Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Osobní strážce

25.04.2013 (18:00) • KatuuskaCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 25× • zobrazeno 3809×

Osobní strážce

Hustě pršelo. Bosýma nohama jsem utíkala po dlažebních kostkách. Bílé šaty jsem měla totálně promočené. Lepily se k mému tělu, šířil se jimi chlad. Mokré vlasy mi vlály v dunícím vichru. Srdce mi zběsile bilo na poplach, dech se mi zadrhával. Byla mi zima, bolely mě nohy od půl hodinového běhu. Ale nedovolila jsem si zastavit.

Ozval se vystřílel. Padla jsem na zem v louži krve. To jediné, na co jsem v tu chvíli myslela, byl on. Kéž bych tak k němu mohla vyslat svou myšlenku: „Miluju tě, Edwarde."

*** 

Davy burácely, lidé šílely. Fotoaparáty zuřivě cvakaly, chtěly zachytit každý detail. Nikomu nic nemohlo uniknout. Kamery jely na plné obrátky. Novináři měli zapnuté své diktafony plně nabité novou kapacitou paměti. Všichni čekali, až před ně vystoupí ona. Ta, která je vyslyšela a dokázala jim naslouchat. Ta, která započala revoluci a bojovala za ně. Ta, která byla připravena obětovat sebe samu pro ostatní. Říká se tomu demokracie. Přesně to chtěla nastolit mladá politická síla Isabella Swanová. Nastolit republiku místo monarchie. Nová éra Anglie...

A popravdě nebylo normálního občana, který by ji nepodpořil. Tak jako ona bojovala za ně, tak oni bojovali za ni. Ale našli se tu i ti, kteří ji chtěli navždy umlčet. Byla pro ně moc velký risk. Měla na ně až moc velkou kuráž. Ti, co bojovali za královnu. Ti, co chtěli zůstat v monarchii. Nadšenci královny. A to i přesto, že královna mladou Isabellu Swanovou velice podpořila a dala jí svolení k tak troufalému činu. Sama přiznala, že je potřeba posunout se dál. Stát se silnějšími, být sjednoceni s ostatními státy. Spolupracovat s nimi. Nebo třeba jen královna chtěla konečně odpočinek... Ale oni to nechtěli slyšet. Lidé, co nechtěli přijmout změnu. Lidé, co se jí báli... A proto jsem tu já. Edward Cullen, stoletý upír, nejsilnější a nejschopnější ochrankou Isabelly Swanové. Její osobní strážce.

Podíval jsem se na Isabellu, zkontroloval ji. Krátce přikývla a uhladila si své už tak dokonalé vlasy, urovnala si skvěle padnoucí kostýmek.

„Jsme připraveni," zamumlal jsem a upířím zrakem zkontroloval, zda ozbrojená ochranka mou zprávu dostala. Všichni byli připraveni zaútočit při známce atentátu nebo blížícího se útoku. Někteří byli maskováni mezi obyčejnými lidmi, někteří číhali na střeše budov. Uslyšel jsem vrtulník, který vše kontroloval ze zhora.

Isabella vkročila na uměle vytvořené pódium se mnou v závěsu. Očima jsem kontroloval pohyby všech lidí shromážděných na Trafalgarském náměstí. Zatím nikdo nejevil známky podezřelého chování. Ale nemohl jsem si dovolit uhnout pohledem a přestat kontrolovat dění a pohyby lidí tady. I když bych se mile rád zahleděl do očí právě Isabelle a vyslechl si její ohromující řeč. Jenže by stačila jedna malá vteřina, kdy bych se soustředil na ni a mohla by být v sekundě mrtvá. To bych si nikdy neodpustil. Tak jsem radši nahodil kamennou tvář a soustředil se na svou práci. Můj dar čtení myšlenek byl pro ochranku Isabelly výhodným přínosem. Vždycky jsem věděl všechno první. To proto jsem byl zvolen na místo jejího osobního ochránce a nemohl jsem si dovolit selhat.

„Občané Londýna!" zvolala sebevědomě do dvaceti mikrofonů připevněných na dřevěný stolek. Každý pocházel z jiné televize. Některé přenášely přímý přenos až z druhého konce světa. Ty ostatní číhaly dole pod pódiem a snažily se zachytit vše v co nejlepší kvalitě. Každopádně jakmile Isabella Swanová poprvé promluvila do mikrofonů, davy zešílely. Bylo to snad ještě horší než na koncertě známé rockové skupiny.

„Jsem tu proto, abychom se společně přesunuli do nové doby. Do zlatého věku Anglie!" Křik lidí byl ohlušující i pro upíra. Lituju lidí, kteří ten křik slyší stokrát víc jak já. A přesně v tuhle chvíli, kdy davy vypukly v hurónský jekot, se dal do pohybu jeden mladík. Zmerčil jsem ho, jakmile schoval ruku pod kabát. Upřímně jsem se modlil, aby v ní nedržel zbraň.

Snažil jsem se zaměřit se na jeho myšlenky. Jenže v takovém davu lidí to bylo složité. Musel jsem třídit všechny nadšené myšlenky podporující Isabellu a najít v nich jedinou špatnou myšlenku.

Nakonec jsem ji přece jenom zachytil. Ta kráva si zaslouží zemřít...

V tu chvíli jsem ostatním vyslal zprávu. „Zachytil jsem podezřelého člověka. Mladík ve věku asi 25 let. Na sobě má černý kabát a khaki kalhoty. Má blonďaté vlasy a na očích sluneční brýle. Pohybuje se stále dopředu. Bude chtít zaútočit. Zadržte ho, než bude pozdě." Všimnul jsem si velitele ochranky Sergeje, který na mě kývnul a vyslal pár mužů v civilu, aby mladíka zadrželi dřív, než se rozhodne zaútočit. Pro jistotu jsem se přisunul blíž k Isabelle. Vycítila můj pohyb a po očku na mě pohlédla. Upjatě jsem pozoroval, jak se k mladíkovi blíží ochranka. Poznal to a vytáhl pistoli dřív, než mu stačili nasadit pouta.

„Smrt republice, život monarchii!" zařval a vystřelil. To všechno se stalo během sekundy. Ale ještě dřív než to stihl vyslovit jsem se vrhl ke Swanové a strhnul ji pod své kamenné tělo. Avšak ucítil jsem pach čerstvé krve. Kulka zasáhla, ale minula cíl. K zemi se složil jeden člen ochranky, který stál na pódium za Isabellou.

„Děkuji," stihla zamumlat Isabella a vpila se mi do očí. Nikdy dřív jsem si nevšiml jak úchvatné jsou její čokoládové oči. Volaly mě k sobě. Ale i její krev jsem cítil víc než obvykle. Po těch týdnech jsem byl už imunní, ale teď jako by mi její krev zpívala...

*** 

„Díky, Cullene. Jako vždy. Víš o všem ještě dřív než se to stane. Nemáš náhodou věštecký schopnosti?" zažertoval Sergej a poplácal mě po rameni. Jo, byl zatraceně blízko... Kývl jsem na něj v úsměvu a vracel se k ložnici Isabelly v jejím luxusním bytě.

V kapse mi zabrněl mobil. „Carlisle, teď nemůžu. Hlídám Swanovou. Zavolám až usne." Vypnul jsem hovor a zaklepal na dveře.

„Jestli jste to vy, Edwarde, pojďte dál," ozval se sladký hlas. Přivřel jsem oči a vychutnal si ozvěnu krásného hlasu, který zněl spíš jako zpěv. Otevřel jsem dveře a spatřil ji ležel v posteli přikrytou saténovou dečkou v saténové košilce. Byla tak krásná a sexy...

„Co kdybych to nebyl já?" Pousmál jsem se a usedl vedle ní do koženého křesla.

Pokrčila rameny přičemž jí jedno ramínko spadlo z ramene. Byl to jen reflex, ale sehnul jsem se k ní a ramínko jí vrátil zpět na místo.

Uvědomil jsem si, co jsem udělal. Sklopil jsem pohled a ruku chtěl stáhnout, ale zachytila ji.

„Vážně jsem vám zavázaná," šeptla. „Už po několikáté jste mi zachránil život." Znovu se mi vpíjela do očí. Jenže teď jsem v nich objevil i slzy... „Ale je to pořád horší. Čím víc sílí má kampaň, tím víc sílí i útoky na mě. Vy mě sice vždy zachráníte, ale vždy přijde k úhoně někdo jiný. Jako třeba dnes Bill Swing, člen ochranky. Byl otcem tří děti, Edwarde." Vzlykla a setřela pár zbloudilých slz. Odtáhnul jsem se od ní a opřel se do křesla. Nemohl jsem vydržet, být jí zase tak na blízku. Tak, že se naše těla skoro dotýkala a já slyšel a viděl její tepnu bijící pod krkem...

„Je mi to líto. Billa jsem znal. Ale nemohu ochránit všechny," oznámil jsem, „Ale vás ochráním vždy a za jakoukoliv cenu," řekl jsem sebevědomě a nepochyboval o pravdě. I kdyby proti Isabelle namířili atomovku, stoupnul bych si před ni a útok zarazil vlastním tělem.

„Jste jenom člověk. Nemůžete mě uchránit před vším," zamumlala a podívala se na mě uslzenýma očima. Vycítil jsem její strach. Přestože jsem jí nedokázal číst myšlenky, její strach bil přímo do očí. Před lidmi byla silná. Chtěla jim jít příkladem. Ale tady doma nebyla nic víc než křehká žena bojující za práva lidí.

Musel jsem ji přesvědčit. Chtěl jsem ji ujistit, že je v bezpečí. Že jí se mnou nic nehrozí. Naklonil jsem se tedy znovu k ní. Musel jsem zadržet dech, aby mě její krev neudeřila do nosu.

„Věřte mi. Nejsem jen tak ledajaký... člověk. Nedovolím, aby vám někdo zkřivil jen jediný vlásek. Žádný člověk vám se mnou nemůže ublížit. Slibuju." Můj hlas i proslov ji prostě musel přesvědčit.

Odvrátila se pohledem a hypnotizovala safírovou dečku. „Máte to v popisu práce, jistě..."

„Ano," přitakal jsem. Ušklíbla se a odložila svůj laptop na skleněný noční stolek.

„Nemusíte tu u mě být přes noc. Měl byste se jít taky vyspat." Zachumlala se do peřin a obrátila se na druhý bok ke mně zády.

„Nepotřebuji spát," zamumlal jsem a zhasnul lampičku za ni. „Spěte klidně, budu tu s vámi. Nic vám nehrozí." Ujistil jsem se a opřel se pohodlněji do křesla.

Po půl hodině začala klidně oddechovat. Vytáhnul jsem mobil a vytočil Carlisleovo číslo.

„Edwarde," pozdravil do telefonu.

„Carlisle, děje se něco?" Už dlouho jsem se s rodinou neviděl. Žili momentálně na Aljašce a já tady v Londýně. Mohl jsem si se svou rodinou akorát tak volat.

„Edwarde. K Volturiovým už se také dostaly události spojené s tvou svěřenkyní. Musíš si dávat pozor. Víš, že na nás mají spadeno. Čekají na tvé prozrazení. Nesmíš se nechat vyvést z míry. Nesmíš nás prozradit. Zachovej si identitu nenápadného člena ochranky Isabelle Swanové."

„Nejsem nenápadný," zamumlal jsem naštvaně, „ani být nemohu. Pokud ohrozí něco nebo někdo její život, poruším pravidla," řekl jsem přesvědčivě.

Carlisle se na pár vteřin odmlčel. Nečekal takovou odpověď. „To ti stojí jeden lidský život za život nás všech?" Cítil jsem v jeho hlase zklamání a žal.

„Nemůžeš tomu rozumět, Carlisle. Jsem ochoten porušit pravidla tak, abych neohrozil ani jednu stranu. Nemusíš mít strach." Můj adoptivní otec si povzdechnul. Pak Isabella začala mumlat ze spaní... „Carlisle, musím končit. Líbám vás." Típnul jsem to a telefon si zastrčil zpátky do kapsy.

„Edwarde..." Vydechla. Na mé tváři se objevil úsměv. Tolik mi lichotilo, když ze spaní šeptala právě mé jméno. „Ne!" zakřičela najednou a začala sebou mlátit po posteli. Svraštil jsem obočí. Tohle se jí ještě nikdy nestalo...

„Nechte mě být!" křičela pořád a zmítala sebou. Rozhazovala rukama, kopala nohama. Okamžitě jsem si sednul k posteli a snažil se její tělo udržet v klidu. Měl jsem strach, že by se mohla uhodit o kovový rám postele. Stačila by jedna malá modřinka na jejím těle, která by způsobila rozruch. Především mezi šťouravými novináři...

„Isabello," šeptal jsem tiše a držel opatrně její tělo. Přece jenom by se mohla zranit taky právě o mě. Po tváři jí začaly téct slzy. „Prosím..." Vzlykala. Dál jsem ji držel. Dotýkal jsem se jí tak jako nikdy. Viděl jsme její ňadra, která se napínala pod rychlými nádechy a výdechy. Košilka se jí vyrhnula a odhalila tak její roztomilé krajkové kalhotky. Polknul jsem a zakryl ji přikrývkou. Když si vzpomenu kdy jsem se naposledy miloval se ženou... vlastně si ani nevzpomínám. 

Potom její pláč přestal a začala znovu mělce oddechovat. Chtěl jsem ji položit zase zpátky a vrátit se na bezpečné místo - ke krémovému křeslu. Isabella si mě ale ve spánku přitáhla blíž a objala mé ledové tělo. V slasti jsem přivřel oči a přerývaně zavzdychal. Nikdy se mě nedotkla taková křehká dívka. A to teplo, které sálalo z jejího těla, bylo neuvěřitelné. Začal jsem silně vdechovat její aroma. Bylo všude kolem mě, naprosto mě pohlcovalo. Kalhoty se mi naplnily něčím, co jsem již dlouhou dobu nepoznal. Kdybych se mohl červenat, už bych byl rudý až na zadnici.

Jemně se ošila a hlavu přitiskla na mou hruď. Neměl jsem možnost jak ji sundat ze sebe pryč, aniž bych ji neprobudil. Zůstal jsem tak. Nebudu lhát, bylo mi to příjemné. A zvláštní, že během toho všeho, jsem úplně zapomněl na to, kdo jsem, nebo čím se živím. Její krev jsem odmítal vnímat v tuhle výjimečnou chvíli.

„Edwarde...," vydechla naposledy a do rána už nepromluvila ani slovo.

***

O půl osmé se začala protahovat. Použil jsem upíří výhody a dostal se z jejího objetí rychle pryč. Celou dobu ležela na mně, a teď, když jsem uhnul, žuchla do peřin. Počítal jsem s tím, že ji to probudí.

Prudce se posadila na pelesti a s nejistotou mě pozorovala. „Neležel jste..." Větu nechala viset ve vzduchu. Pozvednul jsem obočí. Musel jsem zapírat, i když bych raději pravý opak...

„Nic." Mávla nad tím rukou a začala vstávat. Rychle jsem si stoupnul z křesla a otočil se zády k ní. Musel jsem se před ní chovat jako gentleman, i když jsem ji v noci viděl skoro nahou.

„Budu hned za dveřmi. Kdyby něco...," ujistil jsem ji. Zamumlala na souhlas. Vyšel jsem z jejího pokoje a tiše za sebou zavřel dveře.  Když jsem je zavíra,l otočil jsem se směrem k ní. Zrovna si sundávala košilku... Zatřepal jsem hlavou a zabouchl dveře.

„To jsi u ní byl celou noc, Cullene?" zasmál se George - další člen její ochranky.

„Je to má práce, Georgi." Postavil jsem se ke dveřím a opřel se o zeď. O hodinu později vyšla Isabella ze dveří oblečená v luxusním kostýmku. Měla rudé boty na podpatcích, které ladily ke kostýmku. Vlasy měla spletené do složitého účesy, že jsem byl v údivu, jak se jí to samotné mohlo podařit. Takové účesy jsem vídával na hlavách svých sester, jenže to byly stoleté upírky.

„Pane Silverstone." Kývla na pozdrav Georgovi. Ten na ni vykulil oči a několikrát ji sjel pohledem. Isabella si toho nevšímala a procházela svým bytem. Šel jsem jen pár kroků za ní.

„Dnes mám promluvit v nemocnici Charing Cross. Měla by to být více méně pohodová akce, protože o tom bylo informováno jen pár novinářů. Jde spíš o rozvoj mé kampaně. Ráda bych si prohovořila s některými nemocnými a ujistila je o nárůstu kvality zdravotnictví, hned po vítězství ve volbách," mluvila ke mně, aniž by se na mě otočila.

„Ovšem dnes mám větší strach než obvykle." Otočila se ke mně čelem. „Nebojím se o sebe. Budou tam handicapovaní, nemocní a taky děti, Edwarde," mluvila naprosto vážně.

Přikývl jsem. „Postaráme se o hladký průběh, slečno Swanová."

„Říkejte mi Isabello," navrhla, ale pak se zadrhla. „Nebo jen Bello." Usmála se. Tohle bylo milé gesto. I když nevím, jestli budu schopný ji na veřejnosti tak oslovovat.

***

Vysedli jsem společně s Isabellou z černého mercedesu a zamířili si to k hlavnímu vchodu do nemocnice. Na ulici se ale odněkud vynořilo spoustu fotografů. Přiložil jsem svou ruku na její záda, abych ji dodal pocit bezpečí, a odváděl ji k točitým dveřím. Uvnitř už byla hrstka novinářů a členů ochranky. Připojilo se k nám dalších šest mužů, kteří nás vedli dál nemocniční halou.

„Prvně promluvím individuálně s pacienty této nemocnice. Až potom budu poskytovat rozhovory s novináři." Byl jsem rád, že mě informovala, protože od nikoho jiného jsem informace moc nedostával. Sergej mi dal jasné rozkazy: „Buď s ní na každém kroku, něco jako její stín. Jdi tam, kam jde ona. Buď tam, kde je ona. Tvým úkolem je ji chránit. Ji a nikoho jiného." A tak jsem tak konal. Byl jsem s ní na každém kroku a chránil ji.

Ochranka se zastavila před oddělením pro dlouhodobě nemocné. Isabella bez zaváhání vešla dovnitř, kde ji uvítali bouřlivým potleskem. Zastavil jsem se ve dveřích. Poprvé jsem byl zmatený, zda ji mám následovat nebo zůstat venku jako ochranka.

„To je v pořádku, Edwarde. Můžete jít dál, jestli chcete," špitla tiše a usmála se na přítomné. Neváhala a ihned si sedla k posteli k nebohé ženě s rakovinou děložního čípku. Zastavil jsem se a ohromeně se na ni díval. To, jak s ní mluvila. Jak jí dodávala energii... Potom obešla každého zvlášť a chvíli s ním mluvila. Třásla si s nimi rukou, občas někoho i líbla na tvář. Bylo to strhující. Když obešla všechny, vrátila se do mé blízkosti.

„Ráda bych vašemu oddělení... a nejen vašemu oddělení, ale i celé nemocnici, věnovala finanční dar. Každý z vás potřebuje dostatek peněz na léčbu, ačkoliv mile doufám, že se zdravotnictví brzo posune tam, kde bude schopné hradit vám veškeré zdravotní pomůcky i nejrůznější léčby, rehabilitace nebo péče." V ten moment přítomní začali ronit slzy. Někteří, kteří byli schopni chodit, došli k ní a pevně ji objali. Ochranka ihned zbystřila, ale já je gestem zarazil. Věděl jsem, že jí nehrozilo žádné nebezpečí.

A tak to pokračovalo i v dalších odděleních. Isabella snad prošla každé, co bylo v nemocnici. Byla i u dětí s onkologickými problémy, kde jim rovnou věnovala pytel plyšáků a dětských hraček. Po dnešku jsem byl Isabellou Swanovou ohromen. A to doslova.

***

Když Isabella obešla všechna oddělení, prohlásila veřejně pro všechny novináře, že věnuje celé nemocnici finanční dar ve výši padesát tisíc liber (*). Novináři byli ohromeni stejně jako ředitel nemocnice. Ten přišel osobně poděkovat slečně Swanové za tak štědrý dar.

O týden později prohlásila na tiskové konferenci ve Westminsterském paláci, že stejný finanční dar poskytne dalším nemocnicím celé Anglie. Dále věnovala peníze i všem ústavům, dětským domovům nebo léčebnám pro drogově závislé. Prodala taky podstatnou část svých nemovitostí a věnovala je těm, kteří je potřebovali.  Celou Anglii, ale i zbytek celého světa tím naprosto šokovala, protože se stala první političkou, která obětovala veškerý svůj majetek, své jmění obyvatelům svého státu. Anglická královna ji jeden večer osobně navštívila v jejím bytě - jediná nemovitost, kterou si Swanová ponechala - a poděkovala jí. Pamatuji si, jak jsem byl tenkrát nervózní, když jsem královně naléval čaj. Přeliju, nepřeliju... A dokonce se stalo i něco nevyslovitelného. Královna před Isabellou poklekla.

Jeden večer, asi o dva týdny později, kdy se chýlilo ke konci voleb, jsem zase seděl na koženém křesle v ložnici Isabelly. Když ulehla do své velké postele, troufl jsem si jí položit otázku.

„Darovala jste všechno. Proč, Bello?" odvážil jsem se zeptat a použil i oslovení, které mi sama před časem nabídla.

„Omyl, Edwarde. Nedarovala jsem sebe. A samozřejmě tenhle byt, protože jinak bych neměla kde bydlet." Posadila se a opřela se o nadýchaný polštář.

„Omyl, Bello," namítl jsem s úsměvem, „i sebe jste darovala. Obětovala jste se angličanům. Dáváte všanc svůj život. Myslíte taky někdy na sebe?" zeptal jsem se potichu. Zalesklo se jí v očích. Sklopila pohled a přitáhla si přikrývku výš.

„Občas se musí obětovat vše. Sice tím ztratíte, ale jiní nabydou." Tak rád bych teď četl v její hlavě. Co se jí tam asi mohlo odehrávat?

„Udělala jsi něco neuvěřitelného," zašeptal jsem a málem jsem se plácl přes pusu nad tím, co jsem vyslovil. Tyknul jsem jí. „Omlouvám se vám," řekl jsem rychle.

Poposedla si na kraj postele. „To je v pořádku, Edwarde. Tykejme si. Jsi se mnou už tak dlouho. Dva měsíce?"

„Tři," vydechnul jsem.

„Správně. Za ty tři měsíce jsem tě mohla poznat," zamumlala a posunula se ještě blíž. Byl jsem zaskočený. Slyšel jsem její rychle bijící srdce a vůně feromonů, co z ní stoupaly. Mohla snad...? Ne. To je pitomost.

Polknul jsem a jako obyčejný člověk jsem netušil, co si počít.

Bella se mi upřeně dívala do očí. „Nemůžu si dovolit žádné škobrtnutí. Na začátku voleb se se mnou přítel rozešel. A je to vlastně dobře, protože jinak bych ho vystavila obrovskému nebezpečí." Nechápal jsem, jak spolu věta souvisela. Na začátku se zmiňuje o tom, že si nemůže dovolit selhat. V té druhé části věty zmiňuje svůj osobní život.

„Nemluvila jsem už měsíce s nikým kromě své ochranky, novinářů a tebe. Tolik mi chybí upřímné lidské slovo, které si můžu vyměnit s blízkým člověkem. S kým se mám dělit o svoje trable nebo zážitky? Tolik mi chybí lidský dotek. Pohlazení, obejmutí..." Mluvila dál a dál, ale já dokázal vnímat jen jak mele páté přes deváté. Teď jsem ji totiž vnímal jako obyčejnou dívku, která se cítí nesvá v mé přítomnosti. Ale mohla jí tato sebevědomá žena opravdu být?

„... To se ale nestalo. Viď, Edwarde?" Probudil jsem se a začal ji znovu vnímat.

„Prosím?" Zastyděl jsem se, že jsem si dovolil ji neposlouchat. Tohle se mi nikdy nestalo...

Zahořely jí tváře. „Možná je dobře, že jsi to neslyšel."

„Ale já to chci slyšet," namítnul jsem. Co když to bylo něco důležitého? Ach... jaký jsem to pitomec!

„Jednou jsem měla pocit, jako by jsi se mnou strávil noc," šeptala, „myslím to tak, že jsi byl celou dobu u mě. Držel mě v náruči. Ale to se mi určitě jen něco zdálo."

Hlasitě jsem polknul. Čistě lidský reflex. „Nezdálo..." Nechal jsem to viset ve vzduchu. Řekl jsem si teď nebo nikdy. Vstal jsem z křesla a opatrně se dotknul její ruky. Počkal jsem na její reakci. Bella se podívala vzhůru a během vteřiny si přitáhla mé rty na ty své. Nečekal jsem to a skoro se zajíknul v návalu vášně. Musel jsem se odtáhnout a nadechnout. Její krev jsem najednou cítil všude. Ale nejenom krev...

„Omlouvám se," špitla a okamžitě se odtáhla.

„Špatně sis to vyložila," zamumlal jsem a okamžitě se přisál na její rty. Laskal jsem ji a jazykem přejížděl po horním a dolním rtu. Zachvěla se a zavzdychala. Když víc pootevřela své rty, vklouznul jsem dovnitř a hledal její jazyk. V ten moment naše jazyky tancovaly v neuvěřitelném tangu. Mohl bych se takhle líbat třeba věčnost, jenže Bella se potřebovala nadechnout. Odtáhla se a popadala dech. Jemně jsem ji položil zpátky na postel a opatrně nalehnul na ni. Opíral jsem se lokty o pelest, abych ji svou váhou nerozdrtil. Líbal jsem jí krk, klíční kosti, dekolt...

„Chci tě, Edwarde," vydechla a přitáhla si zpátky mé rty. Líbal jsem ji s vervou, veškerou vášní, co jsem v sobě měl. Měl jsem pocit, že snad exploduji.
Bella mi stáhla tričko a začala mi přejíždět po nahé pokožce. Husí kůže mi naskočila všude, kde se její teplé dlaně dotkly mé nahé kůže. Ze rtů mi uniklo zavrčení. Svlékl jsem jí košilku a odhodil ji pryč. Zaujatě jsem ji pozoroval. Viděl jsem její odhalená prsa vzdouvající se proti mě. Měla vztyčené bradavky, byla vzrušená... Začal jsem ji líbat po celém těle. Poslouchal jsem, jak vzdychá mé jméno a zaplétá mi prsty do vlasů. Když jsem se dostal až k bříšku, začal jsem jí stahovat krajkové kalhotky. Potom jsem ji spatřil tak, jak byla stvořena. Byla tak nádherná. Každá její křivka byla dokonalá, každý cípek těla mě volal k sobě a já už měl v kalhotech pořádně narváno. Rozepnul jsem si pásek a stáhnul si kalhoty. Bella ihned zamířila rukou k mým boxerkám a rychle mi je stáhla. Uchopila můj úd do ruky. Zaklonil jsem hlavu zavrčel. Nemohl jsem už déle čekat. Vklouznul jsem do ní tak hladce, jako bych tam byl už tolikrát. Přesně v tu chvíli jsme oba zakřičeli. Ale to teplo, to mě pohltilo mnohem víc, než když jsem ji líbal.
Jako na zavolanou si mě přitáhla k dalšímu polibku a já se začal pomalu pohybovat. Zanedlouho jsme sehráli dokonalou symfonii našich těl, dokud jsem nebyl vyslán na vrchol blaha vesmírnou extází. Cítil jsem všechno a nic. Ale jedno jsem věděl s jistotou. Že to bylo dokonalé...

Položil jsem se vedle ní do postele a přehodil přes nás saténovou deku. Slyšel jsem, jak těžce oddechuje. Ani já se z toho aktu ještě nedokázal vzpamatovat. Uvažoval jsem nad tím, co se stalo. Ani jednou jsem nepomyslel na její krev. Byl jsem totálně oddán vášni, která mezi námi kolovala. Nic víc, nic míň. Musely to být city...

Lehla si mi na hruď a chvíli mě hladila. Vískal jsem ji ve vlasech a šeptal jí sladká slovíčka. Byl jsem jí uchvácen. Nikdy bych nevěřil, že mě do kolen dostane právě lidská žena.

„Měli bychom se jít vysprchovat," řekla asi po patnácti minutách. Zamručel jsem v nesouhlasu. Chtěl jsem ji mít pořád u sebe. Odmítal jsem ji pustit, naše těla do sebe dokonale zapadla. Takhle by měla zůstat už na celou věčnost. Bella ale nahá vstala a odcupitala do koupelny, která se nacházela také v její ložnici. Sledoval jsem její krásný zadek a znovu po ní zatoužil...

Když se vrátila, naléhala na mě, abych se šel taky vysprchovat. Nemohl jsem se s ní hádat, že žádnou sprchu nepotřebuju, protože jsem upír. Takže jsem poraženecky vstal a odcupital do sprchy. Pustil jsem naplno sprchu, která přehlušila všechno dění kolem. Chvíli jsem se prohlížel v zrcadle. Cítil jsem se jinak. Pak už jsem to nevydržel, vypnul sprchu a vrátil se zpátky za ní. Nebyla tam... Postel byla prázdná, dveře balkónu dokořán otevřené. Upíří rychlostí jsem si natáhnul kalhoty a začal křičet její jméno. Do ložnice vtrhla ochranka.

„Cullene!" řval Sergej. „Kde kurva je?!" Neposlouchal jsem ho. Vlítnul jsem na balkón a sledoval tmu. Hledal jsem stíny... Nemohla se přece jen tak vypařit! Do hajzlu! Tohle jsem podělal...

„Co si tu sakra dělal? Jak ti mohla zmizet?" Sergej řval kolem, všude byl zmatek. Všichni létali zběsile tam a zpátky. Já dokázal vnímat jen to, že je pryč... Ztratil jsem ji, hned, co jsem ji získal...

***

Hustě pršelo. Bosýma nohama jsem utíkala po dlažebních kostkách. Bílou košilku jsem měla totálně promočenou. Lepila se k mému tělu, šířil se jí chlad. Mokré vlasy mi vlály v dunícím vichru. Srdce mi zběsile bilo na poplach, dech se mi zadrhával. Byla mi zima, bolely mě nohy od půl hodinového běhu. Ale nedovolila jsem si zastavit.

Ozval se vystřílel. Padla jsem na zem v louži krve. To jediné na co jsem v tu chvíli myslela byl on. Kéž bych tak k němu mohla vyslat svou myšlenku: „Miluju tě, Edwarde." To co jsem mu nestačila říct. Ležela jsem na zemi a vdechovala tu rezavou vůni mé vlastní krve...

„Ne!" zakřičel ten nejdokonalejší hlas na světě a já si pomyslela... Jsem už v nebi?

***

„Ne!" zakřičel jsem, když jsem ji uviděl padnout k zemi. Hledal jsem ji již třetím dnem, patrál po celém Londýně na vlastní pěst, protože jsem ještě ten večer, kdy ji unesli, byl vyhozen z týmu její ochranky. Všude jsem pátral v myšlenkách lidí po její tváři, po těch zrůdách, co ji unesly. A když jsem ji konečně našel, spatřil jsem ji sunout se k zemi. Z břicha jí kapala krev. Volala mě k sobě. Její krev, ale i Bella. Upíří rychlostí jsem se k ní dostal. Bylo mi jedno, jestli mě někdo uvidí. Záleželo jen na tom, aby žila. Ano. Byly v tom city...

„Miluju tě, Bello," zašeptal jsem a přitisknul se na její ústa.

„Taky tě miluju," zaskuhrala a bolestně mi oplácela polibky.

Věděl jsem, co musím udělat, abych ji zachránil... Přitisknul jsem se na její krk a začal do ní vpouštět svůj jed...

(*) 50 000 GBR = 1 500 000 KČ

Tahle povídka mě ohromně bavila. Napsala jsem ji za pár hodin a jsem s ní nadmíru spokojená. Doufám, že se vám nápad bude líbit, a že oceníte mou první jednodílnou povídku. Doufám, že jste všechno správně pochopili. Např. povídka začíná koncem a končí začátkem ;-). Dlouhý text psaný kurzívou patří pohledu Belly.
Doufám, že vás neodradí délka povídky. Někdo dlouhé povídky preferuje, někdo ne. Ale snad jsem se někomu do noty trefila. Budu ráda za váš názor na povídku. Děkuji moc, KatuuskaCullen. :) 

Autor: KatuuskaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Osobní strážce: