Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » One night in Paris

07.07.2011 (18:00) • Jeanine • FanFiction jednodílné • komentováno 44× • zobrazeno 4249×

One night in Paris

Isabella:

„Ještě pár fotek s pozadím Eiffelovky a jsem hotová!“ volala jsem na modelku Shanon. Pracuji jako fotografka pro americký módní časopis. Shanon je má oblíbená modelka, jako by věděla, co potřebuju fotit. Byly jsme skvěle sehrané, a dokonce i kamarádky. Několik úsměvných póz a je hotovo.

„Super, balíme to,“ zavelela jsem.

„Umírám hlady,“ podotkla Shanon.

„Jdeme někam na oběd, jsem taky grogy!“ přitakala jsem.

„A nechceš se nejdřív převléct, že pracuješ v džínech, uznávám, ale tohle je Paříž, holka!“ nabádala mě.

Musela jsem uznat, že má pravdu, a pár těch modelů, co jsem fotila, se mi i líbilo, takže jsem souhlasila. Zatáhla mě do její malé převlékárny a nutila mě zkoušet ty modely.

„Tohle je ono,“ souhlasně přikyvovala na červené letní šaty. Jejich délka mě trochu zarážela, radši jsem nosila delší sukně anebo kalhoty.

„Pojď, omrknem nějaký frantíky!“ zavěsila se mi za loket a vedla mě do nejbližší restaurace.

Sotva jsme si sedly, začala se svou svůdnou hrou, nikdy za sebe nemusela platit.

„Jdu na záchod,“ špitla jsem jí.

„Jasně, já to tu zvládnu sama,“ uculovala se.

Když jsem se vracela ke stolu, vrazil do mě nějaký mladý muž.

„Omlouvám se,“ řekl snad andělským hlasem a věnoval mi kouzelný úsměv. Já se ale topila v jeho zlatavých očích.

„T-to nic,“ vykoktala jsem ze sebe stěží.

„Přijměte tohle jako omluvu,“ vytáhl jednu temně rudou růži z pugetu, který svíral v ruce.

„Děkuji, ale nebude to přítelkyni vadit?“ zkusila jsem ho oťuknout.

„Jsou támhle pro tu starší dámu,“ ukázal na milou starou paní a mě spadl kámen ze srdce.

„Jsem Isabella,“ představila jsem se a podala mu ruku.

„Edward,“ vzal mou ruku jemně do své a políbil ji. Jen lehce, cítila jsem jeho chladný dech, až jsem se zachvěla. „Nechtěla byste se k nám přidat?“ zeptal se náhle.

„Omlouvám se, ale jsem tady s kamarádkou,“ ukázala jsem na Shanon, „která mi očividně sehnala společnost na dnešní odpoledne.“

„V tom případě přeji příjemný den, Isabello.“ Byl neskutečně milý.

„Jak znám Shanonin vkus, tak to moc příjemné nebude, ale děkuji,“ vzpomněla jsem si na slizkého Carlose, kterého mi dohodila v Barceloně asi před měsícem.

„Kdybyste potřebovala zachránit, byl bych k dispozici.“ Mile se usmál. Páááni! Chce mě ještě vidět!

„To bych vám byla vděčná, zavolejte mi tak za dvacet minut.“ Podala jsem mu svou vizitku. „Na viděnou, Edwarde,“ vykouzlila jsem ten nejlepší úsměv, co jsem uměla, a mrkla jsem na něj svými přírodně dlouhými řasami. Tyhle triky umím samozřejmě od Shanon.

„Na viděnou, Isabello,“ řekl tiše a odešel za tou starší dámou.

Když jsem si sedla ke stolu, Shanon na mě významně mrkla. Jména těch dvou mužů, co sbalila, jsem přeslechla. Po očku jsem nenápadně sledovala Edwarda, několikrát se náš pohled střetl.

Edward:

Isabella byla očividně v přítomnosti těch mužů nesvá. A její kamarádka brzy pochopila, že u nich přestřelila, jak jsem se dočetl v její mysli. Ti dva mysleli jen na to, jak si to s nimi užijí. Isabellina mysl mi byla záhadným způsobem skryta.

„Edwarde, vy jste z té slečny nějaký rozhozený. Dnes už jsem stejně unavená, zavolám si taxi a budu odpočívat. Budeme pokračovat zítra, co vy na to?“ promluvila ke mně paní Smithová.

„Dobře, madam. Omlouvám se, jen se mi nezdá ta jejich společnost.“ Nerad jsem téhle dámě lhal. Byla jako má babička, kterou už jsem si bohužel nepamatoval.

„Děkuji za květiny a neváhejte, nebo vám ji odvedou,“ mile se usmála.

„Doprovodím vás,“ nabídl jsem se a pomohl dámě vstát.

„Užijte si to,“ štípla mě do tváře, když nastupovala do taxíku. V hlavě jí napadaly hříšné myšlenky, až se červenala.

„Hlavně si odpočiňte, zítra nás čeká dlouhý den,“ řekl jsem jí s úsměvem.

„Jsem jako rybička!“ nedala se a zavřela dveře.

Sotva taxík odjel, už jsem držel v ruce vizitku a mobil. Takže je fotografka, přečetl jsem si jednoduchou vizitku.

„Swanová, prosím?“ ozval se její milý hlas.

„Tady Edward, čekám venku. Vymluvte se na něco a zachraňte i vaši kamarádku,“ řekl jsem stručně. Naštěstí slunce zahalil mrak a já se nemusel pohybovat jen ve stínu, těžko bych jí vysvětloval, proč zářím.

„Hned jsme tam, Frankie,“ pochopila Isabella a položila to.

Isabella:

Tak to bylo rychlé.

„Co se děje?“ ptala se Shanon.

„Mají nějaký problém, máme se hned vrátit,“ mrkla jsem na ni.

„No to se nedá nic dělat, číšníku?“ naznačovala placení Shanon.

„Dnes je to na nás, dámy. Tedy pokud se večer ještě uvidíme?“ kladl pravidla ten vyšší muž.

„Proč ne? Bydlíme v hotelu Reason, tak v osm na recepci?“ plácla nějaké jméno hotelu Shanon.

„Budeme tam!“ přitakali oba.

„Tak zatím,“ rozloučily jsme se s milým úsměvem a nedaly na sobě nic znát.

„Bell, musím se zeptat, kdo je Frankie?“ nebyla si jistá Shanon.

„A není to jedno? Hlavně že jsme pryč!“ smála jsem se.

„Tyhle bychom ještě zvládly,“ informovala jsem Edwarda, který čekal venku, opřený o zeď.

„Neřekl bych, vypadala jste dost zoufale, když na vás ten frantík mluvil,“ řekl milým tónem.

„Tak takhle je to? Ahoj, jsem Shanon,“ vnucovala mu svou ruku.

„Edward Cullen, těší mě,“ podal jí ruku, ale nepolíbil ji jako tu mou.

„Asi ti vděčíme za záchranu,“ začala s ním flirtovat, trochu mě to vytáčelo. Vlastně dost mě to vytáčelo!

„Teď jsem vaším dlužníkem,“ snažila jsem se získat pozornost. „Co vy vlastně děláte v Paříži, působíte na mně jako Američan.“

„Jsem právník, ze Seattlu. Ta starší dáma, která se mnou byla, zdědila nějaké nemovitosti a potřebovala to právně ošetřit,“ vysvětlil nám Edward.

„Tobě připadá normální nosit klientkám květiny?“ drze mu tykala Shanon.

„Je to rodinná přítelkyně a má dnes narozeniny, tak proč ne? A vám, Shanon, připadá normální dohazovat kamarádce úlisné psychopaty a svádět muže, o které má možná zájem?“ troufale se jí zeptal. Nečekala jsem to a nejspíš jsem zrudla jako rak a koukala na něj s otevřenou pusou.

„No, ehm. Omlouvám se, nejspíš chcete být sami. Budu v hotelu, kdybys potřebovala,“ vykoktala a zmizela.

„Shanon nesnáší odmítnutí, asi jste ji naštval,“ stydlivě jsem se usmála, nevěděla jsem, co říct.

„Zlobíte se?“ zeptal se a vážně se na mě podíval.

„Ne, vlastně jste měl pravdu, ale ona není zlá,“ zastala jsem se jí.

„Isabello, můžu vás o něco poprosit? Tykejte mi,“ zaprosil. Klidně bych mu snesla i modré z nebe, kdyby si o něj řekl.

„Dobře, a ty mi říkej Bello. Isabella je příliš formální,“ udala jsem pravidla v tykání.

„Takže, Bello, co bys chtěla dělat?“ zeptal se a podíval se na oblohu, na které se začaly stahovat mraky.

„Nevím, Paříž moc neznám, nikdy na to nebyl čas,“ pokrčila jsem rameny a nechala výběr na něm.

„To jsi neměla říkat,“ vzal mě za ruku a pomalu mě vedl nějakým směrem.

„Kam to jdeme?“ vyptávala jsem se.

„Pokud jsi nebyla na Eiffelovce, nebyla jsi v Paříži,“ mile se usmál.

„Zato ji mám vyfocenou snad ze všech úhlů,“ bránila jsem se.

„Tak jdeme, než začne pršet:“ Nechala jsem se vést.

Výtah nás vyvezl až na vrchol Eiffelovy věže. Pomalu jsem došla k zábradlí a rozhlídla jsem se po okolí. Edward se držel za mnou. Už trochu poprchávalo a tady nahoře foukal i docela silný vítr. Měla jsem na sobě jen šaty, takže mi bylo docela chladno. Automaticky jsem si rukama objala paže, Edward ale nezahálel a jako dokonalý džentlmen ihned sundal sako a dal mi ho přes ramena. Okamžitě mě obklopila jeho vůně. Tenhle parfém jsem neznala, ale voněl nádherně.

„Děkuji,“ pípla jsem. Edward ke mně přistoupil zezadu blíž, pak natáhl ruku a ukázal směr.

„Louvre.“ Držel mě kolem pasu a opatrně mě posouval po obvodu zábradlí.

„Notre Dame… Pantheon… Lucemburský palác…“ Postupně mi ukazoval Pařížské skvosty. A já jen žasla.

„Támhle kdysi stávala Bastila,“ ukázal další směr.

„Páni, víš toho tolik,“ sotva jsem popadala dech. Jeho vůně mě úplně pohlcovala. Bylo mi příjemně.

„Mám rád historii,“ usmál se.

„Nikdy by mě nenapadlo, jak je Paříž nádherná. Pro mou práci je důležitá modelka a tahle nádhera pro mě byla vždy jen zátiším,“ styděla jsem se za to.

„A to jsi neviděla ještě všechno,“ podotkl, jakoby mi to chtěl ukázat.

Přestalo pršet, když jsme stáli zase pod Eiffelovkou. Ještě jsem se ohlídla k vrcholku, byla nádherná.

„Takže, kam bys chtěla teď?“ vyzvídal a já si připadala jako malá holčička, co je s tatínkem na výletě.

„Notre Dame!“ skoro jsem zavýskla nadšením.

„Měli bychom si pospíšit, aby nás pustili i dovnitř,“ vzal mě za ruku a mně to připadalo úplně přirozené. Byla jsem z něj úplně vedle.

Metrem jsme dojeli až na ostrov Cité. Ani jsem se nenadála a stála jsem před hlavním vchodem do katedrály.

„Dámy první,“ pobídl mě Edward. Stále se držel těsně u mě.

„To je nádhera,“ vydechla jsem. Edward se ke mně sklonil a tiše mi vyprávěl příběh hrbáče Quassimoda a Esmeraldy. Na škole jsem tu knihu četla, ale tohle podání bylo úplně jiné.

„Na tohle jsi určitě dostal spousty holek,“ napadlo mě. Rty zkřivil do úsměvu. Očividně se ho to vůbec nedotklo.

„Popravdě? Jsi první, na kterou to zkouším.“ Najednou stál těsně u mě. Rukou chytil pramínek vlasů, který mi spadl do tváře, a opatrně mi ho zastrčil za ucho. Zapomněla jsem dýchat.

Než jsem se nadála, jemně se dotkl svými rty těch mých. Rukama jsem mu okamžitě zajela do vlasů a přitáhla si ho blíž. On mě objal kolem pasu a drtil mé rty v polibku.

Vedle nás si někdo odkašlal a já rozpačitě od Edwarda odtáhla. On se jen usmál, vzal mě za ruku a propletl své prsty mými. Pomalu, no, možná trochu svižnějším tempem, jsme vyšli před katedrálu. Tam se na mě zase vrhl a hladově mě líbal. Přestal, až když jsem se potřebovala nadechnout.

„Asi bych ti měla říct, že takhle se obvykle nechovám!“ bránila jsem svou čest.

„A já bych se ti asi měl omluvit,“ přikyvoval, ale nepouštěl mě.

„Ale já si prostě nemůžu pomoct!“ dodala jsem a začala jsem ho zase líbat. Ani nevím, jak jsme se dostali do taxíku a do jeho hotelového pokoje.

Ráno mě probudil hřejivý dotek na tváři. Zamrkala jsem a zjistila, že se slunce dere skrz záclonu na mou tvář. Rozhlídla jsem se po pokoji a došlo mi, kde jsem.

„Edwarde?“ zavolala jsem, ale nikdo se mi neozýval.

Na polštáři vedle ležela temně rudá růže a obálka, která nesla mé jméno. Nervózně jsem ji otevřela.

Isabello,

omlouvám se. Povinnosti mě donutily nebýt u toho, až se budeš probouzet. Děkuji Ti za včerejšek, dlouho mi s nikým nebylo tak dobře.

Zůstaň, jak dlouho budeš chtít. Za tři týdny se vracím do Ameriky, strašně rád bych Tě zase viděl. Kdybys cokoli potřebovala, přikládám svou vizitku. Ozvu se Ti.

Edward

Koukala jsem na ten lístek a přemýšlela nad tím, jestli jsem už hezčí písmo někdy viděla. Kam se na tohle hrabaly fonty, které má náš grafik v počítači. Vysypala jsem z obálky vizitku. Seattle, to jsem si mohla myslet. Je to přes celou Ameriku!!! Nejspíš jsem Edwarda Cullena viděla naposledy. Rychle jsem se oblékla a opustila jsem jeho pokoj. Nechtěla jsem na včerejšek myslet a hlavně jsem si nechtěla připustit, že romantičtější noc v Paříži jsem si nemohla ani vysnít.

Když jsem se vrátila do svého hotelu o pár bloků dál, Shanon už na mě čekala.

„Tak co?“ zasypávala mě otázkami. „Jaké to bylo?“

„Na nic se neptej, musím si sbalit, za dvě hodiny nám letí letadlo,“ snažila jsem se o tom nemluvit.

„Ale nepovídej, ten úsměv na tváři. Spala jsi s ním, viď?“ měla mě přečtenou.

„Jo,“ vzdala jsem to a zabořila se do gauče.

„A jaký byl?“

„Fantastický,“ povzdechla jsem si.

„Uvidíte se ještě?“ nedala si pokoj.

„Možná…“ zasnila jsem se.

„Hmm, jak romantické, závidím ti.“ Sedla si ke mně.

„Měly bychom vyrazit, zbytek teamu na nás jistě už čeká,“ zvedla jsem se a naházela jsem svých pár věcí do kufru. Za hodinu a půl už jsme seděli v letadle.

O necelé tři týdny později…

Celou dobu, od návratu z Paříže jsem nemohla Edwarda Cullena dostat z hlavy. Vzkaz, který mi napsal, jsem přečetla snad milionkrát a říkala jsem si, jestli to opravdu myslel vážně anebo jestli je to jeho oblíbená hra.

Dnes mi bylo pěkně mizerně, ráno jsem zvracela. Nejspíš na mě leze nějaká chřipka, za poslední týdny jsem dost cestovala a můj organismus to nejspíš nechtěl překousnout.

„Co je s tebou?“ ptala se mě Shanon, když jsem na ni náhodou narazila na chodbě redakce.

„Něco na mě leze,“ sykla jsem.

„Jsi celá zelená,“ ujistila mě o tom, že fakt vypadám blbě.

„Jo, ráno jsem zvracela, asi jsem něco špatného snědla. Budu dobrá,“ přesvědčovala jsem i samu sebe.

„Nejsi těhotná?“ vyjekla najednou.

„Dobrý vtip, s Jackem jsem spala naposledy před půl rokem a od té doby byla jen ta Paříž!“ Jack byl můj bývalý, nepřekousl mé neustálé cestování. Těhotenství jsem ihned zavrhla, to by se projevilo dřív a od Paříže by to bylo zase příliš brzy.

„No, když myslíš, ale nepodcenila bych to.“ Jakoby se mě snažila rozhodit.

„Fajn, tak já si pro tvůj klid, koupím těhotenský test!“ vzdala jsem to. Stejně jen potvrdí to, co už vím. Nemůžu být těhotná!

Shanon se nedala odbít a šla se mnou i do lékárny, dokonce se mnou čekala i ty děsně dlouhý dvě minuty. Bavila se tím.

„Ehm, co znamená modrá?“ zeptala se, ale odpověď znala stejně dobře jako já.

„Děláš si srandu?“ vytrhla jsem jí test z ruky. Tohle nemůže být pravda.

„Kdo je otec?“ zeptala se mě, když viděla, jak jsem zoufalá.

„Nejspíš pan právník Cullen.“ Nechtěla jsem to říct nahlas, připadalo mi to absurdní.

Ihned jsem běžela ke svému gynekologovi. Když jsem mu řekla, že jsem těhotná, mile se na mě usmál.

„Podle příznaků byste mohla být ve třetím měsíci, ale neřeknu vám to přesně. Počkejte si na krevní testy.“ Jeho úsměv zmizel a nahradilo ho svraštělé čelo a zamračený výraz.

„Doktore, já jsem ale s nikým v té době nespala!“ snažila jsem se mu vysvětlit, že se mýlí.

„To je divné, na ultrazvuku není nic vidět,“ nechápal doktor a já už jsem byla značně nervózní.

„To nevadí, budu muset jít.“ Nechtěla jsem tam být už ani minutu. Z křesla jsem mu seskočila skoro dřív, než stihnul uhnout.

Když jsem vyšla ven z ordinace, vytáhla jsem Edwardovu vizitku a mobil.

Nevolala jsem jemu, ale na letiště, tohle jsem nemohla řešit po telefonu. Každopádně, stejně už by měl být zpátky.

„Nejbližší let do Seattlu, prosím,“ řekla jsem skoro šeptem. Co budu dělat tam?

Letadlo mi letělo za pět hodin. Čas se neúprosně vlekl. Přecházela jsem po bytě a zvažovala jsem, co mu řeknu.

„Edwarde, zdá se, že jsem těhotná. Budeš otcem!“ To je blbost!

„Edwarde, jsem těhotná. Já vím, zní to šíleně…“ Jsem pitomá!!!

Z letiště jsem Edwardovi zavolala, abych se ujistila, že ho vůbec najdu.

„Letím do Seattlu, mohli bychom se setkat?“ snažila jsem se být klidná.

„Vrátil jsem se včera, vyzvednu tě na letišti,“ slyšela jsem nadšení v jeho hlase.

„Dobře, přiletím kolem osmé večer, ahoj,“ típla jsem to, začal se mi třást hlas.

Opravdu na mě čekal, dokonce v ruce svíral kytici růží. Když si mě všiml, šel mi naproti a pevně mě objal. Políbil mě. Byla jsem z jeho chování překvapená.

„Chyběla jsi mi, neustále jsem na tebe myslel,“ přiznal se.

„Musím ti něco říct, Edwarde.“ Zhluboka jsem se nadechla. Prostoupila mě zase jeho vůně a já se v ní ztrácela.

„Povídej,“ pobídl mě. Zářil, jakoby nevěřil, že mě vidí.

„Jsem těhotná!“

Zbledl, ať už jeho pokožka byla světlá sebevíc, teď byl bílý jako stěna. Možná přestal i dýchat.

„Já vím, zní to hloupě. Ale je to tvoje. Doktor mi řekl, že můžu být tak ve třetím měsíci, a to jsem s nikým… Musí být tvoje.“ Bála jsem se, co mi řekne.

„Pojď,“ vzal mě za ruku a skoro surově mě táhl ven.

„Edwarde!“ oslovila jsem ho asi po páté, jakoby mě neslyšel. Až když mě nastrkal do auta a sedl si ke mně, podíval se mi do očí. Plakala jsem.

„Neřekl jsem ti o sobě úplně všechno. Neboj, všechno bude v pořádku…“

Autor: Jeanine (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek One night in Paris: