Oběť lásky • STMÍVÁNÍ.eu

Mladá studentka Bella přijíždí spolu se svými kamarádkami do slunné Itálie, kde chtějí strávit klidnou dovolenou. Belle se hned první den podaří ve velkém cizím městě zabloudit, ale čirou náhodou se jí ochotně ujímá tajemný Edward Cullen, který jí na první pohled učaruje. Ten jí vzápětí nabízí výlet do nedalekého městečka Volterra, který Bella nadšeně přijímá. Jenže to Bella ještě netuší, že Edward je upír, jehož úkolem je jediné - dovést důvěřivé turisty na smrt. Co když se do toho všeho ale připlete láska? A je opravdu láska silnější než smrt?

12.06.2012 (16:00) • Kim • FanFiction jednodílné • komentováno 77× • zobrazeno 8720×

Che cosa mi metto addosso per quella festa?

Mi scuso per il ritardo mas ono omasta toccata nel traffico.

Non so proprio che regalo comprare.

Perché non usi mail o smalto per le unghie?

Ze všech světových stran k mým uším doléhala italština a po tom mém rodném ani památky. Nechápala jsem samu sebe, proč mě to tak rozčilovalo. Vždyť jsem byla v Itálii, mohlo mě napadnout, že angličtinu tu uslyším jen zřídka. V mém zoufalém případě nikdy. Už dost vleklých minut jsem stála uprostřed nějakého rozlehlého náměstí a dezorientovaně se otáčela z jedné strany na druhou.

Byl opravdu hloupý nápad vydat se sama na vlastní pěst prozkoumat cizí město, kde se člověk jen těžko domluví, ale nebyla to jen moje chyba. Kdyby některá z mých skvělých kamarádek šla se mnou, měla bych mnohem větší šanci se vrátit zpátky do hotelu, ale pro ně byla zajímavější pláž. Nutno podotknout, že za celý den slunce ani jednou nesvítilo, přesto bylo dusno k padnutí.

Automaticky jsem zvedla zrak k obloze. Zoufale jsem si povzdechla, když jsem zaznamenala černé mraky honící se mi nad hlavou. Zamračila jsem se. Naposledy jsem obhlédla blízké okolí, jestli přece jen neuslyším mateřštinu, a pak s povzdechem vytáhla mapu.

Nebylo to poprvé za dnešní den, co jsem ji měla v ruce, ale bylo by úplně poprvé, kdyby se mi povedlo podle ní najít aspoň jednu správnou cestu. Prst jsem přitiskla na místo, na které jsem se nutně potřebovala dostat. Zastávka, kde by mě nabral autobus a odvezl mě tam, kam se toužím dostat už poslední dvě hodiny.

S nosem zabořeným do toho pro mě nesrozumitelného papíru jsem vykročila vpřed. Snažila jsem se přijít na to, jak se jmenuje místo, kde se nacházím. Už už jsem chtěla zvednout hlavu, abych se poohlédla po nějaké ceduli, která by mi trochu pomohla, když do mě někdo vrazil. Mapa společně s mou taškou dopadla na zem a já sama se zapotácela dozadu. Byla to pořádná rána. Bolestivě jsem sykla a chytila se za rameno, která to schytalo nejvíc. Aniž bych se podívala po tom, kdo měl na svědomí to, že mi v pravé paži nepříjemně škubalo, sehnula jsem se pro své věci.

„To nemůžeš dávat pozor, blbečku italskej?“ rozčilovala jsem se polohlasně, když jsem sbírala rozsypané peníze po kamenných dlažebních kostkách. Vztekle jsem zafuněla, když mi to, co jsem pečlivě sesbírala, znovu vypadlo z ruky.

„Promiň.“ Zamrzla jsem uprostřed pohybu. Promiň… Opravdu jsem slyšela dobře? Byla to angličtina. Polila mě vlna štěstí, když mi došlo, že jsem konečně našla někoho, s kým bych mohla vést rozhovor na inteligentní úrovni. Nechala jsem věci věcmi a podívala se směrem, odkud zněl ten krásný mužský hlas. „Jsi v pořádku?“

Nade mnou se skláněl muž s bronzovými vlasy starší jen o pár let než já. Na sobě měl tmavé džíny a černou košili, jejíž první tři knoflíčky byly ledabyle rozepnuté.

„Jo, jsem,“ přikývla jsem a strnule sledovala, jak si cizinec kleká vedle mě na koleno a natahuje se pro vysypaný obsah mé kabelky. Obezřetně jsem analyzovala každý jeho nepatrný pohyb a moc dobře vnímala, jak se mi po tváři rozlívá potěšený úsměv. Sklopila jsem obličej k zemi a byla ráda za své dlouhé vlasy, které právě plnily funkci závěsu.

Mlčky jsme se společně pohybovali po náměstí a zbavovali ho mnou udělaného nepořádku. Já po celou dobu vymýšlela způsob, jak ho poprosit o pomoc, abych ze sebe neudělala hlupačku, co nedokáže dojít na autobus.

„Děkuju,“ usmála jsem se vlídně, když ke mně pak natáhl ruku s mapou spolu s dalšími věcmi. Všechno to znovu málem skončilo na zemi, když se mé prsty náhodou dotkly jeho pokožky, která byla jako led. Šokovaně jsem ucukla a pokoušela se zachovat si klidný výraz. Váhavě jsem si to od něj nakonec přebrala a všechno kromě mapy to schovala na dno tašky, kterou jsem hned následně pro jistotu zapnula. „Omlouvám se, že jsem do vás tak vrazila, ale neviděla jsem vás,“ měla jsem nutkání se mu ospravedlnit.

„Moje chyba,“ řekl klidně neznámý. „Měl jsem dávat větší pozor.“ Sama od sebe jsem se na něj usmála. Líbilo se mi, jak se zachoval. Nejen že mi pomohl, teď se mi ještě sám od sebe omlouval. Chtěla jsem něco říct, ale nic mě nenapadalo. Několikrát jsem naprázdno otevřela pusu, ale hned ji zase zavřela.

Rozpačitě jsem očima přejela okolí, až má pozornost zase skončila na muži přede mnou. Všimla jsem si, jak si mě zaujatě prohlíží a má přitom zvláštně zamyšlený výraz. Nabrala jsem nachovou barvu a rozpačitě pohledem uhnula pryč.

„Potřebuješ pomoct?“ promluvil po značné době muž. Srdce mi radostně poskočilo. Perspektivně jsem na něj koukla a všimla si jeho paže natažené směrem k mapě, kterou jsem mačkala. Musela jsem vypadat jako tupec, co neumí mluvit. „Ztratila ses?“ Mluvil pomalu, možná si myslel, že mu nerozumím. Polkla jsem.

„Je to tak vidět?“ zamumlala jsem zahanbeně. Nedokázala jsem odtrhnout pohled od jeho podivných očí, které byly černější než sama noc. Naskočila mi husí kůže. Jako by mi už jen ta barva sama o sobě našeptávala, že bych se měla hned otočit na patě a zmizet, ale nohy a zbytek těla neposlouchaly. Vždy jsem dělala úplný opak, než mi bylo řečeno, jako teď.

„Trochu,“ zašeptal usměvavě a trochu se ke mně naklonil. „V rukou držíš mapu a mluvíš anglicky…“ Odmlčel se a pátravě mě sjel pohledem od hlavy k patě. Zhluboka se nadechl a pevně stihl čelist. „Jsi turistka.“ V očích mu při posledním slově podivně zajiskřilo.

„Ano.“ Sledovala jsem, jak se mu jeden koutek úst rozradostněně zvedl výš. „Ano, jsem turistka a ano, ztratila jsem se. Jsem tu s kamarádkami na dovolené, ale já nejsem ten typ, co se rozpleskne na písek u vody a zvedne se z něj, až když má odjíždět. Já jsem tu proto, abych něco viděla. Jenže jsem jaksi zapomněla, že zabloudím u nás ve městě, takže… Zbytek jsem nechala vyznít do ztracena, tušila jsem, že asi pochopil, kam tím mířím.

„Pomůžu ti,“ nabídl se mi ochotně ten pohledný chlap. Sebral mi mapu a zadíval se do ní. Měla jsem v ní zakroužkovaná místa, která jsem dychtila navštívit. V modrém, největším kruhu byl pak náš hotel.

„Vážně? Nevypadáš jako místní,“ řekla jsem podezřívavě. Odpovědí mi bylo pobavené uchechtnutí a zakroucení hlavou.

„Možná nevypadám, ale každopádně se tu už nějaký rok potuluju, tudíž vím, kam máš namířeno.“ Ukazováčkem zaklepal na modré značení a zvědavě po mně mrknul. Měla jsem chuť mu skočit kolem krku.

„Tak to víš, který autobus mě tam doveze.“ Negativně zatřepal hlavou. Všechna radost byla tatam. „Ale říkal jsi, že –“

„Říkal jsem, že vím, kde to je,“ upozornil mě, když mi vrátil zpátky ten kus papíru. „Žádný autobus, vezmu tě tam sám.“ Zarazila jsem se uprostřed pohybu a užasle na něj koukla. Srdce se mi rozbušilo na poplach, když jsem si představila, že bych s ním měla sedět v jednou autě, předpokládám. „Na parkovišti za rohem mám auto, svezu tě… pokud tedy budeš chtít.“

„Chci,“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si to stačila pořádně rozmyslet. „Teda ne, nechci,“ změnila jsem zase názor. Muž s černýma očima mě s pozvednutým obočím trpělivě pozoroval. Zoufale jsem si povzdechla a svěsila ramena. „Nerada bych tě nějak zdržovala. Mně vážně bude stačit, když mi poradíš, kudy se dostanu na autobus… No, možná bys mi ještě mohl říct, do kterého bych měla nastoupit, víš, jen tak pro jistotu, pak už tě nebudu obtěžovat, slibuju.“

„Ale ty mě nezdržuješ a už vůbec mě neobtěžuješ,“ poznamenal a přistoupil o krok blíž. „Podívej, za chvíli bude tma a ty se snad nechceš táhnout půl hodiny autobusem, když autem tam můžeš být za deset minut, že ne?“ Významně se mi podíval do očí. „Nebo se snad bojíš, že bych ti něco udělal?“

„Nebojím se,“ vystrčila jsem bradu a založila si ruce na prsou. Trochu jsem si sama sobě lhala do kapsy. Přece jen jsem ho znala dohromady asi deset minut a kdoví, co byl zač, ale všechny obavy se vypařily hned, co se na mě usmál.

„Takže?“

„Takže pojedu,“ svolila jsem přece jen. Měl pravdu, za tu krátkou chvíli se docela dost se šeřilo a představa, že bych pak měla ještě jít od zastávky k hotelu potmě, se mi ani za mák nelíbila.

Můj dnešní zachránce se rozzářil a už mi bral mikinu a tašku. Všechno si to přehodil do pravé ruky a levou mi zlehka položil na záda. Hlavou pohodila doprava, kam jsme se společně rozešli.

„Děláš to často?“ nevydržela jsem to a zeptala se. Měla jsem dojem, že nejsem první holka, kterou takhle zachránil. Tušila jsem, že řeč, kterou se mnou vedl, měl už dokonale procvičenou.

„Jen když potkám ztracenou Američanku,“ oznámil s cukajícími koutky a trochu mě popostrčil dopředu, abych si to snad ještě nerozmyslela.

„Jsem Bella,“ řekla jsem jen tak mimochodem. Představila jsem se hlavně proto, že jsem doufala, že se mi taky představí. Chtěla jsem znát jeho jméno, a co záleželo na tom, že se po dnešku už nikdy neuvidíme…

„Edward.“

***

Byl sotva druhý den našeho příjezdu do Itálie a já už byla do této země bezhlavě zamilovaná. Milovala jsem tu nádhernou přírodu, ať už šlo o zelené kopce nebo o azurové moře, milovala jsem ty staré domečky, které přibližovaly historii celé Itálie, milovala jsem italskou kuchyni a především zmrzlinu.

A protože jsem všechno tak milovala, povedlo se mi přemluvit kamarádky, aby šly se mnou do města. Neprošly jsme ale ani polovinu z toho, co jsem měla naplánováno a už si Jessica vyfňukala přestávku. Zatímco ona si mnula bolavé nohy, za což mohly její podpatky, na které jsem jí ráno upozorňovala, já s Angelou jsme řešily, kudy se dostaneme tam a tam.

„Bells, není támhle ten chlap, ten co tě přivezl?“ nadhodila zvědavě Angela a prstem ukázala k nedaleké kašně. Nevšímala jsem si Jess, která loktem tvrdě dloubla Ang do žeber, a prudce jsem vyskočila na nohy. Odhodila jsem mapu někam za sebe a očima zkoumala místo, na které jsem byla upozorněna.

Opravdu to byl on. Jen černou košili tentokrát vyměnil za světle modrou. Rázem jsem si začala upravovat vlasy a šaty, pak jsem vykročila za ním. Slyšela jsem, že na mě Jessica volá, ať neblbnu a nikam nechodím, ale můj mozek chtěl něco jiného. Neřešila jsem, že tam není sám a že je možná uprostřed důležitého rozhovoru s dvěma muži, musela jsem ho aspoň pozdravit. Tomu nutkání se nedalo poroučet. Pouhých pár kroků od něj jsem zastavila a zaposlouchala se. Mluvil italsky. Po tváři mi přeběhl rozčarovaný úsměv, bylo to tak… přitažlivé.

„Ahoj,“ špitla jsem a prstem mu opatrně zaklepala na rameno. Hned jsem zase ruku stáhla zpátky a strčila ji za záda. Všimla jsem si, jak Edward ztuhl, poté se zdlouhavě začal otáčet čelem ke mně. Sval v hrudníku mi udělal kotrmelec, když se na mě zaměřily černé zorničky.

„Bello?“ Žádná radost. Z jeho hlasu bylo patrné, že s mou přítomností není moc spokojen. „Co-co tady děláš?“ Nervózně se podrbal zezadu na krku a šlehnul pochybným pohledem po těch dvou za ním.

„Taky tě ráda vidím, Edwarde,“ zabručela jsem ironicky.

„Rád tě vidím, Bello,“ pousmál se na mě. „Počkáš chvilku?“ poprosil mě a po mém přikývnutí odběhl k těm neznámým chlápkům, kterým krátce něco sdělil, přičemž ukázal na mě, a zase se vrátil za mnou. „Co tady děláš?“ nasadil opět vážný tón a kontrolně zrakem přejel po okolí, jako by se ujišťoval, jestli je bezpečné se mnou mluvit. Zvídavě jsem zvedla jedno obočí, když mě Edward vzal kolem ramen a odvedl trochu stranou.

„Kulturně se vzdělávám,“ oznámila jsem pyšně a rozhodila rukama do strany. Edward mě pobaveně s rukama založenýma na prsou sledoval.

„Zase pokoušíš štěstí?“ narážel na tu včerejší nešťastnou nehodu. Napadla mě trapná myšlenka, že bych si znovu mohla zahrát na ztracenou turistku, přece jen on o mých kamarádkách nevěděl, ale zavrhla jsem to dřív, než jsem stihla otevřít pusu. Pochybovala jsem, že by se mě dneska ujal stejně jako včera. Ohlédla jsem se přes rameno a zjistila, že ti muži na něj nejspíš čekají.

„Ne, už ne,“ řekla jsem s povzdechem. „Mám pocit, že by se mě dnes nikdo neujal.“ Spiklenecky jsem na něj mrkla. Přistihla jsem sama sebe, jak ho v myšlenkách prosím, aby řekl, že má čas. Tolik jsem toužila ho víc poznat, strávit s ním nějaký čas. Holkám by určitě nevadilo, kdybych je poslala zpátky do hotelu k bazénu.

„Promiň,“ zamumlal Edward, „ale už něco mám.“ Neuniklo mi, jak se u toho tvářil, když to říkal. Ústa měl semknuté do úzké linky, čelist pevně napnutou a ruce zaťaté do pěstí. Jako by mu bylo proti srsti, že musí to něco dělat. Nenápadně jsem si prohlédla ty dva Italy a pak i Edwarda. Hledala jsem sebemenší náznak nějaké spojitosti mezi nimi. Vypadali skoro stejně zmateně jako já včera… Turisti?

„Jasně, však se nic neděje,“ musela jsem se držet, abych nedala znát, jak mě to mrzelo. Nuceně jsem se usmála. „Tak já už půjdu.“

„Ale co třeba zítra?“ vyhrkl nečekaně. Předstírala jsem, že mě jeho nabídka vůbec nevyvedla z rovnováhy. Dobrou chvilku jsem bez mluvení hleděla do jeho obličeje. Chtěla jsem ho trochu potrápit. „Ale pokud už máš něco ji-“

„Nemám,“ vyjekla jsem zděšením, že by to mohl ještě vzít zpátky, „nic jiného nemám.“ Nervózně jsem se zasmála a doufala, že si nevšiml mé dychtivosti. Podle jeho zářivého úsměvu - všiml. Zahanbeně jsem se zadívala na své vykukující prsty u nohou.

„To je dobře, rád bych tě někam vzal,“ řekl tajemně a rty se mu zkřivily do nevyzpytatelného úšklebku. Napjatě jsem čekala, jestli mi prozradí kam. Byla jsem zvědavostí bez sebe. Už teď jsem věděla, že ať řekne jakékoliv místo na světě, pojedu. Edward se ještě jednou obezřetně rozhlédl po okolí a pak něco vytáhl ze zadní kapsy u kalhot. „Do Volterry.“

Před obličejem mi zamával malým bločkem, který jsem moc dobře poznávala. Byl můj. Musel mi včera vypadnout z kabelky. Překvapeně jsem se na něj podívala a váhavě si ho vzala k sobě.

„Našel jsem ho u sebe v autě,“ odpověděl na mou nevyřčenou otázku. „Tak co na to říkáš, pojedeš?“ Bradou kývl k bloku, na jehož první stránce stálo červeným písmem napsané jméno toho malého města. Všimla jsem si, jak netrpělivě každou chvíli přešlapoval z jedné nohy na druhou. Pousmála jsem se a zastrčila si poznámky do tašky.

„Jasně, že pojedu,“ poskočila jsem natěšeně. „Zítra?“ ujišťovala jsem se raději, abych zase něco nepopletla, jak bylo mým zvykem.

„Zítra.“ Sotva jsem ho slyšela. Povzdychl si. „Už zítra,“ pronesl o něco hlasitěji, přesto ale nevypadal nijak šťastně. Jako by mi snad mohl vidět do hlavy, objevil se mu na tváři malý náznak úsměvu. „Vyzvednu tě v hotelu kolem desáté a klidně s námi mohou jet i tvé kamarádky.“ Zrakem jsem mechanicky našla Angelu s Jessicou, které si něco šuškaly do ucha a přitom pokukovaly po nás.

„To asi není dobrý nápad,“ mlaskla jsem nesouhlasně. Nejen že by ani jedna nepřijala, ale já chtěla být s Edwardem sama. Byla jsem sobec. Zaměřila jsem se zase na Edwarda, který v ledabylém gestu pokrčil rameny. Zrakem jsem loupla na náramkové hodiny.

„Budu muset jít,“ ozvali jsme se oba najednou. Zachichotala jsem se nad naší synchronizací. „Tak… Tak ahoj,“ pokračovala jsem pak já. Mávla jsem mu na rozloučenou a s přitroublým výrazem se vydala za děvčaty.

„A… Bello?“ Prudce jsem se po něm ohlídla, až mi nepříjemně luplo za krkem. Dlouho se mi nestalo, abych se zmrzačila kvůli chlapovi, kterého znám jeden den. Vlastně tohle bylo úplně poprvé, co jsem z někoho tak bláznila. Nechtěla jsem si to připustit, ale bylo to tak. „Zítra.“

Rozesmála jsem se. „Zítra.“

***

„Doufám, že se nezlobíš, že jsem na poslední chvíli změnil cíl našeho výletu,“ omlouval se už po několikáté za posledních pět minut Edward, když jsme se bok po boku procházeli útulnými uličkami Florencie.

„Ne, ne a ještě jednou ne,“ pochechtávala jsem se. „Nevadí mi, že jsme nejeli do Volterry.“ Zabrzdila jsem a opřela se zády o chladnou omítku jednoho z kamenných domků. „Byla bych nadšená, i kdybychom se procházeli pouze kolem hotelu. Nebýt tebe, Edwarde, tak bych teď tvrdla v nějakém obchodě s oblečením a umírala nudou. Jessica si umínila, že když jsem jí já včera donutila projít půlku města, tak jí dnes dlužím společnost při nakupování. Měl jsi vidět, jak se holka tvářila, když jsem jí ráno oznámila, že ji v tom budu muset nechat samotnou, protože jsem domluvená s tebou.“ Zasmála jsem se, když jsem si znovu vybavila, jak se málem zadusila kávou, když jsem vyslovilo Edwardovo jméno. „Zajímalo by mě, kdo jí bude tahat tu kupu tašek,“ pošklebovala jsem se. Edward celou dobu stál mlčky kus ode mě a zrakem hypnotizoval zem pod svýma nohama. „A co ty? Co tak děláš přes den, když nepomáháš ztraceným turistům?“ ptala jsem se a podél chladné zdi se přibližovala blíž k němu.

„Sobota,“ vybafl náhle. Lekla jsem se a zůstala přimraženě stát na místě. Zamyslela jsem se, jestli jsem náhodou něco nepřeslechla, ale pokud jsem si dobře všimla, tak Edward za dobu mého povídání o Jessice jen mlčel.

„Co je v sobotu?“ Zmateně jsem se podrbala na nose.

„Volterra. Slíbil jsem, že tě tam vezmu a rád bych to dodržel.“ Jeho hlas zněl jinak, jako by to říkal jen z donucení. Ani do očí se mi nedokázal dívat dlouho.

„Dobře, ale pokud nechceš, tak –“

„Ne, tak to není,“ vyhrkl zoufale, „ já… já jen… ne, já…,“ zadrhával se za každým slovem, až přestal mluvit úplně. Přistoupila jsem blíž k němu a položila mu směle ruku na rameno. Byl to jen krátký okamžik, kdy zavřel oči a jeho rty se zvedly do mírného úsměvu. Ale když se jeho víčka oddělila od sebe, znovu jeho tvář posmutněla. „Rád bych ti ještě ukázal pár míst, než pojedeme do Volterry.“

„To nejlepší na konec, říkáš?“ usmála jsem se.

***

Dny mého pobytu v Itálii ubíhaly a já většinu z nich trávila s Edwardem. Cítila jsem se trochu provinile, že Angelu s Jessicou tak zanedbávám, přece jen jsem přijela s nimi, ale bylo to silnější než já. Kdykoliv jsem spatřila černé Volvo zaparkované před hotelem, rozklepala se mi kolena nedočkavostí. Kdykoliv se na mě podívaly panenky připomínající noční oblohu, srdce s radostí vypovídalo službu. Kdykoliv z jeho úst zaznělo mé jméno, doslova jsem umírala.

V noci to zase nabíralo jiný směr. Ačkoliv mi sny zpříjemňovala Edwardova tvář, po probuzení mi vůbec nebylo do smíchu. Ač jsem chtěla nebo ne, můj odjezd byl nevyhnutelný. Nechtěla jsem odjet… Nechtěla jsem opustit Edwarda. Přestala jsem si konečně lhát a přiznala si to. Zamilovala jsem se. Kdyby mi někdo ještě před pár dny řekl, že se na první pohled zamiluju, vysmála bych se mu do obličeje, proto jsem byla teď víc než vykolejená, že se to opravdu stalo.

Jak na tom byl Edward s city ke mně, jsem nevěděla jistě. Kromě něžných pohledů a letmých spalujících dotyků, které se postupně stupňovaly, se nic velkého neudálo. Několikrát jsem se přemlouvala, abych to byla já, kdo udělá další a zásadní krok, ale nestalo se. Tolik jsem se bála odmítnutí, že jsem se raději spokojila s tím, co jsem měla.

Nezbývalo mi nic jiného, než doufat a čekat…

„Mám něco na puse?“ Už jsem nedokázala přehlížet to, jak mi Edward několik dlouhých minut uhrančivě hledí na ústa. Znervózňovalo mě to. Odložila jsem kelímek s třešňovou tříští vedle sebe na lavičku a pochybovačně si prsty přejela po zmrzlých rtech.

„Nic tam nemáš,“ zastavil mě Edward, když jsem se zvedala do stoje, abych si prohlédla ošacení, jestli mi něco neukáplo na šaty. To by mi ještě chybělo. Než jsem to ale stihla udělat, chytil mě za zápěstí a stáhl zase zpátky k sobě. Polkla jsem a každou buňkou si užívala ten dotek na své paži. „Omlouvám se, jen jsem se zamyslel.“ Uběhla podstatně dlouhá chvíle, než Edward dal ruku pryč.

„To moje žvanění tě musí asi hodně nudit, co?“ zavtipkovala jsem a drcla do něj loktem.

„Ne,“ zamračil se Edward. Natočil se čelem ke mně a trochu víc se přisunul. Přestala jsem dýchat a soustředila se na jeho koleno, které se lehce dotklo mého. Připravovala jsem se na chvíli, kdy mi srdce vyskočí z hrudi. „Nic z toho, co říkáš, mě nenudí. Jen…“ mezi obočím se mu utvořila hluboká vráska, „jak jsi mluvila o své rodině, vzpomněl jsem si na mé sourozence a rodiče.“ Při zmínce o rodině se Edwardova tvář na vteřinu rozjasnila. Přesto ale bylo nepřehlédnutelné, že je něco špatně.

„Nejsou tu s tebou?“ Čapla jsem možnost dozvědět se o něm něco nového. Zavrtěl hlavou. „Proč tu vůbec jsi, Edwarde? Proč nejsi s nimi?“

Povzdechl si. Zaklonil hlavu dozadu a zadíval se na šedivé mraky, které pluly nad námi. „Jsem tu už…“ Zarazil se a střelil po mně nedůvěřivým pohledem, „dlouho a nějaký čas tu ještě zůstat musím,“ pokračoval, když se znovu zaměřil na oblohu. Už jsem se nadechovala, abych vyslovila to otravné slůvko na P, ale Edward mě předběhl. „Neptej se, nemůžu ti to říct. Nepochopila bys to.“ Jestli si myslel, že tímhle naše debata končí, tak se zmýlil. Byla jsem rozhodnutá z něho dostat co nejvíc.

„Nechápu to, Edwarde. Ty… ty tu jsi snad nedobrovolně?“ Nešlo mi do hlavy, co to všechno znamená? Proč by ho někdo nutil, aby tu byl? Byla jsem zcela zmatená. Nic mi nedávalo smysl. „Edwarde, proč –“

„Pomůže to mé rodině,“ řekl naštvaně. Pěstí se uhodil do stehna a pak se se zoufalým povzdechem obrátil na mě. „Bello, prosím, zapomeň na všechno, co jsem ti teď řekl. Nechci, abys o tom přemýšlela. Nikdy ti nebudu moct říct, co přesně tu dělám. Nelíbilo by se ti to. Nenávidím se za to, ale není jiné řešení.“

Koukala jsem na něj jako naprostý blbec. Nerozuměla jsem ani slovu, skoro mi přišlo, jako by Edward celou dobu mluvil italsky. Prala jsem se sama se sebou, abych držela jazyk za zuby a dál nevyzvídala. Edward mě o to poprosil, tak jsem jen mlčky seděla a nepřítomně koukala na štěrkovou cestu. Ačkoliv toho moc neprozradil, srdce mi uhánělo jako splašené. V myšlenkách mi běhaly různé scénáře, ve kterých hlavní roli hrál Edward a jeho důvod pobytu tady v Itálii. Byly to úplné blbost. Raději jsem zaklepala hlavou, abych je vyhnala pryč.

„Možná bych měl jít.“ Edwardův ponurý hlas mi obrátil žaludek na ruby. Trhla jsem sebou a vrhla po něm vyděšený pohled. Nešťastně jsem sledovala, jak se neochotně zvedá na nohy a rozhlíží se po celém parku.

„Nechoď,“ zašeptala jsem beznadějně. Odkašlala jsem si, abych zklidnila svůj hlas, který nabíral plačtivý podtón. Zdlouhavě jsem vydechla a zvedla se. „Zůstaň tu se mnou, prosím,“ pípla jsem s očima zabodnutýma do Edwardova obličeje. Krok po kroku jsem zmenšovala vzdálenost mezi námi, dokud jsem neměla možnost natáhnout prsty a chytit Edwarda za ruku. Celá jsem se třásla, když jsem to dělala. „Neodcházej, jsi tu teprve chvíli.“ Potěšeně jsem vzdychla, když se naše prsty propletly a Edward se na mě zjihle usmál. „Taky jsi mi slíbil ještě jednu tříšť a zmrzlinu,“ zakřenila jsem se na něj a on mi to s radostí vrátil.

Edward se podíval za mě na lavičku, kde byl položený s poloviny plný kelímek. Rychle jsem se po něm natáhla, strčila si brčko do pusy a snažila se ho v co nejkratší době vyprázdnit. K mým uším dolehla rajská hudba v podobě jeho zvonivého smíchu. Napjatě jsem čekala, jestli tedy zůstává.

„Třešně a čokoláda?“ optal se, když z opěradla zvedal můj svetr a já věděla, že mám vyhráno. Zuřivě jsem přikývla. Někomu trvá roky, než se naučí, co má ten druhý rád, Edwardovi k tomu stačilo pouhých pět dní. Za to jsem ho milovala ještě víc.

Ani na okamžik mě nepustil, když jsme se rozešli směrem k nejbližší cukrárně. Kráčeli jsme bez mluvení, ale i tak mezi námi nevládlo žádné tíživé ticho. Naopak jsem se cítila víc než příjemně. Mohla jsem nerušeně přemýšlet o Edwardovi, a když jsem se po jmenovaném podívala, taky vypadal, že má o čem přemýšlet. Zašilhala jsem k našim spojeným rukám a div jsem si neroztrhla pusu, jak jsem se poblble usmívala. Taky jsem se musela krotit v projevech své radosti. Nechybělo mnoho a málem bych si hopsala a prozpěvovala.

„Máš sourozence, Bello?“ prolomil ticho Edward otázkou, která mě donutila zabrzdit. Nic netušil. Edward nemohl vědět, co mi tím způsobí, ale už bylo pozdě. Nechala jsem ruku vyklouznout z jeho sevření a přitiskla si ji na hrudník, který se prudce zvedal ve snaze dostat do plic nějaký vzduch. Původně jsem doufala, že se téhle otázce úspěšně vyhnu nebo v horším případě zalžu, ale stále to bolelo a nemohla jsem to jen tak přejít. „Bells?“ dělal si starosti Edward, když viděl, jak na tom jsem. Opatrně mě chytil za ramena a očima těkal po mé zkřivené tváři.

„Mě-měla jsem,“ vykoktala jsem ze sebe. Sklopila jsem pohled na zem, abych zabránila Edwardovi zahlédnout slzu, která přetekla po okraj a brázdila si cestičku po mé tváři. „Christina byla moje starší sestra. Jsou to tři roky, co umřela na leukémii.“ Semkla jsem víčka k sobě a okamžitě uviděla usměvavou tvář mé milované sestry. Popotáhla jsem. Tři roky… Tři roky, co mě opustila a mně to přišlo, jako by se to stalo před pouhými pěti minutami. Znovu se mi v srdci otevřela hluboká rána, kterou ani v tuto chvíli nedokázaly zacelit Edwardovy paže, jež se kolem mě ovinuly.

Obličej jsem mu zabořila do košile. Myslela jsem si, že to nejhorší období jsem měla za sebou, ale teď jsem se přesvědčila, že to nebyla ani trochu pravda. Znovu jsem prožívala, kdy v jednom okamžiku její modré oči koukaly na mě a v druhém se zavřely navždy. Pevně jsem se držela Edwarda, bála jsem se, že i on by mi mohl zmizet. Místo ale odcházení mě objal silněji a dovedl na kamennou lavičku. Než jsem se nadála, seděla jsem mu na klíně a měla jeho prsty ve vlasech.

„Mrzí mě to, holčičko. Odpusť,“ zašeptal mi provinile do ucha, „neměl jsem s tím začínat.“

„Ne,“ zahuhlala jsem. Zhluboka jsem se nadechla a podívala se Edwardovi do očí, které byly nezvykle blízko. Celý jeho obličej byl jen několik centimetrů od mého. Zničehonic jsem zčervenala a odtáhla se. „Nic se nestalo, jen… jen mi hodně chybí. Nezvládla jsem to, omlouvám se.“ Chystala jsem si otřít mokré tváře, když mě Edward předběhl. Jednou rukou mi jemně stíral jednu slanou cestičku po druhé a tou druhou si mě pod koleny přidržoval u sebe. Ta starostlivost o mou osobu mi způsobovala příjemné schvění kolem žaludku.

„Bells, byla to tvá sestra, chápu to,“ usmál se na mě s neskrývanou lítostí. A o to jsem právě nestála. Ani Christina by to tak nechtěla. Už když ležela v nemocnici, vyhazovala každého, kdo prokázal sebemenší lítost nad její nemocí. Ti, kteří se před ní rozbrečeli, posílala ven. Taky bych teď musela odejít na chodbu.

Z tašky jsem si vyndala kapesník a uvolnila si nos. „Taky jsem chtěla umřít,“ přiznala jsem zahanbeně. Ani jsem se neodvažovala kouknout na Edwarda. „Byla jsem na dně, neuměla jsem si představit, že bych bez ní mohla žít dál. Několikrát jsem rozmýšlela, jak to udělat, abych mohla být s ní. Ale nešlo to. Tolik jsem se smrti bála.“ Pohled se mi znovu rozmazával. Chtěla jsem se zvednout, ale Edward mi to nedovolil. Zvědavě jsem se na něj před slzy v očích zahleděla. Ten útrpný výraz jeho obličeje mě překvapil.

„Chtěla jsi dobrovolně umřít,“ hlesl nevěřícně a celý se napjal. Nicotně jsem kývla na souhlas. Hřbetem jsem zachytila slanou kapku, než stihla vyklouznout ven a slíbila si, že to bude poslední.

„Chtěla…“ potvrdila jsem šeptem a postavila se na vlastní nohy. Poodešla jsem o kus dál k udržovanému záhonu plného lilií. Neohlížela jsem se za sebe, neboť mi chyběla odvaha na něj pohlédnout. Moc dobře jsem na sobě cítila jeho zkoumavý pohled. „V tu dobu jsem nepomyslela na rodiče. Zavírala jsem se u sebe a odmítala s kýmkoliv mluvit. Utápěla se v smutku, který později přerostl ve vztek. Zlobila jsem se na Christie, že mě tu nechala samotnou. Byla to moje nejlepší kamarádka, všechno jsme dělaly spolu a najednou tady nebyla. Najednou jsem neměla nikoho, komu bych svěřovala svoje tajemství, komu bych se vybrečela na rameni. Dlouho mi trvalo, než jsem si uvědomila, že jsou tu pro mě máma s tátou a i já bych tu správně měla být pro ně. Když jsem překonala to nejhorší období, nastoupila jsem na medicínu.“

Pousmála jsem se při vzpomínce na své životní rozhodnutí. Byla a jsem na sebe pyšná. Stále si stojím za tím, že je to to nejsprávnější, co jsem za svůj dosavadní život udělala. Pořádně jsem se nadechla a kousek po kousku se otáčela čelem k Edwardovi. Toho jsem přistihla na půli cesty za mnou. V jeho obličeji jsem nedokázala rozpoznat jediný náznak nějaké emoce, nemohla jsem tak určit, co si o mně právě myslí. Raději jsem se obrátila zpátky ke květinám.

„Chtěla bych být lékařkou.“ Tolik jsem si přála, aby mi můj sen vyšel. „Sestřina smrt mě donutila se zamyslet a ujasnit si, co bych chtěla dál v životě dělat… A pomáhat nemocným lidem mi přišlo jako dobrý nápad. Ráda bych svou prací zmenšila počet osob, které by snad měli někdy prožít to, co já. Nikomu nepřeju, aby si tím prošel.“ Vzdychla jsem si. „Vím, že mě čeká ještě dlouhá a tvrdá cesta, ale já to dokážu.“ Udělala jsem krok dozadu a narazila do něčeho tvrdého.

Tep mi okamžitě vyletěl do nebeských výšek. Ani jsem nezaznamenala, kdy se postavil za mě. To až teď jsem si uvědomovala jeho chladný dech na odhalených zádech a mé tělo na to zareagovalo husí kůží. Nedokázala jsem se soustředit na nic jiného, než na jeho blízkost. Zachvěla jsem se při představě, že nás dělí centimetry a vůbec nebrala na vědomí skutečnost, že to není tak dlouho, co jsem mu seděla na klíně. Teď to bylo zcela jiné. Než jsem si stačila promyslet, co dělat dál, Edward lapil mou pravou ruku a pomalu mě donutil se k němu natočit. Strnule jsem mu zírala na krk a až jeho prsty pod mou bradou mě přinutily oči přesunout výš. Nikdy mi černá nepřišla tak nádherná barva jako v tuto chvíli.

„Nedokážu to.“ Jeho rty se od sebe sotva oddělily. Byla jsem jím tak omámená, že jsem nad jeho slovy nedokázala dlouze přemýšlet. Místo toho jsem se soustředila na to, abych aspoň částečně zklidnila moje podlamující se kolena. „Nemůžu to udělat. Jsi tak nevinná, čistá. Celý život máš ještě před sebou.“ Na vteřinu mi byl odepřen pohled do těch tmavých studnic, když Edward zavřel oči. Jeho nakrčené čelo prozrazovalo, že nad něčím usilovně přemýšlí. Než jsem si stihla uvědomit, co dělám, prsty jsem se dotýkala malých vrásek. „Nemůžu to udělat. Nejde to.“ Nedýchala jsem. „Tvá sestra by na tebe byla pyšná,“ promluvil zastřeným hlasem a hřbetem ruky mi přejel po tváři.

Blaženě jsem vzdychla a zavřela oči. Přála jsem si, abych mohla zastavit čas… Nelíbilo se mi, když jeho ruka zmizela. Tolik jsem se po ní chtěla natáhnout a vrátit jí tam, kde byla před chvílí. Potřebovala jsem jeho dotek. Edward se natáhl za mě a ulomil tmavě červený květ lilie. Prsty přejel po okvětních lístkách a se zjihlým pohledem se pak podíval po mně. Opatrně mi zastrčil vlasy za pravé ucho, kam vzápětí umístil lilii. Pozorovala jsem jeho soustředěný výraz, když mi ji tam umisťoval a neubránila se úsměvu. Edward poté ustoupil a pečlivě si mě prohlédl. Nemluvil, jen mi se zrakem plným něhy bloumal po obličeji, který byl v jednom ohni.

„Chtěla bych být kytkou,“ vydechla jsem nepřítomně a sáhla na květinu za svým uchem. Znovu jsem si přehrávala, jak se jí Edward dotýkal a právě tomu jsem přikládala význam svých bláznivých slov. Vytáhla jsem ji a přivoněla si. Bylo zvláštní, jak jsem místo květinové vůně cítila jinou, tolik podobné té Edwardově. Zpod řas jsem se zahleděla na Edwarda, jenž neustále mlčel. Srdce mi poskočilo, když se zase přiblížil.

„Já motýl,“ řekl vážně a rukou zajel do mých vlasů. Motýl. Na ukazováčku mu seděl velký motýl, jehož barva křídel ladila s barvou Edwardových duhovek. Automaticky jsem si položila květ do dlaní a natáhla je k němu. Souhlasně se usmál a co nejopatrněji, aby motýl neuletěl, ho tam posadil. Fascinovaně jsem na to hleděla. Jakoby patřili k sobě. Nenápadně jsem mrkla po Edwardovi, ten si všiml mého drobnohledu.

„Bello?“ Edward vzal lilii i s motýlem a odložil je na vedle rostoucí keřík. Spustila jsem ruce podél těla a vyčkávala, co má Edward na srdci. Když jsem nezahlédla žádný náznak úsměvu ani ničeho podobného, co by mě upokojila, začala jsem se obávat. Rychle jsem vymýšlela, co bych řekla, abych ho nepustila ke slovu, ale to už stál přede mnou. „Teď něco udělám.“ Za každým slovem udělal krátkou pauzu. Rozčilovalo mě to. „Kdyby se ti to nelíbilo, zastav mě.“

Dech se mi zrychlil a dlaně zpotily, když se Edward začal sklánět. Počáteční panika ale hned opadla a dostavila se nedočkavost. Špičkou jazyka jsem si navlhčila rty a zavřela oči.

Zpočátku to bylo jen nevinné oťukávání. Oba dva jsme zkoušeli, co si můžeme dovolit. Později se ale polibek prohloubil a přišla na řadu vášeň. Objala jsem Edwarda kolem krku a tiskla se k němu, jak nejvíc to šlo. Toužila jsem se stát jeho nedílnou součástí. Ani on na tom nebyl jinak. Cítila jsem jeho prsty ve svých vlasech, které dále putovaly po mé tváři a krku. Pokaždé jsem na to zareagovala hlasitým zavzdycháním.

Nevěděla jsem, jak dlouhá doba uběhla, ale uvědomovala jsem si, že brzy, velice brzy budu potřebovat notnou dávku kyslíku. A přestože jsem to věděla, neměla jsem se k tomu, abych náš polibek ukončila. Ani Edward nevypadal, že by měl v plánu se přestat věnovat mému jazyku, který statečně prozkoumával jeho ústa.

„Konečně,“ zašeptala jsem udýchaně, když jsem do plic dostala nějaký vzduch. Opřela jsem se čelem o to Edwardovo a nechala se pohlcovat jeho temným pohledem, ve kterém právě převládala láska a oddanost. Na tváři se mi usadil nadšený úsměv, který se každou chvíli zvětšoval a zvětšoval. Byla jsem nejšťastnější člověk v celé Itálii. Edward mě pak ještě zlehka políbil na rty a společně ruku v ruce jsme se vydali pro slíbenou zmrzlinu.

Po zbytek dne jsem si připadala jako v nebi. Jeden od druhého jsme se nehnuli ani na krok, a jestli ano, tak jen v těch nejnutnějších chvílích. Byla jsem jako ve snu, stále jsem nemohla pochopit, že se to opravdu stalo. Ale kdykoliv se Edwardovy chladné rty otřely o ty mé či se jen zabloudily do mých vlasů, mým tělem jakoby projel elektrický výboj, který jasně dávalo najevo, že je to krásná skutečnost. Slovy se ani nedalo popsat, co všechno jsem uvnitř cítila. Věřila jsem ale v to, že má ústa dožadující se minutu co minutu Edwardovy pozornosti, to dokázala říct za mě.

Loučení před hotelem bylo dlouhé. Polibek následoval polibek, pohlazení následovalo pohlazení, skoro jako bychom se neměli vidět roky. Edwarda jsem se držela jako klíště a nechtěla ho nechat jít. Co na tom, že jsme se spolu měli strávit i zítřejší den ve Volteře…

Do pokoje jsem pak doklopýtala celá omráčená. Myslela jsem si, že kromě srdce bijícího v rytmu Edwardova jména, jsem vypadala úplně normálně, ale zvídavé pohledy Jess a Angely mě vyvedly z omylu. A když Jessica otevřela pusu a spustila salvu otázek, přestala jsem vnímat úplně. Spát jsem šla podstatně brzy. Doufala jsem, že rychle usnu a zítřek bude brzy, jenže mi můj chytře vypadající plán nevyšel. Naopak jsem nemohla vůbec usnout, neustále jsem se v posteli převalovala ze strany na stranu nebo jen bezcílně zírala do stropu. Zdálo se, že tohle bude nejdelší noc v mém životě. Kdykoliv jsem se podívala po hodinách, měla jsem pocit, jako by se snad veškerý čas zastavil nebo se vlekl nehorázně pomalu. Hodina minula hodinu a já stále byla čilá. Za začátku jsem to dávala za vinu měsíci v úplňku, který nám svítil do pokoje, pak jsem to ale změnila na Edwarda. To na něj jsem pořád myslela a nemohla ho dostat ze své hlavy. Jen co jsem zavřela oči, viděla jsem jeho bezchybný obličej, jeho černé zorničky a sladká ústa. S těmito představami jsem vydržela až do půlnoci, kdy jsem se smířila s tím, že dnes asi neusnu.

S povzdechem jsem vstala z postele a po špičkách jsem došla k balkonovým dveřím. Opatrně, abych neprobudila holky, jsem je otevřela a vyšla ven. Venku bylo příjemné teplo. Opřela jsem se o zábradlí a zadívala se do dálky na poklidné moře. Zavřela jsem oči a užívala si ten lehký vánek, který mi čechral vlasy. Z rozjímání mě vyrušil zvuk pod balkónem. Vylekaně jsem uskočila dozadu a nakoukla dolů.

„Edwarde?“ Nebyla jsem si stoprocentně jistá, jestli je to on. Možná se mi to jen zdálo, ale čím déle jsem na postavu postávající dole zírala, tím víc jsem ho poznávala.

„Jsem to já,“ zaznělo hlasem, který měl na svědomí zrychlení mého tepu. Nedočkavě jsem se přitiskla víc k zábradlí a předklonila se tak, že jsem div nepřepadla. Ta vzdálenost mezi námi mě ubíjela. Chtěla jsem ho obejmout, políbit, cítit jeho vůni…

„Co tu děláš tak pozdě?“ nechápala jsem stále. Kontrolně jsem se ohlédla přes rameno, jestli se některá z mých kamarádek náhodou neprobudila.

„Sám nevím,“ pokrčil rameny a roztáhl ruce. „Myslel jsem na tebe, na dnešní den a pak už jsem najednou seděl v autě a jel za tebou. Zlobíš se?“

„Ne,“ dostala jsem ze sebe přes vlnu smíchu, která mě pohltila. Někde u srdce jsem cítila příjemné teplo. Tolik na mě zapůsobil Edwardův spontánní čin. Zatím se mi ještě nestalo, aby se mi nějaký muž o půlnoci objevil pod balkónem. „Jsem ráda, že jsi tu. Taky jsem na tebe myslela,“ přiznala jsem a vysloužila si z jeho strany upřímný úsměv. „Počkej, chvilku.“ Nemohla jsem dál čekat. Přeběhla jsem pokoj, ze zámku vytáhla klíče a spěchala zpátky. Z našeho balkónu vedlo malé kamenné schodiště, na jehož konci byla branka, která byla poslední zábrana mezi mnou a Edwardem.

Odemkla jsem a rozběhla se do Edwardovy rozevřené náruče. Nebylo jasné, kdo z nás byl nedočkavější, ale naše rty se našly téměř okamžitě.

„Ahoj,“ zašeptal mi Edward do ucha, když si mě k sobě přitiskl.

„Ahoj,“ uchechtla jsem se. „Dlouho jsme se neviděli,“ zašklebila jsem se na něj a Edward mi s vážnou tváří odpověděl značným přikývnutím. Hned se znovu ale usmál a políbil mě na čelo. Spokojeně jsem přivřela oči. „Já jsem ti musela asi hodně chybět, když jsi nevydržel čekat do rána,“ utahovala jsem si z něj. Nevypadalo, že si to bral nějak osobně. Edward mě jen tiše zamyšleně pozoroval. „Platí ta Volterra zítra, ne?“ Znejistila jsem. Marně jsem vyhlížela úsměv, který by všechno potvrdil.

Edwardova tvář se zachmuřila, jeho ruce doposud položené na mých zádech zmizely a nakonec i on sám ode mě o krok odstoupil. Zmateně jsem sledovala, jak semknul víčka a povzdechl si. Neměla jsem ponětí, co to mělo znamenat.

„Co kdybych se šli projít?“ Byl znovu u mě. Můj obličej chytil do dlaní a zadíval se mi hluboko do očí. Nerozhodně jsem zamručela.

„Copak můžu v tomhle?“ upozorňovala jsem na to, že mám na sobě pouze noční košilku a jsem naboso. Zrakem jsem zabrousila vzhůru k pokoji. Mohla jsem se jít převléknout, ale při mém štěstí by se Jessica probudila a těžko bych jí vysvětlovala, kam v tuhle pozdní dobu jdu. Nechtěla jsem to riskovat.

Edward si mě důkladně prohlédl od hlavy k patě a rty se mu zkřivily do nevyzpytatelného úsměvu. Nervózně jsem se pod jeho pohledem ošila. Než jsem se pak nadála, vyhoupl si mě do náruče. Vyjekla jsem a hned se rozesmála.

„Nedělej si starosti a nech to na mě. Ponesu tě,“ řekl Edward a nosem mi přejel po tváři. Zachvěla jsem se. Chytila jsem se ho kolem krku a nechala ho se sebou dělat, co on bude chtít.

Edward se rozešel kupředu.

„Jsi blázen,“ zamumlala jsem, když jsem vdechovala jeho osobitou vůni a pohrávala si s jeho vlasy. Trochu jsem se odtáhla a zahleděla se mu do obličeje. Taky mě pozoroval.

„Jo, asi už to tak bude,“ připustil vesele a zrak přesunul na cestu před sebou. „Děkuju, Bello,“ řekl najednou, aniž by se na mě podíval. Nechápala jsem, tak jsem si pomocí rukou vynutila jeho pohled. Zastavil.

„Děkuješ mi? Nic jsem neudělala.“ Dech se mi při čekání na odpověď zrychlil.

„Našla jsi mě,“ začal Edward hlasem plným vděčnosti. „Snil jsem o tobě tak dlouho. Postupně jsem se smířil s tím, že mě v mém životě už nic nečeká, ale objevila ses ty, která mi dala šanci. Ukázala jsi mi, že mám ještě naději být lepší a chci ji využít. Chci využít toho, že jsi za mnou přišla, abych si uvědomil, že je tu něco, za co stojí žít. Udělám cokoliv…,“ skončil Edward a já měla o čem přemýšlet. Připravil mě o řeč, nedokázala jsem nic říct, jen na něj koukat. A když se Edward citlivě usmál, udělala jsem to taky. Bylo to nakažlivé. Pak se ke mně naklonil a spojil naše rty.

Tak moc jsem ho milovala…

Mlčky pak Edward pokračoval v mém únosu. Kráčekl po vydlážděné cestě osázené květinami, která vedla rovnou na pláž. Obrovský měsíc osvětloval moře, které zdobily jemné vlnky lámající se na břehu. Za celý život jsem měla různé sny, ale ani jeden se nemohl vyrovnat tomuto magickému okamžiku. Tohle byla hotová pohádka a já doufala, že nikdy neskončí.

Edward si sundal boty a vkročil do písku. Čekala jsem, že mě položí na zem a já už půjdu po svých, ale místo toho pokračoval dál k samotnému moři. Nedokázala jsem se odtrhnout od toho množství slané vody, která jako by nás zvala blíž a blíž. Napjatě jsem sledovala, jak se přibližujeme, až Edward vkročil dovnitř. Polkla jsem a natočila hlavu k němu. Jeden pohled do jeho něžných očí a já zapomněla, kde jsem. Byla jsem lapená.

Uvědomovala jsem si, že mě Edward pokládá na zem a taky že mi něco studeného pohlcuje chodidla. Ten příjemný chlad od mých nohou postupně ochlazoval mou tělesnou teplotu, která začala nebezpečně stoupat. Klidně by mohla přijít bouře a já bych ji ani nezaznamenala. Jediné, na co jsem se dokázala soustředit, byl Edward. Zrakem jsem přejížděla od jeho očí ke rtům a jejich majitele v duchu vyzývala, aby něco udělal. Cokoliv.

Slyšel mě. Edward přistoupil těsně ke mně, naše prudce se zvedající hrudníky do sebe lehce narážely. Dech se mi zkrátil, když Edward zvedl paži a jejím hřbetem mi začal přejíždět od žhnoucí tváře směrem dolů po krku. U klíční kosti se zastavil a odhrnul mi vlasy zakrývající krk a ramena. To samé poté zopakoval na druhé straně. Srdce mi uhánělo jako splašené, když se Edward sklonil a své ledové rty přiložil na mou klíční kost. Vzrušeně jsem vydechla. Musela jsem se ho chytit, neboť jsem měla nohy jako z rosolu.

Zavřela jsem oči a zavrátila hlavu dozadu. Pochopil to a okamžitě si začal postupovat ústy výš. Na mém krku nezůstalo jediné místo, kterému by se nevěnoval, všechny chloupky na těle se postavily do pozoru. Zhluboka jsem oddechovala a v prstech drtila jeho košili. Z každého místa, kterého se dotkly jeho rty, mi do celého těla prostupoval spalující žár, jenž musel být uhašen. A byl jen jediný způsob…

„Edwarde,“ zasténala jsem nahlas. Prudce jsem se narovnala a žádostivě si brala jeho ústa. Byl to hrubý, ale vášnivý polibek. Kdybych se měla zabývat něžností, zešílela bych. Edward byl stejného názoru a dychtivě mi všechno vracel. Nedočkavosti jsem se celá třásla. Zapřela jsem se mu do hrudníku a donutila ho couvat, až na břeh, přičemž jsme se od sebe ani o centimetr neoddělili. Když jsem ucítila suchý písek pod nohama, svalila jsem nás na něj.

Edward mě samým překvapením přestal líbat a váhavě se na mě podíval. Taky jsem se zastavila. Věděla jsem, kam tohle celé směřuje. Moje tělo po Edwardovi toužilo, ale mozek se zdráhal. Bylo jen na mně, koho poslechnu. Rozhodla jsem se rychle. Bylo možné, že bych toho pak mohla litovat, ale potřebovala jsem ho mít u sebe. Nepoznávala jsem se.

„Jsi si jistá, Bello?“ zeptal se Edward kolísavě a přiložil mi zlehka dlaň na hořící obličej. Opřela jsem se do ní a značně přikývla.

„Chci tě, Edwarde,“ zašeptala jsem s očima zaměřenýma na jeho ústa. Nejprve jsem políbila spodní ret, pak se zase věnovala hornímu. Byly to velmi opatrné dotyky. Ten tam zmizel ten živočišný chtíč, co mě pohltil před chvíli. Vládu převzala něžnost. Oba dva jsme nechtěli nic uspěchat, toužili jsme si užít každou vteřinu.

Edward si mě překulil pod sebe. Usmála jsem se na něj a roztřesenýma rukama mu rozepínala jeden knoflíček na košili za druhým. Po každém postupně odhaleném místě jeho hrudi jsem přejela bříšky prstů a následně ho i políbila. Edward trhaně oddechoval. Poté jsem mu košili svlékla a ohodila ji někam do neznáma. Stejně jako on před několika minutami, tak i já jsem mu prozkoumávala kůži na krku. Špičkou jazyka jsem mu přejížděla od klíční kosti vzhůru, přes bradu až k jeho pootevřeným ústům. Ihned jsem našla jazyk a vyzvala ho k vášnivému tanci.

Edward ale nezůstával pozadu. Více na mě nalehl a volnou rukou mě hladil po nohách. Bedlivě mi přejížděl po lýtku, poté pokračoval výš ke stehnu, kde jeho stisk podstatně zesílil. Nejvíce se zaměřil na vnitřní stranu stehen, a když se jeho prsty dotkly mých kalhotek, chtivě jsem se k němu přitiskla. Zase jsem si nárokovala jeho rty, které byly vytažený do potěšeného úšklebku. Ruka z mého stehna zmizela pryč. Mučil mě a užíval si to.

Zaskuhrala jsem. Pravou nohu jsem přehodila přes jeho bok a klínem se natiskla na ten jeho už podstatně roztoužený. Zavzdychala jsem. Prahla jsem po tom, aby ta přebytečná látka zmizela a já měla volnou cestu. Už jsem se o to chtěla postarat, ale Edward mou ruku zarazil dřív, než jsem mu stačila rozepnout knoflík. Vztekala jsem se, ovšem jen do doby, než mi on sám začal vyhrnovat košilku nahoru. Lehla jsem si na záda a netrpělivě hypnotizovala Edwarda, který se posunul níž a s lačným pohledem zaklesnutým do mých rozšířených očí přiložil ruce na mé boky. Vydechla jsem pod přívalem vzrušení už z pouhého dotyku.

Edward se pousmál a začal ruce sunout výš spolu s mou košilkou. Pozvolna jeho ruce odhalovaly víc a víc z mého těla. Už se na mě nedíval. Teď se jeho zrak zaobíral mou odhalenou pokožkou na břiše. Shrnutá látka se zastavila těsně pod ňadry. Chtěla jsem se jí zbavit sama, ale v tu samou chvíli jsem ucítila studený dotyk na břiše. Zapomněla jsem, co jsem chtěla dělat a místo toho slastně zasténala. Edwardův jazyk objel můj pupík a pokračovat níž k lemu mých kalhotek. Prsty přejel po látce zakrývající místo, které ho naléhavě vyžadovalo. Bolestivě jsem se kousla do rtu, abych nevykřikla. Prsty jsem zarývala do písku, abych aspoň nějak vybila stále neukojenou touhu. Edward po mém pulzujícím středu přejel ještě několikrát, než mě zbavil té titěrnosti. Teď mu nic nebránilo ho prozkoumat, ale neudělal to. Znovu si patřičně užíval to, jak se pod ním trýznivě svíjím. Mou žádostivost se pokusil uspokojit rty, které přiložil na vnitřní stranu stehna. Sotva jsem dokázala uklidnit zběsilé srdce, ucítila jsem jeho ústa na druhé noze a mohla jsem začít od začátku.

Pokoušela jsem se nohy od sebe odtáhnout, jak jen to bylo možné. Myslela jsem si, že tím donutím Edwarda, aby udělal to, po čem jsem nejvíce toužila.

„Edwarde, prosím,“ žadonila jsem udýchaně se zrakem soustředěným na noční oblohu. Byl u mě. Edwardův obličej se skláněl nade mnou. Zvedla jsem se a vrchní polovinou těla se na něj natiskla. Zahákla jsem mu ruce za krkem. „Netrap mě už,“ špitla jsem mu do ucha, které jsem následně obkroužila jazykem. Rozechvěle vydechl a vrhl se na mé rty. Polibky jsem mu vracela. Dlaněmi jsem mu přejížděla po celé délce paží, dále svalnatých zádech až jsem nakonec zabloudila k jeho vypracovanému břichu.

Rozpačitě jsem se na Edwarda podívala, když jsem mu dráždivě rukou přejela po napnutých kalhotách. Zasténal jako já předtím. Na tváři se mi usadil spokojený úsměv. Krátce jsem ho políbila do pravého koutku úst a přitom opět dlaní přejela po jeho klíně, tentokrát jsem o něco přitvrdila. Edward divoce oddechoval a dravě si mě za zadeček tiskl na sebe. Právě jsem pochopila, proč mě tak trápil.

Nevšímala jsem si jeho chtivého pohledu a posadila se na něj obkročmo. Nejdříve jsem mu lačnými polibky zahrnovala všechna dostupná místa, poté jsem se trochu odtáhla a začala se topit v jeho hlubokých očích, kde se zrcadlil tajemný měsíc, který na nás právě dnešní večer dohlížel. Neuhnula jsem pohledem ani nemrkla, když jsem si přes hlavu přetahovala poslední kus látky. Ukázala jsem se Edwardovi, který si mě okouzleně prohlédl. Bouřlivě jsem oddechovala, čekala jsem, co přijde.

„Jsi nádherná,“ řekl Edward užasle a váhavě svými dlaněmi přejel po mých prsech, které na jeho dotek okamžitě zareagovaly. Prohnula jsem se v zádech, vybízela jsem ho, aby to zopakoval. Neostýchal se a moje ňadra schoval ve svých dlaních, perfektně tam pasovala. Z úst se mi dral jeden sten plný rozkoše za druhým, když ruce nahradily rty. Takové pocity, jež se ve mně praly, jsem do této chvíle ještě nikdy necítila. Chyběl už jen kousek, abych byla na vrcholu blaha. „Bello,“ zavzdychl Edward mé jméno, když jsem se mu otřela o klín. A znovu. A znovu. Těžko by se teď odhadovala, kdo trpěl víc.

Byl to Edward, kdo první sáhl po rozepínání kalhot. Drze jsem mu ruku přikryla svou a s krátkým pohlédnutím do jeho překvapeného obličeje jsem zavrtěla hlavou. Zvedla jsem si jeho paži ke rtům a všechny prsty provokativně políbila. Edward hluboce polknul, když jsem mu pak ruku vedla přes svá prsa, břicho až zcela dolů, kde jsem ho nutně vyžadovala. Edward mě začal dravě líbat a v tu samou chvíli do mě prsty vnikl. Všechny mé steny, jež způsobovaly Edwardovy pohyby, jsem tlumila v jeho ústech. Škubání v podbřišku se stupňovalo s ním i můj dech. Prsty jsem mu zarývala do zad a vyčkávala na chvíli, kdy se dotknu nebe. Edward mě tam několika rychlými pohyby, opravdu dovedl.

Vydechla jsem a dlouze ho políbila. Byla jsem připravená na všechno. Stáhla jsem ho na sebe a ihned vyhledala zip jeho kalhot. Prsty se mi nedočkavostí třásly, když jsem se mu je snažila rozepnout. Edward mi s tím pomohl a pak i s jejich svlékáním. Automaticky jsem rukou přejela po celé délce jeho mužství. Edward zavzdychal mé jméno, byla to jako rajská hudba pro mé uši. Znovu jsem rukou pohnula a najednou se Edwardova hruď krátce rozvibrovala. Možná za to mohly emoce, které mě právě ovládaly, ale měla jsem pocit, jako bych z Edwardových úst zaslechla tiché zavrčení. Mé vzrušení vystoupalo na možný nejvyšší stupeň a já ho nehodlala přehlížet. Oddělila jsem od sebe kolena a s důvěřivým pohledem vyhledala Edwardovu tvář. Pousmála jsem se a s nenasytným výrazem mu dovolila všechno na světě. Edward mě jemně pohladil po tváři, políbil a pak naše těla spojil v jedno.

Pevně jsem semkla víčka k sobě a jako luk se prohnula v zádech, když do mě opatrně vniknul. Oba dva jsme naráz zasténali jméno toho druhého. Nehýbali jsme se. Zabořila jsem Edwardovi obličej do krku a trhaně oddechovala, stejně jako Edward, jehož chladivý dech jsem cítila na temeni. Třásli jsme se a nechávali se unášet nádherným pocitem, že jsme konečně dosáhli našich společných tužeb. Byli jsme jeden. Naše duše se spojily s cílem dotknout s hvězd.

O kousek jsem se odtáhla, abych se mu mohla podívat do obličeje. Edward se na mě zastřeně podíval a jemně sempřisál na mé rty. Aniž by mě přestal líbat, mě položil na záda do studeného písku a poprvé se ve mně pohnul. Pevně jsem svírala jeho ramena a vycházela mu pánví vstříc. S každým dalším pohybem naše steny získávaly na hlasitosti.

Edward zpočátku přirážel zvolna. I samotné jeho doteky byly víc než opatrné. Poté mírně zrychlil a po chvíli opět zpomalil. Připadala jsem si jako na houpačce, šílela jsem z toho. Celý obličej a krk mi zasypával drobnými polibky a já mu tou neuvěřitelnou slastí měla chuť rvát vlasy. Tahala jsem ho za ně, přejížděla jsem mu zádech, nehty mu zarývala do kůže. Nakonec jsem sjela až na jeho pevné hýždě. Rukou jsem si ho za ně přitahovala ještě blíž. Edward vsunul paži pod mou pánev, nadzvedl mě a přitiskl si mě k sobě. Mezi námi by se těžko hledala nějaká mezera. Naše těla se o sebe v rychlém tempu třela a tím rozdmýchala ještě větší žár. Cítila jsem ho v každé části svého těla, prakticky mi koloval v žilách.

Atmosféra plná pohybů našich roztoužených těl, zrychleného dechu, vášnivých vzdechů a polibků, která se vznášela všude okolo, měla neblahý účinek na mé srdce. Myslela jsem se, že už rychleji pracovat nemůže, ale Edward společně se svým tělem ho dokázal přinutit k nadzvukové rychlosti, kterou nemohlo dlouho vydržet. Stejně jako já.

Věděla jsem, že nebude trvat dlouho a já ochutnám ráj. Všechny pocity ovládající mé tělo se postupně začaly směřovat do jednoho místa, kde jako by náhle vybuchl ohňostroj. Zavrátila jsem hlavu dozadu a užívala si jednotlivé stahy svého těla, hned po mně dosáhl svého vrcholu i Edward. Procítěně zasténal mé jméno a opřel se svým čelem o moje. Dívali jsme se vzájemně do očí a bez mluvení nechávali doznít zbytky vzrušení. Klidně jsem se usmála a zavřela oči, když mě pohladil po tváři. Celá jsem hořela. Když se Edwardovy rty zlehka otřely o mé, donutilo mě to znovu otevřít oči.

Edward mě zjihle pozoroval a pak s milujícím úsměvem zašeptal: „Miluju tě.“

Dech se mi zadrhl v plicích a srdce udělalo kotrmelec. Chytila jsem ho kolem krku a svůj obličej přistrčila blíž k jeho. Kousek od jeho úst jsem se zastavila a taky zašeptala: „Taky tě miluju.“

Tu noc jsme si naši vzájemnou lásku dokazovali ještě několikrát, byly to ty nejkrásnější chvíle v mém životě, které jsem poté znovu a znovu prožívala ve svých snech, když mě Edward odnesl zpátky do pokoje, abych nabrala sílu na náš další výlet. Usínala jsem vyčerpaná, ale zato šťastná a spokojená.

„Bello, kde jsi byla včera večer?“ započala Jessica rozhovor při snídani, které jsem si skoro vůbec nevšímala. Moje mysl se tolik zaobírala jen Edwardem a tím nočním nezapomenutelným zážitkem, že jídlo bylo to poslední, co mě zajímalo. Neustále jsem pokukovala po hodinách a silou vůle se snažila přemluvit ručičky, aby se hýbaly rychleji.

„Nikde,“ zamumlala jsem a hodila pohledem po noční košili pohozené na posteli. Ihned mě vzaly útokem vzpomínky. Znovu jsem cítila to vzrušení a na to tváře zareagovaly zčervenáním. Sklonila jsem hlavu, aby to nemohla ani jedna vidět. „Za chvíli přijede Edward, tak na něj půjdu čekat před hotel,“ oznámila jsem a hrnula se ke dveřím. S rukou na klice jsem se zastavila a ohlédla se. „Nechcete jet taky?“ zkusila jsem nabídnout, ačkoliv jsem tušila, že zbytečně. Jessica zavrtěla hlavou. „Angelo?“ I ona odmítla.

Schody jsem brala po dvou, jak jsem spěchala ven. Byla jsem nedočkavostí celá bez sebe, kdy ho konečně zase uvidím.

Měl ještě půl hodiny, tudíž jsem se posadila na lavičku a byla rozhodnutá tu chvilku nějak přetrpět. Pomalu, ale přece hodiny odbily devátou. Při každém přijíždějícím autu jsem dychtivě vyletěla na nohy, jenže ani jedno nebylo to Edwardovo. Tohle se opakovalo několikrát. Když se pak devátá přehoupla v desátou, začínala jsem mít nepříjemný pocit. Nervózně jsem pochodovala sem a tam a sama sebe ujišťovala, že se určitě ukáže. S každou další zmizelou minutou, ale moje přesvědčení sláblo. Bylo po jedenácté, když jsem se sebrala a vrátila se do pokoje. Nikdo tam nebyl, dobře pro mě a mé pocity, kterým jsem mohla dát volný průběh. Angela i Jessica byly pryč, pravděpodobně na pláži.

Pláži… Už jen při tom obyčejném slově se mi do očí nahrnuly slzy. Odhodila jsem tašku do kouta pokoje a zhroutila se na postel. Zuřila jsem. Nadávala jsem sama sobě. Jak jsem mohla být tak hloupá a naletět mu? Jak jsem si mohla myslet, že by jeho slova o lásce mohla být pravdivá? Proč jsem ho já, husa, neodhalila dřív? Byl jako všichni ostatní. Jen si prachsprostě užil a šel brodit řeky dál. Bolelo to…

Když ale odešla prvotní vlna vzteku, zamyslela jsem se. Co když to bylo jinak? Co když opravdu chtěl přijet a cestou se mu něco stalo. Hrklo ve mně. Vystřelila jsem z postele a už už se vrhala k tašce, když mi došlo hrozivé zjištění. Neměla jsem na něj telefon. Nemohla jsem ho kontaktovat. Ani jsem netušila, kde bydlí… Nevěděla jsem o něm absolutně nic. Poslední zbytky naděje byly pohřbeny hodně hluboko.

Nálady se u mě střídaly jako aprílové počasí. V jednu chvíli jsem bulela jako želva a v druhou jsem zuřila jako býk. Někde mezitím jsem vybíhala před hotel, jestli náhodou… Marně. To vše mi vydrželo až do příchodu holek. Zřetelně jsem viděla, jak byly obě překvapené, že jsem tady. Neustále po sobě zvědavě pokukovaly, ale ani jedna nic neřekla, možná k tomu dopomohlo mé skleslé zavrtění hlavou a oteklý obličej od pláče. Zbytek dne jsem strávila v posteli. Civěla jsem ven otevřenými balkonovými dveřmi na zatažené nebe, které oznamovalo blížící se bouřku. Něco podobného zažívalo mé srdce. Stále jsem se snažila přijít na to, co jsem udělala špatně? Měla bych se litovat, ale nešlo to. Nelitovala jsem ani jedné vteřiny, kterou jsem s ním prožila.

Usnula jsem brzy. Byla jsem ze všeho tak vysílená, že ani bouřka a její hlasité projevy, ze kterých jsem měla obvykle strach, se mnou nic nedělaly. Nic, vůbec nic mi nezabránilo se ponořit do hlubokých snů, jejichž hlavní protagonistou byl Edward a znovu Edward. Tentokrát to ale nebylo nic příjemného. Edwardův odměřený hlas mi dokola opakoval, že jsem byla pouhá hračka na rozptýlení a jeho chladný smích se mi zabodával přímo do srdce. Prudce jsem rozevřela oči a zalapala po dechu.

V pokoji vládla stále tma a venku bez přestání bouřilo. Zhluboka jsem se nadechla a přitiskla si dlaň na zpocené tělo, celá jsem byla olepená potem. Frustrovaně jsem si povzdechla a přetočila se na bok čelem k balkónu. V tu chvíli jsem málem dostala infarkt. Vedle postele, jen nepatrný kousek ode mě někdo seděl. Viděla jsem tmavou siluetu vysoké postavy. Vyděšením jsem chtěla vykřiknout, ale na ústech mi přistála ledová dlaň. Strach mě okamžitě opustil, věděla jsem, kdo je to.

Edward po chvíli ruku odstranil, když se dostatečně ujistil, že tu nebudu řvát jak na lesy. Jakmile jsem se ocitla volná, posadila jsem se. Blesky chvíli co chvíli prosvěcovaly pokoj, tudíž jsem ho měla možnost na okamžik zahlédnout. Klečel u mé postele a temné oči mě přímo probodávaly. Přišoupla jsem se blíž k němu a chytila ho za ruku položenou na mém polštáři. Byla jsem štěstím bez sebe, že je tady. Jenže pak jsem si vzpomněla, co udělal a v jakém stavu jsem se celý den nacházela a paži zase nechala spadnout dolů.

„Nepřišel jsi,“ zašeptala jsem zlomeně a propalovala ho vyčítavým pohledem, alespoň jsem si to tedy myslela. „Proč jsi nepřišel? Čekala jsem na tebe. Myslela jsem, že jsme byli domluvení. Počítala jsem s tím.“ Nechtěla jsem, aby to znělo tak zoufale, jak jsem se právě cítila, ale nezvládla jsem to. Znovu jsem se natáhla po jeho ruce, ale ucukl. Překvapilo mě to. Stejně jako mě vyvedl z míry jeho výraz, který jsem na dvě vteřiny mohla zahlédnout. Bolest a vina.

Zpanikařila jsem, když se postavil. „Kam jdeš?“ řekla jsem hlasitěji, než bych měla. Jenže teď jsem měla jiné starosti, než řešit spící kamarádky.

„Oblékni se,“ poprosil a něco měkkého mi přistálo v klíně. Podle hmatu jsem zjistila, že se jedná o mé džíny a další oblečení. Nechápala jsem a tak se na něj naléhavě podívala v domnění, že dostanu vysvětlení. „Bello, prosím, obleč si to a přijď za mnou na balkón.“ Z jeho hlasu čišela čirá zoufalost a urgentnost. Edward se pak rozešel přes pokoj ke dveřím, zaznamenala jsem, že v pravé ruce něco nese.

Udělala jsem, co po mně chtěl a připojila se k němu. Ačkoliv jsem měla trochu obavy, nedokázala jsem se ubránit úsměvu, když jsem k němu kráčela. Počítala jsem s tím, že Edward udělá to samé. Že se na mě taky usměje, že mě přivine k sobě a políbí… Nic. Skoro se na mě ani nepodíval. Jeho obličej byl nečitelný jako tvář pokerového hráče. Něco bylo špatně. Než jsem se stačila zeptat, vydal se po schodech dolů. Ani se neohlédl, jestli jdu za ním. Šla jsem. Poslušně jako pes jsem vykročila za ním. Nedalo se tomu odporovat. Mezi námi bylo zvláštní pouto, které nás spojovalo, neviditelné, ale dostatečně rozpoznatelné. Bylo to jako policejní náramky, které vám nedovolí se od druhého daleko vzdálit.

Zastavil až u zamčené branky. Klíče!

„Nevzala jsem klíče. Vrátím se pro ně a ode-“

„Ne!“ zamítl rázně a prsty mi ovinul kolem zápěstí. Jeho stisk byl tvrdý a… cizí. Zorničky se mi strachem rozšířily. Marně jsem hledala toho něžného muže, se kterým jsem strávila nádhernou romantickou noc. Edward si patrně všiml mé nejistoty. Utrápeně si povzdychl a pustil mě. „Nemáme čas se zbytečně zdržovat.“ Bez dechu jsem sledovala, jak jedním prudkým pohybem ruky uvolňuje zamčený zámek. Doslova celou branku vyrval ze sloupků.

Nevěřila jsem vlastním očím. Možná se mi to jen zdálo, možná ještě napůl spím. Hloupost, jen jsem se snažila najít nějaké racionální vysvětlení toho, co se právě stalo. Na jazyk se mi draly všelijaké otázky, ale ani jedna nebyla vyslovená. Bála jsem se, co bych se mohla dozvědět. Najednou jsem stála strnule na místě neschopná pohybu, jako by nohy přestaly poslouchat.

„Bello, nezastavuj, musíme jít.“ Edward se nervózně rozhlédl po okolí a vrátil se zpátky ke mně. Temnou oblohu proťal blesk a osvítil Edwardovu tvář. Jeho oči postrádaly jakýkoliv náznak radosti. Byly mrtvé, bez života. „Bello, prosím…“ Edwardův šepot zanikl v hromu. Jen jsem sebou nepatrně cukla, moji mysl zajímal jen Edward a jeho nezvyklé chování. Nevydržel to a lapil mou ruku. Se mnou v závěsu pokračoval v cestě.

„Kam jdeme?“ vyzvídala jsem neodbytně. „Edwarde, kam mě to táhneš a –“ Další slova se nedostavila. Náhodou jsem zrakem zavadila o tu věc, kterou měl už nahoře v pokoji. Už jsem věděla, co je to. „Na co máš moji tašku?“

„Odjíždíme,“ hlesl zmučeně a znovu se kontrolně rozhlédl na obě strany. Trochu jsme přidali do kroku. Skoro to vypadalo, jako bychom utíkali. Jako by nám hrozilo nějaké nebezpečí, před kterým jsme museli okamžitě zmizet.

„Odjíždíme? Jako na výlet? Do… do Volterry?“ Neodpověděl hned. Jen hluboce polknul a rysy jeho obličeje ztvrdly.

„Ne.“ Jedno slovo a neuvěřitelné množství pocitů. Neměl v plánu mi říkat nic dalšího. Kdo byl ten muž, co mě teď držel za ruku a kterého jsem následovala? Nelíbil se mi. Chtěla jsem zpátky svého Edwarda. Tolik mi chyběl. Dala bych všechno na světě za jeho pokřivený úsměv, za jeden malý polibek. Žaludek se mi obrátil naruby při pomyšlení, že nevím, co mě čeká.

Netrvalo dlouho a před námi se objevilo auto. Nikoliv Edwardovo, ale mně zcela cizí. Dělilo nás několik kroků od toho luxusního vozu, když se dveře na místě řidiče otevřely a z nich vystoupila nějaká postava. Byla menší, tipovala jsem to na ženu. Byla to žena, jak jsem záhy poznala, když jsme došli k ní. Srdeční činnost se mi zrychlila a víc jsem se přitiskla k Edwardovi. Ačkoliv vypadala mile, nevěřila jsem jí. Naše pohledy se setkaly jen na okamžik, zato s Edwardem se pozorovali několik dlouhých vteřin. Ženě se pak tvář zkřivila žalem, nesouhlasně zavrtěla hlavou ze strany na strany a nakonec sklopila hlavu k zemi.

„Edwarde, kdo je to?“ Hlas mi přeskakoval. Měla jsem zlé tušení. Objala jsem se rukama kolem ramen, připadala jsem si tak víc v bezpečí. Prsty jsem bolestivě zatínala do dlaní. Připravovala jsem se na… Ani jsem přesně netušila na co.

„Alice, moje sestra,“ řekl prostě a otevřel kufr auta, kam uložil mou cestovní tašku. Než je znovu zabouchl, spočinul jeho zrak na mně. „Odveze tě domů.“

V ten moment se na obloze objevil další blesk, díky němuž jsem mohla zřetelně spatřit Edwardovu tvář. Jeho omluvný a provinilý výraz mluvil za vše. Myslel to vážně.

Odveze tě domů… Neřešila jsem tu zmínku o domově, mě mátlo něco jiného. Stáhla jsem obočí k sobě, jak jsem se snažila usilovně přemýšlet nad jeho slovy. Ohlédla jsem se po jeho sestře, ale ta byla kdoví kde. Na tvář mi dopadla první dešťová kapka, když jsem promluvila.

„Říkal jsi… že odjíždíme.“ Neznělo to vůbec vyrovnaně, naopak prosebně. Opatrně jsem vykročila za ním, šla jsem si pro odpověď.

„Lhal jsem,“ řekl s neskrývavým odporem nad sebou samým, „nešla bys, kdybych ti pověděl pravdu.“ Zkoprněla jsem. Začala jsem zrychleně dýchat, když se odvrátil. Muselo nás zasáhnout zemětřesení, jinak jsem nedokázala vysvětlit, proč se mi tak příšerně klepaly nohy.

„Pravdu?“ vykoktala jsem rozhozeně a nešťastně pozorovala, jak se konečně rozhoupal a vydal se ke mně. Zastavil těsně přede mnou. Nedokázala jsem zvednout hlavu a podívat se mu zpříma do očí. Děsila jsem se očního kontaktu.

„Musíme se rozloučit, Bello.“ Edwardův hlas, tak jemný a přesto ostrý jako čerstvě nabroušená čepel nože pronikající mi hluboko do srdce. Musel to být jen další sen, ale na to ta bolest byla až moc živá. Zalapala jsem po dechu a zapotácela se dozadu. Pevně jsem k sobě tiskla víčka a vrtěla nesmlouvavě hlavou ze strany na stranu. Nechtěl mě. Nemiloval mě. Byla to jen obrovská lež. Odháněl mě od sebe. Zpod zavřených víček mi začaly kanout slzy. „Neplač,“ zašeptal tristně Edward. Chytil mě jemně za ruce a donutil se na něj pohlédnout. Palcem mi setřel slzy a se zarmouceným pousmáním přejel prsty po mém obličeji. „Nechci, abys kvůli mně plakala. Už žádné slzy, prosím.“ Pak mě schoval ve svém náručí. „Nedělej mi to ještě těžší.“ Tisknul mě k sobě. Dlouze. Pevně. Naposledy.

Zvedla jsem k němu uslzený pohled plný zmatku. Nechápala jsem, co má tohle všechno znamenat. Proč mi v jednu chvíli oznamoval, že se musíme rozloučit a v tu druhou si mě tiskl k sobě, jakoby mě nechtěl pustit. Edward se zhluboka nadechl a nešťastně stáhl obočí k sobě.

„Bello, slib mi, že uděláš všechno, co ti teď řeknu.“ Vtiskl mi do vlasů polibek a následně mi nasadil kapuci, která mě měla chránit před stupňujícím se deštěm. Zasténala jsem a obličej mu zabořila do trika. „Musíš okamžitě nasednout do auta a zmizet odsud,“ přecedil přes zaťaté zuby a strkal mě směrem ke dveřím auta. Zmocnila se mě panika. „Chci, abys na mě zapomněla. Zapomeň, že jsi mě někdy potkala. Zapomeň na to, co jsme spolu prožili. Zapomeň na všechno.“ Pohltila mě hysterie. Bránila jsem se. Bránila jsem se Edwardovi. Bránila jsem se jeho slovům. V pěstech jsem svírala jeho triko a odmítala se ho pustit.

„Ne,“ hlesla jsem plačtivě, „Edwarde… prosím.“ Nemohla jsem popadnout dech. Měla jsem pocit, jako by mi někdo stál na plicích. „Ne, ne, ne,“ křičela jsem už, když jsem byla jednou nohou v autě. Přes slzy jsem skoro nic neviděla, přesto jsem se Edwarda stále držela. Tohle nemohl být konec, nemohli jsme se rozdělit. Byli jsme přece spojení. „Edwarde, nedělej to,“ hysterčila jsem. Moje zoufalé výkřiky musely být slyšet na míle daleko. To byla ale jen setina z toho, jak jsem se opravdu cítila.

„Bello, nekřič,“ tišil mě Edwardův zlomený hlas. Nebrala jsem ho na vědomí a dál se vzpírala. Pomalu mě opouštěly všechny síly v těle, ale i tak jsem se nevzdávala. „Uklidni se, všechno je v pořádku.“ Jeho ruka mi přejela po tváři.

„Není,“ nesouhlasila jsem a odstrčila si něčí ruku z ramene. „Proč to děláš, Edwarde?“ Sotva jsem mohla mluvit. Z toho křičení jsem skoro přišla o hlas. „Já nikam nejdu. Chci tu zůstat s tebou,“ vzlykla jsem a spustila tak další slanou povodeň. Už mě nikdo nedržel. Postavila jsem se na vysílené nohy a dopotácela se do dostatečné vzdálenosti jak od samotného automobilu, tak i od Edwarda.

„Nemůžeš tady zůstat, rozumíš?!“ Edward byl vzápětí u mě. Držel mě za ramena a tvářil se jako na pokraji zoufalství. „Jsi ve velkém nebezpečí a to všechno jen kvůli mně.“ Edwardův hlas nabíral na hlasitosti. „Musím tě odsud dostat co nejrychleji pryč, než se stane něco hrozného.“ Zarazil se. Pustil mě, odstoupil a zavřel oči. „Odpusť mi to, Bello. Odpusť.“ zašeptal lítostivě a nechal mě nahlédnout do své duše skrz jeho oči. Okamžitě mě v očích zaštípaly slané kapky. Pochopila jsem. Nikdy jsme si nebyli předurčeni. Nebylo nám souzeno strávit život spolu. Zřetelně jsem viděla, jak se provazy, které nás ještě donedávna svazovaly, přetrhávaly. Nic už mě u něj nedrželo. Padala jsem do propasti, která podle všeho neměla konce. Bylo mi mdlo.

„Nedělej to,“ prosila jsem vyřízeně a podívala se mu zpříma do očí. Chvilku jsme si pohled opláceli, až se Edwardův výraz změnil.

„Všechno je to moje vina,“ začal Edward naštvaně a pomalu se ode mě odvracel. „Tehdy na tom náměstí, když jsme se poprvé setkali. Vybral jsem si tě. Já… chtěl jsem tě zabít. Nabídl jsem ti vzít tě do Volterry, neboť jsem si byl jist, že přijmeš. Byla jsi perfektní. Mladá Američanka, která podcenila své možnosti a zabloudila v cizím městě. Ostatně bys nebyla první ani poslední,“ zhnuseně si odfrkl. „Nikdo by se ale nedozvěděl, co se s tebou stalo doopravdy.“ Náhle na mě pohlédl. „Ano, Bello, jsem zrůda, která tě chtěla předhodit jako ubohou kořist lvům.“ Kdy se stalo, že jsem se z pohádky přesunula do hororu?

„Edwarde, přestaň. Děsíš mě,“ zakvílela jsem a rukávem si pokusila otřít obličej. Další slzy na sebe ale nenechaly dlouho čekat. Couvala jsem dozadu, až jsem zády narazila do auta.

„Čím víc jsme se ale stýkali, tím víc začínal mít můj jindy osvědčený plán trhliny. Všechno jsi obrátila naruby. Byla jsi jako světlo, které prosvětlilo můj zčernalý život. A když jsi mi řekla o své sestře a snu stát se lékařkou, už jsem věděl, že to neudělám. Nemohl jsem. Zamiloval jsem se do tebe. Zamiloval jsem se natolik, že jsem si přestal dávat pozor a tím všechno pokazil.“

„Ne,“ přerušila jsem jeho vyznání. Proč mi to musel říkat v téhle situaci? Proč mi to nemohl říct předtím. Copak jsem se mohla upřímně radovat z toho, že mě miluje? Jak bych mohla, když ve mně všechno umíralo. Zdálo se mi, že už ani mé srdce nebije, při těch všech pocitech už muselo dávno vypovědět službu. „Už nic neříkej, Edwarde.“ Přitiskla jsem si ruce na uši, už jsem ho dál nechtěla poslouchat. Bylo zřejmé, že tohle k ničemu dobrému nevede. Už tak toho na mě bylo moc, nebyla jsem si jistá, kolik toho ještě můžu snést. S rukama stále na uších a zády opřená o auto jsem pomalu sjížděla do podřepu.

„Přišli na tebe.“ Edward si dřepl přede mě. Nedívala jsem se na něj a víc se snažila přikrýt si uši. Bylo to zbytečné. „Stejně tak přišli na to, že jsem změnil názor. Bello, oni mají pocit, že jsem jim něco vzal a chtějí to zpátky.“ Bylo prakticky nemožné ho zastavit, věděla jsem, co tím Edward sleduje. Chtěl mě vyděsit. Chtěl, abych byla strachy bez sebe a dobrovolně odjela pryč. Ano, měla jsem strach. Ne, odjet a být bez něho nešlo. Už jednou jsem prožila velkou ztrátu, znovu jsem to prožít nechtěla.

Z úst mi unikl žalostivý sten.

„Včera večer jsem ti řekl, že udělám cokoliv.“ Jeho obličej byl tak blízko, tudíž jsem velmi dobře poznala, že se zamračil. „Dodržím to. Je mou povinností tě zachránit. Pokud oni opravdu tak touží někoho připravit o život, dám jim šanci.“

„Edwarde.“ Nenacházela jsem slova. Edwardův odhodlaný výraz v očích prozradil, co mi tím chtěl naznačit. „To ne… To nesmíš.“

„Nemůžeš mi v tom zabránit, Bello. Už jsem se rozhodl.“

Zablesklo se. Tentokrát bych přísahala, že blesk projel rovnou mnou. Cítila jsem obrovskou bolest, která nejprve zasáhla srdce a neřízenou rychlostí poté útočila na zbylé orgány v mém těle. Nemohla jsem se pohnout, nadechnout. Přitiskla jsem ruce na ústa a snažila se do plic dostat aspoň trochu toho potřebného vzduchu. Nešlo mi to. Že by za to mohla ta velká díra v hrudníku? Zamlžené vidění bylo už samozřejmost. Natáhla jsem se po Edwardovi a se záchvatem pláče ho objala kolem krku.

„Bello, miluju tě a ať už se dneska stane cokoliv, ať budu kdekoliv, vždycky tě budu milovat. Ta ztracená dívka s nádherným úsměvem se mnou zůstane navždy.“ Jeho slova mě rozbrečela ještě víc. S jeho pomoci jsem se neochotně postavila na nohy, hned jsem se k němu ale přitiskla. Bála jsem se, že by mi každým okamžikem mohl zmizet. Byli jsme oba od hlavy po paty promáčení až na kost. Edward mě hladil po vlasech, něco nesrozumitelně šeptal do ucha…

„Neopustím tě. Zůstanu tady s tebou,“ prosila jsem šeptem a jako už dnes poněkolikáté se ho křečovitě chytila.

„Ne,“ odmítl razantně Edward a mně tím způsobil další ránu do srdce. Odtáhl mě od sebe a zhluboka se podíval do mých ubrečených očí. „Ty se musíš vrátit domů. Tvoji rodiče tě potřebují. Nemůžu dovolit, aby přišli i o druhou dceru,“ pokoušel se u mě vyvolat pocit provinění. Při zmínce o Christině jsem sebou cukla, ale nijak se mé rozhodnutí nezměnilo. „Bello, jsi mladá,“ řekl Edward už poměrně zoufale. „Celý život máš ještě před sebou. Doděláš školu, budeš tou nejlepší lékařkou na světě, vdáš se a založíš si rodinu.“ Z toho všeho vrtění hlavou mě bolelo za krkem. Po tvářích mi tekly slzy, které se mísily s dešťovými kapkami. Nechtěla jsem nic z toho, co mi tu vyjmenoval Edward. Ne když by mé děti nebyly po něm. „Vzpomínky na mě postupně zeslábnout, až zapomeneš úplně…“

„Nezapomenu,“ odporovala jsem mu šeptem. „Neumím si bez tebe představit ani minutu, natož zbytek života. Nemůžu ti říct sbohem. Už jsem ztratila sestru, nenuť mě to prožívat znovu. Nenuť mě znovu spadnout na dno.“ Byla jsem na pokraji šílenství. Edwardův pohled jasně naznačoval, že ať řeknu nebo udělám cokoliv, jeho rozhodnutí se nezmění. Mluvila jsem o padání na dno, ale já už tam dávno byla. Pochybovala jsem, že bych z něho někdy mohla vstát.

S očima zalitýma slzami jsem se nadějně ohlédla po jeho sestře stojící kousek od nás. Za celou dobu jen mlčela, doufala jsem, že by mi aspoň teď mohla pomoci. Byl to přece její bratr! Copak neslyšela, co mi tu říkal? Copak jí na něm nezáleželo?

„Edwarde, rozmysli si to ještě. Nemusí to tak být,“ hlesla smutně a pomalou chůzí se rozešla k nám.

„Přestaň, Alice. Už je pozdě. Sama víš, jak to všechno dopadne.“ Mluvil klidně, nevzrušeně. Skoro jakoby oznamoval, že venku začalo pršet. Kéž by to byla pravda. Kéž bych se i já mohla cítit klidně. Kéž by se nic takového nestalo. Edward mi celou dobu přejížděl dlaněmi po mokrých zádech. Možná mě to mělo uklidnit.

„Může se to změnit,“ zašeptala jeho sestra. Zhrozila jsem se, jak nepřesvědčivě to znělo. Jako by snad ona sama pochybovala o svých slovech. Zavřela jsem oči a to samé se pokoušela udělat i s ušima. „Carlisle něco vymyslí, zvládneme to.“

„Ne.“ Cítila jsem, jak se jeho hruď prudce zvedla a hned zase klesla. „Vyřiď mu, všem, že je mám rád a že jim za všechno děkuju.“ Dál už mlčel. Dotkl se mě.

Vystrašeně jsem zvedla hlavu a můj roztřesený pohled se setkal s jeho. Náhle se i se mnou pohnul vpřed. K autu. Srdce zareagovalo jako první. V hlavě se mi rozblikala kontrolka, začala jsem se opět bránit. Tentokrát mě ale Edward neměl v plánu nikam strkat proti mé vůli. Otevřel zadní dveře na pravé straně, kde si něco vzal. Se srdcem v krku jsem sledovala, jak se žádostivě obrací ke mně.

Rozpoznala jsem mírný úsměv na jeho rtech, když mě jemně vzal za pravou ruku. Nedokázala jsem mu ho oplatit. Naopak jsem na tváři pocítila nové horké slzy.

„Na památku,“ zašeptal s láskou, než mi něco studeného navlékl na prsteníček. Hořečnatě jsem zakroutila hlavou a chtěla svou ruku stáhnout zpátky. Musel pochopit, že o žádnou jeho památku nestojím a že nikam nejedu. Ne bez něj. Byl ale silnější. Potom si mě k sobě přivinul a sklonil se k mému uchu. „Miluju tě.“ Regulérně jsem už propadla záchvatu pláče, když mi tohle zašeptal. Nebylo to obyčejné vyznání. Bylo to sbohem. Jeho studené rty se mi pak zlehka otřely o ucho a hned nato si vyžádaly má ústa. Žádný z polibků se nepodobal tomuto. Edward byl něžný. Další způsob, jak mi vyznat lásku. Další způsob, jak mi způsobit neuvěřitelná muka.

Když se naše rty oddělily, do ruky mi dal malou krabičku. Nechápavě jsem se nejdřív podívala na něj. Už jsem se chtěla podívat, co je vevnitř, když mě Edward zastavil.

„Teď ne.“ Mé dlaně i s krabičkou schoval ve svých. „Otevři to, až budeš dostatečně daleko odsud. Prosím.“ Zaúpěla jsem a semkla víčka k sobě. Volnou rukou jsem se mu zapřela do hrudi a s obličejem sklopeným k zemi znovu zavrtěla hlavou. Pokoušela jsem se nadechnout a upokojit se, ale dusila mě panika. Ukazováček, který se objevil vzápětí pod mou bradou, mě donutil mu pohlédnout do tváře. Aniž by jeden z nás něco řekl, hleděli jsme si dlouze vzájemně do očí.

Viděla jsem všechno. Od našeho setkání, po naše dennodenní schůzky, až po naše včerejší milování na pláži. Bolestivě jsem zaskuhrala, jak mě píchlo u srdce. Třesoucí se rukou jsem mu přejela po tváři a smutně se při tom dotyku usmála. Edwardovi se koutky úst spokojeně zvedly výš a z tváře mi odstranil mokrý pramen vlasů. Bez mrknutí na mě hleděl, když se zničehonic jeho tvář zachmuřila. Obočí se mu stáhlo k sobě a pak si nešťastně povzdechl.

„Musíte jet.“

Náhle se všechno událo jako ve zrychleném filmu. V jednu chvíli jsem stála společně s Edwardem na dešti a v tu druhou jsem seděla připoutaná v suchu na přední sedačce v autě. Byla jsem v šoku. Nemohla jsem racionálně uvažovat. Se zrychleným dechem jsem se nepřítomně podívala z okýnka. Najednou jako bych dostala ránu přímo do obličeje. Edward stál venku na dešti a zarmouceně se na mě díval. Můj zrak se čím dál tím víc rozmazával a dech prohluboval. Dlaň jsem si přitiskla na žaludek, kde jsem snad musela mít kamení. Končetiny zachvátil nekontrolovatelný třes, když mi došlo, co se tu děje.

Zbrkle jsem začala zápasit s pásem. Když se mi konečně podařilo ho odepnout, vrhla jsem se ke klice. Chystala jsem se ty dveře rozrazit, ale nic. Srdce se mi doslova zastavilo, když jsem zjistila, že jsou zamčené. Bez přestání jsem s nimi lomcovala a přitom házela prosebné pohledy po ztrápeném Edwardovi, který se ale za celou dobu nepohnul.

„Pusť mě ven!“ žadonila jsem zoufale a pěstí uhodila do okýnka. Se zmatkem, který mi žilami proudil místo krve, jsem přelezla na místo řidiče a zkusila jiné dveře, jenže ani ty se mi nepodařilo otevřít. S neutichajícím pláčem jsem hledala nějaký čudlík, který by mi pomohl se dostat ven. Ale bylo jich tu moc a přes slzy jsem jen těžko rozeznala k čemu, jaký slouží. Vrátila jsem se na své místo a znovu praštila do okýnka. „Edwarde, prosím,“ dostala jsem ze sebe mezi vzlyky. „Miluju tě,“ hlesla jsem a naposledy bouchla do okna. Došly mi síly. Čelem jsem se opřela o chladné sklo. „Neopouštěj mě,“ škemrala jsem šeptem a v rámci možností mu pohlédla do očí. Prosím, naznačila jsem ústy, v ten samý moment se na druhé straně otevřely dveře. Dovnitř se nejprve nahnal čerstvý studený vzduch a až pak do auta někdo nastoupil.

Náhlý záblesk naděje, ale vystřídal nával nevolnosti, když jsem zaznamenala, že nejde o Edwarda. Byla to jeho sestra, která ihned bez řeči nastartovala auto. Samým zděšením se mi rozšířily oči.

„Ne,“ vykřikla jsem a otočila se zpátky k Edwardovi. „Otevři ty zatracený dveře! Chci jít za ním!“ hysterčila jsem. Nedokázala jsem se uklidnit, ne když byl Edward neopačné straně než já. Pravou ruku jsem už dávno necítila, přesto jsem dál mlátila do okna. Jestli jsem si myslela, že už to nemůže být horší, šeredně jsem se spletla. I přes slzy jsem si všimla, jak se Edwardovy rty nepatrně pohnuly a v ten samý okamžik se auto dalo do pohybu.

Nemohla jsem popadnout dech. Jako bych spadla z několika metrové výšky přímo na záda. Vzduch v plicích byla až druhá věc, co jsem potřebovala. Edward… „To ne, ne, ne, ne! Okamžitě zastav, nemůžeme ho tu přece nechat,“ vyváděla jsem… zbytečně. Alice nic neříkala a auto se dál vzdalovalo od Edwarda. Mně tak nezbylo nic jiného, než s pláčem sledovat, jak mi postupně Edward mizí z dohledu. Celou dobu jsem potichu opakovala jeho jméno. Doufala jsem v zázrak, který nepřicházel.

Uběhl dlouhý čas, než mi došlo, že je po všem. Naše cesty se rozdělily a něco uvnitř mně mi našeptávalo, že už navždy. Naposledy jsem se ještě podívala zadním okýnkem ven do tmy, kde někde zůstal můj život a mé srdce. Pak jsem se zhroutila do sedadla s usedavým pláčem. Objala jsem si kolena, tiskla si je k hrudi a tím se snažila zmírnit bolest v hrudi, která tam zůstala po srdci, jež se právě válelo Edwardovi u nohou. Připadala jsem si tak sama. Už jsem neměla nikoho. Vůbec nikoho.

Mysl a tělo jsem měla v kleštích zoufalosti. V hlavě se mi míhala jedna myšlenka za druhou a každá byla zoufalejší a zoufalejší. Neměla jsem sebe menší ponětí, co budu dělat.

Hrklo ve mně. Při tom všem jsem si ani na chvilku nevzdechla po Angele a Jessice. Teď určitě v klidu spí, ale co bude ráno? Budou mě hledat? A co pak, když zjistí, že jsou mé věci pryč. Nebo by se jim mohlo něco stát? Edward mluvil o nebezpečí-

„Budou v pořádku,“ ozvalo se vedle mě tichým hlasem. Při zvuku jejího hlasu jsem smutně zaskučela. Byl tak podobný tomu Edwardovu. Zavřela jsem oči a zhluboka se nadechla.

„A on?“ zašeptala jsem s nadějí, aniž bych rozlepila víčka. Doufala jsem… Nic jiného mi vlastně ani nezbývalo. To ticho, které se rozhostilo, bylo nesnesitelné a všeříkající. Už zase ty zpropadené slzy. Trhaně jsem vydechla a přejela si dlaněmi po mokrém obličeji, kde jsem pocítila něco chladivého. Moje ruka. Edward.

Rychle jsem rozsvítila malé světlo nad mou hlavou. Překvapením se mi rozbušilo srdce. Na pravém prsteníčku jsem měla nasazený prstýnek ve tvaru malé lilie, která mi měla připomínat náš první polibek. Ačkoliv mě znovu zastihly slzy, usmála jsem se. Pak jsem si vzpomněla ještě na něco. Krabička!

Protřela jsem si oči a rozhlédla se kolem sebe. Nikde nebyla. Otočila jsem se na zadní sedadlo a uviděla ji. Natáhla jsem se pro ni a opatrně si ji přitiskla k sobě. V uších mi zněla Edwardova slova, ale já už nemohla čekat. Třesoucíma rukama jsem sundala víčko. Ani jsem se pořádně nestačila podívat dovnitř, když z ní něco samo vyletělo. Udiveně jsem zamrkala, jestli se mi to jen nezdálo. Nezdálo. Přede mnou se vznášel velký motýl. Jeho černá křídla mi připomínaly jeho. Díval se na mě. Byl tady. Byl se mnou. Nedokázala jsem od něho odtrhnout zrak. Sledovala jsem, jak poletuje okolo. Ani jsem nedýchala, když se začal snášet dolů a posadil se mi na prst, přímo na prstýnek.

Motýl a lilie. Edward a Bella.

Nebála jsem se, že by odletěl. Chvilku jsem ho jen tak pozorovala, než jsem odtrhla zrak a s nešťastným povzdechem vyhlédla z okénka. Všude byla tma a on tam někde byl. Myslela jsem na něj. Na všechno, co se od našeho setkání stalo. Bříšky prstů jsem si přejela po rtech, kterých se ještě nedávno dotýkal Edward. Mohla jsem si jen představovat, jak by to mezi námi bylo, kdyby se dnešní večer neudál. Vrátil by se Edward ke své rodině do Ameriky? Byli bychom spolu? Ano, to jediné mi zbylo… Představy… vzpomínky. A každá mi způsobovala neuvěřitelnou bolest.

Vzdychla jsem.

Byla jsem smířená s tím, že asi nikdy nepochopím, o čem tam tehdy Edward mluvil, ale přece jen něčím jsem si byla stoprocentně jistá.

„Nikdy na tebe nezapomenu, Edwarde.“

»Shrnutí«

Všem, co poctivě přečetli celou povídku a dostali se až sem, patří můj obdiv. Pokud zanecháte pár slov, budu vám moc vděčná. Vaše komentáře pro mě moc znamenají. Opravdu vám moc děkuju, že jste si něco tak dlouhého přečetli. Asi byste měli vědět, že jste překonali přesně 27 stránek, což činí přibližně 13 838 slov.

Děkuju!

Autor: Kim (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Oběť lásky:

1 2 3 4 5 6 7 8 Další »

77. Terka K.

07.05.2015 [19:22]

Panebože to je tak smutný.... na konci jsem se strašně rozbrečela. Emoticon

76. Ewik

15.05.2014 [2:20]

Děkuji za nádherný příběh. Moc dlouho jsem nečetla nic tak krásného. Mé srdce pláče, dušička se usmívá. Emoticon

75. emam

20.12.2013 [22:50]

Musela jsem se sem vrátit a nejspíš to není naposledy

74. emam

11.12.2013 [23:24]

Silný příběh s ještě se silnějšími emocemi. Nejvíc mě uhranula ta symbolika Emoticon

73. Agule99

16.11.2013 [0:58]

Heleď... Jako paráda. Čistá, neposkvrněná krása, paráda, úžasná povídka, já prostě nemám slov. Brzo se chystám ti okomentovat i zbytek povídek, ale tahle mě to donutila udělat hned teď. Nebrečím, mám pocit, že já asi nikdy u povídek nebrečím, holt už to tak je - ale jsem rozpolcená, uvnitř a rozesmutnělá. Prostě krása, nádhera, vážně netušim, co bych ti na to tak měla říct... A ještě něco: Dokolečka jsem ti opakovala, že pro mě minimálně, jsi nejlepší autorka na webu, společně s pár dalšíma, ovšem, ty asi převažuješ - a víš proč? Přečti si občas po sobě nějakou povídku a pochopíš. A jestli ne, najdu si tě a vtluču ti to do hlavy, aby sis to konečně uvědomila. A doufám, že až napíšeš nějakou bestsellerovou knížku, že mi jí teda za to vtluknutí pravdy do hlavy aspoň věnuješ. A ty tu knížku napíšeš, jako že si nejlepší autorka na webu! Ne, to nejde říct, protože tomu zatím nevěříš... Fajn, ty tu knížku napíšeš, jako že se Kateřina jmenuješ! Ha! Doufám teda, že nemáš víc jmen, pak by to bylo blbý Emoticon
Ale fakt, pořád jsem roztřesená, v úžasu a četla bych to znovu a znovu, ovšem, kdyby nebyla jedna hodina ráno a mamka mě nehnala do postele .
Jednoduše: Krása. Nádhera. A basta fidli! .
Emoticon
Možná jsem to s těma smajlama lehce přehnala, ale co už
*Agouš/A.99*

P. S: A ne, nejsem opilá, nehrabe mi (zázrak, co? ) a nepíšu blbosti, prostě píšeš úžasně!

72. DopeStars

10.09.2013 [11:39]

Dokonalosť! Nádherná poviedka, až som na samom konci musela plakať. Emoticon

71. ja

15.04.2013 [20:33]

Tak to bylo hustý.........já si řikala jak to že to čtu tak dluho;-) domyslet si vlastni konec je asi to jediné co mi zbívá protože bez happyendu to stojí za prd

70. alicecullenhale2

18.02.2013 [23:03]

Emoticon
nádhera...
ale tak smutný koniec...
a ja si pekne domyslím koniec najlepšie, že si ju Edward našiel...

69. Domulenka

03.02.2013 [23:18]

nevim co mam napsat vlastne ani nevim jestl se muzu nadechnou
Emoticon krasn

68. Lareth

31.01.2013 [0:40]

Kim, znovu jsem se přesvědčila, že píšeš naprosto dokonale jako málokdo. Umíš perfektně vystihnout atmosféru i pocity. Člověk si řekne, jak se někdo může tak rychle zamilovat, ale ty jsi v téhle povídce popsala neskutečnou a spalující vášeň, lásku, která v srdci vydrží, dokud nepřestane bít. A dokonce i poté. Nedokážu si představit, že by někdo mohl Edwarda nahradit. Taková láska je napořád.

Nebudu tu psát, že mě mrzí nebo štve ten konec. Byl krásný. Edward položil život za někoho, na kom mu záleželo. To je to nejkrásnější zakončení. Navíc jsem velkým příznivcem špatných konců. Emoticon
Prostě nádhera a inspirovala jsi mě. Chci také umět psát tak opojně až nadpozemsky. Sice se mi to nepodaří, ale zkusit to můžu.

Lilie a motýl...

1 2 3 4 5 6 7 8 Další »

Přidat komentář:

OurStories.cz

Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz

...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!

Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Oběť lásky