Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » On your wings

08.10.2011 (15:00) • Kejkej • FanFiction jednodílné • komentováno 19× • zobrazeno 2847×

On your wings

Věnováno Rajčátku

Svět se změnil. Byly doby, kdy člověk vládl světu, ale ty doby jsou nenávratně pryč. Lidé byli až příliš chamtiví a zašli příliš daleko. Toužili po moci a bohatství. To se jim stalo osudným. Brali bohatství přírodě, ničili lesy, zabíjeli zvířata, těžili suroviny. O několik desítek let později přírodu a Zemi úplně vyčerpali. Vlády jednotlivých zemí řešily otázku, kde teď brát. Až jednoho dne začaly státy zabírat území slabším státům. Ty si to nenechaly líbit a bránily se. A tak začala třetí a prozatím poslední světová válka. Technika byla na skvělé úrovni a lidé snad už ani neměli city. Bez výčitek svědomí používali jedovaté plyny, atomové bomby, biologické zbraně. Celý svět mohl zaniknout a lidstvo vyhynout, kdyby se neobjevila spása a zároveň zkáza lidí. Přišel totiž někdo, kdo je mnohem silnější a mocnější než člověk.

Teď světu vládnou upíři. To oni o všem rozhodují, to oni svět ničí, a zároveň ho obnovují. Každého, i toho nejmenšího človíčka hlídají, ví o každém lidském kroku. A lidé? Většina z nich je jak stádo ovcí. Jen přežívají a tupě naslouchají rozkazům. Žijí v ustavičném strachu. Bojí se, kdy se oni nebo jejich blízcí stanou potravou pánů světa. Ale lidé mají ještě jednu malou naději. Existuje tajná organizace, která si říká Hope, naděje. Tato tajná organizace je blízko tomu, aby našla způsob, jak upíry svrhnout. Ale musí si pospíšit. Zničení této organizace je téměř na dosah ruky. Existují oddíly SP, strážci poslušnosti. Jedná se o elitní jednotku upírů, kteří mají za úkol střežit pořádek a udržovat poslušnost. Tito strážci mají oči všude a každého, kdo by jen myšlenkou zapochyboval o vládě upírů, bez milosti a výčitek svědomí odstraní. A ze všech strážců jsou nejelitnější dva bratři – Emmett a Jasper, věrní služebníci Ara, Marca a Caia.

°°°

Dva mladí muži v kápích svižným krokem kráčeli ke svým vůdcům. Došli k velkým dřevěným dveřím a bez klepání vešli dovnitř. Místnost, ve které se ocitli, byla ohromná a přímo uprostřed stály tři trůny. Jeden pro Marca, druhý pro Ara a třetí pro Caia. Právě z této místnosti udíleli tři upíří vládcové své rozkazy. Muži v kápích přešli k trůnům a oddaně před vládci poklekli. Aro se nad jejich gestem slabě pousmál a ihned zahájil svou řeč. „Máme informace, že se již brzy sejdou členové Hope. Setkání se bude konat zítra večer v novém kostele San Michele. Víte, co máte dělat.“

„Pátráme po nich celé roky. Jak je možné, že teď o nich víme?“ zeptal se vyšší z mužů, ale ten menší do něj strčil a pohledem ukázal na drobnou blondýnku. Teď i ten vyšší pochopil. Jane se evidentně dobře pobavila. Kolik bolesti musel onen nešťastník zažít, než vyzradil informace o Hope?

„Na tu akci si vezměte tým T-36,“ pronesl autoritativním hlasem Caius. Oba dva muži přikývli a beze slova odešli. Prošli několika chodbami, aniž by spolu promluvili nebo si vyměnili pohled. Po několika minutách došli do svého pokoje, zamkli za sebou dveře a sundali si kápě.

„Co si o tom myslíš?“ zeptal se vyšší z nich, který pod svou kápí skrýval tmavě hnědé vlasy.

„Nevím,“ odvětil ten menší, jehož vlasy měly barvu medu, „ ale nezdá se mi to. T-36 je sice elitní jednotka, ale pokud vím, tak pátrají po nějakém artefaktu. Tak proč by je vládci posílali na takovou misi?“

„Je možné, že by to, co T-36 hledala, měla ta organizace?“

„To se zítra dozvíme. A teď pojď, Emmette, je čas dát dohromady jednotku a vymyslet plán akce.“ Emmett přikývl a následoval svého bratra Jaspera do výcvikového centra.

°°°

„Určitě je to setkání tady? Čekáme tu už skoro dvě hodiny a zatím se nic neděje.“

„Počkáme ještě hodinu. Když se do té doby něco nestane, zabalíme to tu,“ řekl Jasper a pohledem přejel po znuděných upírech. Ale sotva to dořekl, začaly se z kostela San Michele ozývat podivné hlasy. Emmett šťouchl do svého bratra a ten přikývl. Rychle se přesunuli k malému okénku a pozorovali dění uvnitř kostela. Mohlo tam být tak třicet, možná čtyřicet, lidí. Všichni na sobě měli světlé tuniky. Vlastně skoro všichni. Před oltářem stál zhruba sedmdesátiletý muž ve fialové tunice a začal něco odříkávat. Jeho posluchači se k němu postupně připojovali. Ze začátku jim jejich dva pozorovatelé nerozuměli, ale postupně byly hlasy odříkávajících jasnější a hlasitější.

„Všemohoucí a milosrdný Bože, pohleď na naše trápení, zbav nás toho, co nás tíží, a ujmi se nás, abychom ucítili tvou otcovskou dobrotu a lásku. Amen.“

Během jejich modlitby k Bohu se Emmett vrátil ke zbytku jednotky a vydal rozkazy. O několik minut později vtrhli dovnitř. V tvářích modlících lidí se objevilo zděšení. Věděli, co je čeká. Smrt. Bolestivá smrt. Upíři se na ně vrhli. Několik lidí se rozeběhlo k lavicím před oltářem a vytáhli odtamtud střelné zbraně. Přestože věděli, že proti upírům nic nezmůžou, statečně bojovali o své životy. Chvílemi to vypadalo, jako když něco velmi cenného chrání. Výstřely se nepřestávaly ozývat, párkrát něco silně bouchlo, snad granát nebo nějaká jiná výbušnina. Veškerá obrana však byla lidem málo platná. Po několika minutách nezůstal v kostele jediný živý člověk.

Emmett a Jasper vešli dovnitř kostela. Neúčastnili se toho zvěrstva, i když tomu veleli. Procházeli mezi mrtvolami, ženy, děti, muži, mladí, staří. Jediné, co oběti měli společné – zděšení a někdy i odhodlání ve tváři. Emmett se sklonil a jednu osobu ve světlé tunice otočil tváří k sobě. Díval se do tváře asi dvacetiletého mladíka, díval se do mrtvé tváře. Opatrně ho položil zpět na zem a doběhl svého bratra. Ten už stál u malých dveří. Pomalu a s obezřetností vešel následován Emmettem. Stáli v malé místnosti bez oken i jakéhokoli jiného osvětlení. Už se chtěli otočit a vrátit se, když si Jasper všiml něčeho v koutě. Nevěděl, co to je, ale něco ho k tomu přitahovalo. Klekl si na zem a to něco otočil. To, co uviděl, ho velmi překvapilo. Něco podobného ještě nikdy neviděl a jeho bratr na tom byl podobně.

To něco byla drobná dívka. Měla světlou pleť a tmavé vlasy. Avšak to nejzajímavější na ní byla její křídla. Oba bratři si uvědomili, že se dívají na anděla. Jasper ji opatrně vzal do své náruče a vynesl ven. „Emmette, přines vodu. Dělej!“ křikl na něj. Zatímco Emmett sháněl vodu, Jasper se na svého anděla starostlivě díval a snažil se ji skrýt před očima ostatních upírů, hlavně T-36. Cosi mu podvědomě říkalo, že celou dobu šli po jeho andělovi. Z přemýšlení ho vytrhl Emmett, který konečně sehnal láhev s vodou. Jasper vodu převzal a snažil se, aby se alespoň trochu napila. Od doby, co ji našli, ještě neotevřela oči. Teď se však zdálo, že voda pomohla, protože anděl pomalu otevřel oči. Měla je krásně modré jako ta nejjasnější obloha. Zakrátko je zase zavřela.

Emmett s úsměvem na tváři pozoroval svého bratra. Rozhodl se, že mu nebude v péči překážet. Otočil se a úsměv mu zmizel z tváře. Přímo před ním stáli Aro, Marcus a Caius v celé své kráse. „Výborně,“ řekl Aro při pohledu na dívku v Jasperově náruči. „Felixi,“ pokračoval, „odveď ji do připravené místnosti.“ Jasper i Emmett jen bezmocně přihlíželi, jak jejich anděla odvádí pryč. Viděli, jak ji Felix surově nacpal do igelitového pytle a odvezl ji neznámo kam.

„Konečně ji máme,“ pronesl tiše Marcus. „Nemusíte se o ni bát, nic jí nebude chybět.“ Ale jeho krutý pohled svědčil o něčem jiném.

°°°

Uběhlo několik dní, než byli bratři opět přivoláni k vládcům. Jasper a Emmett jako vždy bez zaklepání vstoupili do sálu, poklonili se a očekávali další rozkazy. Jaké bylo jejich překvapení, když jim Aro řekl, aby ho následovali. Emmett Ara bez odporování ihned následoval a Jasper s poněkud větším znepokojením nakonec také.

Aro je vedl snad všemi chodbami hradu. Vpravo, vlevo, vlevo, po schodech dolů, zase vlevo, po schodech nahoru, vpravo… Jasper si povšiml, že několikrát šli kolem toho samého místa, ale nechápal proč. Aro nebyl ten typ upíra, co by zbytečně procházel chodbami hradu. Vše dělal s úmyslem, tak proč je takto vede? To, že Aro tak zkouší jejich trpělivost, bylo první, co ho napadlo.

„Tak jsme tady,“ řekl tichým hlasem Aro, když se po více jak půl druhé hodině konečně zastavili. Stáli v místnosti bez světel a oken a ani jeden z bratrů si netroufl odhadnout, jak velká ona místnost je. Neuběhlo ani pár vteřin, když se náhle rozsvítilo. Teď už viděli, že stojí na ochozu a ta důležitější část místnosti se nachází asi patnáct metrů pod nimi. Dolů vedly úzké, točité schody, které hlídali čtyři strážci – dva nahoře a dva dole.

Spodní část té místnosti v Emmettovi vzbudila zvědavost a v Jasperovi netrpělivost. Nedokázal pochopit, co jim tu chce Aro ukázat. Hlavně ho znepokojovaly jeho emoce, byly plné nadšení a vzrušení.

„Přiveďte to!“ zavel Aro. Nato Felix a Demetri odešli a vzápětí se vrátili s… andělem. S andělem, kterého Jasper a Emmett našli v kostele San Michele. „Výborně. Zahajte fázi dva!“ Felix převzal anděla a posadil ho na zvláštní kovové křeslo. Demetri mezitím připojil ke křeslu několik drátů.

„Hotovo, můj pane. Čekáme jen na váš povel,“ řekl Demetri a po Arově přikývnutí stiskl červené tlačítko. Místností se rozezněl zoufalý a bolestný křik anděla.

„Je to imponující, že?“ zeptal se Aro dvou mlčenlivých společníků.

„Jistě, můj pane,“ odpověděl Emmett, který si na rozdíl od svého bratra zachoval kamennou tvář.

°°°

„Do hajzlu, Jaspere, koukej se uklidnit!“ zařval Emmett poté, co Jasperem mrštěná židle jen o centimetr minula jeho tvář.

„Já a uklidnit se? Mám pro tebe novinku. Já jsem klidný!“ S těmito slovy Jasper opustil společný pokoj a nezapomněl za sebou hlasitě prásknout dveřmi.

„To je idiot,“ poznamenal tiše Emmett a pustil se do odstraňování škod po Jasperově výbuchu.

Tušil, že za jeho vztek může to, co jim Aro ukázal. I jeho se to hodně dotklo a ničilo ho, když anděla viděl a hlavně slyšel trpět. Ale on se dokázal ovládat, nenechal city, aby jednaly za něho. Věděl, že sebemenší chybička, nevhodná reakce, špatně zvolené slovo je může stát život. Tak proč se najednou Jasper přestal ovládat? Pro Ara už plnili mnoho úkolů, zabíjeli lidi, likvidovali nevhodné upíry, potlačovali vzpoury a jejich vůdce vždy přísně potrestali. Příčilo se jim to, ale šli dál. Nedali najevo své pocity, nikdy se ani slůvkem nezmínili o tom, co si doopravdy myslí – tak proč teď? Proč Jasper tak vybuchl? Proč teď riskoval jejich životy?

Dveře se tiše otevřely. Emmett vzhlédl a jeho pohled se setkal s pohledem jeho bratra.

„Já… no… totiž… omlouvám se. Neměl jsem právo na tebe tak vyjet.“

„Proč, Jaspere?“ zeptal se Emmett. „Byl jsi to právě ty, kdo mě učil, že mám vždy skrývat pocity. Tak kde je ten Jasper, co mě toto učil?“

„Je to složité,“ odvětil tónem, který nepřipouštěl další debatu. To Emmetta neodradilo.

„No tak, bráško, svěř se mi. Jsem jedno ucho.“ Přátelsky do něj šťouchl a Jasper si uvědomil, že pokud mu neodpoví, už nikdy nebude mít klid.

„Nevím, kde mám začít.“ Snažil se z toho vykroutit, ale Emmettův pohled jasně naznačil, že to nemá cenu. „To ten anděl. Víš, když jsem Alice poprvé uviděl, tak…“

„Tak počkej! Kdo je sakra ta Alice? Ne! Bože, řekni mi, že nejsi takový idiot. Tys tomu andělu dal jméno? Víš vůbec, co to znamená? Emoce! A ty jsou, jak jistě víš, v naší pozici nebezpečné!“

„Nech mě to doříct. Prostě, když jsem ji uviděl, pocítil jsem naději. Jako by mi něco říkalo, že se všechno může změnit. Že už nemusím být jen bezcitný a tiše poslouchat rozkazy vládců,“ přiznal Jasper.

Emmett dlouho mlčel. Hlavou mu probíhaly všechny důvody pro a proti. „Dostaneme ji ven, pomůžeme andělu Alice k útěku,“ pronesl autoritativním hlasem a Jasper jen tiše zíral. Nemohl uvěřit tomu, co jeho bratr řekl. Rozum mu říkal, že je to pitomost, akorát dají hlavu na špalek, ale svědomí mu říkalo, že Emmett má pravdu. Vysvobodí anděla.

°°°

„A teď?“

„Vpravo,“ odvětil Jasper.

„Jsi si jistý?“

„Jsem, tedy pokud plány hradu nelžou.“

Emmett i Jasper tiše procházeli chodbami hradu. Každou chvíli se zastavovali a naslouchali hluku okolí. Sice měli jasnou představu, kdy a kde budou jednotlivé stráže, ale jistota je jistota.

„Jaký je vlastně plán?“ zeptal se se zvědavostí sobě vlastní Emmett.

„Dojít tam, zneškodnit stráže, popadnout Alice a vypadnout pryč. Jednoduché a účinné.“

„A když se něco nepovede?“

„Tak přejdeme k plánu B.“

„A ten zní jak?“

„Vymyslet plán C,“ řekl Jasper smrtelně vážným hlasem. Po tomto prohlášení se oba naplno ponořili do svých myšlenek.

Po několika minutách ticha došli ke svému cíli. Emmett nakoukl za roh a vzápětí se otočil zpět na Jaspera.

„Felix a Demetri,“ tiše sykl.

Jasper tiše zaklel. Se strážemi počítal, ale proč to u všech všudy museli být právě ti dva?

„Tyhle nech na mě. Ty dva dole zvládneš sám. Schovej se a počkej, až bude čistý vzduch,“ rozkázal rozhodným hlasem Emmett a vzápětí vykročil směrem ke strážím.

„Zbláznil ses? Vždyť to je jasná sebevražda! Chceš snad…“

„Felixi, Demetri,“ pozdravil je vyšší z bratrů. „Aro chce tu malou. Mám mu ji přivést.“

„A to si jako myslíš, že tomu uvěříme? Máme ji hlídat, na Arův rozkaz,“ zavrčel Demetri a zaujal bojovou pozici, Felix ho následoval.

„To je sice dost možné, ale nemá každý právo změnit svůj názor?“ snažil se je přesvědčit.

„Má,“ připustil Felix.

„No vidíš, ale jestli chceš, můžeme se jít zeptat Ara osobně. Co ty na to? Ať máte jistotu, že nelžu. Pojď taky, Demetri. Ať i ty víš, že jsem ti nelhal. Alespoň se trochu protáhneš. Musí to být otrava stát pořád na jednom místě a hlídat ji.“

„Zůstanu tu, někdo musí hlídat!“

„A co by se asi tak mohlo stát? Vždyť i dole ji hlídají. Nic se nestane, když na chvilku opustíš své stanoviště,“ přesvědčoval Demetriho Emmett. Ten po chvilce váhání přikývl a všichni tři se vydali chodbami hradu k Arovi.

Jasper schovaný v jednom z několika výklenků tiše pozoroval jednání svého bratra. Když je viděl odcházet, stalo se něco pro něj nemožného. V tu chvíli vyslal tichou modlitbu Bohu a doufal, že se z toho jeho bratr nějak dostane. Nedokázal si ani představit, co by se s ním, vlastně s nimi, stalo, kdyby Aro na jejich zradu přišel. Nejraději by mu šel pomoci, ale věděl, že na to teď není čas. Teď je hlavní jeho anděl.

Rychle sestoupil po schodišti dolů. Stejně jako při minulé návštěvě, i teď tam byli dva strážci. Ti však proti němu neměli sebemenší šanci. Stačilo pár úderů, kopů a trhnutí a bylo po nich. Všiml si, že jeden ze strážců má k pásku připnuté klíče. Bez váhání je vzal a pevně doufal, že jsou od její cely. Byly. Otevřel bytelné dveře a s hrůzou na ní, jeho Alice, jeho anděla, pohlédl. Její tělo zdobily šrámy, pohmožděniny, modřiny všech možných velikostí a barev… Jasper najednou k Arovi pocítil takovou nenávist jako snad ještě k nikomu. Nechápal, jak někdo může takto ublížit tak nevinnému stvoření. Opatrně ji vzal do své náruče a vydal se na cestu ven z hradu, na cestu za její svobodou.

Pomalu už byli u garáží, když se chodbou rozezněl ostrý tón sirény. Jestli si Jasper myslel, že situace před tím byla vážná a zlá, mýlil se. Až teď to bylo zlé. Věděl, že ten poplach je kvůli nim. Uvědomil si, že to znamená jediné, Aro odhalil plánovaný únos, tudíž odhalil i Emmetta. Došlo mu, že je jen otázkou času, kdy je najdou a jeho i Alice při nejlepším zabijí. Na chvíli se zastavil. Někdo by si mohl pomyslet, že si chtěl jen odpočinout, avšak skutečnost je nepatrně jiná. Chtěl se vrátit. Chtěl Arovi a jeho následovníkům čelit a padnout v boji. Ale když pohlédl do tváře anděla, věděl, že musí dokončit to, co začali.

Opět se dal do pohybu. Bylo mu jasné, že teď je každá vteřina drahá a nesmí meškat. Nesmí ji zklamat.

S dívkou v náručí vběhl do garáží. Rozhlížel se po vhodném, rychlém a hlavně ne moc nápadném vozidle, když ho náhle oslepila světla. Vzápětí zhasla. A znovu, rozsvítila se a zhasla. Snad za to mohla zvědavost, možná intuice, ale vydal se k těm světlům. Došel k červenému autu a za jeho volantem seděla Rosalie. Upírka, o které se všeobecně vědělo, že je chladná jako brzké ráno a nemilosrdná jako bouřlivé moře. Naznačila mu, aby nasedl do vozu. Chvíli váhal. Nevěděl, zda je moudré ji poslechnout. Ale také věděl, že ona je jejich jediná šance. Nastoupil do vozu a vydali se spolu pryč z toho krutého hradu.

„Proč? Jak jsi věděla o našem plánu?“ otázal se Jasper tiše.

Rosalie dlouho mlčela. „Nevím,“ přiznala posléze, „něco mi prostě řeklo, že to tak mám udělat. Kam vlastně jedeme?“

Jasper pohlédl na Alice a pak stočil svůj pohled zpět na Rosalii. „Jeď na sever.“

„Ale to se přece dostaneme do otevřeného prostoru!“

„A přesně to potřebuje. Místo a vítr.“ Opět nastalo ticho. Oba dva se ponořili do svých myšlenek. Rosalie přemýšlela, co ji k tomuto jednání vedlo, a Jasper, že se již brzy bude muset rozloučit se svým andělem. Přemýšlel, jaký osud potkal jeho bratra, jaký osud čeká jeho a Rosalii za tuto zradu.

„Sakra, dohánějí nás dřív, než jsem čekala,“ vyjekla Rosalie a v jejím hlasu byla slyšet jasná panika.

„Jeď!“ zakřičel Jasper. Pak se postavil, vzal anděla a položil ho do větru. Pohled na tuto situaci byl úchvatný. Červený kabriolet, blondýna za volantem a muž, který nechává ve větru vlát drobné stvoření s křídly. A za nimi jejich pronásledovatelé.

„Mávej křídly!“ zavolala Rosalie na anděla – Alice.

„Má pravdu, mávej křídly. Prosím. Nesmějí tě opět chytit. Prosím, leť.“ Jasperův hlas zněl zoufale. Nechtěl svého anděla ztratit, ale věděl, že kdyby ji chytili, byl by to její konec. Vypadalo to, že mu Alice rozuměla, protože pomalu začala křídla používat. Pomalu, ale jistě, povolovalo sevření Jasperovy ruky. Nakonec ji pustil úplně. Sledoval, jak se anděl vzdaluje a vrací se tam, kam patří. Nakonec ji ztratil v oblacích. I přesto však byl šťastný. Sice ztratil svého anděla, ale věděl, že je na krásném místě.

„Pořád nás sledují,“ konstatovala Rosalie.

„Já vím. Nevěřil jsem tomu, že to Aro jen tak vzdá.“

Rosalie na něj pohlédla a v očích měla jasnou otázku. Jasper její pohled zachytil, zavřel oči a pak přikývl. Pochopila. Červené auto se zastavilo.

Tak, a je to tady. Zjistila jsem, že při vejšce nemám šanci stíhat psát alespoň trochu kvalitní povídky. Povinná četba, paleografie a spol. jsou mrchy. :D

Touto povídkou se s vámi, drazí čtenáři, chci rozloučit. Se sólovou tvorbou na 99,9% končím. Doufám, že to bylo alespoň trochu důstojné rozloučení. Děkuji vám za krásné chvíle, které autor se svými čtenáři může prožít.

Autor: Kejkej (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek On your wings: