Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Osudu neujdeš 2. část

16.01.2013 (16:00) • baroslava • FanFiction jednodílné • komentováno 20× • zobrazeno 4074×

Osudu neujdeš

2. část

Obklopila se štítem a vznášela se blíž k nim. Nejdříve zamířila k Alici. Podívala se jí zpříma do očí a soustředila se, aby se část vzduchoprázdné bariéry přenesla do ní a obklopila jí duši. Zjistila to, co čekala. Nebyla to krvelačná bestie, ale dívka, která měla manžela a rodinu, kterou nadevše milovala. Přenesla se k Edwardovi a udělala to samé. Edward byl podobný jako Alice, až na to, že v sobě měl hluché místo. Naznačovalo to něco špatného, ale nebylo to nic tak děsivého, jen mírné rozladění jeho duše. Slitovala se. Musela je zachránit.

Přenesla se k Arovi a vložila svou ruku do té jeho. Řekla mu, že celé to bylo zbytečné. Oni si nezaslouží takový osud, ať je nechá jít.

Aro přikývl.

„Ukončeme to tady. Je to jen ztráta času, bratři. Nepotřebujeme je. Máme Isabellu, to nám stačí,” řekl klidně vládce. „Jděte!” křikl, než odešel ze sálu.

Návštěvníci šli k východu a Isabellu její zvědavost přemohla. Tiše jako myška se vznášela za Edwardem, který odcházel po boku Alice. Naslouchala každému slovu, které pronesli.

„To bylo o chlup,” postěžovala si Alice.

„To bylo. Nebýt Isabelly, byli bychom mrtví,” řekl Edward potichu a dál šel tunelem.

„Koho?” zeptala se nechápavě jeho sestra.

„Té ženy v tom černém plášti,” odpověděl jí Edward.

„Té? Ale jak nás zachránila?” vyzvídala Alice, protože ve svých vizích ji neviděla.

„To ona řekla Arovi, ať nás pustí. Prý si takový osud nezasloužíme,” řekl Edward stále překvapený, jak to celé dopadlo.

„Vážně?! Doufám, že jí budu moct někdy poděkovat,” odpověděla Alice zaujatě.

„Snad.”

Tímto hovor ukončili, protože před nimi byl východ. Isabella se obrátila a zamířila k Arovi do knihovny. Seděl za stolem a prsty rukou měl zkřížené do sebe. Přemýšlel. Isabella vešla dovnitř. Tentokrát se nevznášela, jak to dělávala před ostatními. Jedině před Arem se cítila svá a dávala najevo alespoň zbytek lidskosti, který v ní zbyl.

„Nebuď smutný. Udělal jsi dobře,” promluvila jako první do ticha.

„Já vím, že si to nezasloužili, ale pořád mi na jazyku zůstává to ale,” odpověděl zadumaně a vzhlédl na svou dceru.

„Já vím. Taky jsem to cítila. Obzvlášť z Edwarda. Něco dělá špatně, ale věř, že až budu mít možnost, zjistím to a po zásluze ho potrestám,” řekla spravedlivě.

Toužila ho spatřit ještě jednou. Na první pohled se jí zalíbil. I když nevěděla, jaký je, něco ji k němu táhlo. Pouze poznala podstatu jeho duše, ale jaký uvnitř je, si mohla jen domýšlet, a to jí lezlo na nervy. Věděla, že nějaké ale má, a chtěla zjistit, co to je.

„Věřím ti. Dcero, proč jsi neustále zahalená a neodkryješ svou krásu na obdiv jiných?” zeptal se Aro, protože to nechápal.

„Otče, jak se můžu ukazovat, když jsem monstrum. Zabíjím muže, ženy i děti kvůli tomu, abych žila. Zabíjím nevinné lidi jen proto, abych se nasytila. Je mi ze sebe špatně,” řekla a odvrátila zrak.

„Dcero, je i jiný způsob, jak se krmit,” řekl šťastně, protože věděl, jak jí zvednout náladu.

„Ano? A jak?” ptala se zvědavě s jiskřičkami v očích.

„Edward a Alice měli zlaté oči, protože se krmí zvířecí krví,” řekl a usmál se.

≈≈

Uběhl měsíc a nic zásadního se nedělo. Isabella se stále toulala po zdejších lesích a zkoušela lovit zvěř jako svou potravu. Nevěděla, proč jí to nejde. Jako by jí něco v tom bránilo. Pořád pociťovala odpor ke zvířecí krvi a právě ten jí nedovoloval je lovit.

Se svým problémem se svěřila Arovi, který byl zdrcený. Myslel si, že její problém vyřešil a že jí vykouzlí úsměv na tváři, která bude odkrytá, neboť si nebude připadat jako monstrum.

Zrovna seděl v pracovně a přemýšlel nad Isabelliným problémem, když přišel dopis od jednoho upíra, který byl právě v malém městečku jménem Forks. V dopise psal o sedmičlenné smečce, kterou viděl si hrát s malým dítětem. Podle něho to nebyl člověk, i když mu bilo srdce, byl nadlidsky silný a rychlý. Aro dopis položil na stůl a svolal všechny členy gardy do hlavního sálu.

Aro stál v čele a po jeho boku samozřejmě stáli jeho bratři a Isabella. Před nimi byli nastoupeni všichni členové, kteří pozorně naslouchali a vzhlíželi k nim jako k bohům.

„Před pár minutami jsem obdržel dopis, ve kterém mi bylo sděleno, že skupina upírů má ve smečce novou krev, která je napůl lidská a napůl upíří. Je to dítě, a proto mám potřebu to údajné dítě zkontrolovat, jestli nehrozí nebezpečí prozrazení. Za hodinu vyrážíme!” dořekl Aro svůj proslov.

Otočil se na Isabellu, která se mu dívala zpříma do očí.

„Pojď se mnou, prosím, do pracovny,” řekl a oba záhy zmizeli za zdmi hlavního sálu.

„Měl bych ti něco říct,” začal Aro. „Ta rodina s tím dítětem jsou Cullenovi a do jejich rodiny patří i Edward a Alice. Budu od tebe potřebovat, abys zjistila podstatu duše toho dítěte. Zjistit, jestli je nebezpečné,” řekl její otec prosebně.

„Jistě,” odpověděla jeho milovaná dcera.

≈≈

Nevěděla proč, ale nemohla se dočkat, až ho zase uvidí. Byla čím dál více natěšená každým krokem, kterým se přibližovala k jejich rodině. Pomalu se vznášela nad zemí za Arem po velké louce a na jejím konci je viděla. Zastavili se asi dvě stě metrů od nich a ona stále hleděla na Edwarda, který měl na sobě černé obepnuté džíny a černé tričko. Zmocňovala se jí touha, kterou nikdy nepoznala. Nakonec byla ráda, že měla štít a Jasper nemohl vycítit její emoce. O jejich rodině jí vyprávěl po cestě Aro, takže věděla vše o jejich darech a i to, že Edward je zatím nezadaný, a to jí potěšilo nejvíce.

„Starý příteli,” ujal se slova Aro. „Opět se shledáváme. Rád bych se seznámil s novým členem tvé rodiny. Budeš tak hodný a přivedeš mi ho ukázat?” zeptal se Aro autoritativně.

Cullenovi se po sobě ohlíželi a bylo cítit mezi nimi mírné napětí. Isabella stáhla ze sebe štít a poslala Edwardovi myšlenku.

„Vím, že mě slyšíš. Alespoň mně můžete věřit. Nic se mu nestane. Pusťte Carlislea s dítětem k nám. Prosím.”

Edward němě přikývl a mávl na Carlislea. Pomalým krokem se blížili stejně tak jako Aro s Isabellou. Uprostřed louky se zastavili a Aro pohlédl na svou rádkyni, která se vznesla zpátky na zem. Klekla si a zpříma pohlédla dítěti do očí. Byl to kluk a jeho velikost se dala přirovnat k osmiletému chlapci.

„Ahoj. Jak se jmenuješ?” zeptala se mile, dívajíc se do modrých, nebesky krásných očí malého kloučka.

„Patrick,” řekl zvonivým hláskem.

„Těší mě. Já jsem Isabella,” představila se.

„Nemusíš se bát. Tobě ani tvé rodině se nic nestane. To ti slibuju,” řekla, protože vše už věděla.

Věděla, že není nebezpečný. Dělal rošťárny, tak jako každé jiné dítě v jeho věku.

„Děkuju,” řekl rozesmátý a ohlédl se po své rodině.

„Nemusíš děkovat, zlatíčko,” řekla vyrovnaně a stoupla si.

Položila svou ruku do Arovým dlaní a ukázala mu, co zjistila. Aro přikývl, protože zjistil, že nehrozí žádné nebezpečí prozrazení.

„Tak to je skvělé,” řekl a spráskl ruce.

„Carlisle, mohl bych mít na tebe prosbu?” zeptal se, protože ho napadl geniální nápad.

„Ale jistě,” odpověděl, držeje Patricka za ruku.

„Rád bych u tebe na pár měsíců nechal svou dceru Isabellu. Má jistý problém a jsem si jistý, že jedině ty ho dokážeš vyřešit,” řekl s úsměvem na rtech.

„Bude nám ctí, starý příteli,” odpověděl překvapeně nad vyřčenou prosbou.

„Dobrá. Nech nás chvíli o samotě, prosím,” řekl, protože si s Isabellou potřeboval ještě promluvit.

Když byl Carlisle s Patrickem u své smečky, otočil se na svou dceru a chytil ji za ruce.

„Je to dobrý nápad. Věř mi,” začal Aro, ale Isabella ho přerušila.

„Já vím, jak to myslíš. I když si chráníš myšlenky, vím, že tím zabiju dvě mouchy jednou ranou,” řekla šťastně, protože bude poblíž jejího Edwarda.

„Ano. Jsme prostě propojeni. Mám tě rád, dcero. Přijdu se na tebe brzy podívat. Neboj, přijdu sám,” řekl otcovsky roztřeseným hlasem, protože to bylo poprvé, co ji měl opustit.

„Taky tě mám ráda, tati,” řekla a na rozloučenou ho objala.

Pomalu se vznášela zahalená v černém jako duch k rodině Cullenových. Když k nim dorazila, začal se po jejím plášti sápat Patrick, který vyžadoval její pozornost.

„Bello, Bello,” vycházelo z jeho úst. Vycítil vystrašený pohled svých rodičů, a proto se otočil: „Nebojte. Ona je hodná,” řekl, aby neměli starost.

Sklonila se a vzala ho do náručí. I když měla přes obličej šátek, ústa měla rozevřená překvapením.

„Jak jsi mi to řekl?” zeptala se v šoku.

„Bella,” řekl usměvavě a hladil ji po rameni.

„Tak mi už dlouho nikdo neřekl. Děkuji,” řekla potěšeně a zaskočeně, protože naposledy ji tak oslovovala maminka, když byla malá.

„Máš krásné červené oči, Bello,” řekl mile.

„Děkuji,” odpověděla, i když své oči ze srdce nenáviděla.

„Takhle malý a už skládáš komplimenty. Jsi prostě po mně,” skočil jim do rozhovoru asi jednadvacetiletý chlapec, který došel k Isabelle.

Byl černovlasý s nakrátko střiženými vlasy se svalnatou postavou.

„Jsem Emmett. Patrickův otec,” představil se s úsměvem a napřáhl ruku.

„Isabella,” také se přestavila a ruku přijala.

„Ne. Bella,” protestoval chlapec v její náruči.

„Tak to bude Bella. Já jsem Rose. Patrickova matka,” řekla překrásná blondýna.

Vzájemně se představili a společně odcházeli domů. Esmé ji provedla domem a ukázala jí pokoj, který bude obývat. Poté si všichni si sedli do obývacího pokoje. Carlisle se ujal slova a začal vyprávět.

„Jako první jsem přeměnil Edwarda, který umíral na španělskou chřipku. Poté jsem našem svou životní lásku. Esmé. Jasper s Alicí si nás našli sami. Emmetta jsem zachránil, protože ho napadl medvěd, a před rokem se zamiloval do Rose. Jejich důkaz lásky už znáš,” stručně dořekl a ukázal na Patricka.

„Předpokládám, že Aro ti o našich darech říkal, takže to nemusím opakovat,” usmíval se Carlisle.

„Ano. To je pravda,” odpověděla Bella nesměle.

„Ráda bych ti poděkovala, jak jsi nás zachránila. Teď i předtím,” děkovala Alice vděčně.

„Nemáš vůbec zač,” odpověděla Isabella.

„Miláčku, jsi nějaká nesvá. Děje se něco?” zeptal se blonďatý chlapec své manželky Alice.

„V pořádku. Jen nic nevidím,” usmála se Alice, ale vnitřně byla neklidná.

„To asi bude moje vina,” omluvila se Isabella.

Alice se jí zadívala do očí a němě přikývla.

„Povíš nám, prosím, něco o tvém daru? Všechny by nás to velmi zajímalo,” zeptal se Carlisle zaujatě.

„Můžu vám říct jen to, že nemám jen jeden specifický dar, jako je čtení myšlenek nebo ovlivňování emocí. Ovládám něco, co dokáže více věcí najednou. Jak už jste sami poznali, pokud chci, nedokážete na mne použít své dary. Nejvíce mě asi uvidíte se vznášet nad zemí. Je to taková obrana. Nic víc vám bohužel zatím neřeknu, protože jediný, kdo zná původ mého daru a vycvičil mě, je Aro. Je to takové naše tajemství,” usmála se Isabella.

„To je velmi zajímavé,” přiznal Carlisle zaujatě.

„Bello a proč jsi zakrytá?” zeptal se Patrick, který jí seděl na klíně.

„To je právě ten problém, o kterém jsem chtěla mluvit s Carlislem. Proto jsem tady,” odpověděla klidně.

„Takže takhle chodíš dlouho?” zeptal se Patrick zvědavě.

„Patricku,” okřikla ho Rose.

„To je v pořádku. Ne, ani ne. I když na to nevypadám, jsem novorozená. Jsem asi sedm měsíců stará a ano, chodím tak od proměny. Nikdo ve Volteře nezná moji pravou podobu kromě Ara. Ale nebojte se, ovládám se lépe, než-li rok starý upír,” usmála se Isabella a vděčně koukala na ostatní.

Nikdo neprojevil ani špetku starosti o Patricka a za to jim byla vděčná. Chtěla co nejdříve vyřešit svůj problém a ovládnout svou žízeň.

„Carlisle, mohla bych si s tebou promluvit o samotě?” zeptala se a zpříma se mu podívala do očí.

„Jistě. Půjdeme do mé pracovny,” řekl a vedl ji do místnosti, která byla v prvním patře domu.

Vešli dovnitř. Isabella si prohlížela místnost s prosklenou zdí, u které se tyčil velký dřevěný stůl. Naproti němu byly police s knihami a obraz Volturiových. Zadívala se na Ara a prstem obkreslila jeho postavu. Chyběl jí. I za tak krátkou dobu cítila prázdnotu.

„O čem jsi chtěla mluvit?” vyrušil ji Carlisle v přemýšlení.

„Jistě, ale mluvit nebudeme. Zdi mají uši,” řekla a přešla k němu.

Věděla, že pokud bude promlouvat jen ona uvnitř jeho hlavy, nikdo jiný ji neuslyší kromě Edwarda, a to za to stálo. Přenesla bariéru kolem jeho myšlenek.

„Mám jeden jediný problém a to jsou moje oči. Vím, že jste jediným průkopníkem vegetariánství, kterého znám, a jedině vy mi můžete pomoct. Několikrát jsem to zkoušela, ale nedaří se mi to. Cítím se jako monstrum, které se nesmí ukazovat, proto nosím ten hábit a to všechno. Jsem vrah.

Ráda bych vás požádala, abyste mě to naučil a chodil na lov se mnou jedině vy, dokud to nebudu moct zvládnout sama.“

Zaštítila se a čekala na rozhodnutí. Neklidně se vznášela nad zemí.

„Jistě. Rád to pro tebe udělám,” odpověděl zaujatě.

„Děkuji.”

≈≈

Druhý den ráno se mládež odebrala do školy a Carlisle si vzal v práci týden volna, aby Belle pomohl vyřešit problém, který ji tížil. Oba dva vyrazili na lov a mezitím Esmé hlídala malého Patricka.

Vkráčeli do hustého lesa. Carlisle se zastavil, když ucítil stádo losů několik set metrů od nich.

„Zavři oči. Soustřeď se na jejich vůni, která ti prostupuje tělem. Začíná tě pálit v krku. Je to nepoddajná bolest, která tě svazuje, a jediné řešení je krev zvířete.”

Bella se vznášela lesem rychlostí světla. Pohltila ji vůně tak omamná, že musela ochutnat. Otevřela oči a zahryzla se do hrdla, odkud začala téct ta omamná červená tekutina. Prostupovala jí tělem a ona se cítila, jako v kdyby požila extázi. Vše bylo tak omamné a lákavé. Ulovila několik losů, než byla sytá.

„Já to dokázala!” zvolala hrdě lesem.

Vraceli se společně domů, když zaslechli divné zvuky z jeho nitra. Cítit byl pouze jeden upír a člověk. Vstoupili dovnitř a slyšeli vzdechy dívky, která byla v rozkoši.

„Edwarde. Ukonči tu sešlost,” řekl Carlisle do domu nahněvaně.

Cítil se trapně, neboť měli návštěvu z Volterry a jeho syn si tu zahrává s nějakou holkou. Věděl moc dobře, že Edward je stále panic, ale to na věci nic nemění, i když poskytoval tu nejsladší rozkoš druhému pohlaví.

Najednou slyšeli zvuky šustění oblečení a zanedlouho Edward scházel dolů ze schodů s blonďatou dívkou, která hleděla na černou postavu, která stála otočená k ní zády. Vešli z domu a Edward ji doprovodil ke dveřím do jejího auta.

„Kdo to byl?” zeptala se zvědavě.

„Otec a nevlastní sestřenice,” odpověděl prostě.

„To je tak ošklivá, že musí být zahalená?!” podotkla a nastoupila do auta.

Bella se vznesla do svého pokoje a zavřela za sebou dveře. Cítila se zahanbená a zraněná. Poprvé za svůj lidský i upíří život se zamilovala a on ji zradil a pokořil. Smál se jí. Upír, o kterém si myslela, že je ve skrytu duše hodný a šlechetný, jí rozbil všechny její iluze, které o něm měla. Ale ona to tak nenechá. To bylo to ale, které cítili s Arem. Je to děvkař. Nic víc. A ona se pomstí, jak slíbila otci. Nepomstí se zákeřně, ale použije jeho vlastní medicínu. Jed, který ho omráčí.

Ahojky, lidičky.

Ve třetí části se Bella pomstí.

Jak?

Nechte se překvapit.

Vaše Baroslava

Autor: baroslava (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Osudu neujdeš 2. část: