Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Osudové přání

10.07.2011 (19:00) • Nespoutana • FanFiction jednodílné • komentováno 13× • zobrazeno 2341×

Osudové přání

Seděla jsem na posteli a přemýšlela jsem o nadcházejících dnech. Bitva s novorozenými se pomalu, ale jistě blížila a moc šancí jsme neměli. Jistě, na naší straně byly Edwardovy a Aliciny schopnosti a dlouholetý Jasperův výcvik, ale jich bylo třikrát víc!

Složila jsem si hlavu do dlaní a unaveně jsem si povzdechla. Poslední dobou jsem nemohla spát. Přesněji řečeno od toho hloupého večírku, kde Alice dostala vizi o novorozených. O tom, jak se vydali do Forks. O tom, jak se rozhodli vyvraždit všechny Cullenovi a mě předat vůdci. Nebo vůdkyni. Nebo mě rovnou zabít.

Na rameni jsem ucítila lehký dotyk. Vyjekla jsem a bleskově jsem se otočila. Můj vyděšený pohled padl na Edwarda. Do očí mi vhrkly slzy bezmocného vzteku.

„Co se děje?“ zeptal se sametovým hlasem.

„Edwarde, chci, abys mě přeměnil. A chci, abys to udělal hned!“ shrnula jsem si z krku vlasy a naklonila jsem se k němu.

„Počkej, Bello. Tohle už jsme si vyjasnili. I kdybych tě přeměnil, nemohla bys nám pomoct. Věř mi,“ upřel na mě pohled jeho zlatých očí, ale tentokrát jsem se do nich nechytila.

„Byla bych silná! Měla bych v sobě spoustu lidské krve,“ přesvědčovala jsem ho.

„Ne,“ odmítl mě rázně.

Slzy si našly cestu z mých očí a vytvořily mi mokrou stopu po tvářích.

„Ššš, neplač,“ setřel je Edward jemně a objal mě svými pevnými pažemi.

„To neexistuje jediná možnost, jak byste mohli vyhrát? Všichni?“ vzlykla jsem.

Edward mlčel.

Prudce jsem ho od sebe odstrčila, otřela jsem si slzy a pohlédla jsem mu do očí. Uhnul pohledem a zavrtěl hlavou.

„Edwarde, co je to za možnost?!“ zatřásla jsem s ním. Začínala se mně zmocňovat hysterie. To mě ale nezajímalo. Hlavní byl můj miláček, který se momentálně za každou cenu snažil nedívat se mi do očí.

„Není tu nic,“ řekl nepřesvědčivě. Děkovala jsem Bohu, že mi neumí lhát.

„Edwarde?!“

„Jasper... přemýšlel o porušení našich pravidel,“ řekl potichu.

Vykulila jsem na něj oči, když mi to došlo. Lidská krev, to je ono! „Edwarde,“ oslovila jsem ho s nadějí v hlase.

Všiml si změny a zamračil se na mě. „Ty s tím souhlasíš?“

„Samozřejmě! Pokud to vyrovná síly, kdo by nesouhlasil?“

„Třeba já, nebo Carlisle, Esmé a ostatní! Přece nemůžu někoho zabít jen kvůli vlastnímu životu! To není fér, Bello.“

Hleděla jsem do jeho očí a docházelo mi, že on tuhle možnost, tuhle jedinou možnost, zavrhl. Nemohla jsem tomu uvěřit. On snad raději zemře!

„Edwarde,“ zatřásla jsem s ním znovu. „Jestli ti něco udělají, tak to nepřežiju! Jestli tě zabijí, půjdu za tebou, tomu doufám rozumíš!“ vykřikla jsem.

Zatvářil se bolestně. Ale jasně jsem viděla, že názor nezměnil.

„Prosím,“ vydechla jsem a do očí se mi znovu nahrnuly slzy. Představa, že bych ho měla znovu ztratit, tentokrát napořád, mě ničila.

„Bello, já nemůžu,“ zašeptal a zastrčil mi za ucho pramen vlasů.

„Prosím,“ zkusila jsem to znovu. „Prosím, Edwarde. Já tě nemůžu ztratit,“ setřela jsem si slzy a upřela jsem na něj zoufalý pohled.

Edward se zvedl z postele a přešel k oknu. Věnoval mi jeden dlouhý zoufalý pohled, a pak vyskočil ven. Objala jsem si pažemi tělo a doufala jsem, že to pro mě udělá. Vždyť – co znamená jeden lidský život v porovnání s tím jeho? On prostě musí přežít! Bez něj by svět neměl smysl!

Celý další den jsem byla jako na jehlách. Čekala jsem, až přijde, ale nebylo po něm ani památky. Začala jsem šílet, když se mi v okně objevila Alice.

„Alice!“ přiskočila jsem k ní. „Kde je Edward?“ vydechla jsem zoufale.

„Připravuje se s ostatními na bitvu. Ty zůstaň tady, nikam nechoď, ano? Bitva začne za půl hodiny a další půl hodinu by měla trvat. Plus mínus. Až to skončí... někdo z nás se tu objeví,“ odvrátila pohled. „Opatruj se,“ řekla ještě a odešla.

Sedla jsem si doprostřed postele a objala jsem si nohy. Myšlenka na nadcházející hodinu mě dusila. Zhluboka jsem dýchala, ale měla jsem pocit, že to nepomáhá. Očima jsem hypnotizovala hodiny. Nemohla jsem uvěřit tomu, že každá vteřina trvá tak dlouho. Neměla by být krátká?

Ručička líně poskakovala dopředu a já byla s každou další minutou blíže k psychickému zhroucení. Měla jsem pocit, že se dusím. Bylo to, jako bych znovu zažívala tu hroznou dobu, kdy byl Edward pryč. Rozpadala jsem se zevnitř...

Čtvrt hodiny, půl hodiny, tři čtvrtě hodiny... Ještě deset minut... Pět...

Nadskočila jsem, když se mi v okně objevila postava. Už jsem jí chtěla skočit do náručí, ale pak jsem si uvědomila, na koho hledím. Ztuhla jsem a udělala jsem pár kroků dozadu. Victoria.

Nebezpečně se usmála. „Znovu se vidíme, Bello. Už jsem se začínala bát, že nebudeme mít příležitost si... promluvit,“ olízla si rty a její pohled padl na mou krční tepnu.

Objala jsem si krk rukama a ustoupila jsem ještě o kousek. Zády jsem narazila na dveře. Jak dlouho mi bude trvat, než otevřu a uteču z domu? Deset vteřin? Patnáct? Victoria by to zvládla za méně jak polovinu...

Náhle se v okně mihl další stín. Viděla jsem, jak se Victoria otočila a zalapala po dechu. Víc toho nestihla. Edward jí s hrozivým vrčením utrhl hlavu a hodil ji z okna.

Pak ke mně zvedl pohled a přešel místnost až ke mně. Chtěla jsem ho obejmout, ale při pohledu do jeho zářivě rudých oči jsem ztuhla.

„Teď jsi spokojená?“ zeptal se ledovým hlasem. „Promiň, nemůžu si pomoct," vycenil zuby a zakousl se mi do krku.

Začala jsem křičet a zmítat se v jeho náručí, ale marně. Po pár vteřinách se nade mnou zavřela temnota. Poslední, co jsem vnímala, byl zvonivý ženský hlas: „Edwarde, ne!!!“

Moje shrnutí

Autor: Nespoutana (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Osudové přání: