Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Ohlédnutí za minulostí

23.11.2011 (17:00) • Darkhope • FanFiction jednodílné • komentováno 15× • zobrazeno 2484×

Toto je povídka po hodně dlouhé době a první jednorázovka vůbec, proto prosím o kritiku. :)

Ohlédnutí za minulostí

Můj milý deníčku, za ta dlouhá léta jsi toho o mně zjistil hodně, ale to nejdůležitější v mém životě jsem ti nebyla schopná napsat nikdy. Trvalo mi desítky let, než jsem se odhodlala přiznat to sama sobě a dnes jsem připravena se o to podělit i s tebou. S tebou a někým, kdo tento deník najde a přečte si ho.

Tenkrát mi bylo pouhých sedmnáct, ale myslela jsem si, že znám celý svět. Předtím mi to tak nepřišlo, ale teď vidím to, co jsem tenkrát nebyla schopna spatřit. Tou věcí je moje vlastní slepota. To, že jsem dávala na první dojem a nikdy nedovolila lidem, aby se mi otevřeli, nebo já se otevřela jim. Žila jsem si ve svém vlastním světě, kde jsem si malovala vzdušné zámky a představovala jsem si svůj život v budoucnosti. Až když jsem potkala ho, tak jsem byla schopna přijmout i něco jiného než sebe. Někoho jsem pustila do mého světa. Konečně se našel někdo, kdo by můj životní styl pochopil a nezesměšňoval ho.

Byl to právě on, kdo mi ukázal krásy světa i z jiného úhlu, než byl ten můj černobílý. Nasadil mi barevné brýle, se kterými bylo vše zářivější a krásnější. Stali se z nás nerozluční přátelé, vše se zdálo být dokonalé. Možná až příliš na to, aby to byla pravda. A jak osud chtěl, objevilo se to varovné „ale“ i v našem přátelství. Přestala jsem naše přátelství brát jako dřív, přišlo mi zbytečné, jelikož jsem nechtěla být jen nějaká jeho kamarádka, chtěla jsem být mnohem víc, ale on mi to nechtěl dovolit. I když to nikdy neřekl nahlas, bránil se tomu. Poznala jsem to.

A pak najednou zmizel. Myslela jsem se, že onemocněl, ale vždycky předtím mi dal vědět. Začala jsem mít strach. Nikde nebyl k nalezení. Doma se neukázal, nikdo o něm neměl zprávy. Několik měsíců jsem žila v prázdnotě, která mi po něm zbyla. Jeho rodina začala ztrácet naději, že by se ještě někdy objevil, ale já jsem stále věřila. A i když už jsem na nic neměla sílu, nevzdala jsem to. Rozhodla jsem se, že ho najdu a nebudu brát ohled na nic. Všechny překážky překonám. Půjdu přímo, ve dne v noci, ale já ho prostně najdu!

A tak jsem šla. Opustila jsem město a začala pátrat po stopách jeho zmizení sama. Policie se k tomu nijak nehlásila a případ někde založila. Cítila jsem obrovskou bezmoc, ale nevzdala jsem to. Než jsem se vůbec dobrala nějaké stopy, trvalo to několik týdnů, které jsem téměř celé nezamhouřila oka, takže když jsem konečně nalezla vymodlenou stopu, neměla jsem ani sílu se radovat.

Vydala jsem se přes celé státy a po několika nekonečných dnech dojela do New Yorku. Ty desítky hodin strávených v autě se však vyplatily. Zdálo se to až nemožné, ale jen co jsem do New Yorku dojela, zavrněl mi v kapse mobil. Příšerně jsem se lekla, jelikož mi nikdo krom něj většinou nepsal a od jeho zmizení už ani on. Rychle jsem vylovila mobil a se zatajeným dechem se podívala na sms.

Byl to on. Ale ta slova, která mi napsal, byla snad ještě bolestivější než jeho odchod. V jedné jediné SMS mi toho řekl tolik a zároveň tak málo. Stálo tam jen: „Vím, že mě hledáš, ale nedělej to. Sama o to nestojíš a já také ne. Sbohem.“ Četla jsem ji stále a stále dokola, slzy mi tekly proudem po tváři. On je tu, možná se na mě i dívá, ale nestojí o mě. Možná utekl právě přede mnou.

Následovaly dlouhé měsíce truchlení, smutku, slz a nočních můr. Ale pak mi došlo, že mé počáteční odhodlání je ve mně stále a já mu to musím říct do očí. Řeknu mu, jak moc mi schází, i to, jak mi ublížil a kolik slz jsem pro něj procedila. Vytáhla jsem mobil a vytočila jeho číslo. I když jsem nepočítala s tím, že by to mohl zvednout, zvedl to. Neřekl ani slovo, ale já začala vylévat srdce hned. Mluvila jsem snad půl hodiny bez jediné reakce z druhé strany, ale vůbec mi to nevadilo. Řekla jsem vše, co jsem chtěla, teď je na něm, jak se toho zhostí.

Až po několika sekundách mlčení jsem uslyšela jeho líbezný hlas. Zněl jako nejkrásnější melodie. Hltala jsem každé jeho slovo a znovu se objevily ty proradné slzy. Chtěl mě vidět… Teď, po tom všem, co jsem prožila, po tom všem, čím jsem musela projít a po tom, co jsem mu já zavolala. Nicméně jsem souhlasila, toužila jsem ho vidět stejně jako každý jiný den.

V den domluveného setkání jsem nemohla ani dospat. Kdybych tenkrát tušila, co mě čeká v příštích pár hodinách, nevím, jestli bych spala vůbec. Měli jsme se sejít v malé kavárničce v Port Angeles. Dorazila jsem o dvacet minut dříve, šla jsem si sednout dovnitř a čekala jsem se svým kafem. Jenže si ke mně přisedl někdo jiný.

„Ahoj, já jsem Edward,“ řekl jako nic, ale mně tím vzal slova z úst, byl dokonalý. Jeho rysy byly jako ostré hrany diamantů, jeho oči jako to nejčistější zlato. Byl jako přírodní úkaz tvořen po staletí. Připomínal Amazonský prales, jehož se člověk nedotkl. Ale toto setkání nepřineslo jen dokonalost. Toto setkání totiž rozpoutalo válku mezi dvěma nesmiřitelnými rody. Jen co se totiž dostavil Jacob, všechno se obrátilo.

**

Nemůžu říct, že bych litovala toho, že mě tenkrát Edward oslovil. Už desítky let jsme v našem upírském manželství a nic nám nechybí… No možná jedna věc. Chybí mi Jacob. Od té noci jsem ho viděla už jen jednou. Bylo to na mé svatbě. Nerozloučili jsme se ve špatném, ale dal mi jasně najevo, že pokud se z líbánek opravdu vrátím jako upírka, vidíme se naposledy. A i když jsem to nesla velmi špatně, Edward mi za to stál. Válčí se sice dodnes, ale Edward ani Jacob se bitev neúčastní. Ani po tolika letech bych neunesla, kdyby se Jacobovi něco stalo, proto jsem se s Edem domluvila, že s ním uzavře domluvu. Nikdy jsem se nedozvěděla její přesné znění. Ale tak nějak stále doufám, že se přeci jen někdy s Jacobem ještě uvidím.

Udělal toho pro mě strašně moc a já mu nikdy nepoděkovala…

**

Isabella si zapisovala do svého deníku své vzpomínky, byla pohlcena psaním a nevšimla si postavy na kraji lesa. Ta postava se na ni dívala s láskou v očích. Jen, co zašlo slunce, postava se otočila a přeměnila se v rudohnědého vlka. Stejně tak se dělo každý rok na Belliny narozeniny. To byla totiž podmínka v oné smlouvě. Jacob si přál jediné – vídat Isabellu alespoň jedenkrát do roka. I když jen z dálky. A stejně jako každý rok doufal, že se podívá z okna a přijde za ním.

Autor: Darkhope (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Ohlédnutí za minulostí: