Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Pavučina lží

30.12.2013 (20:00) • Neyimiss • FanFiction jednodílné • komentováno 9× • zobrazeno 2476×

Pavučina lží

„Je mi vážně moc líto, že jdu pozdě…“

Pondělí, první hodina. Biologie. Můj ne zrovna oblíbený předmět. A jeden z mnoha dalších pozdních příchodů.

„Posaďte se,“ řekl mi rezignovaně učitel a opět se obrátil k tabuli, na kterou před tím, než jsem ho vyrušila, cosi psal.

Tak nenápadně, jak jen to šlo, jsem se došourala ke svému místu a s elegancí pytle brambor se svalila na nepohodlnou stoličku, součást vybavení učebny.

„Jak jsem již předtím říkal, než jsem byl milostivě přerušen slečnou Swanovou, tkáně jsou soubory buněk se stejnou stavbou a funkcí. Můžeme je dělit na pojiva, tělní tekutiny, epitely…“

Monotónní hlas našeho učitele mě uspával. Cítila jsem, jak se mi klíží oči, pozůstatek včerejší probděné noci. Biologie mě nikdy nebavila, neměla jsem k ní vůbec kladný vztah – kromě toho, že jsem ji pokládala za ideální předmět na vyspání…

„Nyní si to převedeme názorně tady na té cibuli. Takže podle předchozí definice… Pletiva cibule jsou soubory buněk – ha? Ano, slečno Whiteová, máte úplnou pravdu… - se stejnou stavbou a funkcí. A když už jsme u cibulí, je tu ještě ta záležitost s vrstvami… Jak jistě víte, cibule mají vrstvy…“ Náš nebohý a námi, studenty, týraný profesor neměl možnost doříct větu, protože mu někdo skočil do řeči.

„Zlobři mají vrstvy!“ zazněl třídou vítězoslavný hlas, pronášející onu slavnou větu ze všemi známého animovaného filmu.

„Ano, pane Newtone, máte pravdu. Cibule mají vrstvy, zlobři mají vrstvy. Zlobři jsou jako cibule. Cibule jsou jako zlobři. Chápete?“

Nikdy bych zrovna do tohohle profesora neřekla, že má – byť minimální – smysl pro humor. Čekala bych, že dotyčnému – pravda, Mike zase jednou perlil… – dá minimálně úkol navíc, ne-li školní trest, avšak on se místo toho chytl té poznámky a… zavtipkoval?

Asi toho chlapa začínám mít ráda…

Poté ovšem zase začal se svým nudným výkladem, při kterém nejeden člověk musel odolávat lákavé představě vyhřáté postele a spokojit se s pouhou tvrdou lavicí…

Už jsem se pomalu, ale jistě začala propadat do říše snů, když vtom tu tenkou nit spánku, která postupně opřádala mou mysl, přetrhlo zaklepání na dveře.

Pan Banner se nerudně ohlédl za zvukem, který již podruhé v krátké době vyrušil jeho výklad. Nejspíš si v duchu chystal proslov, kterým hodlal počastovat onoho nešťastníka, který si vybral zrovna dveře do jeho třídy, avšak jakmile uviděl, kdo se to do jeho hodin dobývá, obličej mu rozjasnil krátký úsměv.

„Ach, pane, to jste vy! No jen pojďte dál, připojte se k nám, příteli,“ vítal příchozího s nadšením malého dítěte v obchodním centru uprostřed svátků vánočních.

Nejspíš další zapálený biolog jeho typu, pomyslela jsem si v duchu a ani jsem se nenamáhala zvednout zrak. Stále jsem spočívala horní polovinou těla na lavici ve snaze najít co nejpohodlnější pozici na odpočívání. Při té činnosti jsem takřka vůbec nevnímala své okolí, takže mi uniklo, že jediné volné místo je vlastně… u mě.

Teprve když těsně vedle mě zaskřípěla židle sunoucí se po pradávném linoleu, vzala jsem na vědomí přítomnost někoho dalšího. Říct, že jsem leknutím vyskočila metr vysoko, by bylo slabé označení skutečnosti.

Alespoň jsem na poslední chvíli zastavila vyděšené vyjeknutí.

Jelikož jsem pokládala za nemožné, že bych opět usnula, uráčila jsem se vzít na vědomí svého souseda. S mírným úsměvem jsem se otočila na židli o devadesát stupňů a…

Ústa se mi samovolně otevřela překvapením.

Čekala jsem nějaké šprtácké ucho s hranatými brýlemi, jež měly údajně dodávat na inteligenci, s přiblblým výrazem, ovšem dál od pravdy jsem být nemohla.

Asi začnu mít ráda biologii…

Když jsem se vzpamatovala a dala do pořádku svůj výraz – ani nechci pomyslet na to, co si myslel, když jsem na něj zírala jako tele na nová vrata -, nasadila jsem zářivý úsměv a jala se představování své maličkosti.

„Ahoj. Moje jméno je Bella Swanová a…“ Najednou jsem nevěděla, co říct dál, tak jsem plácla první věc, co mi přišla na mysl. „… a vážně zbožňuju přírodní vědy…“

Stroze kývl. „Edward,“ zamumlal pouze a otočil se čelem ke katedře.

Cítila jsem, jak mi úsměv na rtech pomalu tuhne a zvolna se vytrácí. Čekala jsem všechno možné, ale takřka úplnou ignoraci vážně ne.

Ale což, ne že by na tom nějak zvlášť sešlo…

Následovala jsem jeho příkladu a vzorně jsem se otočila, aby můj pohled směřoval na ty prapodivné křídové nápisy na tabuli. To, že se mi zrak hned vzápětí rozmazal, je už věc druhá.

Je to jen obyčejný kluk, nestojí ti za další pohled…

Zapíchla jsem se očima do skvrny na stropě. Rozhodně to byl zajímavější než koukat na řez cibule, kterou snad s detailní přesností pan Banner nakreslil na tabuli. Rozhodně zajímavější…

Konečně mě zvonek vysvobodil z mého utrpení. Chtěla jsem odkráčet se vztyčenou hlavou, aniž bych vrhla jediný pohled na svého souseda, abych mu ukázala, jak je mi lhostejný, avšak mé plány byly zmařeny.

Než jsem si stačila sbalit věci do miniaturní kabelky, která nahrazovala jinak obvyklý školní batoh, stál už u dveří a odcházel, jak jsem si koutkem oka stačila všimnout.

Ústa se mi pevně semkla do přísné linky a v duchu jsem vztekle zachvěla. Ten kluk snad není normální!

Cela nasupená jsem v rychlosti opustila učebnu, aby náhodou pana Bannera nenapadlo vzít si mě „na slovíčko“, jak měl ve zvyku.

„Bello, Bello!“ uslyšela jsem za sebou, když jsem rázovala chodbou ve stylu kombajnu – hluchá a slepá ke všem kolem.

Chtěla jsem onu osobu ignorovat, ale jakmile mi na rameni přistála čísi ruka, věděla jsem, že mám smůlu.

„Ahoj, Jessico,“ povzdechla jsem si a znuděně se k ní otočila. Hned nato se moje pozornost o sto procent zvýšila, protože jsem si všimla osoby stojící hned vedle mé rádoby kamarádky.

Neznala jsem ji, to jsem věděla s určitostí. Na někoho takového bych nemohla zapomenout, i tohle jsem věděla zcela jistě. Ačkoliv má paměť ani zdaleka nebyla dokonalá, spíše právě naopak, v tomhle jsem jí mohla věřit.

„Myslím, že se ještě neznáte,“ zašvitořila Jessica, zdůrazňujíc očividný a zcela zjevný fakt.

Ach, Jess, drahoušku, bez tebe bych na to vážně nepřišla…

„Alice, tohle je Bella,“ kývla na mě s pohledem upřeným na drobného skřítka vedle ní. Ta se na mě podívala s širokým úsměvem na tváři a hlasem připomínajícím zvonečky pronesla: „Moc mě těší.“

No mě tedy ne…

Avšak sotva jsem si to pomyslela, věděla jsem, že to v žádném případě není pravda. Něco na té upřímné a rozesmáté tváři mě zaujalo, připadala mi nějak podobná, ale nevěděla jsem, jak by to mohlo být možné…

„Alice se sem teprve nedávno přestěhovala a dnes nastoupila se svými sourozenci do téhle pakárny,“ hlásila mi aktivisticky Jessica, evidentně nadšená tím, že mi jako první oznámí všechny drby, co zjistila.

„Sourozenci?“ zeptala jsem se bezděčně.

Dívka přikývla. „Ano. Mám sestru a tři bratry.“ Na můj překvapený výraz reagovala zvonivým smíchem. „Všichni jsme adoptovaní,“ vysvětlila mi.

„Aha,“ odtušila jsem. Zdálo se mi, že dnes jsem jaksi mimo formu, pochopit i nesmírně primitivní věci mi činilo velké problémy.

A za všechno může ten frajer…

V duchu jsem se okamžitě pokárala. Věděla jsem, že na něj nesmím svalovat vinu, ale bylo tak lákavé shodit to na někoho jiného, abych omluvila samu sebe…

„Jdeme na oběd, připojíš se?“ Bezmyšlenkovitě jsem na otázku Jessicy přikývla, nějak si neuvědomujíc důsledky svého souhlasu. Ach jo, teď se jí nezbavím…

Zatímco jsme procházely pomalu celou školou, abychom se dostaly do vytoužené místnosti plné – i když mírně nepoživatelného – jídla. Celou dobu jsem musela poslouchat radostné švitoření Jessičina hlásku, který mě pomalu, ale jistě přiváděl k šílenství.

„Bello, máš odpoledne čas? Napadlo mě, že bychom mohly jít nakupovat!“ vypískla najednou přímo do mého ucha.

Potlačila jsem touhu sáhnout si na ucho a přesvědčit se, že tam pořád ještě je, ale zároveň jsem duchapřítomně hlesla: „Je mi líto, ale slíbila jsem Charliemu, že budu dnes brzy doma.“

„To je škoda! Tak snad někdy příště,“ zamumlala rádoby zklamaně Jessica, avšak hned nato se vrhla na Alice se stejným nápadem.

Jak jsem si stačila všimnout, vymluvila se z toho stejným způsobem jako předtím já.

Prostě jsem se musela usmát.

Zatím jsme dorazily ke dveřím do jídelny. V duchu jsem potichu zasténala při pohledu na nekonečně vyhlížející frontu u výdejového okénka, avšak jak se vzápětí ukázalo, bylo to naprosto zbytečné.

Díky Jessičině nové známosti (aspoň na něco se ta holka hodí) jsme se dostaly v podstatě do čela řady a zanedlouho měly tácy plné jídla.

Pak nastalo dilema, kam si sednout. Jessica samozřejmě odspěchala za svým „přítelem“, takže jsme s Alice osaměly.

„Támhle!“ vykřikla najednou a já měla co dělat, abych leknutím neposkočila na místě a nevyklopila svůj oběd na nepříliš čistou podlahu jídelny.

„Co?“ zeptala jsem se nechápavě a podívala se tam, kam ukazovala prsten.

U toho nejvzdálenějšího stolu seděla hrstka zhruba stejně starých lidí, evidentně se dobře bavili. A jak jsem si stačila všimnout, jedním z nich byl i…

… můj nový soused na biologii…

V duchu jsem zasténala.

To je snad zlý sen…

„Pojď, pojď!“ popoháněla mě Alice, takže mi nezbylo nic jiného, než ji následovat, ačkoliv se mi vážně nechtělo.

„Vidíš tu blondýnku? Rosalie. Ten tmavovlasý je Emmett, náš rodinný klaun. Však to poznáš sama. Napravo od něj sedí Jasper. Nic si z něj nedělej, takhle vážný je už od přírody. A potom je tady…“

Nestačila to doříct, protože jsme již došly ke stolu a já tak stanula tváří v tvář svému novému známému.

„Edward,“ doplnil s krásným úsměvem na rtech. Otočila jsem se, abych se podívala, kdo je za mnou, ale nikdo tam nestál. Takže se nejspíš vážně usmíval na mě…

Než jsem si uvědomila, kdo jsem a kde vlastně jsem, přistihla jsem se, že se připitoměle usmívám a říkám – ač spíše nechtěně a nevědomky – svá dnes snad úplně první upřímná slova…   

„Ahoj, jsem Bella. A… vážně se mi moc líbíš…“

Jedna ze sbírky šuplíčkových povídek. Člověk nikdy neví, jaká překvapení na něj v hloubi paměti počítače čekají...

Věnováno SiReeN.

Autor: Neyimiss (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Pavučina lží :