Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » O život - část první

08.12.2011 (15:00) • Gemm • FanFiction jednodílné • komentováno 29× • zobrazeno 3448×

O život

Muž v dlouhém rouchu složil knihu a pokřižoval se, čímž dal znamení ke konci obřadu. Přátelé a známí zesnulé se pomalu začali trousit do hostince, kde bylo připraveno pohoštění a několik nejbližších ještě zůstalo u hrobu, aby se naposledy rozloučili.  Ale naprosto nikdo si nevšiml vysoké štíhlé postavy vzpřímeně hledící opodál, jež byla schovaná před zraky lidí za několika rodinnými hrobkami a před slunečním zářením chráněná rozložitým dubem rozprostírajícím se jí nad hlavou. Byla celá zahalená v onyxově černé, úzké splývavé šaty jí povlávaly v občasném poryvu větru a stejně tak hustá zlatavá hříva jejích vlasů. Přes obličej měla tmavý síťovaný závoj a na rukou dlouhé saténové rukavičky. Stála tam jenom tak bez hnutí už spoustu hodin a nepřestávala se divit té nepříjemné hlodající bolesti, kterou probudila smrt její matky. Věděla, že to muselo přijít, ale ne tak brzy.

Stihla přeci prožít jenom kratičké tři roky nového života. Tak krátký časový úsek pro někoho, kdo má před sebou věčnost… Věčnost, do které vstoupila Rosalie Haleová s plnou parádou. Nikdo už o ní ve městě nevěděl, protože Royce King, její vrah, se o to postaral. Podplatil její rodiče a podplatil policii tak, aby se po jejím zmizení nepátralo. Musel si přeci za každou cenu udržet své postavení… Jenomže ona to tak nechat nehodlala. Pomstí se mu. Jemu a i všem těm ubohým lidským červům, kteří měli s její smrtí co dočinění.

„Prosím vás, je tu někde pan McCarty?“ Mile se usmála na ženu za pultem. Líně zvedla oči a tučné ruce si otřela do špinavé zástěry, která silně zapáchala rybinou. Upírka ale cítila daleko víc. Silně a dost úspěšně pachu rybiny a lihu totiž konkurovala vlhká, zemitá a čerstvá nasládlá vůně doprovázená pravidelným tlukotem. Čtyřicet sedm srdcí, mohla říct Rosalie po sekundě počítání.

„Hm, Charles už odešel, no. Ale slečno, jestli to spěchá, tak najisto ho dneska večer vodchytíte u něho v kanceláři. Von je tam taky furt, pacholek jeden!“ ušklíbla se a znovu se začala věnovat utírání umytých sklenic. Rosalie se nezdržovala děkováním a bez upozornění na sebe samou z lokálu odešla. Čas zbývající do západu slunce se rozhodla strávit u své matky. Přiklekla si k novému hrobu a smutně vtáhla vůni čerstvě narušené hlíny.

Nikdo si Rosalii Haleovou nepamatoval, protože to Royce King nechtěl. „Ale jeho smrt si bude pamatovat každý,“ slíbila Rose své matce a pokřiveně se usmála. „Především on sám.“

S posledním paprskem rudého kotouče slunce se zvedla a klidným krokem zamířila k hlavní bráně hřbitova. První noční ptáci se slétali nad ním a jejich stíny lidem připomínaly duchy. Mohlo to trvat třicet minut, než pomalu došla k té staré budově na kraji průmyslové zóny a poprvé svými bělostnými prsty zaklepala na dubové dveře od jeho kanceláře.

Charles McCarty, stálo na jmenovce. Jeden z Roycových společníků v tu osudnou noc. Byl o dost starší než Royce a ostatní, ale to mu patrně nezabránilo v tom se živě účastnit radovánek s jejím ubohým lidským tělem.

„Dobrý večer!“ usmála se zářivě na očividně ustaraného chlapa ve středních letech, jenž se po otráveném zafunění zvedl od stolu, otočil se, třemi kroky obešel stůl a dalšími šesti unavenými kroky přešel k zámku a nakonec se objevil v úzké škvíře mezi dveřmi a futry.

Muž s prošedivělým základem a narůstajícím břichem se zatvářil zmateně a prohraboval si rukou vlasy.

„Nepozvete mne dál?“ zeptala se naoko dotčeně, ale to už se elegantně pašovala do příjemně vytopené místnosti, která byla celá dokola obložená tmavým dřevem.

„Vy jste...“

„Rosalie Haleová,“ oznámila mu prostě, zatímco se usazovala do jeho křesla.

Chvíli zmateně postával ve dveřích a zamyšleně se drbal na bradě, než se mu v očích zalesklo pochopení. Pak prostě jen přešel k nízké komodě pod oknem a do křišťálu nalil roztřesenýma rukama dvě sklenice nažloutlé tekutiny.

„Bourbon?“

„Děkuji,“ odpověděla tvrdě a zavrtěla hlavou. Charles McCarty nezaujatě pokrčil rameny a mírně roztřesenými prsty začal z různých míst v nábytku vytahovat všelijaké pomůcky. Rosalie ho pozorovala, jak se oproti ní usazuje na židli a jak škrtá sirkou, jež přidržel u napěchované dýmky. Světlo jako by mu při tom obřadu přibarvilo bělmo do žluta a donutilo ho začít se potit.

„Takže, madam...“ odkašlal si po notné chvíli ticha, při které si černě sladěná dívka pečlivě prohlížela svého protivníka a dokonale ho celého mapovala.

„Nikdo mne neoslovuje madam,“ utnula ho. „Pokud se zajímáte o to, proč jsem přišla... Inu, nemělo by to zabrat příliš času,“ ujistila ho s pohledem upřeným na silné police na stěnách, obtěžkané desítkami svazků knih. S očima na výtisku nového zákoníku se soustředila na Charleslovy tělesné funkce. Dech měl zrychlený a namáhavý, což pravděpodobně zapříčinil těžký tabák, co kouřil. Srdce mu bušilo nezvykle rychle a vystrašené oči samozřejmě říkaly své, ale jinak vypadal pan McCarty docela nezaujatě a smířený se vším. Rosalie se musela ušklíbnout.

„To nemáte vůbec strach?“ zeptala se.

„Záleží na tom?“ Byl chytrý. Teď se jí ani nechtělo ho zabíjet tak, jak to měla v úmyslu. Samozřejmě, že byl součástí její smrti, ale technicky vzato... Technicky vzato ani mrtvá nebyla.

„Víte, Rosalie, čekal jsem vás. Nikdy jsem si nepřestal vyčítat to strašné nedorozumění. Prosil jsem boha, aby mne potrestal! Bůh je mi svědkem, že jsem litoval! Že jsem se kál... Však mé duši již není pomoci, Rosalie, není. Přijmu trest takový, jaký mně náleží, v to přísahám!“ Sepjal ruce.

Kecy. Tak utíkej, ber nohy na ramena! Já se chci taky trochu bavit, starouši!

„Aha. No, víte, já jsem vám vlastně přišla odpustit, můj drahý.“ S těmi slovy se Rose napřímila a dovolila, aby jí teplé světlo osvítilo do té doby zahalenou tvář. Charles zalapal po dechu a nejspíš byl vděčný, že byla ta ohavná doutnající věc mimo jeho ústa. „Dávejte pozor, nebo se mně tu zadusíte, člověče!“ okřikla ho jemně a s úsměvem.

„Odpustit?“

„Ano. Našla jsem lepší život, jen...“ Hlas se jí vytratil a tvář náhle pobledla. Pana McCartyho to polekalo. Najednou plný ztraceného elánu a chuti do života se toužil poznat s tou dokonalou bytostí blíž, než jen na vzdálenost dvou metrů. Prase. Obratně tedy vyskočil, nedbajíc na pár drobečků z tabáku, co vypadly a propálily perský koberec, a snažil se Rosalii povzbudivým dotekem dodat lepší náladu. Ponuře se usmála.

„Podívejte se na mě. Jsem krásnější než dřív, lepší než dřív a silnější...“

„Potom jste našla vše, po čem vaše srdce toužilo, nemám pravdu?“ No, on Charles byl vždycky známý svou unáhleností, to proto ho lidé většinou tolerovali. Prohrábnul si vlasy.

„To jistě. Ale jsem nyní svazovaná věčnou žízní...“

„Žízní?“

„No ano. Půl litru mi vystačí na dlouhé měsíce, ale kde to mám brát, Charlesi? Jsem zrůda. Lovím zvěř a krysy, jenže z toho já energii nezískám! Je to bída, můj drahý. Po zimě jsem celá zesláblá, ale copak můžu ubližovat lidem?“ Rose se tvářila nanejvýš zoufale a její melodramatický výstup dokonce Charlese přesvědčil, aby se cítil vinen.

Jen nějak pořád nechápal, co tím ta dokonalá bytost myslí. Lidé? Krysy? Zvěř... Žízeň? Najednou se mu vybavilo to slovo z dětských strašidelných knížek. To slovo, které mu vždycky připadalo tak dětinské a směšné. Upír. Rychle se od ní odtáhl tak daleko, jak jen to šlo. Zalovil pod košilí a vytáhl odtamtud malý, asi tak tři centimetry dlouhý, stříbrný křížek. Dělalo mu potíže ho držet tak, aniž by ho celý svými prsty nezakryl.

„Ale neblázněte! Říkám, že vám nechci ublížit!“ zvolala Rosalie dotčeně. „Navíc, tohle stejně nefunguje.“

Charles ještě okamžik svíral křížek v rukách, než ho nechal spadnout zpátky na kůži. Raději však se vrátil na židli, do bezpečné vzdálenosti dvou metrů a frustrovaně si prohrábnul vlasy.

„Takže to není pravda? Kříže a česnek a podobně?“

„Ne,“ štěkla Rosalie. Znělo to uraženě.

„A můžete vycházet na slunce?“

„Teď jsem vaší naučnou encyklopedií? Jistě, že můžu,“ zavrčela poněkud netrpělivě.

„Spíte v rakvi?“

„Jak by to bylo příjemné vám? Uvažujte, nejsem mrtvola.“

„A kůl do srdce?“ odkašlal si s nadějí v hlase.

„Můžete to zkusit, ale pravděpodobně si ublížíte spíš vy sám.“

„A je něco o... no, vždyť vy víte o čem, je něco o nich vůbec pravda?“

„O upírech? Jistě. Jak jsem řekla. Mám žízeň.“

„Napadáte lidi?!?“ vyjeknul vystrašeně a zajel si prsty do vlasů. Tentokrát už to Rose nemohla ignorovat a podvědomě se tomu gestu ušklíbla. Ještě že ten člověk nebude žít už moc dlouho, jinak by byl do roka úplně plešatý.

„Charlesi! Podívejte, už jsem vám řekla, že já ne. Mám ráda klidný život. S lidmi já se kamarádím. A tak jako vy občas jezdíte do lesů na lov, já dělám to samé. Žiji ze zvířat, ačkoliv mi to nedodá takovou sílu...“

„Říkala jste půl litru?“ Pan McCarty ji naléhavě přerušil. „Půl litru na dlouhé měsíce?“

„No ano, ale... Proboha! Nechcete mi nic nabízet, že ne?!“

„Půl litru není moc.“ Jedno prohrábnutí vlasů.

„O něco takového vás nemohu žádat,“ namítla Rosalie rozhodně. Charles se ale oproti tomu tvářil velice odhodlaně. Ještě pár minut oba dva vydrželi v tiché hádce, jenž zahrnovala nabídku krve.

„Děkuju vám,“ zašeptala Rose nakonec, když se Charles posilnil další sklenicí whisky a s takovými argumenty, že tou službou si u ní vykoupí ten strašný zločin, se chystal Rosalie Haleové nabídnout to nejcennější, co měl.

„Kam?“ zeptal se nervózně. Dva.

„Krk je nejlepší, ovšem... co zápěstí?“ navrhla. Přikývnul a nastavil dívce paži.

Rose ji opatrně vzala do dlaní, nevšímajíc si jeho ucuknutí a nervózního bušení srdce a široce se usmála. „Jste velice naivní, že?“ zeptala se ho s hlavou natočenou ke straně a s vnitřním pocitem zadostiučinění.

„Prosím?“ Střelil po ní očima a pokusil se ruku stáhnout, ale držela ho dost pevně. Tři.

„Půl litru, Charlesi, vážně? Co si myslíte, že mám v puse zabudovanou odměrku? Řekněme, že máte v těle šest litrů krve, z čehož bez větších obtíží můžete ztratit necelý litr – vím to, žiji v domě s doktorem. A řekněme, že já osobně nemám zrovna nejvytříbenější sebeovládání,“ odmlčela se, „ono takových šest litrů není moc.“ Její chladnokrevný tichý hlas se zlověstné odrážel od stěn, doprovázený splašeným tlukotem srdce. Oči měl doširoka vytřeštěné a ve tváři výraz čirého strachu.

„Ale no tak, Charlesi…“ usmála se po minutě hrobového ticha a hlasitě se rozesmála. „Vy jste se mě doopravdy bál, že?“ ušklíbla se, zápěstí mu pustila a svou dlaň mu místo toho v uklidňujícím gestu položila na tvář. Palcem párkrát přejela po jeho dvoudenním strništi a zadívala se mu hluboko do očí.

Vystrašeně přikývnul a něco v tom smyslu také třaslavě odpověděl. Čtyři.

Rychlým pohybem, jako by mu chtěla dát facku, trhla a Charlesova hlava se s nepěkným křupnutím natočila vpravo. Jeho tělo ochablo a sesunulo se do křesla.

„Ty zlatavé oči jsou o moc hezčí než ty rudé, víte? Nevzdám se jich jen kvůli vám, Charlesi,“ zašeptala prázdným hlasem, zvedla se a vyrovnaným plouživým krokem odešla z kanceláře.

„Hu!“ vyjeknul chlapec. Rose se zasekla a nechápavě zůstala zírat na vysokého černovlasého mladíka, jež do ní narazil téměř mezi vchodovými dveřmi od domu, kde asi tak před půl minutou spáchala chladnokrevnou vraždu a odcházela odtud s povznesenou náladou. „Pardón, slečno. Moc se omlouvám,“ začal mladík a opatrně začal Rosalii oprašovat černé šaty, na kterých beztak nebylo ani smítko.

„V pořádku,“ odsekla. Byl moc hezký, ten kluk. Dost vysoký a urostlý, ale obličej stále jako dítě.

„Ještě jednou se omlouvám, madam. Byla jste za Charlesem? Je tam?“ zeptal se rozjařeně a ani omylem si nevšimnul okamžiku, kdy Rose zmrznul úsměv na rtech.

„No…“ řekla vyhýbavě. „Byla jsem za ním, ale… spí.“

„Ožrala jeden. Asi ho budu muset jít probrat,“ zasmál se.

„Nemyslím si, zkoušela jsem to.“

„Kdepak, slečno. Na něj nestačí zaklepat, jeho musíte minimálně shodit z postele, aby otevřel oči.“

„Zkoušela jsem to,“ opakovala tvrdě. „Víte…“

„Emmett. Emmett McCarty,“ doplnil ji spěšně.

„McCarty?“ vyhrkla. „Vy jste jeho syn?“

„Ale kdepak,“ mávnul Emmett rukou a zatvářil se znechuceně. „Je to bratr mého otce. Nemají se rádi a já Charlese taky nemusím, ale má pro mě nějakou práci, tak jistě chápete. Ale co já vás tady vůbec otravuju, krasavice, hm,“ mrknul.

„Vidíte, tak nechme Charlese Charlesem a… Co kdybyste mne doprovodil?“  Udělala na něj psí oči a nasadila nevinný úsměv, o kterém předpokládala, že mu nikdo neodolá. No, Emmett nebyl výjimkou.

„Skvěle, kde bydlíte?“

„V té nové restauraci u Dickense na mě čeká bratr, byla bych vděčná, kdybyste mě doprovodil tam.“

„Ale tam se musí kus přes les, že jo?“ Přikývla. „V tom případě bych spáchal trestný čin, kdybych si dovolil vás nechat napospas lesním banditům,“ zabručel pobaveně, načež jí nabídl rámě.

„Banditům?“ zakřenila se a rámě přijala. Jen kdyby věděl...

Nepředpokládám valný úspěch a uvědomuju si, že tohle téma není tím, co by se tady na webu nějak vyžadovalo. Ale jednoduše jsem musela pár stránek věnovat i Rose, která je podle mě až moc odstrkovaná. Každý komentář nebo smajlík mě neskutečně potěší. =)

(již vydaný...)další

Autor: Gemm (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek O život - část první: