„Bello“ vypískla nesouhlasně. Carlisle se zkoumavě podíval a pak se usmál.

„Myslím že chce abys jí říkal Bello“ vysvětlil jsem mu.

„Aha, dobře. Takže Bello“ a odešel.

„Co tady děláš?“ zeptala se mě.

„To bych se měl spíše ptát já tebe“  usmál jsem se na ni.

Našpulila rty a zvedla oči k nebi. Upřel jsem pohled stejným směrem oči.

„Co tam máš tak zajímavého?“ zeptal jsem se.

„Proč já? Ty tam civíš“

„Snažím se přijít na to co tam vidíš“

„Aha, no nic“

„Hmmmm….“

„Tak co tu děláš?“

„Nemůžu se jít podívat na moji spolužačku jak se jí vede v nemocnici?“ zeptal jsem se nevinně.

„No…. To …. Asi nikdo nezakázal….zatím“ docela se mi to nelíbilo, vyznělo to jako kdyby mi zakazovala k ní pro příště jít.

„Jak se cítíš?“ zeptal jsem se najednou, vlastně jsem se to nedozvěděl.

„Jako po srážce s autem“   odpověděla a zívla si.

„Promiň že tě otravuju, musíš být unavená přijdu později. Měj se Bello“ rozloučil jsem se s ní a šel do Carlisleovy kanceláře.

Neuběhlo ani pár vteřin a na chodbě jsem uslyšel myšlenky Charlieho. Zapomněl si u Belly dopis, bylo dobře že jsem odešel. Sedl jsem si do velkého křesla. Sledoval jsem mého otce jak přejíždí v kartě od Belly její rengeny. Chodbou se najednou nesl hlasitý panický křik. Carlisle se napjal a rozrazil dveře.  Šel jsem pomalu za ním a nemusel jsem poslouchat abych věděl co se děje. Cítil jsem to! Tu nasládlou vůni, sladkou, ovocnou, tu božskou. Hrklo ve mně.

Dorazil jsem na pokoj a slyšel jsem už jen jedno srdce. Bellino tělo leželo v kaluži krve. Která jí smočila její bledý obličej. Okolo nohy měla omotané hadičky od transfůze, kapaček a umělé výživy. Parapet a topení byly taky protřísněné krví.

O měsíc později

Nikdo:

Smutný průvod se sklání v dešti, nad jednou černou rakví. Ale ten nejhezčí chlapec nemá odvahu se přiblížit. Stojí mezi stromy  ve smokingu který nepěkně kontrastuje s jeho pokožkou. Stojí tam jako sloup a nechává déšť téct po jeho dokonalých rysech. Vyčítá si jednu věc. A to jediný, že nezachránil dívku kterou miloval. Jeho reflexy mu nepomohly mu ji ochránit, nikdy si nic nevyčítal, možná jen pár roků svého života kdy zradil otce, a žil po svém. Teď je rozhodnut, tohle si neodpustí dlouho, do konce jeho existence, která nebude trvat dlouho. Jen dokud se naposledy nerozloučí.

Průvod se táhl dál až na hřbitov, kde farář říkal smutná slova. Marně si všichni namlouvali že dívka je někde mezi něma. Ona byla daleko, tam kde není bída, bolest a krutost. Zasloužila si být v nebi. Zasloužila si ten smutek. Oni si ale nezasloužili její smrt.

Její otec vzal červeně rudou růži přičichl k ní a hodil jí na její hrob.

„Sbohem Bells, budeš mi chybět“ řekl a po tváři mu kromě deště stekli slzy.

Její poslední památku uctíval, každodenní déšť a taky nádherný mramorový kámen.

Zde leží Isabella Marie Swan

Vždy nám budeš chybět Bello a budeš u nás v srdcích. Ani po smrti nezapomeneme….

Autor: RenesmeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek O vteřinu později - pokračování: