Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Od nenávisti k lásce

19.06.2010 (15:30) • Veerunqa • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3719×

Bylo ráno. Jako vždy zataženo a vypadalo to, že bude pršet. No prostě děs. Co byste taky chtěli, když bydlím ve Forks. V malém městečku, kde pořád jenom prší a jednou za čas vykoukne na den sluníčko.

Vyhrabala jsem se tedy z postele a zamířila si to rovnou do koupelny. Tam jsem strávila nějakou tu chvíli. Přichystala jsem se do školy a šla se dolů za tátou nasnídat.

Jo, no ještě jsem zapomněla dodat, že moji rodiče jsou bohatí. Táta podnikatel, máma návrhářka. Co byste taky chtěli. Vždycky měli štěstí. Teda zatím. Je to fajn, mít bohatý rodiče, ale občas mi to leze krkem. Chtěla bych žít, jako jiný lidi.

Nasnídala jsem se, posbírala učení a už jsem naskakovala, do svého Aston Martin One-77.

Zaparkovala jsem a vydala se za holkami. Hodiny utíkaly a já čekala na tu správnou chvíli. Na pátou hodinu. Už jsem se nemohla dočkat, až uskutečním svůj plán.

Pátá hodina nastoupila a já čekala u pánských WC. Za pár minut se vynořil a šel rovnou ke mně. Chytla jsem ho za tričko a táhla ho na WC. Posadila jsem ho na záchod, obkročmo si na něj sedla a přisála jsem se mu na rty. Nejspíš byl docela zaskočený, ale za chvíli se vžil do role. Dráždila jsem ho, jak jsem jen mohla. Pomalu jsem ho vysvlékala. Jeho šaty letěly někam hodně daleko, aby si je nemohl bez cizí pomoci vzít.

V tu chvíli, kdy byl už úplně nahý, jsem vytáhla z kapsy pouta a připoutala ho k trubce, která vedla nad záchodem. Moc se mu to nelíbilo, ale já jsem ho hned umlčela polibky. Za malou chvíli jsem se zvedla.

„Chvilku tu na mě počkej. Musím se jít upravit,“ říkala jsem mu přeslazeným hlasem, aby mi uvěřil a on to schlamstl i s navijákem.

„Ty takhle jo,“ díval se na mě nevěřícně, jako kdybych byla nějaká jeptiška. Pche... on o mně nic neví.

„Jasně ty ne?“ znovu přeslazeně sexy hlas a k tomu jsem se na něj široce usmála.

„Jo, jo, jo, samozřejmě,“ a dělal takový ty obličeje, že je profesionál, že to tak už dělal atd.

Potom jsem se vypařila a šla rovnou odeslat všem Edwardovým fanynkám SMS, že Eda je na pánských WC úplně nahý.

Tiše jsem čekala na chodbě před pány a vyhlížela, kdy se přivalí tornádo. Do dvou minut tu byly a už se cpaly na WC za Edem. Snad to přežije chudáček, ale doufám, že ty boxerky mu seberou.

Za pár minut jsem slyšela Edwardův křik. Nehorázně jsem se začala smát. Tak to je sranda. Díky, díky všichni Bohové, že jste mi pomohli uskutečnit tenhle plán.

„Bello já tě zabiju!“ Ozývaly se pořád z WC věty tohoto typu. To jsem se začala chechtat ještě víc. Jsem borec. Jo jojo. Když se daří tak se daří.

Byla jsem štěstím bez sebe. Daří se mi. Jo. Pěkně jsem se mu pomstila. Tohle si budu pamatovat ještě po dvaceti letech života. Kdo by taky ne, že. Pěkně jsem ho nachytala. Se mnou si nebude zahrávat hošánek. Já nejsem jedna z těch pipek na naší škole. Já jsem pro něj nepřítel, který se mu může, když chce vyrovnat.

Spokojeně jsem šla domů. Usmívala jsem se jako sluníčko. I táta si toho všiml a hned se mě ptal, proč se usmívám. Jen jsem mu odvětila, že jsem měla velmi dobrý den. A tím dobrý si myslím, že byl skvělý. Takhle dobře jsem se nebavila už hodně dlouho.

...

Ráno jsem šla do školy perfektně vyspaná a uspokojená. Už jsem se těšila na Edwardův obličej. Škoda, že jsem neviděla, jak se tvářil, když tam vtrhly ty holky. Ten musel mít, ale šok. Určitě to rozdýchává ještě teď.

…

V pondělí jsem, jako obvykle napochodovala do školy. Nejradši bych zůstala doma, ale já jsem neměla žádnou výmluvu a nechtělo se mi to tátovi vysvětlovat.

Ve škole jsem byla zamlklá, nevnímala jsem, byla jsem tam a nebyla.

Celý týden a ještě další si se mnou chtěl Edward promluvit, ale já jsem nechtěla. Nechtěla jsem, aby mi připomínal, co se stalo. Pomalu se mi vybavovaly chvíle z té noci. Nečekaně jsem si uvědomovala, že jsem se do něj zamilovala. Já blbá husa.

Byla jsem tak hloupá. Co teď budu dělat? Do školy už jít nemůžu. Co kdyby se to nějak dozvěděl? Vysmíval by se mi, jak jen by mohl. Pomlouval by mě. Ale přece jen mě udivuje, proč se všem nepochlubil, co se stalo? Proč všem neřekl, že mě konečně dostal? To už se nejspíš nikdy nedozvím.

Dny ubíhaly. Pořád jsem se cítila, jako největší troska na světě. Do školy jsem i přes svou bázeň chodila.

Už jsou to čtyři dny po menstruačním termínu. Dělalo mi to velkou starost. Co když jsem těhotná. Co budu dělat? Když nemám ani dodělanou školu.

Na druhý den jsem se rozhodla jít k doktorovi. Seděla jsem v čekárně a nemohla jsem se zbavit toho divného pocitu. Pocitu, jako kdybych už nebyla jen já, ale ještě někdo. Moje dítě.

„Můžete jít dál, slečno Swanová,“ ozval se z nenadání sestřin hlas. Já jsem se jako v mdlobách zvedla ze židle a pomalu se šourala do ordinace.

„Gratuluji vám, slečno. Jste těhotná,“ a obdařil mě úsměvem. Potom následovaly gratulace sestřičky, ale já jsem nevnímala. Nemohla jsem tomu uvěřit. Byla jsem úplně vyvedená z míry. Jak se to mohlo stát? Teda já vím jak, ale prostě tomu nemůžu uvěřit. Co budu dělat?

Vyšla jsem z ordinace a zamířila jsem si ti na parkoviště k svému autu. Posadila jsem se za volant a začala hlasitě vzlykat. Nemohla jsem ten příval smutku, radosti a strachu zastavit. Slzy se mi kutálely v ohromném množství po tváři a skapávaly mi na krk a oblečení.

Potom jsem nastartovala a rozjela se domů. Musím to probrat s tátou.

Reagoval na tuhle novinku přímo příšerně. Ze začátku se jenom zlobil, ale potom byl vyděšený. Za pár minut chtěl Edwarda zpacifikovat, ale to jsem mu nedovolila. On se to nikdy nesmí dozvědět.

Dohodli jsme se, že budu chodit do školy do té doby, dokud to nebude poznat a potom se odstěhuju na rodinnou chatu v lesích poblíž Forks. Připadlo mi to, jako skvělý kompromis.

Ta doba utekla rychle. Edwardovi a všem ostatním kromě mích nejbližších přátel jsem se vyhýbala. Měla jsem strach, že Edward něco řekl. Všech jsem se stranila, nechodila jsem na žádné párty. Vůbec nic. Celé dny jsem byla zavřená doma.

Konečně nastal den odjezdu. Věci už jsem měla sbalené a nanošené v kufru. Vše potřebné mi tam táta nechal přichystat předem. Čerstvé jídlo a ostatní věci mi tam bude sám vozit. Neodvažovala jsem se jít ani do obchodu si nakout. Takový jsem měla strach.

S tátou jsem se rozloučila a skočila do auta, vyrazila směr nový a snad lepší, ale těžší život.

Chata byla dost velká a prostorná. Nanosila jsem si tam věci, vybalila a šla se projít. Zapadalo akorát slunce, když jsem dorazila pod můj a babiččin strom. Pod ním jsme spolu seděly celé hodiny a vyprávěly si příběhy. Dívala jsem se, jak zapadá slunce a představovala jsem si svoje miminko, až se narodí. Určitě bude tak krásné, jako otec.

Byla jsem zde už čtrnáct dní. Nemůžu ani uvěřit, jak rychle to uteklo. A když v tom mi na dveře mé chatky zaklepala cizí ruka. Měla jsem strach, kdo to je, ale strachovala jsem se nadarmo, protože když jsem otevřela dveře, nestál v nich nikdo jiný než můj nejlepší kamarád Jacob.

„Jaku,“ zavřískala jsem a skočila jsem mu okolo krku.

„Ahoj Bell. Kam ses to vůbec vypařila? A takhle sama?“

„To je dlouhý a smutný příběh,“ zašeptala jsem se slzami v očích.

„No ten dlouhý příběh, jak říkáš, jsem už slyšel od Charliho,“ řekl posmutněle. Odtáhl se ode mě a změřil si mě pohledem.

„No nevypadáš, že bys měla rodit,“ nemohl si odpustit sarkastickou poznámku.

„Ha ha to bylo vtipné. Tys taky před několika týdny nevypadal, že z tebe bude kulturista,“ vrátila jsem mu bez zaváhání i s úroky. Jen se zašklebil a pokračoval dál.

„No výš, Bello, já jsem tě přišel varovat a něco ti i odhalit. Vím, že se ti to nebude líbit, protože nemáš ráda překvapení a tajnosti, ale prosím vyslechni mě a to nejdůležitější  - veř mi.“

„Samozřejmě, že ti věřím. Proč bych ti neměla věřit? Jsi můj nejlepší kamarád, a jak to vypadá tak poslední teda ještě kromě La Push.“

„Tak dobře,“ otočil se ke mně zády a začal se pomalu svlékat. A potom se stalo něco neuvěřitelného. Místo mého Jaka tam byl najednou vlk. Velký hnědý vlk. To jsem se už snad zbláznila nebo co?

Pomalu jsem k němu vyšla. Šla jsem bez přemýšlení dál, až jsem stanula před ním. Položila jsem mu úplně bez bázně ruku na chlupatý krk a podívala jsem se mu do očí. Uviděla jsem v nich Jaka. Mého kamaráda. Byl to on, i když jsem tomu nemohla uvěřit, ale byl to on.

Šla jsem si sednou na terasu a on se zatím přeměnil. Za malou chvíli se posadil vedle mě a vzal mě kolem ramen. Bylo to také utěšující gesto, které mě zahřálo u srdce.

„Jsou i ostatní vlci?“

„Jo jsou a strašně si to všichni užíváme,“ a obdaroval mě svým největší úsměvem.

„Tohle jsou všechny novinky, nebo máš ještě jednu?“ ptala jsem se ho nedočkavě a jen jsem se modlila, že to byla jediná.

„Mám ještě jednu,“ zašeptla. Tón jeho hlasu mě vyděsil. Co se děje tak hrozného, že i Jacob je z toho smutný? On je za každou cenu usměvavý. Vždy. Tak co se děje?

„Víš, Bello, ti Cullenovi nejsou tím, čím myslíš. Možná jsi si, už všimla, že nejsou tak úplně normální. Vypadají jinak, Chovají se jinak a spoustu dalších věcí, ale co je důležitý oni jsou upíři. Vím, že to vyzní šíleně, ale je to pravda. Přísahám. To dítě… je Edward, jednoho z nich… a to znamená, že jsi v nebezpečí. To dítě tě může… zabít.“

Potom jsem už nic nevnímala. Bylo toho na mě moc. Na můj malý a pomalý mozek. Potřebuju chvilku, než si všechno srovnám. To není možné. On není upír. Upíři přece neexistují.

…

Když jsem se vrátila k vědomí a otevřela oči, skláněli se nade mnou všichni mí kamarádi z La Push. Měli utrápené strhané rysy.  Co se to děje. Já jsem asi zešílela.

„Bello,“ vyhrkla Lea a vrhla se mi okolo krku.

„Leo, co tu všichni děláte?“

„No, přece kvůli tobě ne. Jsi naše kamarádka a potřebuješ nás.“ Sjela jsem všechny pohledem. Byli vážní a něco měli za lubem, ale ještě tak zjistit co to je.

…

Všichni se o mě starali a nechtěli mě nechat samotnou. Buď se mnou byl jeden, nebo druhý. Byla s nimi velká legrace, a tak mi čas utíkal rychleji. Měsíce ubíhaly a já jsem najednou byla už u konce osmého měsíce. Dělali si o mě velkou starost kvůli mému děťátku, ale já jsem je neposlouchala. Většinu času jsem trávila ujišťováním, že mi nic nechybí, anebo procházkami po lese, které mě tolik uklidňovaly.

Jednou na večer před západem slunce jsem se s Jakem vydali na procházku. Byl to krásný povznášející pocit cítit zase pod nohama trávu a křupat větvičky. Mám to tu prostě ráda. Ale vtom Jacob ztuhl, postrčil si mě za sebe a nakrčil se do bojové pozice.

„Jaku, co se děje?“

„Cullenovi, všichni.“ To ne. Oni to zjistili. Budou mi moje miminko vzít. Okamžitě jsem ztuhla. Nemohla jsem se ani pohnout.

„Přeměním se.“

V tu chvíli tam už nebyl Jacob, ale ohromný vlk a v tu stejnou chvíli se před námi z houštin vynořili Cullenovi. Měl pravdu.Úplně všichni.

„Bello…,“ oslovil mě Edward a všichni se na mě podívali. Prohlíželi si mě a zůstali viset pohledem na mém vypouklém břiše.

Za pár sekund se kolem mě objevili ostatní. Utvořili kolem mě kruh. Byla jsem tak vyděšená, že jsem se svezla na zem a na chvíli ztratila vědomí. Když jsem se probrala, skláněla se nade mnou Lea. Z očí mi musela vyčíst ohromné zděšení. Strašně jsem se bála toho, co přijde.

Lea obrátila svou pozornost na Culleny a pustila se do nich.

„Co tu chcete? Jen kazit ovzduší. Kdo tady má čichat ten váš smrad. Okamžitě se odtud kliďte. Tady nemáte co dělat. Jen přivodíte problémy, jako už se stalo.“

„Já jsem o tom nevěděl. Kdybych o tom věděl, postaral bych se o ni i o to dítě.“

„K Belle se ani nepřiblížíš, je ti to jasný. Nikdo z vás. Jen byste jí ještě víc ublížili.“

„Nechte toho. Já bych s tebou nikdy nešla. Vím, co jsi a hnusíš se mi. Jste odporná havěť. Živíte se lidmi. Jejich krví. A ty jsi mě jenom využil k svému prospěchu. Využil jsi toho, že jsem byla opilá, jen proto, abys udělal ve škole dojem na každého kluka. Aby ti všichni záviděli…,“ v tom jsem zmlkla. Do břicha mě bodala neuvěřitelná bolest. Bylo to téměř k nevydržení a potom mi praskla voda.

„Leo já budu rodit,“ zašeptala jsem a držela se za břicho.

„To ne! Kluci, bude rodit. Musíme ji odsud dostat. Co nejrychleji.“

Vzala mě do náruče a rozběhla se k chatě a za námi jako ochranka běželi kluci. V domě mě položila na postel a podepřela mi hlavu.

…

Porodila jsem krásnou holčičku. Byla jsem tak slabá. Mohla jsem být ráda, že jsem se na ní stihla aspoň jednou podívat. Byla tak krásná.

„Renesme,“ zašeptala jsem. Potom jsem ztratila vědomí a už nikdy se neprobudila. Byla jsem šťastná. Viděla jsem před smrtí tvář své holčičky. Potom jsem mohla v klidu umřít. Doufám, že bude v pořádku a Jacob se o ni postará.

Doufám, že se vám to líbilo a omlouvám se, že jsem měla takové zpoždění.

SHRNITÍ

Autor: Veerunqa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Od nenávisti k lásce: