Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Peklo jako peklo

25.03.2010 (21:30) • Verony1 • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2281×

Peklo jako peklo

Po cestě jsem byla celá rozlámaná, co bych taky čekala po hodinové jízdě v džípu po příšerných prašných cestách. Už jsem se nemohla dočkat postele, i když je jen armádní a ne příliš pohodlná. Já si ani víc nezasloužím.

Jakmile jsem přijela, hned u mě byl malý, brejlatý desátník.

„Dobrý den, madam. Já jsem desátník O´Reilly ale všichni mi říkají radar.“

„Dobře, radare, já jsem major Isabella Swan-Black.“

„Já vím, madam, už jsme vás čekali. Máte připravený stan. Budete ho obývat sama, jste jediná žena – lékařka v jednotce možná i v celé Koreji. Pojďte za mnou, prosím.“ Vzal mi tašky a vedl mě k mému stanu.

Jakmile jsem si vybavila, už jsem se šla hlásit do plukovníkovy kanceláře.

Plukovník se jmenoval Potter, byl to starší muž drobné postavy, na kterém bylo vidět, že toho už hodně zažil. Aby taky ne, byl to voják z povolání a tohle byla už jeho třetí válka.

Představil mi i další chirurgy. Kapitán Hawkeye Pierce, šéf-chirurg. Byl to vysoký, černovlasý, pohledný muž. Už na první pohled bylo vidět, že válkou pohrdá. Na mé uvítání přišel jen v županu. Jak jsem slyšela, byl to vynikající chirurg, ten nejlepší. A také to byl velký milovník žen, který jak už jsem zjistila, bojoval proti válce vlastním humorem a naprostým ignorováním rozkazů a vůbec všeho co jen souviselo s válkou, včetně oblečení. I přes to všechno vypadal jako milý a citlivý muž, který jen prostě bojoval proti tomu všemu nesmyslnému zabíjení vlastní zbraní.

Další výborný chirurg byl B. J. Hunnicutt. Byl to taktéž vysoký muž ale s blonďatými vlasy. Tak moc se podobal Hawkeye a zároveň byl úplně jiný. Měl ženu a dítě, které velice miloval. Byl to laskavý muž, milý, upřímný, který pomohl, když bylo potřeba. Důvěřoval lidem, ale někdy na to doplatil. Ale v čem se tak moc podobal Hawkeyemu,je to, že pohrdal válkou stejným způsobem. Byli to nejlepší přátele a oba spolu bojovali jejich způsobem.

A nakonec vrchní sestra, Major Margaret Houlihonová. Byl to žena pevných zásad, která naopak milovala armádu. Narodila se v ní a také v ní vyrostla. Měla boj v krvi. Ale i přes tu tvrdou a neodbytnou masku na venek, byla pod ní křehká a zranitelná žena, která toužila po rodině a kariéře. Byla to zvláštní žena, hodná obdivu.

V tom vstoupil ještě další doktor. Vypadal jako anděl. Doslova jsem na něj zírala, div mi při tom nevypadly oči. Byl vysoké postavy. Měl krásné bronzové vlasy rozcuchané do všech světových stran, zlaté oči a až nepřirozeně bílou pokožku, ale to mu kupodivu na kráse neubralo, ba naopak.

„Promiňte, to je náš další výborný chirurg Major Edward Cullen,“ ujal se slova plukovník a představil mi toho anděla.

„Těší mě.“ Podala jsem si s ním ruku a hned jsem ucukla, byla příliš chladná. On na to nijak nereagovala a raději to přešel.

Po všem tom představování přišla otázka, které jsem se obávala. Tak nerada jsem na ní odpovídala.

„Co vás vlastně přivedlo sem? Proč jste vstoupila do armády? Mohla jste přeci mít skvělou praxi doma ve státech a říkat lidem udělejte „á“. A místo toho chcete šít dohromady skládačky kluků, kteří by měli bejt ještě doma u mámy. Proč?“ zeptal se Hawkeye.

„Promiňte ale tohle je osobní. Řeknu jen, že radši budu tady a dávat dohromady skládačky, než být tam. A teď mě omluvte.“ A se slzami v očích jsem vyběhla ven. Tohle moc bolelo a to jsem toho moc neřekla. Doufám, že se mě už na nic nebudou vyptávat.

V jednotce MASH 4077 jsem byla už téměř měsíc. Čas tu někdy ubíhal až moc rychle, to byli ty dny, které jsme strávili prací na sále. Ale někdy zase dny ubíhaly hrozně pomalu a tak si je každý krátil podle svého. Někteří pili nebo hráli poker. Někteří malovali, jako například plukovník. Krásně maloval a hlavně koně, které byly jeho vášní. Byl to stará kavalerista a bylo to znát. Dokonce i zde měl koně, jmenovala se Sofie.

Jak jsem řekla, existuje mnoho podob činnosti na krácení času a já si také jednu našla. Zůstávala jsem dlouhé hodiny sama ve stanu a brečela, byla jsem ráda, že mám stan jen pro sebe, aspoň se nikdo zbytečně nevyptával. Já se utápěla ve své bolesti a přemýšlela.

Jednou večer někdo zaklepal na dveře. Po vyzvání vešel.

Byl to Edward, člověk, kterého jsem čekala ze všech nejméně. Za celou dobu, co jsem tu byla, se mi povětšinou vyhýbal, ale prý je to normální. Není zrovna moc společenský. Zajímalo by mne proč?

„Mohu dál?“ zeptal se.

„Jistě,“ odpověděla jsem. Rychle jsem se otočila a otřela si slzy.

Tiše vešel a posadil se vedle mě. Měl velice tichý krok, ani bych si ho nevšimla, kdyby nepoložil svou velice studenou ruku na mne. Ucukla jsem, byl až nepřirozeně studený, jako mrtvola, se kterýma jsme se setkala ž moc, bohužel.

„Promiň,“ začal se omlouvat.

„Máš tak studené ruce,“podotkla jsem.

„Jo, ještě jednou promiň,“ znovu se omluvil a sundal své ruce z mých ramen.

„Ne, prosím… totiž, víš je hrozný horko a tohle je příjemný.“

„Dobrá tedy,“ řekl a rovnou mě objal. Musela jsem říct, že to bylo příjemný. Nejen proto, že byl červen, a tak tady bylo nesnesitelný horko, ale taky už mě nikdo dlouho neobjal. Potřebovala jsem na sobě zase cítit lidské teplo, tedy v jeho případě spíš chlad, ale bylo to příjemné. Navenek jsem se sice snažila působit jako tvrdá žena, kterou nic nerozhodí, zvlášť po tom mém výstupu při mém příjezdu, ale uvnitř jsem prožívala bolest.

„Proč jsi přišel?“ zamumlala jsem do jeho hrudi, ale stále jsem odmítala ho pustit. Jemu to zřejmě nevadilo a objetí mi oplácel.

„Všiml jsem si, jak se povětšinou lidem vyhýbáš a chtěl jsem vědět proč. Jsi tak jiná, když operuješ. Mimochodem jsi výborná doktorka a na zdejší podmínky si zvykáš velice rychle. Ale jakmile vyjdeš z operačního sálu, jsi jiná. Tajemná a plná bolesti, nikoho si nepustíš k tělu, jsi velice zvláštní a nevyzpytatelná. Musím říct pro mě ale velice zajímavá.“

„Nic proti, ale ty máš co říkat. Nejsi zrovna král večírků.“ Co mu je po mně? Jsem, jaká jsem a už se nezměním. Na to jsem prožila moc bolesti.

„Ano, ale já mám k tomu své důvody,“ odporoval mi.

„A já snad ne? Myslíš, že jsem taková byla vždycky? Ne nebyla, víš, byla jsem úplně jiný člověk a hlavně jsem byla šťastná.“ Litovala jsem, že jsem tohle řekla. Možná bude chtít vědět víc, ale já netoužila se někomu svěřovat se svou bolestí.

„Promiň, to jsem nechtěl. Vidím, že trpíš, ale nevím proč. Moc rád bych slyšel tvůj příběh. Věřím, že by se ti ulevilo, ale jestli mi to nechce říct, nenutím tě a klidně mě vyhoď.“ Byl tak pozorný, tak vstřícný najednou jsem mu chtěla říct vše, ale měla jsem jednu podmínku.

„Dobře, všechno ti řeknu, důvěřuju ti. Ale chtěla bych, aby i ty si mi svěřil svůj příběh. Neboj se, nikomu bych ho nevyprávěla, vlastně nemám ani komu. Ale i kdybych měla, tvé tajemství je u mne jako v hrobě,“ řekla jsem mu. Opravdu jsem mu důvěřovala, v jeho medově zlatých očí byla upřímnost. Věděla jsem, že je to hodný člověk a cítila jsem k němu určitou náklonnost.

„Souhlasím s tím, tak prosím začni,“ promluvil na mě a tím mě odtrhl od mých myšlenek.

Zhluboka jsem se nadechla a uvelebila se v jeho studené náruči, bylo to tak příjemnější, to horko se opravdu nedalo vydržet.

„Takže, narodila jsem se a celý svůj život prožila v malém městečku jménem Forks. Už od malička jsem byla spíše introvertní povahy. Pár přátel jsem měla, to ano, ale moc jich nebylo a stejně jsem s nimi trávila čas jen ve škole. Moje maminka a tatínek si s tím dělali starosti, ale já jsem opravdu ráda trávila odpoledne nad dobrou knížkou nebo učením. Učila jsem se hodně, musela jsem hodně dřít, abych získala stipendium a mohla tak vystudovat svou vysněnou medicínu. I když mi naši od malička šetřili peníze na studia, sotva by to stačilo na jeden semestr.“ Na chvíli jsem přestala vyprávět a podívala se na Edwarda, byl naprosto zabraný do vyprávění, ale přesto jsem se musela zeptat.

„Nenudím tě? Já… myslela jsem si, že bych ti vyprávěla svůj život od začátku ne jen tu bolestnou část.“

„V žádném případě mě nenudíš. Jsem rád, že mi tak důvěřuješ a vyprávíš mi o svém životě,“ ujišťoval mě svým krásným sametovým hlasem. Potěšilo mě, že ho zajímám a tak jsem tedy pokračovala ve vyprávění.

„Po dokončení studií jsem se vrátila do Forks a získala práci v místní nemocnici. Bohužel, maminka krátce po mém příjezdu zemřela. Musela jsem se postarat o tátu, sice jsem si již koupila vlastní domek, ale nastěhovala jsem se zpátky k tátovi. V tu chvíli nemohl být sám a já taky ne.“ Rozbrečela jsem se při tomto vzpomínání a Edward se mě snažil utěšit a trpělivě čekal, až budu schopná opět pokračovat.

Když už jsem byla připravená pustit se znova do vyprávění, ozvalo se, že přivážejí raněné. Krátce po té jsme již slyšeli vrtulník a pár minut na to přijížděli i ambulance.

„Později budu pokračovat,“ řekla jsem a už jsem vyběhla ze stanu. Edward mi byl v patách, bylo mi jedno, co si ostatní pomyslí o jeho návštěvě v mém stanu. My jsme měli svědomí čistý.

Po dvacetihodinové práci na sále jsem se sotva doplazila do stanu. Jakmile jsem spatřila něco, co se nápadně podobalo posteli. Svalila jsem se na to, a jak jsem zjistila, měla jsem pravdu, byla to postel. Okamžitě jsem usnula.

Probudila jsem se již zcela odpočatá. Podívala jsem se na hodiny, bylo šest ráno, za chvíli bude snídaně, sice opět nebude k jídlu, ale můj žaludek už urputně trpěl. Šla jsem si tedy dát osvěžující sprchu a udělala jsem ze sebe jakžtakž člověka a vydala se do jídelny.

Měla jsem pravdu, jídlo bylo opět odporné, ale přesto jsem do sebe dostala pár soust, měla jsem vážně hlad.

„Mohu přisednout?“ zeptal se mé líbezný hlas. Okamžitě jsem poznala, kdo to je.

„Ale jistě, prosím, ale varuju tě, radši to jídlo nejez.“

„Dík za varování, ale stejně jsem při pohledu na to ztratil veškerou chuť… Jak ses vyspala?“

„Skvěle a jsem připravená ti vyprávět dál.“

„Báječné, můžeme tedy jít? Pokud si, ale chceš dojíst jídlo, počkám.“

„Ne, nebudu to už dál riskovat. Můžeme jít.“ Odcházeli jsme do mého stanu se zvědavými pohledy v zádech. To budou zas drby.

Jakmile jsme vešli dovnitř, usadili jsme se jako minule, což znamená já v jeho chladné náruči, bylo to opět osvěžující. Odkašlala jsem si a pokračovala tam, kde jsem skončila.

„Tak tedy, po maminčině smrti jsem byla převážně buď s tátou, nebo v nemocnici. Táta často jezdil do rezervace La Push, kde měl pár přátel, kteří mu ohromně pomáhali. Vždy tam jezdil, když jsem byla v práci, ale jednoho dne se rozhodla v den, kdy jsem byla doba a tak jsem se rozhodla, že pojedu s ním. Jeli jsme k jeho dlouholetému příteli Billymu. V ten moment jsem ještě netušila, jaké mě tam potká štěstí. Když jsme dorazili na místo, přišel nás přivítat Billyho syn Jacob… Z nás dvou se postupem času stali velmi dobří kamarádi, ale oba jsme cítili, že jen kamarádství nám nestačí. Zamilovali jsme se do sebe a stala se z nás nerozlučná dvojka. Jacob byl moje první a jediná láska. Po třech letech, kdy jsme spolu chodili, jsme se rozhodli, že se vezmeme. Měli jsme nádhernou svatbu a opravdu to do té doby byl nejšťastnější den mého života. Ještě šťastnější dny přišli, když se nám narodily naše děti. Naše dcera Ellen přišla na svět rok po svatbě a Jack tři roky po Ellen. Byla jsem moc šťastná, měla jsem milujícího manžela, dvě krásné a chytré děti a taky skvělou kariéru jako doktorka. Měla jsem vše, co si jen žena může přát až do jednoho osudného dne.“ Už jsem nemohla a rozbrečela jsem se. Vzpomínání bolí, ale teď mělo přijít to nejhorší to, co jsem ještě nikdy nikomu neřekla. Ale slíbila jsem to a věděla jsem, že se mi uleví. Ale slzy jsme zadržet nedokázala. Edward, který do té doby seděl bez pohnutí a ani nedutal, mě začala hladit po vlasech a utěšovat.

Ani nevím jak, ale usnula jsem. Ráno jsem se probudila v chladné náruči, neříkám, že to nebylo příjemné, ale co je moc, je moc.

„Edwarde?! Co tu děláš? To si tu zůstal celou noc?“ ptala jsem se ho trošku naštvaně.

„Promiň, Bello, vše pochopíš, až ti řeknu své tajemství. Donesl jsem ti snídani, i když není příliš jedlá. A mluvil jsem s radarem prý minimálně týden, nebudou žádný zranění, takže si můžeme povídat bez rušení,“dořekl vše, co měl na srdci. Byla jsem vděčná za tyto informace, ale najednou jsem chtěla slyšet jeho příběh, svůj už jsem mu z poloviny řekla a bez jeho příběhu nebudu pokračovat.

„ Tak mi to vysvětli, pověz mi svůj příběh, až pak ti dovyprávím já ten svůj. Převážnou část jsem ti řekla, tak prosím, teď ty,“ prosila jsem ho a snažila se dělat psí oči.

„Dobře, Bello, ale slib mi, že budeš jen tiše poslouchat a mlčet především, že to nikdy nikomu neřekneš.“

„Domluveno,“ souhlasila jsem a tím jsem ho vybízela, ať začne. Bylo na něm vidět, že se mu moc nechce, ale teď už nemůže couvnout, slíbil to.

„Narodil jsem se v roce 1901 v Chicagu. Měl jsem skvělý život a chtěl jsem jen jedno, jít do války, nic jiného mě v tu dobu nezajímalo. Ale v roce 1918 řádila španělská chřipka a ani já před ní neutekl. Když mě a mé rodiče přivezli do nemocnice, otec již byl mrtvý a já věděl, že brzo za ním půjde i matka. Ona, ale doktora prosila za můj život. Nevím, co mu tenkrát řekla, ale on souhlasil, že udělá vše. A tak se taky stalo, se mnou to vypadalo bledě a prakticky mi mohli již vykopat hrob. Když jsem byl připravený zemřít, náhle jsem ucítil příšernou bolest. Spalovala mě tři dny, dokud mé srdce neutichlo. Nebyl to však konec, stal jsem se upírem. Vím, zní to šíleně, ale jsem opravdu upír. Carlisle, ten doktor, mě proměnil. Vše mi vysvětlil a pomohl mi. My nejsme normální upíři, živíme se krví zvířat, a proto dokážeme žít s lidmi a dokonce já a Carlisle jsme doktoři,“ skončil svůj monolog.

Koukala jsem na něj s otevřenou pusou a nebyla schopná slova. On je upír? Je to možné? V podstatě asi ano slýchávala jsem různé legendy od Jacoba, ale nevěřila jsem jim. Také říkal něco o upírech, ale on o nich mluvil jako o studených. No jasně Edwardova nepřirozeně chladná kůže. On je studený.

Najednou se začal zvedat.

„Kam jdeš?“ zeptala jsem se ho. Nechtěla jsem, aby odešel, bylo mi s ním dobře. Mé vnitřní rány se s ním aspoň trochu hojily.

„Prosím, nechoď,“ prosila jsem ho.

„Ty… ty se mě nebojíš?“ zeptal se zmateně.

„Ne, jsi dobrý. A myslím, že si i mnohem lepší než kterýkoliv člověk.“

„Ale já jsem zrůda. Měla by ses mě bát. Vlastně se celkem divím, že si s křikem neutekla,“odporoval mi.

„Nejsi zrůda, víš,…Jacob mi vyprávěl pár legend, které pocházejí z jeho kmene. Ale já jim nikdy moc nevěřila, až teď si myslím, že by mohli mít pravdu. Vyprávěl mi také o studených, o tobě. Ale také říkal, že existují upíři, kteří se živí zvířecí krví, upíři se zlatýma očima. A to jsi ty.“

„Tvůj manžel byl z kmene Quiletů?“zeptal se. On je snad znal?

„Ano, ty je znáš?“

„Tak trochu,“řekl jen a tím naznačil, že víc se o tom bavit nechce.

„Když se mě tedy nebojíš, což absolutně nechápu, pokračuj prosím,“ vyzval mě.

Toho jsem se obávala, uvelebila jsem se tedy opět v jeho náruči a pokračovala tam, kde jsem přestala.

„Takže, jak jsem řekla, měla jsem vše, po čem jsem v životě toužila až do toho osudného dne, který všechno změnil a stejně tak i mě. Stalo se to jednu jasnou noc před dvěma roky v prosinci, pár dní před Vánoci. Jako každý čtvrtek jsem měla noční v nemocnici. Od okamžiku, kdy jsem odešla z domu, jsem měla špatný pocit. Byla jsem zrovna uprostřed operace, když mi zavolali, že u mě doma hoří. Nebyla jsem schopná dál operovat, ještě štěstí, že můj asistent byl natolik pohotový, že operaci dodělal i přesto, že s tímto druhem operace neměl žádné zkušenosti. Já jsem neváhala a naprosto mu důvěřovala, v tu chvíli mi bylo všechno jedno, jen jsem chtěla vědět, co se děje s mojí rodinou. Rychle jsem vyběhla z nemocnice, nasedla do auta a jela, jak nejrychleji mi to auto dovolovalo směrem k našemu domu. Už z dálky jsem viděla dům v plamenech. Při tom pohledu jsem se zděsila, ale stále jsem neztrácela naději, že se má rodina zachránila. Jakmile jsem přijela do blízkosti, do které mi povolili, zmateně jsem pobíhala kolem a hledala známé tváře, ale nemohla jsem je najít. Až jsem uviděla tátu, byl totiž policejní náčelník, okamžitě jsem k němu běžela.“

„Tati, co se stalo? Kde jsou Jacob a děti?“ ptala jsem se ho, ale on mi neodpovídal. Pohltila mě vlna paniky.

„Tati, kde jsou?!“ ptala jsem se znovu.

„Holčičko, je mi to tolik líto. Nestihli j zachránit, zůstali v domě,“ odpověděl mi. Podívala jsem se a hořící dům. NE! To přeci nebylo možný, oni nemůžou být mrtvý. Bože proč? Proč? Proč zrovna oni? Ptala jsem se v duchu.

Přerušila jsem své vyprávění a plakala do Edwardovy košile jako malá holka.

„P… pro…promiň,“ koktala jsem mezi vzlyky ze sebe omluvu.

„To je v pořádku, Bello, jen se vybreč, jestli nechceš, nemusíš pokračovat,“ řekl svým krásným sametovým hlasem, který mě uklidňoval.

„Ne, ne já ti to povím, jen mi dej minutku,“ řekla jsem a nepřestávala brečet.

Z minutky se vyklubala půl hodinka, ale Edward byl velmi trpělivý a já tedy pokračovala ve svém vyprávění.

„Po té události se mi zhroutil svět, nastěhovala jsem se opět k tátovi, ale beztak jsem už nebyla schopna života. Nevylézala jsem ze svého pokoje, když už mi došli i slzy, jen jsem celé dny ležela a koukala do stropu. Všichni se mi snažili nějakým způsobem pomoc, ale mě nebylo pomoci. Jak utěšit matku, která ztratila obě své děti, které nadevše milovala? Jak utěšit ženu, která ztratila svou lásku? Nikdo mě tedy nemohl utěšit, a já se ani nesnažila spolupracovat. Utápěla jsem se ve svém žalu a na nikom mi nezáleželo. Až jednou jsem zaslechla sousedku, jak se baví s tátou o jejím synovi, který působil jako lékař v armádní nemocnici. V tu chvíli se ve mně něco hnulo a já si řekla, to je ono. Ve Forks už jsem neměla co dělat, bylo tam příliš mnoho bolestných vzpomínek. A tak jsem se sebrala a přihlásila do armády. Absolvovala jsem různé kurzy a téměř po roce jsem dělala taky něco jiného, než jen tupě zírala do stropu… Tak to je asi všechno z mé strany, už nemám, co bych ti řekla,“ dokončila jsem svůj příběh a čekala na jeho reakci.

„Děkuji, děkuji, že si mi natolik důvěřovala a řekla mi svůj příběh. Jen jedna věc mi stále není jasná, proč si nastoupila zrovna do armády, chci říct, mohla si přeci změnit jen město, stát či kontinent ale mohla jsi žít v míru. Tak proč armáda?“ ptal se nechápavě.

„Ano, mohla jsem se odstěhovat, ale to by mé bolesti nepomohlo. Tady je spousta smrti a neštěstí, a tak zapomínám na to své. Víš, řekla jsem si peklo jako peklo, už nemám co ztratit,“ řekla jsem na vysvětlenou a on jen přikývl.

V tento den začalo naše přátelství. Už to bylo půl roku a z nás se postupně stávali ti nejlepší přátelé, co jen mohou být. Každou chvíli jsme strávili spolu, ale byli jsme jen přátelé, což si teda ostatní lidé nemysleli. Ale nám to bylo jedno, my jsme znali pravdu, jak o našem vztahu tak i našich životech.

Každý den jsme si vyprávěli, já už neměla téměř co říct a tak skoro všechnu konverzaci obstaral on. Vyprávěl mi o své báječné rodině. O svých sourozencích – Alice, Jasperovi, Rosalie a Emmetovi. A o svých rodičích Carlisleovi a Esmé. Vyprávěl mi o jejich věčném životě a pověděl mi vše o upírech. Bylo to fascinující, vždycky mě vtáhl do svého světa, do světa ve kterém jsem zapomínala na své trápení.

S Edwardem to bylo snazší. Když jsem byla s ním, mé rány se zacelovaly, sice se nezahojily úplně ale aspoň něco. Když ale ve výjimečných situacích se mnou Edward nebyl, jako například když byl na lovu, utápěla jsem se opět ve svém žalu.

Jednou když byl Edward na lovu a já tedy šla sama do jídelny, odchytila mě mladá Korejka. Naštěstí mluvila anglicky a tak mi mohla vysvětlit, že její matka rodí, ale něco je špatně. Neváhala jsem ani minutu, vzala jsem lékařskou brašnu se vším potřebným a běžela za dívkou.

Jakmile jsem vešla do jejich prosté chatrče, kterou tu měli všichni obyvatelé, spatřila jsem ženu trpící bolesti. Začala jsem tedy okamžitě jednat.

Porod byl těžký, ale i přesto jsem po téměř hodině pomohla na svět nádhernému chlapečkovi. Předala jsem ho s úsměvem hrdým rodičům. Celá rodina se nad ním seběhla a rozplývali se štěstím.

V tu chvíli jsem takový nápor štěstí nevydržela a musela jsem jednat. Věděla jsem, co chci. Tiše jsem se vykradla z chatrče a šla jsem zpátky do tábora.

Nejprve jsem šla do skladu pro léky, které jsem potřebovala. Pak jsem se vydala do svého stanu, kde jsem napsala dopis pro Edwarda, doufám, že pochopí důvody mého jednání.

Ulehla jsem na postel a dopis položila na noční stolek vedle. Otevřela jsem krabičku a spolykala celý její obsah.

Edward:

Když jsem se vrátil z lovu, zamířil jsem jako obvykle do Bellina stanu. Už cestou, jak jsem přicházel, jsem neslyšel bít její srdce, což bylo divné, ale nijak jsem se nad tím nepozastavoval. Když jsem vešel do stanu, spatřil jsem ji, jak leží nehybně na posteli bez sebemenší známky života. Její srdce už dávno nebilo. Věděl jsem, že je mrtvá, ale přesto jsem si to nechtěl připustit a začal ji oživovat. Asi po deseti minutách bezúspěšného oživování jsem si všimnul dopisu na nočním stolku. Dopis byl určený pro mě a tak jsem rozbalil obálku a začal číst.

Drahý, Edwarde,
až budeš číst tento dopis, již nebudu na tomto světě. Ale neboj, jsem s těmi, které miluji.
Byl jsi mi skvělým přítelem a já ti budu navždycky vděčná, ale ani ty si nedokázal zahojit mé rány. Dnes odpoledne jsem udělala jednu korejskou rodinu velice šťastnou, pomohla jsem na svět jejich děťátku. V tu chvíli jsem si uvědomila, že já už na tomto světe, nemám co dělat, zůstala jsem tu čistě náhodou, ale mě už čekali jinde. A tak jsem se rozhodla pro tento krok, věz, že teď jsem opět šťastná. Věřím, že jednou taky potkáš takovou lásku, jakou já našla v Jacobovi a pak třeba pochopíš mé činy.
Tímto dopisem se s tebou tedy loučím. Sbohem, Edwarde, můj příteli.

Navždy tvá Bella.

Četl jsem její dopis stále dokola a nemohl to mu uvěřit. Ona to vážně udělala. Neunesla tu tíhu svého žalu. A já hlupák si myslel, že jí pomáhám. Kdybych tu byl, mohl jsem ji zarazit. Vztekle jsem kopl do židle, kterou jsem tím zničil. Ona se zabila a je to moje vina!

Pár dní po její smrti byl pohřeb. Nikdo ji tu moc neznal a tak je její smrt nezasáhla tak jako mě. Byl jsem ještě uzavřenější a obviňoval jsem sebe z její smrti, mohl jsem se jen uklidňovat tím, že teď je opět šťastná tak jako psala. Udělal bych všechno, jen aby byla šťastná, miloval jsem ji a teď jsem litoval, že jsem jí nikdy neprojevil své city. Teď už je pozdě a já budu muset být opět sám po zbytek věčnosti.

Bella:

Nevím, jaká doba uplynula od mého spolykání prášků, ale najednou jsem spatřila pronikavé světlo. Světlo, ze kterého proti mně kráčely tři osoby. Byly to dvě děti ve věku šesti a devíti let, které se držely každé po jedné straně vysokého svalnatého muže. Okamžitě jsem poznala, o koho se jedná. S  úsměvem na rtech jsem se jim vrhla do náruče. Byla jsem opět se svoji rodinou, teď už mi ji nikdo nevezme. Políbila jsem Jacoba a obě děti jsem mačkala ve své náruči, div jsem je neudusila. Nemohla jsem se nabažit pocitu, že je mám opět u sebe. Omotala jsem své ruce kolem Jacobova pasu a naše děti se chytly našich volných rukou.

Jen jsem ještě otočila a dodala: „Sbohem, Edwarde Anthony Masene Cullene můj věrný příteli, budu na tebe navždy vzpomínat. Dal jsi mi to, co jsem tolik potřebovala tvou lásku, ale ani ty jsi mi nemohl nahradit lásku mé rodiny. Teď jsem tam, kam patřím. Jednou i ty potkáš taky takovou lásku, o tom se postarám.“ Slíbila jsem si. Obklopena svou rodinou jsme kráčela vstříc naší společně věčnosti.

shrnutí

Autor: Verony1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Peklo jako peklo: