Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Plačící nebe II

01.07.2010 (20:15) • Texy • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2046×

°Každý dobrý skutek nechť je po zásluze patřičně odměněn.°

Už jsem v té tmě strávila nějakou dobu. Vznášela jsem se, mohla dělat kotrmelce, přemety, různé zvláštní pohyby, a to všechno aniž bych se něčeho dotkla. V duchu jsem si povídala sama se sebou a zpívala, protože žádný zvuk z mých úst nevycházel. Ale něco mi neustále vrtalo hlavou. Můj návrat na Zem. Nechápala jsem, proč jsem se předtím vrátila. Možná nějaká vyšší síla chtěla, abych se ještě rozloučila a pak všechno skončilo naprostou tmou. Možná ale taky ne.

Možná mi jen nějaká vyšší síla chtěla ukázat, že návrat na Zem je možný. A já už sama musím přijít na to, jak to uskutečnit. Snažila jsem se myslet na svou rodinu v domnění, že by mi to mohlo pomoci. Ale nic se nestalo. Žádný obláček, jen tma. Hledala jsem ve svých vzpomínkách nějaké vodítko, které by mi poradilo, ale přes všechnu snahu jsem ho nenacházela. Opět mě začala přepadat depresivní nálada, tak jsem ji musela co nejdříve zahnat něčím veselejším.

Před očima se mi objevila vzpomínka na to, když jsem uviděla obláček, jak jsem na něho nejistě nastoupila a pak se ocitla někde v nebi mezi jinými mraky. Vzpomněla jsem si, jak jsem křižovala celou oblohu, poznávala, co můj obláček dovede, a snažila se s ním sžít. Musela jsem se také vyrovnat se ztrátou svého zraku, i když jsem nevěděla proč, vrátil se mi můj starý lidský zrak. Zajímavé bylo, že mi zůstal sluch i čich jako předtím, když jsem byla upírka.

A jednou jsem uslyšela ten nejkrásnější pláč. Patřil Renesmé. A opět jsem se setkala se svou rodinou. Oni o mně sice nejdříve nevěděli, ale pak, díky mým zbloudilým myšlenkám, se o mně dozvěděli. Celé tohle setkání bylo zvláštní. To, co mě zarazilo jako první, bylo, že mě neviděli. Ať se do mraků dívali, jak chtěli, mě ani můj obláček neviděli.

A dále tu byl fakt, že mé myšlenky slyšel jen Edward, Carlisle a Renesmé. Za tu dobu, co jsem byla ve tmě, jsem mohla hodně přemýšlet. Nejdříve mě napadlo, že by to mohlo být způsobené tím, jaký ke komu mám vztah. Edward a Renesmé – moje nejužší rodina. Carlisle? Byl pro mě novým otcem. Ale proč mě neslyšela Esme? Esme, kterou jsem považovala za svoji maminku? A co Alice? Ta byla mou nejlepší kamarádkou a osobou, na kterou bych nedala nikdy dopustit. Ale přesto mé myšlenky neslyšela.

Lehla jsem si do toho vzduchoprázdna a dala si ruce pod hlavu. Přeci musí být něco, co by to vysvětlovalo! Musím na to přijít. Říkala jsem si pro sebe a nervózně si kousala ret. Čím to jen mohlo být? Pohlavím to nebylo, vzhledem taktéž ne, tak čím? Ptala jsem se své hlavy, která začala na plné obrátky pracovat. Vytvářela různé obrazy toho, co to mohlo způsobit, jak se to mohlo stát, ale nikdy z těch jednotlivých obrázků nevznikl jeden film, který by vše vysvětloval.

Povzdechla jsem si, ale žádný povzdech jsem neslyšela. Z plných plic jsem začala křičet a doufala, že i když svůj křik neslyším, přinese mi to požadovanou úlevu, kterou by vykřičení všeho špatného mělo způsobit. A pak jsem náhle přestala. Náhoda! Znělo mi hlavou a já ztuhla.

Co když to byla všechno jen náhoda? Co když moje myšlenky mohl slyšet jen omezený počet lidí a já je vyčerpala na Edwarda, Renesmé a Carlislea? Nevadilo mi to, to ne, ale bylo to vůbec možné? Nebylo by to příliš stupidní? Ale proč by mělo být, když je možné, že jsem v nějaké tmě a nevím jaké? Všechno tohle je stupidní! Křičela jsem ve své hlavě a ruce ze vzteku zatnula do pěstí.

V tu ránu mi v hlavě něco cvaklo, jedno ozubené kolečko zapadlo správně do druhého ozubeného kolečka a moje hlava spustila jeden velký film, který vše vysvětloval. Vysvětlení toho, že mé myšlenky slyšeli jen oni tři, bylo jednoduché. Všechny nás spojoval jed, popř. krev.

Edward mě slyšel, protože mě přeměnil a sdíleli jsme stejný jed. Jeho jed koloval v mém těle zředěný s mým. Renesmé mě slyšela, jelikož to byla má a Edwardova dcera. Edwardův jed, moje krev. A Carlisle? Carlisle přeměnil Edwarda. Jistě, přeměnil i Esme, Rosalie a Emmetta, ale nikdo z nich neměl jed jako Edward. Edwardův jed byl jeho a Carlislea. Kdežto jed Esme byl Carlislea a Esme, nikoliv Edwarda.

A tohle všechno mé trápení a nevědomí vysvětlovalo. A Alice s Jasperem vůbec nebyli původními členy této rodiny, takže ani neměli sebemenší šanci slyšet mé myšlenky.

Po tváři se mi rozlil úsměv. Něco uvnitř mého těla mě přesvědčovalo, že je to pravda. Že všechno bylo způsobené jedem, který mi koloval, alespoň před smrtí, v žilách. Nepochybovala jsem o správnosti svého tvrzení, protože to všechno zapadalo do sebe. Poskočila jsem si a radovala se, že jsem na to přišla, když mou pozornost upoutalo něco jiného.

V dálce se objevil bílý flek, který se pomalu zvětšoval. Už jsem věděla, co to znamená, a měla další důvod k radosti. S rukama přes pusu jsem čekala, dokud se můj obláček nezastaví na pár kroků ode mě, ale i pak jsem se zdráhala. Přeci jenom jsem neměla jistotu, že se vrátím ke své rodině.

Ale pak se na obláčku objevila prohlubeň, která byla způsobená mým sezením na něm. Pousmála jsem se. Vypadalo to, že mě obláček vyzývá k posazení. S hlubokým nádechem jsem se opatrně opřela rukama o obláček a pomalu nasedla tam, kde bylo mé místo. A opět všechno neskutečně zesvětlalo.

Trvalo mi dlouho, než jsem si na slunce zvykla. Po celou dobu jsem měla oči přikryté rukama a jen se nadechovala. Znovu jsem ucítila všechny povědomé vůně. Byl to úžasný pocit vědět, že jsem na Zemi a mám možnost vrátit se k rodině. Jen ji budu muset najít.

Opatrně jsem otevřela oči a mrkala, abych si zvykla na světlo. Znovu jsem uviděla, že jsem byla součástí mraků, jenž putovaly po obloze. Věděla jsem, že se svým obláčkem můžu řídit více takových obláčků a přibližovat se k zemi podle potřeby a způsobovat vítr nebo spustit déšť. O tom jsem se sama přesvědčila na mé první plavbě na obláčku kolem světa.

A jelikož jsem nevěděla, kde se nacházím, nechala jsem se unášet celým shlukem mraků. A takhle jsem cestovala několik dní. Párkrát jsem se sice podívala níže, jen abych věděla, že nejsem doma, ale pokaždé jsem byla někde úplně jinde. Jednou mluvili tak, podruhé zas jinak.

A tak jsem plula po obloze, den střídala noc, noc střídal nový den. Když jsem jednou uslyšela známé hlasy, jak se baví o novém domě. Nedočkavě jsem popohnala svůj obláček a ostatní mráčky, které nás doprovázely, a uviděla je.

Edward stál s Renesmé po boku, vedle nich ještě nějaká žena, která se neustále usmívala a po Edwardovi házela oči. Tlak mi stoupl, co to jen šlo. Byla jsem naštvaná. Ne, žárlila jsem. Zakřičela jsem si pro sebe a všechny mráčky začaly švihat blesky. Jak si vůbec ta žena dovolila házet oči na mého Edwarda? Křičela jsem, ale oni to neslyšeli. Místo toho začalo pořádně hřmít a blesky křižovaly oblohu jeden za druhým.

„Co se to děje? Ještě před pár vteřinami bylo krásně pod mrakem a teď začalo hřmít a co ty blesky?“ řekla pištivým hláskem ta žena.

„Neřekla jste nám, že tu máte takové proměnlivé počasí,“ spustil Edward.

„Nikdy se to nestalo. Je tu většinu roku zatáhnuto, to ano, ale bouřka nepřijde takhle rychle. Nepůjdeme se schovat do domu?“ navrhla.

Renesmé! Zavolala jsem na ni.

„Klidně, nebyl bych rád, kdyby někdo nastydl,“ odpověděl Edward a chtěl jít do domu, když ho Renesmé zatahala za kabát.

„Tati? To je maminka,“ řekla mu tiše. On se okamžitě zastavil a zahleděl do mraků.

„Bello?“ zeptal se nejistě.

Edwarde. Jsem tu, přímo nad vámi.

„Proč jsi neřekla nic dřív?“

Já…nevím. To bylo asi kvůli té ženě. Kdo to vůbec je?

„Ona?“ Ukázal za sebe na ženu, která stála nejspíše někde v domě. „Realitní makléřka. Kupujeme nový dům, protože se musíme odstěhovat z Forks. Mimochodem, tu bouřku děláš ty?“ zeptal se a já si uvědomila, že jsem ještě stále naštvaná. Snažila jsem se uklidnit a s tím se mírnila i bouřka.

Ano, ta bouřka bylo moje dílo. Stěhujete se? Snad se k vám budu moci někdy přijít podívat.

„Takže ty takhle ovládáš počasí? Ale víš, že je to dobrá vlastnost? A sakra,“ řekl a otočil se.

„Pane Cullene? S kým si to povídáte?“ zeptala se a podívala se mým směrem.

„To víte, já si jen někdy povídám s mraky, když je mi smutno. Věřím, že moje žena je někde nahoře a poslouchá nás,“ odpověděl.

„Aha, tak to vás nebudu rušit, počkám na vás v domě.“ A s tím odešla.

„Promiň, proč jsi minule zmizela? Víš, jaký jsem měl strach?“

To já také, ale neboj se, snad už tu zůstanu. Ale to jsem neměla říkat. Celé seskupení mráčků začalo bez mého vědomí odplouvat.

Edwarde, vrátím se, až zjistím jak. Nemějte o mě strach.

Miluji tě, Renesmé!

„Bello? Bello!“ křičel Edward, ale já už jim neodpověděla, nestihla jsem to. Připojili jsme se k velkému mraku, a ten, bez jakéhokoliv slitování, nabral jiný kurz. Co mě ale překvapilo, bylo to, že jsem nebyla zpátky v temnotě.

Brouzdali jsme po obloze již několik dní, když jsme začali zpomalovat, až jsme se úplně zastavili u dalšího takového seskupení. Zvědavě jsem se nahnula na svém obláčku dopředu a zjistila, že už zase poslouchá. Odpojila jsem se tedy od velkého mraku a zamířila si to přímo do vedlejšího uskupení mráčků a obláčků. A pak jsem uslyšela křik.

Na jednom malém obláčku seděla žena s blonďatými vlasy a křičela. Opatrně jsem k ní připlula a prohlížela jsem si ji. Vypadalo to, že si mě nevšimla.

„Ehm? Haló?“ začala jsem, abych upoutala její pozornost. Fungovalo to.

„Kdo jsi?“ zeptala se tichým hlasem.

„Bella a taky jsem na obláčku. Už podruhé.“

„Podruhé? Já teprve poprvé, ale jsem pořád sama. Jsem smutná a nevím, co dělat. A jmenuji se Lucia.“

„To já také. Před pár dny jsem mluvila se svou rodinou, když mě velký mrak dotáhl až sem. Možná kvůli tobě. Povíš mi, prosím, něco o sobě?“ zeptala jsem se a ona se dala do vyprávění.

Byla upírkou, přesně jako já, a zabili ji v nějakém boji. Z temnoty se dostala úplně stejně jako já, ale ještě se tam nevrátila. A nemohla najít svou rodinu, kterou měla mít ve východní Evropě. Brouzdala po nebi již několik měsíců, ale stále byla sama, až do dnešního dne. Potkala mě.

„Také umíš svůj obláček ovládat?“ zeptala se mě.

„Ano, není na tom nic složitého,“ odpověděla jsem.

„Já jsem totiž zjistila, že ho můžu využít i nějak jinak, než jen na cesty po nebi.“

„Opravdu?“

„Tak se koukej.“ A ukázala mi něco neuvěřitelného. Zpod obláčku se začaly vynořovat její nohy. Byly sice trochu průhledné, ale byly. A společně s tím, se začal obláček zmenšovat. Překvapivě jsem se na ni dívala. To jsem neuměla.

„Není to těžké, jen musíš zapojit celou hlavu. Můžu se zeptat? Jak si se dostala podruhé z temnoty? Mám strach, že když se tam opět objevím, nebudu vědět, jak ven.“ A tak jsem jí řekla o všem, na co jsem v temnotě přišla. Poděkovala, řekla, že dobré skutky by měly být odměněny a místo toho, aby se svým obláčkem odplula pryč, zmizela. Lekla jsem se, ale doufala, že je zpátky v temnotě a časem najde svou rodinu.

Vydala jsem se směrem, kterým jsem připlula a dostala se k domu, kde měl žít Edward s Renesmé.

Edwarde? Renesmé!

Oba vyběhli z domu.

Přijďte, prosím, na tu horu, co stojí kilometr odsud. Spěchejte!

Na nic se neptali a vyběhli. Popohnala jsem svůj obláček až k vrškům těch hor a čekala na ně. Možná se ptáte, proč zrovna k vrškům hor, ale kdybych se svým obláčkem šla příliš k nebi, mohlo by se to někomu zdát divné. Ale vrcholky hor bývají často zahalené v mracích, tak jsem toho pouze využila.

„Bello? Co se děje?“ zeptal se Edward, který po mně pátral očima, ale neviděl mě.

Na nic se neptej. Jen mi prosím věř.

I když jsem nikdy nezkoušela to, co mi Lucia ukázala, věděla jsem, že mám pouze jeden pokus. Nemohla jsem riskovat, že by mě temnota znovu pohltila. Zavřela jsem oči a soustředila se jen na propojení mého těla s obláčkem. Dlouho se nic nedělo, chtěla jsem to vzdát, ale pak se mým tělem rozprostřel pocit, že mi narostly další nohy, pánev, trup, ruce a pak konečně hlava. Otevřela jsem oči a spatřila Edwarda s Renesmé. Překvapeně na mě koukali.

„Ma… maminko?“ zašeptala Renesmé.

„Vy mě vidíte?“ zeptala jsem se nejistě. Otočila jsem se na všechny strany, ale nikde jsem neviděla svůj obláček.

„Bello? Samozřejmě, že tě vidíme! A dokonce slyšíme! Jak si to udělala?“ zeptal se překvapeně a jeho oči zářily štěstím.

„Potkala jsem jednu dívku a ta mi to ukázala. Doufám, že bude mít stejné štěstí,“ řekla jsem. Renesmé se usmála a běžela mě obejmout. Její dotek pálil.

„Maminko? Jsi nějaká měkká,“ poznamenala.

„Opravdu?“ zeptala jsem se a podívala se na své, trochu průhledné, tělo.

„Také jsi trochu průhledná, ale jsi zpátky,“ řekl Edward a opatrně mě objal i s Renesmé. Nejspíše měl strach, že bych se mohla rozpadnout.

„Miluji vás,“ zašeptal Edward.

„I já vás,“ řekla jsme nahlas a Renesmé souhlasně pokývala hlavou.

A tak započal můj již, v pořadí, třetí život. Nebyla jsem upírka ani člověk, ale obláček s mou tváří. Obyčejný člověk si rozdílu nevšiml, ale upíři ano. Cullenovi ihned přijeli, když se dozvěděli, že jsem zpátky. Vysvětlila jsem všem, jak to bylo s mými myšlenkami, které slyšel jen někdo, a Carlisle i Edward mi dali za pravdu. Také se hodně zajímalo o to, co se vlastně stalo. Všichni byli šťastní, možná ještě více než já. A objevila jsem novou moc. Nebyl to žádný psychický štít, ale ovládala jsem počasí. Byl to opravdu vhodný dar, protože jsem Cullenovým mohla zajistit zataženou oblohu a tím pádem snížit možnost jejich prozrazení. Ale Edward mi myšlenky stále číst nedokázal. Carlisle to chtěl hned prozkoumat a vlastně celé mé tělo ho zajímalo, ale kam spěchat, když věčnost je dlouhá doba?

I. část - Shrnutí

Opět děkuji za přečtení a minulé komentáře, které mě nakoply k tomuto dílu. Snad se vám líbil.

Autor: Texy (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Plačící nebe II: