Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Piu che la mia vita

18.09.2010 (19:00) • Never • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 2727×

Piu che la mia vita

Pohled: Bella

Bylo září, už je to přesně rok, co Edward odešel a nechal mě tu. Nechal mě tu samotnou, bez lásky, bez všeho. Jediné, co mě drželo trochu při životě, jestli se tomu dá tak říkat, byl Jacob. Teď byl víkend a on má opět hlídku a Charlie je s Billym na rybách. Od té doby, co zemřel Harry Clearwater, tam byl pořád. Opět jsem si zapnula můj laptop a opět zkoušela napsat Alici.

For: a.cullen@gmail.com

From: bella.swan@hotmail.com

Text:

Ahoj Alice,

opět a opět dobře vím, že ti tento e-mail nepřijde, ale na druhou stranu vím, že to uvidíš. Prosím, vraťte se! Prosím!

Bella.

Avšak jsem věděla, že jí to nepřijde, ale musela to vidět! Musela! Tak proč sem nepřijedou? Nebo alespoň ona? Určitě jí Edward nařídil, aby sem za každou cenu nejezdila... Aby mě tu nechala samotnou, psychicky na dně. Další a další myšlení na Edwarda, nejen na něho, ale i na jeho rodinu mi působilo čím dál tím větší bolest, že jsem se na chvilku zamyslela nad tím, jestli to je vůbec možné. Čím bych si od toho napořád pomohla? Smrtí? Ano, smrtí. Jediné, co si přeji, je to, abych zemřela bolestivě a nikdy, nikdy se to Edward nedozvěděl.

Šla jsem do koupelny se vykoupat, dokud tu není Charlie. Pustila jsem si na sebe příjemně teplou vodu, která mi postupně uvolňovala všechny svaly v těle a já konečně mohla myslet alespoň... Jak bych to řekla... Užitečně? Když jsem si z nudy prohlížela koupelnu, tak se mi pohled zastavil na mé žiletce. Trochu jsem se natáhla a sáhla po ní. Vzala jsem ji do ruky a jako kdybych ji nikdy neviděla, jsem si ji prohlížela. Napadl mě hodně šílený a hloupý nápad, ale všechno lepší, než můj současný život, který může změnit jen osoba, která o to absolutně nejeví zájem.

Ruku jsem se přiblížila k ruce natolik blízko, že se žiletka dotýkala mé světle alabastrové kůže. Na chvilku mi přejel mráz po zádech, ale to jsem ignorovala. Břitvy žiletky se pod přímým světlem žárovky zableskly a já sebrala všechnu svou odvahu, zhluboka se nadechla a trhla jsem. Za malý okamžik jsem cítila rezavý pach. Pach krve. Mé krve. Raději jsem se ani nepodívala na své dílo. Ale cítila jsem, jak mi krev v tom místě hluboce tepe a krev se mi řinula po ruce pryč. Zanedlouho byla všechna voda ve vaně od krve. Z toho nepříjemného rezavého pachu krve se mi dělalo špatně, ale to už jsem ani moc neřešila. Jak rychle šla krev z mého těla pryč, bylo to, jako by všechna ta bolest i s mou duší odtékala s ní. Zavíraly se mi oči. Viděla jsem jen mžitky a různé útržky různých scén z mého života. Temnota mě pohlcovala. Pohlcovala mě pomalu, jakoby to bylo naschvál. Táhla mě ke dnu, jestli vůbec nějaké existuje. Bylo to, jako kdybych spadla do černé díry. Bylo to omamující. Já slábla. Neměla jsem sílu se bránit. Temnota si mě vzala. Moje poslední myšlenka patřila Edwardovi.

„Milujitě, Edwarde Cullene, a navždy budu,“ vydala jsem ze sebe ztěžka poslední větu a pak jen tma.

Smrt?

Ano.

Pohled: Alice

Edward se odstěhoval někam do Brazílie a vůbec s námi nemluvil. Nejezdí sem. Podle vizí se Bella psychicky zhroutila. Viděla jsem všechny její e-maily psané mně. Měla pravdu. Vidím je a chci za ní jet, ale jakmile jsem Edwardovi řekla, že se vracím, nikam mě nepustil.

Seděla jsem na sedačce a četla jsem si, snad už po tisící, Romea a Julii, když v tom jsem měla vizi. Belliin e-mail a Bella, jak leží v krvi. Ve své krvi.

„Ne!“ zařvala jsem a všichni hned stáli předemnou. Jako obvykle pohotově zareagoval Jasper.

„Alice, co jsi viděla?“ ptal se mě, ale já mu to nemohu říct. Musím tam ihned jet!

„Nic!“ odsekla jsem. Rychle jsem popadla klíčky od auta a upíří rychlostí se rozeběhla do garáže. Okamžitě jsem si nastoupila a rozjela se směrem do Forks. Měla jsem smíšené pocity. Bylo mi moc líto Jaspera, že jsem na něj musela zařvat, protože jsem na něj nikdy neřvala, ale to se urovná, až zjistí, o co šlo. Pak tu byl nesnesitelný strach o Bellu, který se lítosti Jaspera nemohl rovnat. Bylo to na mě moc.

Rychle jsem zaparkovala a vystoupila. Vykašlala jsem se na klepání, stejnak je Charlie v La Push. Přeběhla jsem na druhou stranu domu a vyskočila do okna.

„Bello?“ křičela jsem. Nic se neozývalo.

„Bell-“ Najednou jsem ucítila krev. Belliinu krev, ale žádný tlukot srdce. Šla jsem po pachu. Zavedlo mě to do koupelny. Na nic jsem nečekala a vyrazila dveře. To, co jsem viděla, mi vyrazilo dech. (pozn. Autorky: Snad to pochopíte, nevěděla jsem, jak to jinak zformulovat.)

„Bello!“ zakřičela jsem, ale ona neodpovídala, prostě nic. Kdybych mohla, tak se tam rozbrečím a padnu na kolena. Ale to, co jsem, mi dovolovalo jen to druhé. Padla jsem na kolena a hlavu jsem složila do kolen. V hlavě mi bloudily myšlenky o tom, že bych ji mohla přeměnit, ale na to už je moc pozdě.

Po chvilce jsem si vyndala telefon z kapsy a volala Carlisleovi.

„Alice?“ zeptal se.

„Musíte sem přijet!“ skoro jsem zakřičela.

„Proč?“ nechápal.

„Bella... Ona...“ Nedokázala jsem to slovo říct, jakoby jsem měla říct něco, co neexistuje a v životě jsem to neslyšela.

„Alice, já ti nerozumím,“ řekl.

„Bella je mrtvá!“ Teď už jsem křikla.

„Za chvilku jsme tam.“ V jeho hlase bylo slyšet něco tak moc smutného, že se to nedá ani vyjádřit.

Ta chvíle mi přišla jako celé století.

Byla jsem naprosto mimo. Až, když mě někdo pevně uchytl do náruče a nesl pryč. V tuto chvíli jsem se cítila jako člověk.

„Jaspere?“ zeptala jsem se hodně chvějícím se hlasem.

„Šššš, to bude dobré, miláčku,“ políbil mě.

„Ne! Nic nebude v pořádku! Bella zemřela!“ A v tu chvíli jsem se zhroutila už navždy. O necelé tři dny později jsme se dozvěděli, že Edwarda zabili Volturiovi, nýbrž se dozvěděl o smrti Belly. Byla to stejně má chyba. Já si četla a nesoustředila se na budoucnost. Zničila jsem nám rodinu. Sice všichni tvrdí opak, ale já vím své.

Nikdo už se z toho ,tranzu neprobral'.

Autor: Never (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Piu che la mia vita: