Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Opravdu se neznáme, slečno?

07.02.2012 (15:15) • Feelae • FanFiction jednodílné • komentováno 8× • zobrazeno 2094×

Mary Alice Brandon žila krásný život se svými rodiči. Jednoho osudného dne se ale ztratila a rodina už ji nikdy nenašla. Co se stalo? Alice byla vybrána do armády novorozených upírů. Potkala tam spoustu lidí, mezi nimiž byla i její láska – Jasper Whitlock. Alice se však po čase rozhodla, že takhle žít nechce. Utekla a vydala se hledat někoho, kdo by jí novorozené stále tolik nepřipomínal. Našla si novou rodinu – Cullenovy, kteří jí byli velmi sympatičtí a ani se neživili lidskou krví. Mezi těmito upíry je šťastná a už nechce, aby jí cokoliv připomínalo její ohavnou minulost. Dokonce i vlastní jméno jí připomíná hrozný život mezi novorozenými. Nechá si změnit jméno na Lily Cullen. Čas plyne dál a po sto letech už skoro zapomene, jak žila dřív.

Pohled Jaspera

Rozhodl jsem se zase studovat. Tentokrát ve Forks – nejdeštivějším městě ve státech. Tady slunce moc často nesvítí. Neměli by tedy poznat, kdo opravdu jsem. Že jsem upír.

Takže první školní den je přede mnou. Vlastně se trochu bojím, ale asi nemám čeho. Doufám. Snad si najdu i nějaké přátele. A když ne, tak prostě půjdu jinam. První hodinu mám fyziku, měl bych se jít připravit.

Vešel jsem do třídy, profesor mě přivítal a poslal mě si sednout do volné lavice. Byla až úplně vzadu v koutku, takže jsem na všechny krásně viděl, ale oni na mě ne. Byl jsem za tuhle lavici vážně rád.

Po náročném prvním dni jsem šel do jídelny, přestože nemusím jíst. Bál jsem se, že kdybych si jen tak odešel, lidé by si toho všimli. I s obědem jsem se posadil k malému stolku a pozoroval okolí. Můj pohled se zastavil u jednoho stolu. U toho stolu neseděli lidé, byli to upíři, tak jako já. Neměl bych si s nimi jít promluvit? Asi ne, to nebyl dobrý nápad. Zahleděl jsem se na ty upíry znovu. Seděla tam nějaká blondýna s takovým svalovcem, pak zrzounek, po kterém koukaly dívky z celé školy a vedle něj hnědovláska, která očividně měla radost, že jí jejího kluka všechny dívky závidí. A na konci stolu seděla... Ne! To není možné! Alice? Alice z armády? Co já se jí nahledal a když jsem toho nechal, narazím na ni úplnou náhodou. Nemůžu tomu uvěřit. Musím si s ní promluvit, a to co nejrychleji.

Pohled Lily

„Lily, nezdá se ti, že na tebe ten nový kluk civí nějak dlouho?“ zeptala se mě Bella.

„Zdá, ale co můžu dělat? Počkej...," zavětřila jsem. „On je to upír! Přesně jako my! Neměli bychom si s ním jít promluvit?“ zeptala jsem se.

„Můžeme, to nás nezabije,“ řekla Bella.

„Nic nás nezabije,“ zasmála jsem se.

„Tak jdeme,“ řekly jsme obě najednou a synchronizovaně se zvedly od stolu.

Pohled Jaspera

Počkat, kam jdou? Ony jdou sem? Ke mně? To je skvělé!

„Ahoj, ty jsi ten nový, že jo?“ zeptala se mě Alice.

„Jo,“ odpověděl jsem jí. „Já jsem Jasper.“

„Lily,“ řekla a natáhla ruku, aby si se mnou potřásla. Lily? Vždyť to je Alice! Nebo ne? Copak je možné, abych si ji s někým spletl? Ne, to ne, musím na to přijít.

„A tohle je Bella,“ pokračovala dál.

„Nechtěl by sis jít sednout k nám a seznámit se se zbytkem naší rodiny?“ zeptala se mě Bella.

„Jasně, proč ne?“ odpověděl jsem a šel si s nimi sednout k jejich stolu.

Všichni se mi představili a byli velice milí. Ta blondýna se jmenovala Rosalie a ten svalovec Emmett. Zrzounek byl Edward. A říkali, že mají ještě dva adoptivní rodiče – Carlislea a Esmé.

„A kde ses tu tak najednou vzal?“ zeptal se mě ten Emmett.

„No, dlouho jsem se jen tak potuloval a přežíval, ale rozhodl jsem se začít zase normálně žít mezi lidmi, a ne v lese.

„A kde vůbec bydlíš? V poslední době se k nám nikdo nepřistěhoval,“ zeptal se mě najednou Edward.

„No, vlastně jsem teď jen v hotelu,“ řekl jsem.

„A nechtěl bys bydlet s námi?“ zeptal se mě Edward.

„Hele, není to trošku troufalé? Známe se sotva tři minuty. Vždyť ani nevíš, co jsem zač.“

„Ale vím,“ zasmál se Edward. „Teda skoro všechno, dokud tě má drahá žena nezaštítila,“ vrhl vražedný pohled na Bellu.

„Hele, vypadá mile. Asi nechci, aby ses mu hrabal v myšlenkách. Tak se s tím prostě smiř,“ odpověděla mu na to.

„Abys to pochopil,“ řekla Rosalie, „Edward má dar. Umí číst myšlenky. Ale Bella má taky dar – dar štítu, takže teď ti díky ní ty myšlenky číst nemůže. Jednou ti to vysvětlím pořádně.“

„Aha,“ pronesl jsem polohlasně. „Takže teď o mně víte vlastně všechno, chápu to správně?“

„Skoro,“ řekl Edward. „Takže se tě ptám znovu. Chceš bydlet s námi?“

„Bylo by to určitě fajn, ale já nevím nic o vás! Je to... nezvyklé? Vážně mě nikdo ještě nezval, abych s ním bydlel po takové chvíli!“

„Tak my ti o sobě něco povíme,“ řekl Emmett.

Dozvěděl jsem se spoustu zajímavých věcí. Jedna z těch nejdůležitějších je, že se neživí lidskou krví, ale krví zvířecí. To byl vlastně ten hlavní důvod, proč bych souhlasil s tím bydlením. Zajímavé také bylo, že Carlisle je dokonce lékař.

„Vypadáte kamarádsky, ale nemůžu,“ omlouval jsem se.

„To samozřejmě chápeme, ale kdybys někdy změnil názor, tak řekni,“ řekl Edward.

Ještě jsem pár týdnů zůstal v hotelu, ale odmítnout bydlení s partou „vegetariánů“, jak si sami říkali, se dá jen těžko. Takže po pár dnech jsem pozvání stejně přijal.

„Dobře, stejně už toho hotelu mám dost,“ rozhodl jsem se jednou v jídelně. „Uvidíme se po hodině. Jak poznám vaše auta?“ ptal jsem se.

„Budou to ty dvě nejhezčí z celého parkoviště!“ smál se Emmett.

Forks je to nejlepší, co mě mohlo potkat, přemítal jsem při hodině angličtiny. Potkám tu rodinu upírů, kteří se pomalu chovají jako opravdoví lidé a hned mě vezmou mezi sebe. Ale ještě je tu ta záhada. To přece musí být Alice, hledal jsem ji tak dlouho, tak bych si ji jen tak nespletl. Jako jediná nemá po boku žádného kluka, pokud tedy ještě nemají někde jednoho upíra schovaného. Zbytek hodiny jsem přemýšlel, jak asi vypadá jejich dům a sotva zazvonilo, šel jsem na parkoviště tak rychle, jak jsem si jen mohl dovolit.

Už tam na mě čekali. Stříbrné Volvo bylo nejspíš Edwardovo a žluté Porsche asi Alice (nebo vlastně Lily, to se musí zjistit, strašně mě deprimuje, že to nevím). Sama mi nabídla, jestli bych nechtěl jet s ní. No, proč ne, říkal jsem si. V autě s námi byla ještě Rosalie a Emmett.

Když jsme k nim dojeli, bylo to ještě lepší, než jsem čekal. Vešli jsme do dveří a tam stála další dívka. Že by to byla Esmé? Ne, to ne. To musí být ještě někdo jiný. Bella k ní hned šla a také mi ji představila.

Dívka přišla ke mně a povídala: „Ahoj, já jsem Renesmé, nebo taky Nessie, jak budeš chtít." Potom mi položila ruku na tvář a mně se najednou před očima začaly míhat obrázky jeden za druhým.

„To je můj dar," řekla poté. V první chvíli jsem byl tak uchvácený, že jsem si ani nevšiml toho strašného zápachu. Co to může být? A v tu chvíli se objevil další kluk. On přece není jako my. Nevím, kdo to je, ale nelíbí se mi.

„To je Jacob," odpověděl Edward, jako by mi četl myšlenky, i když to nepochybně dělal. „On je vlkodlak, já vím, že to zní opravdu divně, ale to ti potom vysvětlíme." Seznámil jsem se ještě s Esmé a nakonec mi Lily šla ukázat pokoj a zbytek domu.
Po pár dnech jsem znal skoro celou minulost každého, až na ni. Ptal jsem se, ale vždy se z toho nějak vykroutila. A byla vážně nervózní. Asi o tom nechce mluvit. Ale já to musím zjistit. Proto jsem vymyslel plán. Půjdu s ní do lesa na lov a tam to z ní dostanu za každou cenu. A taky, jak to, že si ona nepamatuje mne? Je možné, aby toho za sto let tolik zapomněla? No, nejspíš ano. A nebo to není ona a za sto let jsem zapomněl já. Ach jo.

„Lily?“ zavolal jsem na ni.

„Ano? Přeješ si něco?“ zeptala se mne.

„Nechtěla bys jít se mnou na lov? A třeba mi to tu ukázat a tak,“ řekl jsem.

„Jasně, pojď, jdeme hned,“ řekla a hned mě táhla do lesa. Tak to bylo snadné. Teď přijde ta horší část.

Pohled Lily

„Nechtěla bys jít se mnou na lov? A třeba mi to tu ukázat a tak,“ řekl.

„Jasně, pojď, jdeme hned,“ řekla jsem mu a vzala ho do nejbližšího lesa.

„Takže, támhle se většinou pasou srnky a tímhle směrem bývají medvědi a...,“ řekla jsem, ale přerušil mě.

„Víš, vlastně jsem se tě chtěl na něco zeptat,“ oznámil mi. „Víš, opravdu jsme se nikdy předtím neviděli? Mám takové vzpomínky a jsi v nich ty. Možná je to divné, ale opravdu mě neznáš?“ zeptal se.

„Ne, neznám, tedy neznala jsem tě. Jsi tu nový, zrovna ses přistěhoval, já už tu žiji dost dlouho. A nikdy předtím jsi tu nebyl,“ řekla jsem.

„To je vážně divné. A jak dlouho tu asi tak žiješ?“

„Skoro sto let. Sice jsme se mezitím stěhovali jinam a pak zase zpátky, ale většinou jsme byli tady,“ odpověděla jsem mu.

„A ani z dřívějška? Před těmi sto lety? Moje paměť sahá dost daleko,“ zasmál se.

„Ne, ani z dřívějška. Z toho života si toho moc nepamatuji,“ řekla jsem smutně, otočila se a chtěla odejít.

„Počkej!“ zastavil mě. „Ty si mě vážně nepamatuješ... Alice?“

Alice. On mě znal. Alice. To slovo, které jsem celých sto let neslyšela a díky tomu se mi podařilo staré vzpomínky nadobro zadupat do země. Alice. S tím slovem se mi všechny vzpomínky vrátily. Vzpomínky na starý život. Na vraždy. Na život v temnotě. Alice. Staré vzpomínky byly zpět, na armádu, na protivníky, na spolubojovníky, na přátele. Na Jaspera Whitlocka. Viděla jsem to, jako by to bylo včera. Stál proti mně, říkal, ať nikam neutíkám, že to spolu nějak zvládneme. Viděla jsem ty rudé oči, ten nádherný úsměv, kterým si získal mou přízeň, ty medově blonďaté vlasy, rozcuchané do všech stran. Toho nejkrásnějšího člověka na světě. Viděla jsem ho, jako by stál přede mnou. Vzhlédla jsem vzhůru a viděla ho znovu, po sto letech jsem znovu potkala svou dávnou lásku z armády. On tam opravdu stál - přede mnou.

„Jaspere!“ vykřikla jsem a vrhla se mu do náruče. „Jak je to možné? Jak je možné, že jsem na všechno zapomněla?“

„Nevím, ale nevěřila bys, jak jsem rád, že sis vzpomněla! Celých sto let jsem tě nepřestal hledat. Neměla jsi utíkat, zvládli bychom to. Ale čert to vem, našel jsem tě! A to je teď to nejdůležitější.“

„Měli jsme utéct spolu, tak by to dopadlo nejlépe,“ přemýšlela jsem nahlas.

„Možná. Ale už to nebudeme rozebírat. Skončilo to tak, jak to skončilo. Šťastně, tedy alespoň pro mě,“ řekl.

„Pro mě taky,“ ujistila jsem ho, když se jeho ledové rty jemně přitiskly k mým.

Tak. První jednorázovka a zároveň spoluautorská povídka je tady. Gratuluji, že jste se dostali až sem. Doufáme, že se vám naše povídka líbila.

Ráda bych na konec napsala pár díků:

První patři bezpochyby ElikxD. Nebýt toho, že se ke mně přidala, tak by tahle povídka nikdy nevznikla.

Další patří mým kamarádkám Simče a Káje, které zde sice nejsou registrované, ale byly první, kdo si povídku přečetl a zkritizoval.

A veliký dík patří také mé nové korektorce - Morningstar.

Všm vám moc děkuju, protože bez vás by nikdy tahle povídka nebyla. :)

Autor: Feelae (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Opravdu se neznáme, slečno?: