Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Ohnivý konec

29.07.2013 (19:00) • Lareth • FanFiction jednodílné • komentováno 15× • zobrazeno 3536×

Zahlédla jsem malou nehybnou siluetu na druhém konci místnosti. Oheň si již vzal většinu asi dříve útulného dětského pokoje. Přeskočila jsem jeden z větších plamenů a rychle zkontrolovala vitální funkce dítěte. Oddychla jsem si. Byl naživu, i když jen tak tak. Pulz měl pomalý, špatně hmatný a dýchal mělce, těžce a chrčivě.  

„Nemůže dýchat,“ křikla jsem na Matthewa, svého kolegu. Napadla mě pouze jediná věc, protože jinak by chlapec zemřel, než bychom ho stihli vynést ven. Sundala jsem si svoji kyslíkovou masku. Matt na mě vytřeštil oči.

„Neblbni, Bello. To zvládneme.“

„Je to ještě dítě,“ šeptla jsem a masku jsem malému chlapci přetáhla přes hlavu. „Vezmi ho a utíkej ven. Už tu začíná být horko,“ zasmála jsem se. „Já se ještě podívám, jestli tu někdo nezůstal.“ Matt jen přikývl a vzápětí jsem mohla vidět jeho postavu mizející v dusivém kouři. Pospíchala jsem do dalších pokojů, ale dům naplňoval jen ničivý oheň.

„Swanová, vypadni tam odsud!“ křikl na mě autoritativní hlas z vysílačky. To nebylo dobré. Než jsem ovšem veškerá má snaha tomu zabránit, byla marná. Ozvalo se zlověstné hlasité zapraskání a kus hořícího dřevěného stropu se s hlukem řítil přímo na mě. Zasáhl mě do zad, strhl mě k zemi a propaloval mi uniformu i kůži. Vykřikla jsem bolestí.

S velkým přemáháním jsem se vysoukala na nohy a snažila se nemyslet na intenzivní bolest popálených zad. Když jsem se ale rozhlédla po cestě ven, žádná tu nebyla. Oheň byl všude. Obklíčil mě ze všech stran. Žaludek mi vylétl do krku. Jala se mne hrůza. Hustý kouř tvořil neproniknutelnou clonu. Plížil se, plameny tančily.

Divoce jsem kašlala, snažíc se pořádně nadechnout. Ale kýžený výsledek nepřicházel. Těžký kouř mi blokoval dýchací cesty. Na tvářích jsem ucítila slzy, které byly možná výsledkem horkého neprůhledného vzduchu, nebo snahou se smířit s osudem. Vlastně se smrtí, jejímž kostnatým ledovým rukám jsem neměla šanci se vyhnout. Opět jsem se otáčela dokola. Stále jsem chtěla najít možnou únikovou cestu, ovšem nebylo mi přáno.

Každé slabé nadýchnutí mě pálilo, jako kdybych pila kyselinu. Mé srdce běželo maraton, jako by mi chtělo dát najevo, že má pro co bít.

„Bello, no tak! Kde jsi? Ozvi se!“ křičel můj poručík, Matt.

Nohy mi přestaly sloužit a já se poroučela k zemi. Dokázala jsem se dívat na nebezpečné plameny olizující trámy, ze kterých byl strop domu. K praskavému zvuku rozpadajícího se domu a ohně se přidal ještě jeden. Ohlušující pištění, které oznamovalo, že se hasič nehýbe. Byl to signál pro moji jednotku, avšak já věděla, že je pozdě. Poručíci nemohou vyslat hasiče do bezvýchodné situace. Měla jsem zemřít pro záchranu druhých a to mi stačilo. Mou duši naplnil blažený klid.

Už mi nevadila bolest, která mi pulzovala v zádech a nohách, jak se oheň lačně plížil pro svoji oběť. Smířila jsem se i s brzkým odchodem ze života. Mělo to tak být. Byla jsem také moc ráda, že kvůli mé hlouposti nezemře někdo další.

Zatímco se mi pomalu zavíraly oči, dech se krátil a srdce zpomalovalo, hlavou mi létaly vzpomínky, myšlenky, úspěchy i přání, která zůstala nenaplněná.

Viděla jsem známé tváře. Mámu. Tátu. Zahlédla jsem veselé rodinné zážitky, ale i smutné chvilky s mou druhou rodinou, s bratry a sestrami, když nás tragicky opustil blízký člověk. Bohužel se to stávalo. Byli jsme připraveni bít se s horkým živlem a ne vždy jsme mohli vyváznout všichni živí. Usmála jsem se. Z posledních sil jsem natáhla ruku k vysílačce.

„Sbohem,“ šeptla jsem těm, jenž pro mě znamenali mnoho.     

Když už jsem se plně poddala svému konci a trpělivě vyčkávala, až si požár vezme můj život, koutkem oka jsem zahlédla rychle se pohybující šmouhu. Zamrkala jsem, ale už byla pryč.

Vykřikla jsem. Nebo spíše zaskřehotala. Nade mnou se skláněl muž. Neznala jsem ho. Nebyl to hasič. Byl neuvěřitelně krásný. Jeho bledá kůže odrážela oranžové plameny. Měl ostře řezané rysy, plné rty, ale nejvíce mě upoutaly jeho jedinečné oči. Byly nádherné v barvě topazu. Smály se na mě. Uklidňovaly mě.

Chtěla jsem se ho zeptat, co dělá uprostřed horkého ohně, ale dech se mi zadrhl v plicích. Nemohla jsem se nadechnout. Ještě párkrát jsem zalapala po potřebném kyslíku, avšak neměla jsem ho, kde čerpat. Z očí mi kanuly poslední slzy, a potom všechno zahalila temnota.

≈≈≈≈≈

Když jsem znovu otevřela oči, všechno bylo zářivé a bílé. S radostí jsem zjistila, že jsem nezemřela. Nic jsem nechápala. Vzpomněla jsem si na popáleniny, ale nic jsem necítila. Pouze krk jsem měla oteklý a dýchalo se mi velmi těžce. Párkrát jsem zamrkala.

Ležela jsem v nemocnici. Kolem mne pípaly přístroje hlídající mé tělesné funkce. Zakašlala jsem, čímž jsem upoutala něčí pozornost.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se ochraptěným hlasem. Viděla jsem jen uplakanou tvář mé nejlepší kamarádky a hasičky v jedné osobě. Pevně mě objala. „Měla bych být mrtvá,“ zašeptala jsem.

„Nemohli jsme se k tobě dostat. Dům nebyl stabilní. Oheň se rozšířil. I přes větrací otvory hrozily četné exploze. Ostatní mě nechtěli pustit,“ zavzlykala a oči se jí zalily dalšími slzami. „Ale někdo tě zachránil,“ usmála se.

Vzpomněla jsem si na hluboké oči barvy tekutého karamelu. Byly tím posledním, co jsem byla schopna vnímat. Matně jsem si dovedla i vybavit půvabnou tvář jejich majitele. Jako kdyby jeho obličej byl mým záchranným lanem.

„Byl to anděl,“ zašeptala jsem a snažila se vydržet vzhůru, ale temná nevědomost mě opět stahovala dolů. ‚Nevadí‘, řekla jsem si s úlevou. ‚Zítra je také den.‘ Ovšem než jsem usnula, zaslechla jsem ještě kamarádčina poslední slova, která byla krásnou zářivou nadějí.  

„Je tady. Chtěl vědět, jestli jsi v pořádku.“

Ráda se procvičuji krátkými povídkami, tak tohle je jedna z nich. Snad se alespoň trochu líbila a z celého srdce děkuji za každý komentář. 

Autor: Lareth (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Ohnivý konec: