Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Papírový kapesníček

08.11.2010 (15:00) • Aalex • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 3140×

Z očí mi tekly slzy tak, že jsem musela přestat číst. Rychle jsem prohledávala kapsy, abych našla nějaký kapesníček a dál jsem se kryla za knížkou, kterou jsem četla. Nechtěla jsem, aby mě takhle někdo viděl.

Je to právě hodina, co jsem si ji koupila. Dnes vyšla. Další díl mého oblíbeného Stmívání. Zašila jsem se s ním do parku. Našla jsem si lavičku stranou všech a nechala se vtáhnout do děje. Začátek byl jako pohádka, pak se však cosi pokazilo. Došla jsem k nevýslovně smutné části. Proč ji musel opustit zrovna teď, když všechno vypadalo tak úžasně?

Proč se vlastně obtěžujeme milovat, když láska stejně nikdy nevydrží? Jako nazavolanou se mi v hlavě začal odvíjet film, tvořený mými vlastními zážitky, jako potvrzení.

A pak se na hraně knížky objevil kapesníček a sympatický klučičí hlas prohodil: „Neboj, on se k ní vrátí.“

Zamumlala jsem díky a rychle se snažila osušit oči a nos. Rozpaky ve mně soupeřily se vztekem. Co mu je do toho? To nevidí, že chci být sama? Slyšela jsem, jak se bez pobízení posadil vedle mě.

Nevrle jsem broukla: „Jo? Jestli ti to nevadí, raději bych si to přečetla sama.“

Rozesmál se. Zvuk jeho smíchu mě přinutil podívat se na něj, i když jsem dopředu věděla, že se s ním bavit nechci. Páni. Vypadal skvěle. Kluk s bronzovými vlasy a bledou pletí, krásnými rysy a nádherně podmanivýma očima… Koho mi to jen připomínal?

Dívala jsem se na něj nejspíš dost dlouho, a tak se trochu ušklíbl: „No jo, už jsi na to taky přišla co? Než se zeptáš – ne, nejsem Edward. Jmenuju se… hm… Kail.“

Všimla jsem si jeho krátkého zaváhání a dumala jsem, jestli to bylo proto, že si své jméno nepamatuje, nebo proto, že si ho potřeboval vymyslet. Podal mi ruku, ale já si jí nevšímala. Zírala jsem na něj a přemýšlela, jestli náhodou opravdu nevystoupil z knížky, co jsem právě četla.

Po chvilce mu došlo, že mu ruku nepodám, a tak ji zase stáhl. Povzdechl si: „Dneska už jsi asi třicátá holka, co takhle zachraňuju.“

Přejel očima knížku a odhadoval, kde asi jsem: „Nejspíš jsem vás všechny nachytal u stejných stránek.“

Pokrčila jsem rameny a trochu uraženě jsem prohodila: „No a? Dneska to vyšlo, tak se nediv.“

Přikývl: „To je fakt. Já to četl už před měsícem.“ Usmál se: „Tajně, samozřejmě. Pracuju ve vydavatelství, víš?“

Nechápala jsem moc, proč mi to říká a už vůbec ne, proč se tu se mnou vlastně zahazuje. Nejsem zrovna typ, se kterým by se kluk jako on běžně vybavoval. Jsem úplně obyčejná, zatím co on… no, řekněme, že by se asi těžko našlo místo, kde by ho někdo přehlédl.

Přemýšlivě jsem se na něj dívala a snažila se přijít na to, co vlastně chce. A taky, jestli víc chci, aby mi dal pokoj – čímž jsem si byla ještě před minutou stoprocentně jistá, nebo jestli chci, aby si se mnou dál povídal.

A pak jsem se zeptala na jedinou věc, která mě napadla a trochu by tuhle zvláštní situaci vysvětlila: „Děláš nějaký průzkum, nebo máš nějaký jiný zvláštní důvod, proč se tu potloukáš s krabicí kapesníků a rušíš soukromí čtoucích holek?“

Zasmál se a máchl k batohu, který měl položený vedle sebe: „To jsi docela odhadla. Myslel jsem si, že mám slušnou zásobu, ale začínáte mě přesvědčovat, že jsem si měl pořídit spíš kamion. Má příprava je v tahu. “

Dál jsem na něj pochybovačně koukala, a tak trhl rameny a převedl řeč jinam: „Proč si myslíš, že nemá smysl zahazovat se s láskou?“

Tentokrát jsem se vyděsila. Copak jsem svou myšlenku řekla nahlas? Ale jak jinak by to mohl vědět? Na čáry a kouzla jsem už dávno nevěřila. Pak mě znovu napadlo, jak je podobný Edwardovi. To by smysl dávalo – kdyby četl mé myšlenky…

Znovu jsem se na něj pokradmu podívala a on se zamračil. Skoro, jako by si uvědomil svou chybu. Čekala jsem, co řekne – jak to vysvětlí, ale on se zřejmě rozhodl nechat mě udělat si vlastní názor. Zase věc, kterou by udělal Edward.

Pokračoval ve filozofování: „Není škoda schovat se za knížku a snít, zatím co život kráčí kolem tebe? Třeba bys mohla potkat toho, s kým prožiješ zbytek života. Jen by stačilo zvednout hlavu…“

Překvapeně jsem přesunula svůj pohled na knížku ve svých rukou a přemýšlela o jeho slovech. Lehce se dotkl mojí ruky, aby znovu získal mou pozornost a ukázal na dvě lavičky naproti nám. Na obou seděly evidentně zamilované páry. Rychle jsem od nich zase odvrátila oči. Nechtěla jsem je špehovat, ale Edward… pardon Kail, trval na tom, abych  se na ně podívala líp.

„Neboj se, těm je úplně jedno, jestli je někdo vidí. Nikdo než ten druhý pro ně teď neexistuje. Nevypadají snad šťastně?“

Přikývla jsem: „To jo, ale jak dlouho myslíš, že jim to vydrží. Rok? Když se budou hodně snažit, tak dva? Pak to sklouzne do stereotypu a lenosti.“

Usmál se a zavrtěl hlavou: „To nemusí. Stačí na vztahu pracovat. Pořád se líbat, dívat se na sebe jako poprvé…, uchovat si to kouzlo z prvních dní. Možná by ses divila, jak dlouho spolu jsou,“ dodal se zvláštním důrazem na poslední větu.

Tázavě jsem se na něj podívala a pak znovu přesunula svůj zrak ke dvojicím. Malá černovláska, sedící přímo proti nám, v tu samou chvíli zvedla hlavu a usmála se na mě. Alice, naskočilo mi v hlavě její jméno. S jiskřičkami v očích zvedla ruku a mávla na mě - jako na pozdrav, nebo pro potvrzení mých myšlenek.

Zvedla jsem ruku, jako bych ji kopírovala. Pak jsem si uvědomila absurditu téhle situace. Vážně chci zamávat vymyšlené postavě?

Pevně jsem zavřela oči a zavrtěla hlavou. Potřebovala jsem se ujistit, že se mi to nezdá.

Když jsem oči zase otevřela, seděla jsem na lavičce sama a prázdné byly i lavičky naproti. Všude kolem ticho, jen větřík si pohrával s několika spadlými lístky. Rychle jsem se podívala na ruku, ve které jsem pořád ještě mačkala papírový kapesník. Ten jediný mi zbyl jako důkaz, že se to opravdu stalo. Že tu ten kluk byl.

Usmála jsem se pro sebe a zaklapla knížku. Hm, možná měl pravdu, ať už to byl kdokoli. Že by zbloudilý psycholog? A co když to byl vážně Edward?

Protáhla jsem se, dala knížku do tašky a zvedla se. Poprvé jsem se podívala – tedy skutečně podívala kolem sebe. Viděla jsem, jak končící léto soupeří s podzimem. Barvy parku byly úžasné. Mraky se prodral osamělý paprsek slunce, jako by mi chtělo i nebe naznačit, že souhlasí s mou volbou. Na čtení budu mít čas večer, teď bych měla žít. Tyhle chvíle už mi nikdo nevrátí, tak proč je zahodit? Možná ta pravá láska, co přetrvá, přece jen existuje. A v tom případě nemůžu její hledání jen tak vzdát. Každý pokus se počítá! Jednou to určitě vyjde!!!

♦ THE END ♦

Písnička je od Taylor Swift a jmenuje se Mine. Částečně mě inspirovala k téhle povídce. Mé velké díky patří Caiovi za jeho technickou podporu. :o)))

Autor: Aalex (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Papírový kapesníček: