Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Od dětství po věčnost

Už nejsi sám, já nejsem sama, přísahám, že tě budu mít ráda.

Už jako malí si spolu hráli. Vodili se za ručičky, pusinkovali se pod stromem, hráli si na dospělé a měli spolu fiktivní rodinu. Naivně doufali, že spolu budou stále, dokud je smrt nerozdělí, přesně tak, jako to bývalo v hollywoodských filmem se šťastným koncem, ale… Jejich úsměv zmizel ve chvíli, kdy se jeden z nich odstěhoval. Jejich rodiny žily v domnění, že to děti brzy zapomenou a dětská láska je přejde, ale co když se mýlili?

15.01.2012 (20:00) • KacenQaCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 104× • zobrazeno 10296×

Od děství po věčnost

Věnováno Patt, eMCullen a Gabbe.

 

Rok 1995, červenec

Ranní paprsky slunce mi šlehaly do otevřeného okna. Zamračila jsem se na celý svět a schovala se pod květovaný polštář. Oči jsem pomaličku otevírala, abych si zvykla, ale byly tak těžké, chtělo se mi ještě spát. Zpod hromady peří jsem se podívala na hodiny a donutila se s úsměvem vylézt z postele. Bylo půl deváté ráno, první červencový den a já nesměla zmeškat dnešní schůzku pod starou vrbou.

Pod stromem, kde se obvykle s mým nejlepším přítelem a kamarádem setkáváme. Vystřelila jsem jako raketa do koupelny, kde jsem provedla ranní očistu. Jako obvykle jsem si honem rozčesala vlasy, v rychlosti si vyčistila zuby a ve sportovním nátělníku a kalhotách jsem přeběhla zpět do pokoje. Po celém těle jsem cítila podivné motýlky, jak jsem se těšila.

Hodila jsem na sebe bílé tričko s krátkými rukávy, kostičkovanou košili, tmavé džíny a na ruku jsem si nasadila prsten, který byl od něj. Já měla červené lízátko, on zelené.

Přikrývku jsem v rychlosti natáhla přes postel a pokusila se naaranžovat polštář, aby nevypadal tak zmuchlaně. Rozhodně to byla poslední věc, která mě dnes trápila. Před námi byly dva měsíce bez školy, plného lítání po venku, bez úkolů a hlavně – dva měsíci v jeho přítomnosti od rána do večera. Do ruky jsem čapla bílé tenisky a letěla jsem po schodech dolů. Na posledním schodě jsem málem skončila jak široká tak dlouhá.

„Bello, co jsem ti říkala o tom spěchu?“ kárala mě Renée, jakmile vycházela z kuchyně, odkud se linula vůně opečeného slaniny, toastu a vajíček. Nesouhlasně jsem se zamračila. Copak já jsem mohla za to, jakou jsem měla vyrovnanost? Nemohla. Bylo to prostě ve mně, a ať jsem se snažila sebevíc nepadat v nevhodné chvíli, nevyšlo mi to. Nešika… tak mi říkával Edward.

Obula jsem si tenisky a posadila se k taťkovi ke stolu. Jako obvykle se ládoval, div mu netekl olej po bradě. „Rozum na to sice ještě nemám, ale tolika by ses cpát neměl,“ upozorňovala jsem ho a přitom se zubila jako ta nejvíce vzdělaná žena, co tomu rozumí. Charlie se na mě podíval s lesklým knírkem od oleje a nakrčil obočí.

„Naše malá rozumbrada vstala a už rozdává rozumy? To se mi nechce věřit,“ oplácel mi stejnou mincí, rukou mi pocuchal vlasy a věnoval mi polibek na čelo. Ihned jsem si tu mastnotu z čela utřela a věnovala mi roztomilý úšklebek.

Vztyčila jsem jeden malý prstíček, načepýřila se jako páv a spustila: „Nejsem malá! Je mi už sedm, skoro osm, tak byste to mohli pochopit, ne se ke mně chovat jako k miminku.“ Taková konverzace byla na denním pořádku. Neustále mi vtloukali do hlavy, že jsem stále dítě a že mě musí hlídat co nejvíce. Byla jsem na takové řeči velmi háklivá a často jsem vybuchovala. Svým způsobem jsem byla dítě, vždyť jsem nastupovala teprve do druhé třídy, ale už jsem dokázala určit, co správné je a není.

„Není důvod, proč by ses měla urážet. Pěkně si sedni, najez se, ať si dnešek pořádně užiješ,“ usmála se a před nos mi vložila plný talíř. Znechuceně jsem se usmála.

„Proč dnešek, děje se něco významného?“ ptala jsem se zvědavě, zatímco jsem v ruce držela toast a mazala si ho medem. Charlie s Renée se na sebe významně podívali, ale byl to spíš pohled, o kterém doufali, že jsem jej neviděla. Nelíbilo se mi to, neměla jsem ráda překvapení, ale můj žaludek se hlasitě ozval, a tak jsem nějaké starosti o podezřívání hodila za hlavu a pořádně se zakousla do pečiva. Zakřupalo jako čerstvé.

„Víš…“ začala pomalu, „mysleli jsme si, že bychom dneska odletěli za babičkou Swanovou na Floridu. Neviděla tě od té doby, co chodíš do školy, určitě bys jí toho moc ráda řekla a ona tobě taky,“ pověděla mi s chvějícím se hlasem. S utěrkou přes rameno se posadila vedle mě a chytila mě za ruku. Chvíli jsem se na ni dívala, jako by spadla z Marsu, a pak jsem se začala smát.

„Opravdu dobrý vtip, pobavili jste mě.“ Smála jsem se dál.

„Bello, tohle není žádný vtip. Chtěli jsme ti udělat krásné prázdniny, a kde jinde mohou být lepší, než na slunné pláži? Přeci nechceš zůstat celé dva měsíce ve Forks,“ vyvedl mě z omylu táta. Můj úsměv na tváři zamrzl a moje tělo ztuhlo.

Pomalu mi začalo vše docházet. „Takže po mně chcete, abych se jen tak sbalila a letíme?“ ptala jsem se s nevěřícným pohledem. Očima jsem těkala mezi nimi a nemohla uvěřit tomu, co mi tu říkali. Přikývl bez špetky pobavení v obličeji. Jako první, na co jsem pomyslela, byla jeho tvář, jeho pokřivený úsměv a bronzové vrabčí hnízdo, které si snad ani nečesal.

„Ne!“ křikla jsem podrážděně, až mi jídlo z ruky vypadlo na talíř. „Já nikam bez Edwarda nejedu. Copak ho tady můžeme nechat samotného? S kým si bude hrát? Kdo s ním bude jezdit na kole? Nemůžete nás jen tak rozdělit na dva měsíce, já vám to nedovolím,“ zvyšovala jsem na ně hlas a snažila se zastavit slzy, jež se mi draly do očí. Představa, že bych jej dva měsíce neviděla, nemohla jsem se s ním bavit a v jeho blízkosti se smát, mě týrala. Nemohla a ani jsem si to nechtěla představit.

Renée mi upravila neposedný pramen vlasů za ucho. „Bells, babička je velmi nemocná. Sama víš, že to s ní není nejlepší a určitě by si přála, abys ji navštívila.“ Milovala jsem svoji babičku. Ráda jsem vzpomínala na chvíle, kdy mě jako malou hlídala, když byla Renée s Charliem v práci. Nikdy mi striktně nepřikazovala, že mám v devět večerku, anebo abych snědla vše, co je na talíři. Vyprávěla mi pohádky a příběhy.

Přikývla jsem. „Dobře,“ souhlasila jsem, „ale Edward pojede s námi.“ Oba se napřímili a opět si vyměnili jejich podivný pohled. Seděla jsem na židli, ruce mě svrběly, měla jsem chuť křičet a utíkat někam hodně daleko.

„Nemůžeme jej vzít s sebou, Edward musí být se svou rodinou, Cullenovi jej nepustí,“ vymlouval mi Charlie. Sladce jsem se na něj usmála a vstala od stolu.

„Tak jinak,“ talíř jsem odnesla do dřezu, stejně tak i hrnek s čajem, aniž bych se jej dotkla, „jestli nepojede Edward, nejedu ani já. Já ho tady nenechám!“ řekla jsem rozhodným tónem a po těchto slovech jsem vyběhla z hlavních dveří. Utíkala jsem, co mi nohy stačily, abych dorazila pod vrbu co nejdříve. Už takhle jsem měla zpoždění a Edward tam na mě bude určitě čekat. Měla jsem ohromný vztek, ale pevně jsem doufala v to, že jakmile jej spatřím, nálada bude o to lepší.

Když jsem doběhla, seděl pod vrbou na plochém kameni a prohlížel si na ruce svůj prsten. Přesně ten, který jsem měla i já. Přiložil si jej k ústům a cucnul si. Koutky se mi roztáhly každý na jiný stranu, v očích mi začalo svítit vzrušení a radost.

„Edwarde!“ výskla jsem nadšeně. Zdvihl hlavu a na tváři se mu objevil pokřivený úsměv, který jsem na něj měla tak ráda. Postavil se, oprášil si zadek kalhot a roztáhl náruč, abych do ní mohla vletět. Využila jsem toho. Skočila jsem na něj, přitiskla se na něj jako pijavice a se smíchem jsme oba spadli na zem jako hrušky.

„Sakra, ty máš ale tíhu,“ škádlil mě. Podívala jsem se mu do obličeje. Byl tak krásný, pomyslela jsem si. Už v sedmi letech jsem věděla, že Edward bude můj ženich. Vlastně už byl, minulý týden jsme si tady pod vrbou přísahali, že se nikdy neodloučíme. Že spolu budeme napořád, on a já, budeme spolu vyrůstat a nakonec si založíme rodinu. S nikým jiným jsem si hrát nechtěla. Edward pro mě byl nejlepším kamarádem. Bránil mě, chlácholil, objímal a smál se mým vtipům, i když to nebylo to pravé ořechové.

„Na co myslíš?“ zeptal se s úsměvem na tváři a posadil mě vedle sebe na trávu. Chytili jsme se za ruce a mně zrůžověla líčka.

„Na tu chvíli, kdy jsme si dali první pusinku.“ Teď už jsem byla červená jako rak. Edward se nade mnou v den ten skláněl. Byl blízko mého obličeje. Po tom, co se naše rty lehce setkaly, jsme se oba odtáhli a sborově jsme pronesli ‚Fuj!‘, otřeli jsme si pusu a zasmáli se.

„Pamatuješ si na ten slib, co jsme si dali?“ zeptal se náhle. Přikývla jsem.

„Už nejsi sama, já nejsem sám, přísahám, že tě budu mít rád,“ začal první část.

„Bez tebe já už nemůžu být, bez tebe já už i nemůžu žít.“ Edward se na mě usmíval jako měsíček na hnoji. Měla jsem radost. Byla to ideální chvíle. Uvnitř sebe jsem věděla, že lepší už to být nemůže. Edward tu byl se mnou a slíbil mi, že mě bude chránit, já jej na oplátku nesmírně milovat. Přivinul si mě do náruče a pevně mě objal. Tiskl mě k sobě, jako by se bál, že bych mu měla utéct. Cítila jsem se dobře, ale měla jsem divné tušení. Nikdy mě neobjímal tak… majetnicky.

Na nohavici Edwardových kalhot dosedl maličký motýlek. S lehkostí se pyšnil na slunci. Pokusila jsem se natáhnout a chytit jej, ale jakmile jsem se pohnula, motýl se vznesl a zmizel.

Edwardova hruď se zvedala v návalu smíchu. „Pamatuješ si, Bells, jak jsme byli na pouti?“ Nakrčila jsem obočí. „Nesl jsem tě tenkrát domů na zádech. Byla jsem celá upatlaná od vaty, usnula jsi mi na zádech.“

„A jo!“ křikla jsem a začala se smát. Kvůli tomu incidentu jsem byla Edwardovi další dva měsíce pro smích. Neudržela jsem se a spokojeně jsem si chrupkala na jeho zádech s plným bříškem cukrové vaty.

„Anebo naše společná jízda na kole,“ vzpomínal s pohledem zvednutým k nebi. Jednou rukou svíral tu mou a druhou si pohrával s límcem mé košile.

„Jo,“ přitakala jsem, „ještě do teď mám na koleni jizvu. Neměl jsi mě k tomu nutit,“ obvinila jsem jej na oko vážně. Zadívala jsem se mu do očí. Všechno bylo tak ideální, ale přesto mi tu něco nehrálo. Pustila jsem Edwarda a odtáhla se od něj.

„Děje se něco? Proč mám pocit, jako bys mi něco chtěl říct,“ ptala jsem se potichu. Možná že to bylo viditelné, ale já se jen bála otevřít oči, abych viděla pravdu. Chvíli uvažoval a díval se na mě, ale pak sklopil pohled a přikývl. Věděla jsem to, říkala jsem si v duchu. Edward nikdy nevzpomínal staré události, oba jsme je měly v živé paměti.

„Pověz mi to, prosím,“ škemrala jsem. Klekla jsem si na kolena a naléhavě k němu promlouvala.

Poškrábal se na hnízdě a zatvářil se zničeně, což mě vyděsilo. „Neříká se mi to lehko, ale dneska se, Bello, vidíme zřejmě naposledy,“ zakuňkal. Mně se v dáli obrovský, šťastný sen zbořil jako domeček z karet.

„Jak naposledy? Vždyť se vídáme každý den. Včera, dnes, zítra, pozítří… Edwarde, co to mluvíš? My se nerozdělíme,“ popotáhla jsem, „slíbili jsme si to.“ Jeho ledová ruka se dotkla mé tváře. Hladil mě, ale spíše mi připadalo, jako by si chtěl udržet poslední kontakt se mnou. Nedokázala jsem si představit, že bych jej už nevídala. Bez něj jsem prostě nežila. Byl mou nedílnou součástí.

„Carlisle mi dnes oznámil, že se stěhujeme na Aljašku. Dostal tam novou pracovní nabídku, ale hlavním důvodem je naše podstata,“ šeptal. V první chvíli jsem si musela ujasnit, kde Aljaška je. Byla jsem dezorientovaná. Bude ode mě tak… daleko. Moc na to, abych jej mohla kdykoli vidět. „Jsme tady už moc dlouho, lidé by si mohli všimnout, že s námi není něco v pořádku. Víš to o mně jen ty, nikdo jiný se to dozvědět nesmí,“ kladl mi na srdce. Věděla jsem, to ale já jej pustit nechtěla. Skočila jsem mu kolem krku a pevně jej sevřela.

„Nesmíš odejít! Nemůžeš mě tu nechat samotnou. Musí tu být nějaké jiné řešení, třeba se přestěhuješ k nám,“ panikařila jsem. Oba jsme moc dobře věděli, že u nás bydlet nemůže. Byť jsou Cullenovi Edwardova adoptivní rodina, miloval je jako svou vlastní. Esmé pro něj byla jedinou matkou, kterou měl. Stejně tak Carlislea jako otce. Měl své starší sourozence, kteří se o něj starali, jak nejlépe uměli. Edward byl rodinný mazánek.

Neudržela jsem slzy. Na tvářích jsem cítila mokré cestičky. „Odjíždíme dnes v noci, chtěl jsem se s tebou rozloučit.“ Možná že slova loučení byla těžší, než kdyby prostě zmizel, pomyslela jsem si hněvivě. Měla jsem vztek. Bolelo mě to, byli ukrutní a nekoukali na naši budoucnost.

„To mi nemůžete udělat… nemůžete,“ vzlykala jsem. Schovala jsem si obličej do dlaní, schoulila se do klubíčka a nechala své pocity vyjít na povrch. Hekala jsem, spílala, ale k ničemu mi to nebylo. Ba naopak. Dělala jsem to sobě i Edwardovi mnohem horší. Silně mě objal, až jsem cítila jeho vůni, položil mi hlavu na rameno a věnoval mi pusu na líčko.

„Přísahám, že se za tebou někdy přijdu podívat. Najdu si tě, Bello, nikdo nás nerozdělí, slíbil jsem ti to a i poloupíři své slovo drží,“ sliboval mi další slova, která pro mě už nebyla pravdou. Věděla jsem, že je to naše poslední chvíle v životě, nemusela jsem být dospělá ani naivní.

Společně jsme si lehli zpět do trávy, oba přitisknuti těsně k sobě, schovala jsem obličej do Edwardovy košile a on mně do vlasů. Moje maličké srdíčko se pomaličku začínalo smiřovat s krutým faktem, ale čím víc se stmívalo, tím víc to bylo bolestivější. Ruku v ruce jsme se šli projít na naše místa, na kulatou louku, kde rostlo mnoho druhů květin. Edward mě nechal stát uprostřed a nakázal mi, abych se ani nehnula. Svou přirozenou rychlostí se pohyboval po louce a trhal mi květy. Když přišel s plnou náručí barevného kvítí, propukla jsem v ještě větší pláč.

„Neplač, není všem dnům konec,“ tišil mě.

„Pláču radostí ze života,“ zalhala jsem a radši jej znovu sevřela v náruči. Poslední dotek, poslední slova, poslední objetí a poslední společná chvíle.

Nenechal si ujít poslední cestu k našemu domovu. Chytil mě za ruku a doprovodil až k nám, ke dveřím. Celou cestu jsem byla těsně přitisknutá k němu, abych jej cítila u sebe. Věděla jsem, že za okny je Renée s Charliem a zřejmě nás i pozorují, ale bylo mi to jedno. Přidržela jsem si květiny v ruce a skočila Edwardovi kolem krku. Musel to být komický obraz. Malá holčička s červenýma očima od pláče objímá malého chlapce, jenž nasadil svou tvrdou masku. Když jsme se od sebe odtáhli, Edward se mi zpříma díval do očí. Byl asi o půl hlavy vyšší jak já, takže jsem se musela mírně zaklonit.

„Už nejsi sama, já nejsem sám, přísahám, že tě budu mít rád…“

Popotáhla jsem. „Bez tebe já už nemůžu být, bez tebe já už i nemůžu žít.“ Sklonil se ke svému prstenu na ruce a políbil jej. Já jsem ho napodobila. A pak jsme se natáhli k sobě a dali si pusu na rozloučenou.

„Mám tě rád, Bells,“ pověděl mi a odstoupil. Udělala pár kroků dozadu, s vynuceným úsměvem na tváři mi zamával a pak se ke mně otočil zády. Viděla jsem v něm velkého muže. Věděla jsem, že až vyroste, bude z něj ten nejlepší kluk na světě. Jeho záda se vzdalovala a stejně tak i naše dětská láska. Stála jsem tam, dokud mi nezmizel z očí.

Jakmile jsem vešla do dveří, přiběhla ke mně Renée. Ve tváři měla vepsaný smutek. Chtěla mě obejmout a utěšit, ale já ji odstrčila.

„Věděli jste o tom a nic jste mi neřekli.“ Dusila jsem se pláčem. „Nechali jste mě, abych to zjistila sama a tím prohloubili bolest.“ Do předsíně přišel i Charlie, neboť jej můj pisklavý křik vyděsil. „Proto jste chtěli dnes odjet? Měla jsem odletět v domnění, že se za dva měsíce setkáme, ale on už by tu nebyl.“ Hřbetem ruky jsem si utřela ušmudlané tváře a pevněji sevřela stonek květin. „Vědomě jste nás rozdělili!“ křikla jsem na ni naštvaně. Hrubý hlas mi přecházel do plačtivého. Ani jsem se neobtěžovala sundat boty a vyběhla jsem do svého pokoje, kde jsem za sebou zavřela dveře. S květinou a prstenem v ruce jsem se svezla po zdi na zem a schoulila se do klubíčka. Moje srdíčko ronilo slzy, stejně tak jako moje oči.

Zničila nás. Zničili mě.

---

Snažila jsem se o jiné pojetí našich hrdinů a přišla mi roztomilá představa malé Belly a Edwarda. Povídka je mírně neukončená, rozhodla jsem se, že vám dám na výběr. Buď jim necháme osud otevřený a nebudeme se mezi jejich lásku míchat, anebo jim trošičku pomůžeme opravdu krátkou kapitolovkou. Jejich osud závisí na vašich názorech a samozřejmě vítám výtky.

» Pokračování «

 

 

---

 

Následující díl »

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Od dětství po věčnost :

Bylo to nádhernýýý.

Bylot o moc pěknéé Jenom ty lízátkové prstýnky, nejsou z nějakého filmu možná si to pouze s něčím pletu, ale nedá mi to se nezeptat! ALe jinak ten příběh malého Edwarda a Belly se velice zamlouvá :))

To byla nádhera, nemůžu přestat bulet.

Páni, ohlas je teda ohromný, to se musí uznat.
Nápad se mi líbil; nebyl ostřílený jako většina nápadů tady. Představa malé Belly a malého Edwarda, krása. Komentáře, které tu padly, nemají ani tak velkou váhu na tom, jak jsi příběh vnímala Ty. Pokud jsi byla přesvědčena o tom, že to tak mělo být, tak to tak prostě je, ať se nám to líbí, nebo ne. Mně osobně se to na jejich věk zdálo poměrně brzy, ale když detailně poberu všechna pro a proti - ano, nakonec to tam nějakou logiku má. Myslím, že jeden komentář navíc už Ti stejně nepoví, jak moc se Ti povídka povedla.
Klobouk dolů...

Tak som sa do toho pustila. A vyzerá to naozaj veľmi zaujímavo. Páči sa mi predstava malej Belly a malého Edwarda. Obaja boli naozaj rozkošní. Mrzí ma, že sa museli odlúčiť, ale verím, že sa zase stretnú a všetko bude zase OK.

nádherná povídka!!! ...Že bych řvala jako málé dítě hned u první kapitoly se mi ještě nepoštěstilo ...NÁDHERA!!!

Božínku! To bylo tak nádherné! Já mám opravdu na krajíčku! Kdysi dávno se mi odstěhovala kamarádka a ty jsi mi vše do posledního detailu připomněla! Opravdu pláču, slzím a v duchu na sebe nadávám, že to čtu až teď...
Opravdu moc sladký a dojemný příběh. Tak krásně popsané pocity... Sice je pravda, že pár výrazů by sedmileté dítě nepoužilo (je mi dvanáct, vím, co říkám/píšu :D), ale to je detail. Jak už jsi tu psala, nevím komu, Bella má poloupířího kamaráda, z kterého sem tam nějaké zajímavé moudro určitě kápne. Moc se mi líbilo povídání o jejich první pusince... "Fuj!" U toho jsem se opravdu málem rozpustila! A ty prstýnky... No, já už nebudu zdržovat tímhle nesmyslným komentem a vrhnu se na pokračování. Upozorňuju, že tam asi ještě dnes nenapíšu koment, protože podobně jako Bells mám určenou večerku... :D

No. Uhm... Děkuju. Právě jsem si kvůli tobě rozmazala linky, jak jsem si stírala slzy, které už už chtěly stéct po tváři.

První věc, která mě dorazila... Písnička. Já absolutně ZBOŽŇUJU Titanic (pardon za ten Caps Lock, ale to je důraz ) a stejně tak píseň od Celine Dion My Heart Will Go On. (Vůbec ji neumím nazpaměť a vůbec ji nezpívám na celé kolo, když doma nikdo není. ) A když je to bez těch slov a text tak neodvádí pozornost od děje příběhu, je to... Uch, mno. Moje oči by ti mohly vyprávět.

A další? To věnování. Vzpomněla jsem si na tvůj komentář u The Masquerade. Myslím, že jsi mi tam psala něco ve smyslu, že jsem tě nakopla k dopsání povídky. Jestli to byla tahle, klobouk dolů a ruměnec na mou tvář nástup. Stydím se za to, jak píšu, když čtu tvou tvorbu. Jsi o měsíc starší, ale zato o pět let napřed ve psaní přede mnou.

Tak a teď k té povídce. Absolutní nádhera. Malá Bella a malý Edward, neskutečně sladká představa. (Plus ty jejich prstýnky, ty byly vážně super. Nekoupíš mi taky jeden? ) Líbil se mi ten popis. Vstávání, snídaně... Působila neskutečně dospěle. A čtenář se pak nemůže divit, když zjistí, že ten, za kterým se tolik těší a bez kterého nedá ani ránu, je náš starý známý Eddie, že áno. Bylo vidět (když se nad tím člověk zamyslí), jak moc velký na ni měl vliv. Bella ho musela mít vážně moc ráda a trávit s ním mnoho času. Škoda, že jsem taky neměla takového kamaráda. Šiknul by se mi.

Vážně té Belly lituji. Že to před ní Charlie s Renée tajili, že to věděli... A že ona musela být odtržena od Edwarda kvůli tomu, co jsou Cullenovi zač. Ale jak my všichni víme, pohádky neexistují. Realita je krutá a my se musíme naučit s tím žít.

Vážně jsem na konci brečela, protože ač to byla povídka krátká, připadalo mi, jako kdybych četla nějaký xxx-tý díl kapitolovky. Zkrátka mě ihned napadaly všechny rošťárny a zážitky těch dvou. Tak odlehčující... Samozřejmě do chvíle, než přišel ten okamžik, kdy jí to Edward oznámil. Docela dost dobře jsem si tu scénu uměla vybavit. Pod vrbou, Bellin obličej... A vědomí, že to jsou poslední minuty, které s Edwardem tráví.

Zlatíčko, děkuju ti. Děkuju ti za nádherný zážitek a vylepšení dnešního úžasného dne. Děkuju ti za věnování, děkuju ti za písničku, děkuju ti za tento příběh. Děkuju ti za všechno. I za to, že tě mám a že jsi má přítelkyně.

A dám ti dobrou radu. Nepokračuj. Nekaž ten příběh, nech jej otevřený a čtenáři ať si lámou hlavu s tím, co se mohlo stát.

Takhle je to nejkrásnější.



Every night in my dreams
I see you, I feel you,
That is how I know you
Go on...

Tak... na vaše žádosti a názory, které mě nesmírně potěšily, je další číst k světu.
Ještě jednou, děkuji!

urcite pokracovanie.....je to super

rozhodně pokračování, je to naprosto uzasne!!!! píšeš skvěle

nadhera, urcite urob pokracko

samosebou, ze pokracovani

urcite jsem pro pokracko, velice me to dojalo a tesim se jak se opet shledaji!

ach jo, mě to normálně dojalo .
Bylo mi strašně moc líto, co těm dvěma drobkům udělali a zároveň mě o naštvalo, protože přesně toto nesnáším, když někdo rozhoduje za druhé, případně nepřizve k dialogu a i kdyby to všechno takto muselo být, budiž, ale ať si alespoň nemyslí, že na to brzy zapomenou a že je to pro jejich dobro. To je tak nespravedlivé...
Rozdělit dva nejlepší kamarády, dětskou lásku a myslet si, že se z toho za týden vyspí... jo, to mi hýbe žlučí.
No ale zpět. Psala jsem "dva nejlepší kamarády" - a to si myslím, že je na tom jedna z nejkrásnějších věcí. Prostě to, že začínají bez vlivů hormonů, bez touhy po polibcích, mazlení, sexu, ale že spolu začínají právě takto. A kdyby je nikdo nerozdělil, jejich vztah by postupně přerostl do jiné dimenze, ale oni tu šanci nedostali, kurník šopa.

Všimla jsem si pár komentů, kde se čtenářkám nezdál věk dětí a jejich mluvené projevy a myšlenkové procesy - ale upřímně, moc to nechápu. Nečíst to, vůbec by mě to nenapadlo. Naopak si myslím, že by nás často překvapilo, jak hluboce se nad nějakými věcmi děti zamýšlí, jaké skvosty někdy z jejich úst vypadají ... jo, když Bella uvažuje, že se Edward chová majetnicky - to by možná sedmiletou holku nenapadlo, ALE ty jsi to tak napsala, protože TVOJE postavy to tak cítí a tak se chovají a já proto tu povídku beru jako hotovou věc a promyšlené charaktery. Autoři přece musí mít volnost v tom co píšou (nemám moc ráda, když čtenáři opravují autorku z jejích myšlenek a představ, proto je to její povídka, protože si ty postavy takto představila ) a konečně ti musím říct, že mně tam ty charaktery a rozumnost Belly a Edy prostě sedí, protože Edward je poloupír, jak jsi napsala - a proto je úplně samozřejmé, že přemýšlí dospěleji, je prostě dál. Mozek mu jede rychleji, je vysoce inteligentní (aby taky Eda nebyl) a navíc vyrůstá v rodině se šesti dospělými upíry (pokud jsem to pochopila správně) a ty jejich dospělácké manýry prostě musel pochytat!!! Takže i když mu je sedm, bylo by divné, kdyby jako poloupír myslel jako sedmiletý, naopak, toto k němu naprosto sedělo. No a pokud jde o Bellu - je s ním pořád v kontaktu, naslouchá jeho inteligentním řečem a dospěláckým názorům, je přece jasné, že děti se vyvíjí podle toho, v jakém jsou prostředí. Dát chytré dítě do s prominutím hloupé rodiny způsobí, že s největší pravděpodobností nedosáhne takových výsledků, jako když jej od malička obklopuje vyspělá, moudrá a inteligentní společnost a jelikož je Bella chytrá holčička a Edward na ni má dobrý vliv a používá před ní vyspělé věty a slova, je jasné, že jí zvyšuje obzory... Jo, zbytečně to rozebírám... jen mi přijde trochu zbytečně přísné říct, že na sedmileté děti jsou moc vyspělí. Obzvlášť, když ty jako autorka na to máš neoddiskutovatelné právo

No a nakonec poslední věc - tento příběh, přestože je strašně milý (vím, tuctové slovo, ale na ty dva medvídky mi sedí) a roztomilý (mám ráda děti a představa malinké Belly a hlavně Edwarda ) je lavně smutný, tím ja teď od sebe odtrhli a proto bych si moc přála, abys je dala dohromady, aby se k sobě vrátili - no, jenže to pak budu brečet mnohem víc...
Jo a taky by mě strašně bavila nějaká kapitola z Edwardova dětství v rodině Cullenů, jak si z něj dělají toho mazánka

jednoznačne pokračuj
a nechceš z toho rovno urobyť kapitolovku
bolo to super

musí byť pokračovanie

Katy... Vyrazila jsi mi dech.
Bylo to strašně sladké... Krásné... Přišlo mi to opravdu roztomilé. Nevím...
Když se ohlédnu za komentáři dozadu... Na jednu stranu... Možná mají pravdu, ale zas... Asi si nikdy neprožili dětskou lásku. Vždyť i pětileté dítě, když se "zamiluje", tak je jen tomu druhému oddaný... Takže si z toho nic nedělej.
Spíš mi tam maličko chyběla ta... Dětská nevinnost. Nevím, jak bych to popsala... Je to krásné, akorát... Ty dětské radosti mi tam trochu chyběly, ale to je jediné, co bych mohla vytknout, jestli se tomu dá říci výtka.
Jestli uděláš pokračování, záleží čistě na tobě. Každý máme svou fantazii, takže bychom si mohli jejich budoucnost domyslet, ale když nám, netrpělivým a hamižným čtenářům, hodíš, zlobit se nebudu. Myslím, že tím nic nezkazíš. Každá z těch povídek bude jinčí...
Tak teď už chybí jen tohle:
A pokud bude to pokračování, tak se na něj těším...

Nádhera.A pokreačování? Určitě

Poslušně hlásím, že jsem úspěšně povídku přečetla - jak jsem slíbila. Námět na povídku je to zajímavý, to se nedá popřít. Tvé zpracování se mi líbilo, cítila jsem Bellinu lásku k Edwardovi a bolest, kterou cítila při jeho odchodu. Bylo to realisticky popsané, což u povídek vyhledávám... Na věku postav mně jaksi nezáleželo, příběhy lásky se přece můžou odehrávat v jakémkoliv věku, století, době, situaci, no ne?
A rozhodně to chce pokračování, šťastný konec, který snad bude, je prostě šťastný konec. Nebudu to tady dál okecávat a rozkecávat, zkrátka tvé podání hrdinů se mi líbilo, bylo to něco nového, originálního. Cítila jsem u toho různé emoce, které mě nutily číst dál a dál, povídka byla přímo magnetem pro moje oči.
Nelituju, že jsem si tuhle povídku přečetla, byla totiž krásná a hodna takových ovací a kladných komentářů. Přeju ti to, protože s tímto dílem si to zasloužíš. Já se jenom klaním tvému spisovatelskému umu, byla to vážně nádhera.

Nádherné! Úžasné! Dokonalé! Povídka se ti neuvěřitelně povedla. Máš pěkný styl psaní. Uvažovala jsem, co mě na té povídce tak zaujalo. Rozhodně je to kvůli originálnímu nápadu. Na tomto vebu je mnoho dobrých a skvělých povídek, ale ta tvá je originální a přesto nijak moc nemění Edwarda a Bellu. Také mě ale velice zaujalo, jak si popisovala pocity dětí. Je to umění, něco takového napsat. Klaním se!!!
Také bych se chtěla vyjádřit k jejich vyspělosti. U Edwarda mi to připadá přirozené, je to poloupír a ti jsou velmi vyspělí. U Belly je to jinak, vzpoměla jsem si, jak říkala, že si René myslí, že Bella narodila 35letá a jenom dorůstá. Bella byla i ve Stmívání na svůj věk velmi vyspělá, takže mi to také nepřipadá divné.
S pokračováním nevím. Povídka je úžasná a kdyby pokračování bylo ve stejném duchu jsem určitě pro. Někdy ale pokračování všechno zkazí. Můžou být skvěle napsané, ale všechno to pokazí. Rozhodnutí je ale na tobě
A ještě jednou

Páni, druhou polovinu jsem měla na krajíčku. Bylo to tak neuvěřitelně nádherně popsané... Představa Belly a Edwarda jako malých dětí mě dostávala - a stále dostává - do kolen a nejvíc se mi líbilo to jejich téměř dospělé uvažování, prostě důkaz, že je to nádherný příběh, ale stále "jen" příběh. Edwardova otázka "Na co myslíš?" mi vykouzlila úsměv na tváři, aby jej následně setřely slzy v mých očích, když jsem četla, jak se loučí. Moc povídek mě rozbrečet nedokáže, ale tohle bylo tak procítěně napsané, že to prostě jinak nešlo. Celý příběh jsem viděla před očima, jako by se odehrával v mém pokoji. Bylo to opravdu neuvěřitelné a za pokračování bych byla moc ráda.

Teen: Tys mi dala, já ani nevím, jak bych ti poděkovala, rozhodně si to rozmyslím a poděkuju ti na shrnutí. Ach můj Bože, mám uslzený oči. Děkuju! A tvého názoru si cením, neuvěřitelné.

BellaSet: Řekla bych, že tys mě pochopila ze všech čtenářů asi nejlépe. Podobně jsem to myslela. Edward pro mě je výjimečnou osobou a rozhodně si představuju jeho myšlení a chování na vyšší úrovni. Moc ti děkuju a ráda se vyjádřím na tvé shrnutí díky, moc ti děkuju.

Já už jsem sem sice jednou napsala, ale nedají mi klid ty komentáře ohledně vyspělosti Belly a Edwarda, a tak bych chtěla něco připsat. Jestli to nevadí...?
Edward jakožto poloupír, který je vychováván Esmé, Carlislem a zbytek famílie Cullenových, je jistě naučen jiným zvykům, než normální lidské děti - je gentleman, jeho odpovědi jsou zdvořilejší a chování vyspělejší. Myslím. A jelikož s ním Bella tráví každou chvíli už od svého narození, a jak říká autorka, má na ni Edward dobrý vliv, nemůžeme se divit, že po něm Bella tyto vlastnosti pochytila.
A myslím, že každá sedmiletá holčička, která vyrůstala s poloupírem s vynikajícím vychováním a vyspělejším stylem komunikace, a které právě někdo oznámil, že se ten poloupír stěhuje pryč, by se zachovala stejně.
Doufám, že mě nebudete obviňovat, že jsem povídka ani nenapsala a myslím si bůhvíjak jí rozumím, ale tohle je můj názor a na ten má snad každý právo.
Jinak chci autorku znovu pochválit, jak vynikající odvedla práci a ten, kdo povídku nedočetl nebo vůbec nezačal číst, udělal obrovskou chybu.
Ještě jednou tleskám...

Kačí, to bolo vážne niečo. Ja ani nemám slov...

Do toho, že to bolo na sedemročné dievčatko veľmi dospelácke, sa nejako vyjadrovať nebudem... No, možno áno (), ale v tom zmysle mienim spomenúť len to, že mne to celkový dojem z čítania vôbec nekazilo. Ja som mala pocit, ako by sa do tohto obdobia preniesla dospelá Bella a opisovala to už takým tým rozumejším spôsobom... A mne to vyhovovalo. Možno to nebol tvoj cieľ, lenže poviedka je z polovice o fantázii. A ja som si to proste nejako takto predstavovala.
A druhá vec, čo sa ešte toho týka... Mne Belline pocity prišli aj celkom na mieste. Ja keď som mala sedem, mala som tiež strašne skvelého kamaráta... A tiež mi búšilo srdce, keď som ho videla, ako s červeným bicyklom čaká pred bránkou a volá ma von, alebo keď sme sa hrali u mňa v izbe na doktorov, telenovely... Alebo sme sa bozkávali na záhrade, behali sme po ulici, kreslili si a neustále sa objímali. Proste... Bolo to kamarátstvo, veľmi silné kamarátstvo, ktoré je aj v tejto poviedke. A vtedy je pre dievča ten kamarát vážne strašne veľa. Možno to je spojené aj s tým, že pozerá na všetky tie americké filmy a veľkú kopu zo svojich citov si len domýšľa, pretože tak to proste videla vo filme a chce sa jej podobať. Čo však určite nebola Bellina situácia, ale moja určite.
Sakra, sakra, sakra! A to som sa o tejto téme nechcela rozpisovať! Bože, zabi ma.

Uh, takže...
To, čo sa týkalo samotného príbehu. Ehm, ehm, ehm... Určite pre teba nie je žiadna novinka, že píšeš vážne úplne báječne. A ja ti to môžem len nesmierne závidieť. Vlastne ti to aj nesmierne závidím, ak mám byť úprimná.
No a ten nápad bol vážne úchvatný. Priznám sa, že mňa by niečo také nikdy nenapadlo... Veď keď si predstavím Edwarda a Bellu, tak mám stále pred očami len tých našich známych stredoškolákov. Avšak tento spôsob, omnoho krajší a roztomilejší, sa mi do hlavy ešte naozaj nevkradol. A za to ťa obdivujem, pretože to bola naozaj nádhera.
Aj s celkovým spracovaním, samozrejme.
Veď tie ich spomienky, bicyklovanie, kvety... To všetko bolo naozaj úžasné.

Kačenka (Katarína sa dá po česky volať tak božsky, že ja si to nedokážem odpustiť ), táto jednorázovka je naozaj veľký skvost a mne bolo cťou si ho prečítať. Naozaj, naozaj, naozaj.
Tlieskam, klaniam sa, odhadujem svoj imaginárny klobúk a modlím sa k tebe...

No jako rozhodně další kapitola. No to to. Opravdu úžasný. Je úžasný jak si popsala tu dětskou lásku. Moc se těším na pokračování (doufám, že bude)

další prosím

I já si myslím, že byli nějak vyspělí, ale jinak moc pěkné. A ještě jeden detail - nelíbí se mi, když tam píšeš jej, je to takové zvláštní, kazí to celou povídku, ale je to tvoje rozhodnutí. Já hlasuji, abys napsala další. :)

Opravdu vám moc děkuju. Je to pro mě neuvěřitelné, jsem si vědoma chyb, které se v povídce vyskytly, vážím si vašich názorů a jsem dojata tím, kolika lidem se to líbí.

Dcvstwilight: Je to tvoje rozhodnutí, že jsi povídku nedočetla, jde mimo mě, ale kdybys ji přečetla do poloviny, věděla bys, že Edward byl poloupír na stejném principu jako Renesmé, to je ale už teď detail. Když přesně nevíš, co se tam stalo, není zrovna nejlepší hned autora poučovat komentářem, ale i za ten tvůj děkuju.

Ještě jednou, díky!

Pááni toľko komentov.... peknéé No a k poviedke... bolo to naozaj veľmi pekné... ten ich vzťah... jééé aj ja chcem takého kamaráta jednoznačne som za pokračovanie... a určite by s toho bola pekná kapitolovka nemôžem sa dočkať na ďaľšiu časť

Dalsi

No, povídka hezká, ale takto nemyslí a nemluví osmileté... a navíc 1995 - Belle je osm, kolik je Edwardovi? A už byl upír? Ani jsem to nedočetla, promiň...

Prosím další kapitolku jinak nádhera, mohla by to být i povídka na pokračování :D

Kačenko, přečetla jsem si tvou povídku a námět se mi moc líbil. Ale...
Ani mně se moc nepozdával - dle mluvy a chování - věk Belly a Edwarda. Kdybys nezmínila, že je jim sedm (a vynechala tu část, kdy si dají pusu a řeknou oba "Fuj"), tak bych je tipla tak cca na 15.
Všimla jsem si, že takhle stejně to vnímají spíš starší čtenářky (ne náctileté). A já s nimi v tomhle musím souhlasit. Mám neteř, které je sedm. Do hlavy jí nevidím, ale podle toho jak mluví, tak je to dítě. Malé a roztomilé děvčátko, které se zajímá o parádu (ano, je to parádnice ) a hraje si s panenkama. Nedokážu si představit, že by se vodila se stejně starým klukem za ruku, že by se s ním objímala a vůbec - že by se tááák těšila na setkání s ním. A hlavně, že by o něm přemýšlela tak, jako tvoje Bella.
Ok, nebudu to déle okecávat, určitě jsi pochopila, co jsem ti svým komentářem chtěla sdělit. Jak jsem psala, námět se mi moc líbí, ale dojem z povídky mi kazilo to, že jsem se nedokázala vžít do těch sedmiletých dětí, protože mi jako sedmileté nepřišly.
Každopádně... Druhý díl si určitě přečtu.
Děkuji.

Bylo to moc krásné. Opravdu musím přiznat, a to nelžu že jsem brečela. Zajisté pokračování.

Predovšetkým, naozaj krásne napísaný príbeh , jemne, milo, ale v žiadnom prípade nie detsky.
Mám doma takmer 8-ročnú dcéru a viem, že takto NIKDY nerozprávala a ani nerozmýšľala, a to nie je priemerné dieťa , takže toto sa mi na poviedke naozaj nepáčilo, resp. zdalo veľmi nedôveryhodné .
Pokračovanie v inom veku by ma potešilo, i keď je zrejmé aký by to malo koniec

Urcite pokracko!!!

rychle další pokračování!!!!!!

Tohle mi nedělej!!!! Celou druhou půlku povídky jsem brečela jak želva, ještě teď nevidím na to, co píši. Jinak to bylo super, i když některé věty byly kostrbaté a Belliny pocity i celý vztah mezi Edem a Bellou byl jako vztah mezi dospělými nebo dospívajícími, ne jako vztah osmiletých dětí. Určitě z toho musíš udělat kapitolovku a pořádnou. Minimálně jeden člověk si ji rád přečte :-).

pokračuj

Nádhera . Jen je škoda, že sou rozdělení a chtěla bych vědět co bude dál prosííím

Wow!
Za komentáře bych rozhodně chtěla poděkovat, nečekala jsem, že by se mohlo tolika líbit.
Pár vzkazů bych tu ale měla.
Hanetka: S dětmi zkušenosti mám, námět je z vlastní zkušenosti, tudíž bych jej nerozpitvávala, ale vezmu to jinak. Je to FF (ano, jde tady poměrně dost o logiku, takže beru v potaz tvůj názor a moc ti za něj děkuju), ale povídka mně samotné vyhovuje takto. Myšlení sedmiletého dítěte je sice méně vyspělé, ale ona se nekamarádila jen tak s někým, Edward je polupír, který má na Bellu vliv a mnohem víc, ale to už je v podstatě jedno. Za názor ti děkuju a vážím si ho.

Petronela: Tobě taky moc děkuju, jsem ráda, že se líbilo. Jop, přidám to pro vás zítra po škole.

NatynQa: Možná že věk to byl věrohodnější, ale mně to vyhovovalo takhle a stojím si za tím. Za tvůj názor ale děkuju a beru jej na vědomí.

Všem patří mé velké díky. Nečekala jsem takové ovace, příjemně mě to překvapilo. Každopádně, i kdyby se nelíbilo, další část jsem napsanou měla, a tak ji ráda přidám.
Díky!

Určitě pokračuj

Pokračování

Prosím pokračuj

Pokračovááníí, pokračováááníí :)) Je to skvěléé :))

Velice roztomilé určitě si to pokračování zaslouží!!

100% pokračování......prosím

Pokráčko prosím!!!

urcite pokracko

Urcite pokracko

perfektní

Určitě pokračování, jen si nemyslím, že takhle mluví a uvažují sedmileté děti, jinak je to krásné.

jsem pro kapitolovku

Určitě si to zaslouží pokračování

Nápad je to hezký a docela pěkně napsaný, ale... asi nemáš moc zkušeností s dětmi, viď? Sedmileté dítě s takovýmhle slovníkem a uvažováním je nadpřirozenější bytost než ten poloupír. Nezlob se, ale tohle ten příběh dost sráží a je to škoda. Hodně dětí v sedmi letech ještě věří na Ježíška, nechápou, že kouzelník eskamotér triky jen předstírá, a rozhodně nejsou schopní rozebírat tak složitě svoje pocity a prožitky. Vědí, že jsou smutní, mají zlost nebo radost a dovedou to dát bezprostředně najevo, ale dítě, které v sedmi letech řekne:„Proč dnešek, děje se něco významného?“ nebo „Nechali jste mě, abych to zjistila sama a tím prohloubili mou bolest“ patří do oblasti science fiction. Normální dítě by se vztekalo nebo brečelo, trucovalo a smutnilo, řeklo by tátovi a mámě, že jsou oškliví a že je nemá rádo, ale tohle... to ne. Tvojí Belle je sedm, ale chová se, mluví a jedná, jako by jí bylo sedmnáct nebo sedmadvacet. Škoda. Píšeš hezky, ale tohle ti trochu nevyšlo Určitě by to ale stálo za přepracování, ten námět je fajn.

Už když jsem si všimla délky jednorázovky mě napadlo, že to bude nedokončený... A měla jsem pravdu. Úžasný nápad a zpracování, tohle si určitě zaslouží pokračování.

Tak, jak jsem slíbila, povídku jsem si přečetla a až na pár drobných chybiček se ti neskutečně povedla.
Chvílemi jsem sice byla trochu zmatená, když jsi tam zmiňovala Edwardovo tajemství (ani náhodou mě nenapadlo, že by to mohl být poloupír) stále jsem si myslela, že je to dospělý upír, co se kamarádí s malou holčičkou. Tedy, nejprve jsem si myslela, že je to obyčejný lidský kluk - ale každopádně jsem v obou případech vedle jak ta jedle
Celkově se ti povídka moc povedla a rozhodně by to chtělo pokračování - takže se spolu s ostatními o něj přimlouvám

pokračování bylo to užasne až jsem se rozplakala moc pěkně napsané tak prosím pokráčko

Pokracovano!!!!!

Pokracovani, prosim

Já jsem pro malé pokračování. Otevřený konec je hezký, ale pro ně dva mi přijde takový ochuzený. Chudáčci malí, takhle je rozdělit. Moc pěkné, líbilo se mi to. Užila jsem si to a těším se, že se opět s nimi setkáme.

Pokračování?! Jasně že pokračování! Nad čím vůbec váháš? Tohle musí mít pokračování... Prostě nádhera

Určitě pokráčko, ale aspoň z Belly jsi mohla udělat naivní holčičku.

Dala bych pokračování tohle si Bella nezaslouží

Rozhodně pokračovat Prosím

určite pokračovanie
nádherná poviedka

pokračováníííííí..... prosím prosím.

pokracovani to bylo proste nadherny :)

Je to hezký, ale ke stylu mluvy a přemýšlení mi vůbec nesedí sedmileté děti.. Teda, Eda jakožto poloupír ještě i jo, ale Bella? No, povídka je jednoduše moc hezká, ale líbila by se mi víc, kdyby oboum bylo aspoň 14, víš, že by mi věk i myšlení do sebe zapadlo. Ale je to jen můj názor a jak už jsem řekla, když opominu věk, je o super.

Prosííím pokračování!!!

Panebože, roztomilejšiu jednorázovku som ešte nečítala. Absolútne dokonalá! Všetky tie pocity boli krásne opísané, že museli pohladiť po srdci každého čitateľa.
Malý Edward, malá Bella - to tu býva málokedy, ich detské sľuby boli krásne a ja dúfam, že sa im naozaj splnia.
Ani neskúšaj nenapísať pokračovanie, ja potrebujem vedieť, ako to bude pokračovať a čo najskôr!

pokračování!!!!!! prosím prosím prosím!!!!

Jo!!! pokračování!!

úžasné dielo...
už sa strašne teším na pokračovanie...

Jééé... to bolo krásne... napíš prosím ťa pokračovanie

pokračování

prosím pokračování

uaaaa to je tak uzasne napsany..plny tech detskych emoci...doufam ze pokracovani dorazi co nejdrive,moc se na nej tesim

Určite pokračovanie. Je to dokonalá poviedka, úžasne sa to čítala a páčil sa mi tento nápad.

určitě pokračuj

Napiš pokračování , prosíím

To, že mi tekly slzy, jsem zjistila, až když jsem tuto část dočetla. Prosím, musíš napsat pokračování a nejlépe ještě teď - dobře... zítra - ho vydat!!!!!!

Je to přenádherné, prosím, napiš pokračování!!

Je to moc moc zaujímavé, sem moc moc zvedavá jak to bude pokračovat, tak piš prosííím honem další díleček

Nádhera!!! Představa malého osmiletého Edwarda mě dostává do kolen. Musel být vážně sladký.
A co se týká toho pokračování... SAMOZŘEJMĚ, že CHCI, aby BYLO!!!

je to naprosto skvělé
Bude pokračování?

prosím pokráčko, senzace fakt super já sem se u toho dokonce i rozbrečela když jí řekl že odjíždí a to se nestává moc často

A ještě, když o tom tak přemýšlím, mě napadlo, jak by se setkali. Samozřejmě na středí ve Forks, tradičně, nebo jinde na střední. Je to jen nápad, ale už úplně vidím, jak si povídá s nějakou spolužačkou, když si to na parkoviště přifrčí stříbrný Volvo, ze kterého vyleze Edward Cullen. A nejsem si jistá ohledně ostatních sourozenců Cullenových, kteří v této části nebyli. V pokračování už se doufám objeví.

prosim prokračovanie

krása

Bylo to celkem moc smutné, řekla bych. Ale jinak se ti povedla.

pokráčko

ja chci pokracovani!!!

Rozhodně pokračování! Krásná povídka

Kačí naprosto super kousek! Je sice pravda, že se mi zdálo, že Bells na tak malé dítě docela dospělácky přemýšlí, líbil se mi ten nádech dětinskosti, k tomu city a vzpomínky.
A ještě se ptáš, jestli pokračování? Samozřejmě! Přece nám je nenecháš takhle oddělené! :D

Páni... Musím říct, že tohle bylo vážně něco.
Přiznávám, že už je to hodně dlouho, co jsem se naposledy uchýlila ke čtení nějaké jednorázovky, ale tahle mě už podle popisu zaujala, takže jsem neodolala a místo učení na test z chemie jsem se pustila do čtení. A rozhodně nelituji.

Musím říct, že se ti podařilo dokonale popsat vztah, který mezi sebou obě děti měli. Bylo to tak... roztomilé. Představa malého Edwarda a Belly, jak se vodí za ručičky, tráví spolu veškerý čas a žijí v naivních (i když že možná v tomto příběhu ne až tak naivních) představách o jejich růžové budoucnosti byla skvělá. Na začátku se mi na tváři objevil přihlouplý úsměv a držel se mě asi takové dvě třetiny celého příběhu - do chvíle, kdy Edward oznamoval, že odjíždí. To úsměv náhle zmizel.

Nevím, jak se ti to podařilo, ale na úplném konci jsem měla co dělat, abych se nerozbrečela. Nevěřila bych, že se mi to u takového příběhu může stát, ale Belly, pro kterou byl odjezd jejího nejlepšího kamaráda hotovým koncem světa, mi bylo vážně strašně líto, navíc když za to odsuzovala i své rodiče a proto vlastně zůstala úplně sama.

Takže, povídka byla vážně skvělá, ale tak smutný konec si Edward s Bellou nezaslouží. Já bych byla rozhodně pro pokračování, zajímalo by mě, jak by sis pohrála s jejich životy. Budu pevně věřit, že nakonec pokračování opravdu napíšeš.

Ano, vím, tento komentář je hotová snůška nesmyslů, ale jsem ještě tak nějak plná dojmů z přečtení.
Tahle jednorázovka se dá opravdu ohodnotit jen jediným slovem - dokonalá. Už dlouho jsem nečetla nic, co by na mě tak zapůsobilo a zaujalo mě.

Pará-á-á-áda! Na to opravdu neexistuje jiné slovo... možná ještě dokonalost, nádhera, apod.
Tohle se ti vážně povedlo a rozhodně hlasuju pro pokračování, ale mám jednu otázku..
Za co by jsi prosím tě chtěla ty výtky, o kterých se zmiňuješ dole? Já totiž nevidím nic, co bych ti chtěla vytknout.
Děj je parádní. Jsem ráda, že Bella ví Edwardovo tajemství už od začátku.

Mooooc, moc, moc se těším na pokračování a myslím si, že bychom jim určitě měli pomoc krátkou kapitolou - klidně může být i delší, mně to vadit nebude.
Takže smekám - bylo to perfektní a nic než pozitivní a pochvalné komentáře si nezasloužíš

pokračuj

Kačenko,
předem Ti chci poděkovat za věnování.
Každé slovíčko - skvost. Nápad těchle dvou malých mizerů se mi velice líbil (slovo mizerů nepoužívám záměrně, já jenom nerada děti ).
Jak se s ním ale Bella má znovu potkat? Kdy a kde a jak se potkají? No tolik otázek...
Děj byl napsán pěkně a poutavě a letělo to jako když bičem mrská, takže se to četlo velice příjemně. Mělo to hlavu a patu a i když to bylo z dětského prostředí, nebylo tam tolik toho "cukru", co by odrazoval, takže jsi to vyvážila perfektně.
Snad bude pokráčko.
Snad bude napsáno stejně dobře.
Snad budou zodpovězeny mé dotazy.

Takže díky, díky, díky!!!

Ještě než jsem si tuhla nádheru přečetla, tak jsem ti psala, že musíš rozhodně pokračovat. Není dobré, aby takoví malí človíčci zůstali tak nešťastní a jeden bez druhého. Tak brzo nemají poznat pravý svět, když v dětství se mají prožívat hlavně sny.
Do doby, než jsem se dostala do části, kdy Edward Belle řekl, že se stěhuje, jsem na tváři měla usazený jen přiblblý úsměv, za který by se nemusel stydět ani magor z blázince, ale v ten samý okamžik jsem se usmívat přestala a měla jsem na krajíčku. A ta hudba k tomu... Skvělý výběr.
Když společně vzpomínali na pouť a cukrovou vatu (mňam ) a jízdu na kole, to bylo něco... něco, co ani nejde popsat. Nedokážu ti říct, jak jsem se cítila, když jsem to četla, protože to vlastně ani nevím. Úplně jsem si připadala, jako bych byla ve vlastním příběhu a vzpomínala, co jsem zažila, a to se přiznávám, to se mi ještě u žádné povídky nestalo.
A ke konci, to už jsem úplně bulela. Jak jsi napsala - poslední tři odstavce, ale já začala ještě dřív. Někde kolem toho, když si říkali svůj slib.
Ta dětská láska ta je tak sladká a roztomilá - první pusinka? Fuj! To bylo něco.
A pak dospělí jim to tak zkazí... Ti jsou tak zlí a ještě je chtějí oškubnout i o rozloučení se... K tomu nemám co dodat.
Zlato, už končím, neboj. Vím, že je to zmatený komentář, ale já jsem si prostě nemohla pomoct. Copak si takoví malí prcci zaslouží něco takového?
A k tvé otázce na pokračování už jsem se vyjádřila mockrát. Samozřejmě, že jim musíš pomoct ke štěstí, zaslouží si jej.
A výtky? To by člověk musel být blázen, aby napsal něco nedagativního. Slibuju ti, že jestli sem někdo udělá jen škaredýho smajlíka, tak si to s ním vyřídím.
A úplně poslední... Moc děkuju za věnování, mám z něj ohromnou radost a děkuju ti, že jsi mi po dlouhé době dala možnost k hlasování v nej povídce. Konečně vím, komu mám dát hlas.
Jedním slovem NÁDHERA!

Přidat komentář:

Nick:

Text: