Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Od dětství po věčnost

15.01.2012 (20:00) • KacenQaCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 104× • zobrazeno 10301×

Od děství po věčnost

Věnováno Patt, eMCullen a Gabbe.

Rok 1995, červenec

Ranní paprsky slunce mi šlehaly do otevřeného okna. Zamračila jsem se na celý svět a schovala se pod květovaný polštář. Oči jsem pomaličku otevírala, abych si zvykla, ale byly tak těžké, chtělo se mi ještě spát. Zpod hromady peří jsem se podívala na hodiny a donutila se s úsměvem vylézt z postele. Bylo půl deváté ráno, první červencový den a já nesměla zmeškat dnešní schůzku pod starou vrbou.

Pod stromem, kde se obvykle s mým nejlepším přítelem a kamarádem setkáváme. Vystřelila jsem jako raketa do koupelny, kde jsem provedla ranní očistu. Jako obvykle jsem si honem rozčesala vlasy, v rychlosti si vyčistila zuby a ve sportovním nátělníku a kalhotách jsem přeběhla zpět do pokoje. Po celém těle jsem cítila podivné motýlky, jak jsem se těšila.

Hodila jsem na sebe bílé tričko s krátkými rukávy, kostičkovanou košili, tmavé džíny a na ruku jsem si nasadila prsten, který byl od něj. Já měla červené lízátko, on zelené.

Přikrývku jsem v rychlosti natáhla přes postel a pokusila se naaranžovat polštář, aby nevypadal tak zmuchlaně. Rozhodně to byla poslední věc, která mě dnes trápila. Před námi byly dva měsíce bez školy, plného lítání po venku, bez úkolů a hlavně – dva měsíci v jeho přítomnosti od rána do večera. Do ruky jsem čapla bílé tenisky a letěla jsem po schodech dolů. Na posledním schodě jsem málem skončila jak široká tak dlouhá.

„Bello, co jsem ti říkala o tom spěchu?“ kárala mě Renée, jakmile vycházela z kuchyně, odkud se linula vůně opečeného slaniny, toastu a vajíček. Nesouhlasně jsem se zamračila. Copak já jsem mohla za to, jakou jsem měla vyrovnanost? Nemohla. Bylo to prostě ve mně, a ať jsem se snažila sebevíc nepadat v nevhodné chvíli, nevyšlo mi to. Nešika… tak mi říkával Edward.

Obula jsem si tenisky a posadila se k taťkovi ke stolu. Jako obvykle se ládoval, div mu netekl olej po bradě. „Rozum na to sice ještě nemám, ale tolika by ses cpát neměl,“ upozorňovala jsem ho a přitom se zubila jako ta nejvíce vzdělaná žena, co tomu rozumí. Charlie se na mě podíval s lesklým knírkem od oleje a nakrčil obočí.

„Naše malá rozumbrada vstala a už rozdává rozumy? To se mi nechce věřit,“ oplácel mi stejnou mincí, rukou mi pocuchal vlasy a věnoval mi polibek na čelo. Ihned jsem si tu mastnotu z čela utřela a věnovala mi roztomilý úšklebek.

Vztyčila jsem jeden malý prstíček, načepýřila se jako páv a spustila: „Nejsem malá! Je mi už sedm, skoro osm, tak byste to mohli pochopit, ne se ke mně chovat jako k miminku.“ Taková konverzace byla na denním pořádku. Neustále mi vtloukali do hlavy, že jsem stále dítě a že mě musí hlídat co nejvíce. Byla jsem na takové řeči velmi háklivá a často jsem vybuchovala. Svým způsobem jsem byla dítě, vždyť jsem nastupovala teprve do druhé třídy, ale už jsem dokázala určit, co správné je a není.

„Není důvod, proč by ses měla urážet. Pěkně si sedni, najez se, ať si dnešek pořádně užiješ,“ usmála se a před nos mi vložila plný talíř. Znechuceně jsem se usmála.

„Proč dnešek, děje se něco významného?“ ptala jsem se zvědavě, zatímco jsem v ruce držela toast a mazala si ho medem. Charlie s Renée se na sebe významně podívali, ale byl to spíš pohled, o kterém doufali, že jsem jej neviděla. Nelíbilo se mi to, neměla jsem ráda překvapení, ale můj žaludek se hlasitě ozval, a tak jsem nějaké starosti o podezřívání hodila za hlavu a pořádně se zakousla do pečiva. Zakřupalo jako čerstvé.

„Víš…“ začala pomalu, „mysleli jsme si, že bychom dneska odletěli za babičkou Swanovou na Floridu. Neviděla tě od té doby, co chodíš do školy, určitě bys jí toho moc ráda řekla a ona tobě taky,“ pověděla mi s chvějícím se hlasem. S utěrkou přes rameno se posadila vedle mě a chytila mě za ruku. Chvíli jsem se na ni dívala, jako by spadla z Marsu, a pak jsem se začala smát.

„Opravdu dobrý vtip, pobavili jste mě.“ Smála jsem se dál.

„Bello, tohle není žádný vtip. Chtěli jsme ti udělat krásné prázdniny, a kde jinde mohou být lepší, než na slunné pláži? Přeci nechceš zůstat celé dva měsíce ve Forks,“ vyvedl mě z omylu táta. Můj úsměv na tváři zamrzl a moje tělo ztuhlo.

Pomalu mi začalo vše docházet. „Takže po mně chcete, abych se jen tak sbalila a letíme?“ ptala jsem se s nevěřícným pohledem. Očima jsem těkala mezi nimi a nemohla uvěřit tomu, co mi tu říkali. Přikývl bez špetky pobavení v obličeji. Jako první, na co jsem pomyslela, byla jeho tvář, jeho pokřivený úsměv a bronzové vrabčí hnízdo, které si snad ani nečesal.

„Ne!“ křikla jsem podrážděně, až mi jídlo z ruky vypadlo na talíř. „Já nikam bez Edwarda nejedu. Copak ho tady můžeme nechat samotného? S kým si bude hrát? Kdo s ním bude jezdit na kole? Nemůžete nás jen tak rozdělit na dva měsíce, já vám to nedovolím,“ zvyšovala jsem na ně hlas a snažila se zastavit slzy, jež se mi draly do očí. Představa, že bych jej dva měsíce neviděla, nemohla jsem se s ním bavit a v jeho blízkosti se smát, mě týrala. Nemohla a ani jsem si to nechtěla představit.

Renée mi upravila neposedný pramen vlasů za ucho. „Bells, babička je velmi nemocná. Sama víš, že to s ní není nejlepší a určitě by si přála, abys ji navštívila.“ Milovala jsem svoji babičku. Ráda jsem vzpomínala na chvíle, kdy mě jako malou hlídala, když byla Renée s Charliem v práci. Nikdy mi striktně nepřikazovala, že mám v devět večerku, anebo abych snědla vše, co je na talíři. Vyprávěla mi pohádky a příběhy.

Přikývla jsem. „Dobře,“ souhlasila jsem, „ale Edward pojede s námi.“ Oba se napřímili a opět si vyměnili jejich podivný pohled. Seděla jsem na židli, ruce mě svrběly, měla jsem chuť křičet a utíkat někam hodně daleko.

„Nemůžeme jej vzít s sebou, Edward musí být se svou rodinou, Cullenovi jej nepustí,“ vymlouval mi Charlie. Sladce jsem se na něj usmála a vstala od stolu.

„Tak jinak,“ talíř jsem odnesla do dřezu, stejně tak i hrnek s čajem, aniž bych se jej dotkla, „jestli nepojede Edward, nejedu ani já. Já ho tady nenechám!“ řekla jsem rozhodným tónem a po těchto slovech jsem vyběhla z hlavních dveří. Utíkala jsem, co mi nohy stačily, abych dorazila pod vrbu co nejdříve. Už takhle jsem měla zpoždění a Edward tam na mě bude určitě čekat. Měla jsem ohromný vztek, ale pevně jsem doufala v to, že jakmile jej spatřím, nálada bude o to lepší.

Když jsem doběhla, seděl pod vrbou na plochém kameni a prohlížel si na ruce svůj prsten. Přesně ten, který jsem měla i já. Přiložil si jej k ústům a cucnul si. Koutky se mi roztáhly každý na jiný stranu, v očích mi začalo svítit vzrušení a radost.

„Edwarde!“ výskla jsem nadšeně. Zdvihl hlavu a na tváři se mu objevil pokřivený úsměv, který jsem na něj měla tak ráda. Postavil se, oprášil si zadek kalhot a roztáhl náruč, abych do ní mohla vletět. Využila jsem toho. Skočila jsem na něj, přitiskla se na něj jako pijavice a se smíchem jsme oba spadli na zem jako hrušky.

„Sakra, ty máš ale tíhu,“ škádlil mě. Podívala jsem se mu do obličeje. Byl tak krásný, pomyslela jsem si. Už v sedmi letech jsem věděla, že Edward bude můj ženich. Vlastně už byl, minulý týden jsme si tady pod vrbou přísahali, že se nikdy neodloučíme. Že spolu budeme napořád, on a já, budeme spolu vyrůstat a nakonec si založíme rodinu. S nikým jiným jsem si hrát nechtěla. Edward pro mě byl nejlepším kamarádem. Bránil mě, chlácholil, objímal a smál se mým vtipům, i když to nebylo to pravé ořechové.

„Na co myslíš?“ zeptal se s úsměvem na tváři a posadil mě vedle sebe na trávu. Chytili jsme se za ruce a mně zrůžověla líčka.

„Na tu chvíli, kdy jsme si dali první pusinku.“ Teď už jsem byla červená jako rak. Edward se nade mnou v den ten skláněl. Byl blízko mého obličeje. Po tom, co se naše rty lehce setkaly, jsme se oba odtáhli a sborově jsme pronesli ‚Fuj!‘, otřeli jsme si pusu a zasmáli se.

„Pamatuješ si na ten slib, co jsme si dali?“ zeptal se náhle. Přikývla jsem.

„Už nejsi sama, já nejsem sám, přísahám, že tě budu mít rád,“ začal první část.

„Bez tebe já už nemůžu být, bez tebe já už i nemůžu žít.“ Edward se na mě usmíval jako měsíček na hnoji. Měla jsem radost. Byla to ideální chvíle. Uvnitř sebe jsem věděla, že lepší už to být nemůže. Edward tu byl se mnou a slíbil mi, že mě bude chránit, já jej na oplátku nesmírně milovat. Přivinul si mě do náruče a pevně mě objal. Tiskl mě k sobě, jako by se bál, že bych mu měla utéct. Cítila jsem se dobře, ale měla jsem divné tušení. Nikdy mě neobjímal tak… majetnicky.

Na nohavici Edwardových kalhot dosedl maličký motýlek. S lehkostí se pyšnil na slunci. Pokusila jsem se natáhnout a chytit jej, ale jakmile jsem se pohnula, motýl se vznesl a zmizel.

Edwardova hruď se zvedala v návalu smíchu. „Pamatuješ si, Bells, jak jsme byli na pouti?“ Nakrčila jsem obočí. „Nesl jsem tě tenkrát domů na zádech. Byla jsem celá upatlaná od vaty, usnula jsi mi na zádech.“

„A jo!“ křikla jsem a začala se smát. Kvůli tomu incidentu jsem byla Edwardovi další dva měsíce pro smích. Neudržela jsem se a spokojeně jsem si chrupkala na jeho zádech s plným bříškem cukrové vaty.

„Anebo naše společná jízda na kole,“ vzpomínal s pohledem zvednutým k nebi. Jednou rukou svíral tu mou a druhou si pohrával s límcem mé košile.

„Jo,“ přitakala jsem, „ještě do teď mám na koleni jizvu. Neměl jsi mě k tomu nutit,“ obvinila jsem jej na oko vážně. Zadívala jsem se mu do očí. Všechno bylo tak ideální, ale přesto mi tu něco nehrálo. Pustila jsem Edwarda a odtáhla se od něj.

„Děje se něco? Proč mám pocit, jako bys mi něco chtěl říct,“ ptala jsem se potichu. Možná že to bylo viditelné, ale já se jen bála otevřít oči, abych viděla pravdu. Chvíli uvažoval a díval se na mě, ale pak sklopil pohled a přikývl. Věděla jsem to, říkala jsem si v duchu. Edward nikdy nevzpomínal staré události, oba jsme je měly v živé paměti.

„Pověz mi to, prosím,“ škemrala jsem. Klekla jsem si na kolena a naléhavě k němu promlouvala.

Poškrábal se na hnízdě a zatvářil se zničeně, což mě vyděsilo. „Neříká se mi to lehko, ale dneska se, Bello, vidíme zřejmě naposledy,“ zakuňkal. Mně se v dáli obrovský, šťastný sen zbořil jako domeček z karet.

„Jak naposledy? Vždyť se vídáme každý den. Včera, dnes, zítra, pozítří… Edwarde, co to mluvíš? My se nerozdělíme,“ popotáhla jsem, „slíbili jsme si to.“ Jeho ledová ruka se dotkla mé tváře. Hladil mě, ale spíše mi připadalo, jako by si chtěl udržet poslední kontakt se mnou. Nedokázala jsem si představit, že bych jej už nevídala. Bez něj jsem prostě nežila. Byl mou nedílnou součástí.

„Carlisle mi dnes oznámil, že se stěhujeme na Aljašku. Dostal tam novou pracovní nabídku, ale hlavním důvodem je naše podstata,“ šeptal. V první chvíli jsem si musela ujasnit, kde Aljaška je. Byla jsem dezorientovaná. Bude ode mě tak… daleko. Moc na to, abych jej mohla kdykoli vidět. „Jsme tady už moc dlouho, lidé by si mohli všimnout, že s námi není něco v pořádku. Víš to o mně jen ty, nikdo jiný se to dozvědět nesmí,“ kladl mi na srdce. Věděla jsem, to ale já jej pustit nechtěla. Skočila jsem mu kolem krku a pevně jej sevřela.

„Nesmíš odejít! Nemůžeš mě tu nechat samotnou. Musí tu být nějaké jiné řešení, třeba se přestěhuješ k nám,“ panikařila jsem. Oba jsme moc dobře věděli, že u nás bydlet nemůže. Byť jsou Cullenovi Edwardova adoptivní rodina, miloval je jako svou vlastní. Esmé pro něj byla jedinou matkou, kterou měl. Stejně tak Carlislea jako otce. Měl své starší sourozence, kteří se o něj starali, jak nejlépe uměli. Edward byl rodinný mazánek.

Neudržela jsem slzy. Na tvářích jsem cítila mokré cestičky. „Odjíždíme dnes v noci, chtěl jsem se s tebou rozloučit.“ Možná že slova loučení byla těžší, než kdyby prostě zmizel, pomyslela jsem si hněvivě. Měla jsem vztek. Bolelo mě to, byli ukrutní a nekoukali na naši budoucnost.

„To mi nemůžete udělat… nemůžete,“ vzlykala jsem. Schovala jsem si obličej do dlaní, schoulila se do klubíčka a nechala své pocity vyjít na povrch. Hekala jsem, spílala, ale k ničemu mi to nebylo. Ba naopak. Dělala jsem to sobě i Edwardovi mnohem horší. Silně mě objal, až jsem cítila jeho vůni, položil mi hlavu na rameno a věnoval mi pusu na líčko.

„Přísahám, že se za tebou někdy přijdu podívat. Najdu si tě, Bello, nikdo nás nerozdělí, slíbil jsem ti to a i poloupíři své slovo drží,“ sliboval mi další slova, která pro mě už nebyla pravdou. Věděla jsem, že je to naše poslední chvíle v životě, nemusela jsem být dospělá ani naivní.

Společně jsme si lehli zpět do trávy, oba přitisknuti těsně k sobě, schovala jsem obličej do Edwardovy košile a on mně do vlasů. Moje maličké srdíčko se pomaličku začínalo smiřovat s krutým faktem, ale čím víc se stmívalo, tím víc to bylo bolestivější. Ruku v ruce jsme se šli projít na naše místa, na kulatou louku, kde rostlo mnoho druhů květin. Edward mě nechal stát uprostřed a nakázal mi, abych se ani nehnula. Svou přirozenou rychlostí se pohyboval po louce a trhal mi květy. Když přišel s plnou náručí barevného kvítí, propukla jsem v ještě větší pláč.

„Neplač, není všem dnům konec,“ tišil mě.

„Pláču radostí ze života,“ zalhala jsem a radši jej znovu sevřela v náruči. Poslední dotek, poslední slova, poslední objetí a poslední společná chvíle.

Nenechal si ujít poslední cestu k našemu domovu. Chytil mě za ruku a doprovodil až k nám, ke dveřím. Celou cestu jsem byla těsně přitisknutá k němu, abych jej cítila u sebe. Věděla jsem, že za okny je Renée s Charliem a zřejmě nás i pozorují, ale bylo mi to jedno. Přidržela jsem si květiny v ruce a skočila Edwardovi kolem krku. Musel to být komický obraz. Malá holčička s červenýma očima od pláče objímá malého chlapce, jenž nasadil svou tvrdou masku. Když jsme se od sebe odtáhli, Edward se mi zpříma díval do očí. Byl asi o půl hlavy vyšší jak já, takže jsem se musela mírně zaklonit.

„Už nejsi sama, já nejsem sám, přísahám, že tě budu mít rád…“

Popotáhla jsem. „Bez tebe já už nemůžu být, bez tebe já už i nemůžu žít.“ Sklonil se ke svému prstenu na ruce a políbil jej. Já jsem ho napodobila. A pak jsme se natáhli k sobě a dali si pusu na rozloučenou.

„Mám tě rád, Bells,“ pověděl mi a odstoupil. Udělala pár kroků dozadu, s vynuceným úsměvem na tváři mi zamával a pak se ke mně otočil zády. Viděla jsem v něm velkého muže. Věděla jsem, že až vyroste, bude z něj ten nejlepší kluk na světě. Jeho záda se vzdalovala a stejně tak i naše dětská láska. Stála jsem tam, dokud mi nezmizel z očí.

Jakmile jsem vešla do dveří, přiběhla ke mně Renée. Ve tváři měla vepsaný smutek. Chtěla mě obejmout a utěšit, ale já ji odstrčila.

„Věděli jste o tom a nic jste mi neřekli.“ Dusila jsem se pláčem. „Nechali jste mě, abych to zjistila sama a tím prohloubili bolest.“ Do předsíně přišel i Charlie, neboť jej můj pisklavý křik vyděsil. „Proto jste chtěli dnes odjet? Měla jsem odletět v domnění, že se za dva měsíce setkáme, ale on už by tu nebyl.“ Hřbetem ruky jsem si utřela ušmudlané tváře a pevněji sevřela stonek květin. „Vědomě jste nás rozdělili!“ křikla jsem na ni naštvaně. Hrubý hlas mi přecházel do plačtivého. Ani jsem se neobtěžovala sundat boty a vyběhla jsem do svého pokoje, kde jsem za sebou zavřela dveře. S květinou a prstenem v ruce jsem se svezla po zdi na zem a schoulila se do klubíčka. Moje srdíčko ronilo slzy, stejně tak jako moje oči.

Zničila nás. Zničili mě.

Snažila jsem se o jiné pojetí našich hrdinů a přišla mi roztomilá představa malé Belly a Edwarda. Povídka je mírně neukončená, rozhodla jsem se, že vám dám na výběr. Buď jim necháme osud otevřený a nebudeme se mezi jejich lásku míchat, anebo jim trošičku pomůžeme opravdu krátkou kapitolovkou. Jejich osud závisí na vašich názorech a samozřejmě vítám výtky.

» Pokračování «

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Od dětství po věčnost :