Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Po maturitě

08.07.2017 (15:00) • emam • FanFiction jednodílné • komentováno 8× • zobrazeno 2568×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Vztekle jsme kopla do kamínku před sebou a nešťastně se rozhlédla po prázdné autobusové zastávce. Takhle jsem si léto opravdu nepředstavovala, a to jsem ze svých nároků slevovala, jak se dalo.

S Terkou jsme si slibovaly, že naše poslední prázdniny po maturitě procestujeme po Evropě. Jenže se ve druháku odstěhovala a z velkých plánů nám zbylo jen pár mailů. Ale svým způsobem se mi ulevilo, to ona byla dobrodruh, ne já. Takže vyhlídka na léto strávené u rybníka za městem a pak nástup na vysokou školu mi celkem stačila. Jenže pak došlo k další změně v mém životě.

Naši se rozvedli a máma si brzy našla přítele, se kterým nešlo - jak bych to jen řekla slušně - žít. Vadil mi už jen tím, že byl, a když pak ještě na mě promluvil, to byla teprve katastrofa. Živí se jako závozník a jeho slovník tomu naprosto odpovídá. Vůbec jsem nechápala, co na něm máma vidí.

Měla jsem dvě možnosti, odstěhovat se k tátovi nebo se dostat na studia do Prahy. První varianta padla, když si i táta našel jakousi slečnu, jen o pár let starší než já. Druhá varianta, která měla naplnit zároveň i mé sny o studiu historie, se rozpadla, když jsem skončila jako třetí pod čarou.

Maturitou se nám prý otvírají dveře dospělosti a budoucnost. Blbost! Mně tím vše končilo a jen jsem se víc propadla do domácího pekla, smrdícího cigaretovým kouřem a stále častějšími hádkami mámy a Petra.

Tolik jsem si přála od všeho utéct, jenže se zdálo, že mojí jedinou možností je od září nastoupit jako výpomoc v našem polorozpadlém kulturáku. Paní Janoušková se chystá do důchodu, a tak mi bylo její místo milostivě nabídnuto. Prý jsou všichni nadšení, že se o kulturu v našem zapadákově bude starat tak nadějná gymnazistka. Měla jsem dělat jen nějakého poskoka či co. Nechtěla jsem o tom nic slyšet, ale vypadalo to nevyhnutelně, dokud...

Náhoda nebo osud? Teď si říkám, že spíš špatný vtip, ale když mi do oka padla reklama na au pair pobyty v USA, začala jsem zase věřit v lepší chvíle.

Babička s dědou mi půjčili na cestu a místo do kulturního domu volajícího komunismem jsem zamířila do prosluněného Ohia.

Několik mil za hlavním městem, které nese jméno po objeviteli Ameriky, na mě čekal velký dům se třemi dětmi a jejich velice přátelští rodiče. Byli ke mně tak laskaví a trpěliví. Vůbec jim nevadilo, že jim skoro nerozumím. Byla jsem z toho dost zoufalá, angličtina mi vždycky šla, ale ten jejich přízvuk. Moje nejčastější věta byla: "Could you repeat it, please?" a vlastně ještě jedna: "Slowly!". Když to trvalo už druhý týden, čekala jsem, že mě pošlou domů. Jenže, nebyla jsem to já, kdo měl odejít.

Bylo pozdní odpoledne, když se z ložnice manželů Swanových ozval pro mě nesrozumitelný křik. Zvláštní bylo, že když moje hostitelka vtrhla za námi do dětského pokoje, rozuměla jsem jí skoro všechno.

"Bello, Thony, Rose, sbalte se. Pojedeme k babičce." Pak se podívala na mě, zhluboka si povzdechla a pak mávla rukou. Do hodiny byla i s dětmi pryč.

Než odjeli, uklízela jsem rozházené hračky, pastelky a oblečení, se kterým si malá Rose hrála na modelku. Nikdy bych nevěřila, že pětiletá holčička může s módou tolik nadělat.

Měla jsem hlad, a proto jsem se rozhodla sejít dolů a v kuchyni něco ulovit. Sotva jsem sešla se schodů, ozvalo se zabouchnutí vchodových dveří, které byly několik metrů ode mě. Vzhledem k tomu, že jsem v hale stála sama, došlo mi, že odešel i Charlie. Nebylo to sice poprvé, kdy mě tu nechali samotnou, ale nikdy ne bez dětí.

Rozpačitě jsem šla přes jídelnu do kuchyně. Došla jsem k ledničce a na ní mě překvapil lístek s mým jménem. Na nějaký hlad jsem úplně zapomněla a rozběhla se i s papírkem do svého pokoje, abych pár slov toho děsného škrabopisu vyhledala ve slovníku.

Kate,

s René jsme se rozešli. Odešla i s dětmi ke své matce. Nemůžu být sám dál v domě. Sotva odešla, už mi schází, ale oni se už nevrátí.

Zavolej do agentury, pomohou ti s návratem domů.

Hodně štěstí!

Charlie

Měla bych nadávat? Vztekat se? Kdokoli jiný by to asi udělal, ale já si jen sbalila své věci, váhavě si snědla svou poslední večeři v tom opuštěném domě a vydala se, díky těžkému kufru velice pomalu, na nejbližší autobusovou stanici.

Pět mil! Ani nechci vědět, kolik je to kilometrů, ale do háje, pochod Praha - Prčice oproti tomu musí být za rohem. Ne, že bych to někdy šla. Ale byl to jeden z bodů programu na dobu studií v Praze. Jenže tam bych se určitě netahala s tím zatraceným kufrem.

Trvalo mi to neskutečně dlouho, ale konečně jsem se dostala k té pitomé autobusové stanici, kde nebyla ani noha a hned asi ani nebude. Cedule o dalším spoji jaksi chyběla, ale jsem přeci jen pár mil od hlavního města. Něco pojede...

Zase jsem kopla do toho blbýho šutru.

Slušné vychování je trestem za poctivost, nebo tak nějak to říkala nějaká televizní postava. Začínám tušit, že je na tom něco pravdy. Měla jsem zavolat do agentury nebo se podívat na net, kdy mi to jede do Columba. (Teda skloňovat v češtině jméno toho města je fakt příšerný.) Jenže mně přišlo divný být sama v domě, který všichni opustili, a ode mě se očekávalo to samé.

No, nebyl to tak nepromyšlený tah, jak by se mohlo zdát. Já nikam volat nechtěla, protože by mě poslali zpátky do třípokojového bytu v panelovém domě, kde je atmosféra hustší než vzduch v zakouřeným pajzlu. Tomu se opravdu nedá říkat domov. Sice mi chybí věčně nadávající Češi (ona i americká nadšenost se rychle zají), ale nechtěla jsem odjet.

Logicky se nabízí otázka, kam se mnou? To kdybych věděla! Nějak jsem si naivně myslela, že na to přijdu, než sem dojdu. Ještě to nevím, ale nevadí, autobus přeci ještě nejel.

"Jsi blbá, blbá, blbá!" Hezky jsem si vynadala a zoufale se posadila na kufr.

Vrátit se zpátky do domu nešlo z několika důvodů. To, že jsem na svém zavazadle schopná už jen sedět, byl ten nejmenší problém. Vchodové dveře od domu Swanových jsem poctivě zabouchla stejně jako Charlie a před ním i René. A klíče? Už tam nemám co dělat, tak je přeci nepotřebuji. Položila jsem je vedle dopisu na rozloučenou na jídelní stůl.

Zadívala jsem se na silnici. Auta jezdila sem i tam, ale autobus žádný. Jen slunce začalo rudnout a pomalu se schovávat za betonovou hráz, kterou jsem napjatě sledovala.

Spaní pod širákem nikdy nebylo mým koníčkem a ani se mi s tím nechtělo začínat.

Z koukání do slunce mě rozbolely oči, tak jsem je raději zavřela a začala přemýšlet, kde sebrat odvahu ke stopování. Co si budu nalhávat, jiná možnost tady ani není. Když se mi podaří alespoň v pořádku dojet do hlavního města, nějak to už dopadne. Ale jak se to dělá, aby zrovna nezastavil nějaký úchyl?

Brzdění jakéhosi auta, které přede mnou zastavilo, mě přesvědčilo o tom, že si své znalosti rozšířím velice brzy.

"Ahoj, ujel ti autobus?" oslovil mě jakýsi smějící se mužský hlas a já si připravila svou obligátní formulku.

"Could you repeat it, p..." Nedořekla jsem, protože mi najednou došlo, že i když mluví plynulou angličtinou, tak mu kupodivu rozumím. No, možná je to i tím, že se dala jeho otázka očekávat. Podívala jsem se do jeho rozesmáté tváře a trochu se uklidnila. Ne, úchyl by neměl takhle přívětivý pohled.

"Můžu ti pomoct?" zeptal se pomalu a trochu zvážněl.

Zavrtěla jsem hlavou, protože jsem to chtěla zvládnout sama, ale pak jsem s povzdechem dala dohromady (nejspíš dost lámanou) odpověď: "Potřebovala bych se dostat do města."

Místo odpovědi jeho hlava zmizela a já se skoro vyděsila, že si to rozmyslel a chce jet dál beze mne. Když místo toho vystoupil z auta a přišel ke mně, nervozita neopadla, jen nabrala jinou podobu.

"Pomůžu ti," mrkl na mě a natáhl ke mně ruku.

"Kate," zvedla jsem se a váhavě mu potřásla rukou. Krátce mi stiskl ruku a pak popadl můj dočasný podsedák.

"Carl, ale spíš jsme ti chtěl pomoct s tím kufrem," zachechtal se a naložil moje zavazadlo do kufru auta.

Připadla jsem si najednou tak hloupě, že jsem se nebyla schopná ani hnout.

Otevřel dveře u spolujezdce a podíval se na mě. Pak se lehce zamračil a řekl velice pomalu: "Odvezu tě, kam potřebuješ, Kate. Jsi v pořádku?"

"Jsem OK," zamumlala jsem a rychle si nastoupila, aby si nemyslel, že jsem úplně retardovaná.

Sotva jsem si stihla zapnout pás, už startoval motor a my vyrazili k velkému městu před námi se západem slunce v zádech. Z rádia se nesla jakási hudba, kterou jsem neznala a ani mě moc nezaujala. Byla jsem tak nervózní. Nikdy jsem ještě nejela s cizím klukem v autě, a to ještě bůh ví kam.

"Kate," oslovil mě a já skoro nadskočila. "Promiň, ale kam přesně tě mám odvézt?"

Začala jsem přemýšlet o nějakém levném hotelu. Snad by mi peníze stačily alespoň na jednu noc, zítra bych se pokusila najít si práci a pak by to už snad nějak dopadlo. Jenže jsem Carlovi, i když vypadal hodně sympaticky, nemohla říct, že nevím, kde bych sehnala vhodný nocleh.

"Kam mám jet?" zopakoval snad ještě pomaleji než předtím.

"Na autobusové nádraží," vyhrkla jsem. Tam snad něco najdu, a když ne, minimálně tam bude lavička na přespání. Doufám!

"Dobře, autobusové nádraží."

Poněkud napjaté ticho rušilo vrčení motoru a jakási (mně kupodivu povědomá) country písnička. Upřeně jsem se dívala z okna, ale neušlo mi, že se na mě Carl občas letmo podívá.

Po chvilce se zhluboka nadechl a zas tak divně pomalu se zeptal: "Odkud jsi?"

"Z České republiky," odpověděla jsem polohlasem.

"Promiň, cože?" Ztlumil rádio, aby mě slyšel, a já svou odpověď zopakovala. Vždycky jsem se za svoji angličtinu styděla a doufala jsem, že se to pobytem v Ohiu změní. Jenže po dvou týdnech k tomu ještě nedošlo a je otázka, zda vůbec někdy. Vzdychla jsem si.

"Ale já vím, kde to je," ohradil se, jako by můj povzdech patřil americké neznalosti zeměpisu. "Je to ve střední Evropě a jeden proslulý lékař odtud pocházel."

"Co?" podivila jsem se. Už jsem si zvykla na vzpomínky na naše hokejové úspěchy nebo hudební skladatele, ale aby se v USA proslavil nějaký český lékař?

"Promiň, Hrdicka je lékař z České republiky. Je to tak?" zopakoval pomaleji.

"Já ti rozuměla, jen mě to překvapilo. Neznám nikoho s tím jménem."

"Aha," vyhrkl nadšeně a povzbudivě se na mě usmál "No, možná to vyslovuji špatně. Prý se jmenoval jako nějaký pták."

"Pták," zopakovala jsem pochybovačně. "Můžeš to ještě jednou zopakovat." Pokusil se o to co nejlépe a divně u toho kroutil pusu, až jsem musela potlačit smích.

"Ty myslíš Hrdlička," vyslovila jsem to české jméno po chvilce přemýšlení.

"Jó, to je ono, Takhle přesně to tenkrát profesor Gartner vyslovoval - Hr..." podíval se váhavě na mě a začal se smát. "Ne, neřeknu to, protože se mi budeš zase smát."

"Ale já se ti nesmála," pokoušela jsem se o vážný výraz.

Jen zavrtěl hlavou a raději začal sledovat silnici před námi místo mého obličeje.

"Jak se ti líbí Columbus?" zeptal se, když jsme vjeli do města.

"Vlastně, ani nevím."

"Jak to, že to nevíš. Neurazím se, když se ti to tu nelíbí."

"Tím to není. Já si vlastně ještě město ani nestihla prohlédnout."

"Tys neviděla Columbus a už zase míříš pryč? To je škoda. Nemá sice asi tak zajímavá místa jako Praha, ale i hlavní město Ohia má svoje kouzlo. Měla bys mu dát šanci." Šlehl po mně pohledem.

"Nejde o to, že bych nechtěla. Prostě jen, když jsem přijela, vyzvedli mě Swanovi na letišti a odvezli k sobě domů. Na prohlídku města nebyl čas díky dětem. Myslela jsem si, že to půjde třeba později, ale..." zasekla jsem se. Najednou jsem si nebyla jistá, co všechno mu můžu říct. Co kdyby se dozvěděl, že na mě nikdo nečeká, a rozhodl se proto, že už se mě třeba ani nikdo nikdy nedočká?

"Ale musíš odjet," dokončil za mě. "Škoda, když bys měla víc času, rád bych ti ukázal pár míst. Myslíš, že se sem ještě někdy podíváš?"

"Ale já nikam neodjíždím," vyhrkla jsem bez přemýšlení. Proč jen jsem tak přehnaně a pitomě pravdomluvná.

"Tak proč tě mám odvézt na autobusové nádraží?" podíval se na mě zmateně a auto zpomalilo.

"Potřebuji se podívat, kdy mi jede autobus," pokusila jsem se zalhat.

"S tím kufrem?" Auto zastavilo. "A víš, že jsi čekala na zastávce školního autobusu, kde bys musela čekat až do pondělka, aby něco přijelo?"

Vytřeštila jsem na něj oči. Vzhledem k tomu, že byl sobotní večer, tak to nebyla zrovna nejlepší vyhlídka. Jenže co teď?

Dostala jsem strach. Auto stálo již skoro ve tmě v jakési ulici na kraji města, kde téměř nikdo nebyl. Tedy až na jednoho černocha, který stál podivně opřený o vchodové dveře činžovního domu a se zájmem se díval naším směrem.

Podívala jsem se vyplašeně na Carla, který si mě vážně prohlížel, ale díky mému výrazu zjihl a usmál se na mě: "Neboj, jsi v průšvihu, ale já do něj rozhodně nepatřím."

Ztuhla jsem a nebyla schopná pohybu. Kdyby mě chtěl znásilnit nebo mě zabít, měl teď tu nejlepší příležitost, protože jsem byla v pasti a bylo mi to naprosto jasné, jako to, že nejsem schopná žádného pohybu.

"Kate, uklidni se, já ti nechci nijak ublížit."

"Ne?" ptala jsem se rozechvěle. Zavrtěl hlavou a nervózně se ošil. "Tak proč jsi zastavil?"

"Ty nechceš na autobusové nádraží, tak je zbytečné, abych tě tam vozil a zbytečně tam jezdil. Kam tě můžu odvézt?" Usmál se na mě povzbudivě, ale já nevěděla co říct. "Do hotelu? Do New Yorku? Jen neříkej, že do Prahy, to je trochu z ruky," pokusil se zlehčit situaci. Jenže já pořád jen zařezaně mlčela a nechtěla vyslovit pravdu. "Kate, kde na tebe čekají?"

"Nikde," zašeptala jsem a odvrátila od něj tvář, aby neviděl jak začínám brečet. Nezasloužil si, abych mu brečela v autě, je na mě tak hodný. Ani mě nezná a odvezl by mě kamkoli a já ho místo toho otravuju a ani nejsem schopná říct, kam potřebuju.

"To mi neříkej. Určitě jsi hrozně fajn holka a někdo o tebe má starost."

Pokrčila jsem rameny, utřela si slzu a odkašlala si, abych mohla promluvit: "Odvez mě na autobusové nádraží, prosím."

Nastartoval a rozjel se nejspíš původním směrem. Neodvážila jsem se na něj podívat, ale trvalo to sotva pět minut, než znovu zastavil. Ani jsem se pořádně nepodívala, kde stojíme, a vystoupila jsem z auta. Místo očekávaného hluku nádraží jsem stála u stromu, pod kterým byla lavička.

"Kde to jsem?" hlas se mi začal chvět. Carl mi připadal sympatický a opravdu jsem věřila, že by mě odvezl, kam bych si řekla. Jenže z tohohle místa jsem měla opačný pocit.

Zabouchl za sebou dveře a kývl směrem před auto. Pomalu jsem se otočila a zatajila dech.

Přede mnou, nebo možná spíš pode mnou, se rozprostírala oslnivá světla velkoměsta. Byl to takový ten pohled, který jsem znala jen z filmů, ale teď jsem ho viděla na vlastní oči. Poslední paprsky slunce zmizely a místo nich se pomalu začaly rozsvěcet lampy pouličního osvětlení. Bylo to, jako by nějaký neviditelný malíř maloval světelnou barvou po tmavých ulicích či domech a vnášel do nich zář. Teplý letní vánek mi foukal do vlasů a mně najednou bylo tak hřejivě a podivně krásně.

"Nevíš, kdy se sem budeš moct vrátit, a byla by škoda, aby sis nechala ujít jednu z vyhlídek na město." Došel ke mně na kraj srázu. Ani jsem si neuvědomila, že jsem odešla od auta. Byla jsem tak uchvácená výjevem milionů světel...

"Je to krásné. Děkuji."

"Rádo se stalo." Nervózně si přešlápl. "Nechtěla by sis na chvíli sednout?" Překvapeně jsem se na něj podívala. Copak mám už zase nastoupit do auta, sotva jsem si začala ten výhled užívat? "Z té lavičky je taky dobře vidět, ale jak chceš." Sám si šel sednout.

Ještě chvíli jsem se dívala na tu světelnou hru a pak jsem váhavě došla za ním a sedla si, co nejdál od něj.

"Kate, mě se nemusíš bát. Kdybych ti chtěl něco udělat, přece bych tě nepřivezl až k městu," pronášel velice pomalu a upřeně se přitom na mě díval.

"Proč pořád mluvíš tak pomalu?" vypadlo ze mě bez rozmyšlení.

Překvapeně zamrkal: "Protože jsi říkala, že nerozumíš."

"To jo, ale já ti rozumím." Sama jsem z toho faktu byla překvapená. On se potěšeně usmál.

"Super, takže už mi řekneš, co jsi chtěla dnes večer dělat na té zastávce?"

"Chtěla jsem se dostat do města."

"A pak?"

"Já nevím."

"Kate, nevypadáš jako holka, co se toulá po nocích," řekl lehce váhavě.

"Měla jsem zavolat do agentury, abych se vrátila domů, ale já se nechci vrátit."

"Agentura?" zopakoval šokovaně.

"Au pair, přijela jsem do Ohia hlídat děti."

"Aha," vydechl značně s úlevou. "A děti utekly z domu a tím jsi přišla o práci," usmál se a všechno napětí bylo pryč.

"Tak nějak."

"Takže chceš tady zůstat a?" čekal, že dokončím.

Opřela jsem se, zadívala se na zářící město před námi a přemýšlela o tom, zda by se tam i pro mě našlo nějaké to místo na slunci: "Potřebuji si najít práci."

"V tom ti rád pomůžu, ale mám dojem, že bychom měli začít něčím důležitějším."

"Ale já tě nechci obtěžovat. Máš určitě svých starostí dost."

"No, víš, já jsem na medicíně a čeká mě Hippokratova přísaha. V ní se říká, že mám povinnost zachraňovat lidské životy. Svým způsobem sem tvůj případ zapadá," usmál se na mě s jiskřičkami v očích.

"Ale já nejsem nemocná," namítla jsem naprosto hloupě.

"Jenže bez pomoci bys mohla dojít k úrazu." Přimhouřil oči a podrbal se ve vlasech. "Ale jestli o to nestojíš a raději bys jen chtěla hodit na autobusové nádraží..." Pokrčil rameny.

"Promiň. Díky. Já jen, nechci být na obtíž."

"Tak to u nás doma rozhodně nebudeš," zasmál se, ale pak se mi vážně podíval do očí. Najednou mě lehce pohladil po tváři konečky svých prstů a já zapomněla na všechny své obavy. Jediné, na co jsem se byla schopná soustředit, byly jeho modré oči a ten lehký dotek.

*****

Po celou cestu k domu jeho rodičů jsem se mu to pokoušela vymluvit. Copak se zbláznil? Chce přivést naprosto cizí holku domů, když o mně vůbec nic neví? Navíc, co tomu řeknou jeho rodiče? Ale on se jen smál a pořád dokola opakoval, že se nemám čeho bát, protože jeho rodiče jsou ti nejúžasnější lidé na světě. Tomu jsem celkem věřila, protože jejich syn jim nejspíš bude dost podobný. Jenže i tak mi z toho bylo úzko.

Na vině byl nejspíš i ten tichý hlásek našeptávající hrůzostrašné možnosti, které se hloupé holce, jako jsem já, mohou stát díky opuštěnosti v cizím prostředí a navíc s klukem, kterého vidím poprvé v životě. Co když svou pomoc jen předstírá a veze mě sice k rodičům, ale oni jsou třeba masoví vrazi?!

Začala jsem si třít dlaní paži jako vždycky, když jsem nervózní, a nechala se unášet okolnostmi. Stejně mi nic jiného nezbývalo než přenechat svou budoucnost Carlovi.

Zkoumavě jsem si ho začala prohlížet se snahou vyčíst nějaké nebezpečí z jeho rysů či pohledů. Ale jeho hnědé karamelové vlasy a modré oči v kombinaci s americkým úsměvem působily naprosto odzbrojujícím dojmem. Ne, to není ono... Prostě, je celkem sympatický a rozhodně nevypadá jako zločinec, i když... Copak já vím, jak vypadá zločinec?

Měla jsem dojem, že projíždíme nejspíš přes celé město a kupodivu jsme se ani nezasekli v dopravní zácpě, tak jak to znám z amerických filmů. Vjeli jsme do čtvrti s rodinnými domky, kde mělo každé obydlí malebnou předzahrádku. Připadalo mi to nějak povědomé... A jó, nějak podobně bydlely Zoufalé manželky. Nezbývá jen doufat, že scénáristi neměli mnoho inspirace v reálném životě.

Carl zastavil a široce se na mě usmál: "Jsme tady." Pohodil obočím a vystoupil z auta.

Zhluboka jsem se nadechla a rozhodla se ho následovat.

"Promiň, otevřel bych ti, ale nějak jsem se zasekl u kufru."

Nechápala jsem, jak to myslí, a tak jsem jen nesměle odpověděla: "V pohodě."

Zadívala jsem se na tmavě hnědé dveře, ke kterým se muselo přes verandu, na níž byla řada květináčů s pestrobarevnými květy. Vypadalo to kouzelně. Skoro jako v pohádce. Jenže přesně to by mohlo být vhodné maskování pro ty, co něco skrývají.

Z neznámých důvodů jsem čekala, kdy se dveře rozletí a v nich bude stát žena s obrovskými zahradními nůžkami a muž s motorovou pilou. Úplně jsem viděla jejich vytřeštěné oči a nedočkavý výraz. Nebyla jsem schopná se pohnout.

"Tak pojď. Naši nevědí, že mají čekat hosty, překvapíme je." Carl viděl, že se nechci hnout, tak mě vzal za ruku, v druhé měl můj kufr, a zatáhl mě do domu.

Popravdě, ani jsem se moc nebránila, nějak se mi důvody, proč zůstat venku, vypařily z hlavy.

Sotva jsme vstoupili do domu, ucítila jsem podivnou sladkou vůni. Něco mi to připomínalo, ale nebyla jsem si přesně jistá co. Někde v domě hrála romantická hudba. Přišlo mi to zvláštní, protože všude bylo zhasnuto, jen z jedné místnosti šlo trochu světla, ale spíš se zdálo, že už všichni spí.

"Je pozdě, neměla jsem s tebou chodit," zašeptala jsem, abych nenarušila poklid v domě.

"Nesmysl. Naši ještě nespí. Uvidíš." Položil kufr, ale mou ruku nepustil. Místo toho mě vedl do pokoje, ze kterého vycházela sladkobolná melodie. Dveře byly pootevřené.

Carl zaváhal, pak zaklepal a otevřel.

Bylo to něco, co bych nikdy nečekala. Uprostřed malebně zařízeného obývacího pokoje stál pár, který tančil za svitu několika svíček umístěných v malých svícínkách na různých místech pokoje. Hleděli si do očí s takovou naléhavostí, že jsem musela odvrátit oči. Vyrušili jsme je. Věděla jsem, že tu nemám co dělat, a při pohledu na ty dva do sebe zahleděné šťastné lidi se můj pocit ještě prohloubil.

Žena s karamelovými vlasy se jako první podívala naším směrem a radostně se usmála: "Zlato, ty už jsi doma?" Pustila svého partnera a rozešla se k nám.

Carl pustil mou ruku a šel se nechat obejmout: "Ahoj mami. Lou trochu změnil plány, tak jsem se vrátil dřív."

"To je dobře, synu," usmál se na něj blonďatý muž a pak se oba rodiče se zájmem podívali na mě.

"Mami, tati, to je Kate," pronesl rozpačitě a v ten okamžik bych nejradši utekla. Možná bych to i udělala, kdyby mě neobjala jeho přívětivá matka.

"Jsem Esmé, moc ráda tě poznávám." Upřela na mě svůj vřelý, ale zkoumavý zrak, zatímco mi její muž podával ruku.

"Carlisle. Vítej u nás, Kate," usmál se a mně najednou bylo jasné, po kom má Carl barvu očí a úsměv, ale vlasy má po matce...

"Máte hlad?" zeptala se Esmé s tím divným přízvukem, který měli snad všichni v Ohiu. Tedy až na dvě výjimky. S tou první jsem jela v autě a ta druhá právě rozsvěcela a zvala mě do jídelny.

"Děkuji, ale já už jedla a asi bych měla jít," pomalu jsem se chtěla vytratit, ale neprošlo mi to.

"Kate, oni to pochopí," chytil mě zase Carl za ruku, ale já se mu vysmekla. Bylo mi to před jeho rodiči nepříjemné. Ještě by si z toho mohli vyvozovat bůhví co.

"Co máme pochopit?" ptala se Esmé se zájmem.

"No, mami, jak už to tak vypadá, Kate nemá kam jít, a tak jsem jí nabídl, aby přespala u nás."

"Aha. Zlato, můžu s tebou na moment mluvit v kuchyni?" zpražila syna pohledem a pak se otočila i na druhého muže v místnosti: "Miláčku a mohl bys mě tam doprovodit? Kate, udělej si zatím pohodlí. Můžu ti přinést něco k pití?"

Zavrtěla jsem hlavou a nechala je jít. Bylo mi naprosto jasné, o čem si budou povídat. Carl dostane od rodičů vynadáno, že si domů tahá cizí holky. Zkazila jsem jim romantický večer a navíc bude mít ten fajn kluk kvůli mně problém s rodiči. Tohle jsem vážně nechtěla. Jako by nestačila ta rodinná krize u Swanových.

Když už jsem neslyšela jejich hlasy, rozhodla jsem se k jediné věci, která mi zbývala. Potichu jsem došla ke vchodovým dveřím a vzala si svůj kufr. Dveře za sebou jsem zavřela co nejpotišeji to šlo, nadechla se nočního chladného vzduchu a vyšla do ulice.

Hledat mikinu asi nemá cenu, když se zahřeju nošením toho příšernýho kufru. Proč jsem si raději nepořídila nějaký nový na kolečkách? Ne, já raději šetřila a nechala si po mámě tenhle starý krám. Možná jsou věci v něm stejně na nic. Nejlepší by asi bylo se ho zbavit a nechat si jen to nejnutnější. Stejně, co s tím vším, když...

"Kate!" zavolal na mě kdosi.

Dřív, než jsem se váhavě otočila, tak mě doběhl: "Co blázníš? Kam myslíš, že jdeš?"

"Pryč. Nechtěla jsem, abys měl se mnou problémy."

"Problémy?" zatvářil se Carl nechápavě. "Máma se na mě zlobila, že jsem jí o tobě nedal vědět dopředu. Chtěla ti připravit pokoj pro hosty se vší parádou."

"Co? Jaký pokoj?"

"Kate, snad jsi nechtěla jít sama někam do noci." Došla za námi jeho matka a starostlivě mě objala.

Ani jsem nestihla dojít k dalšímu domu a už mě vedli zpátky s ujištěním, že jsem u nich vítaná.

*****

Nemohla jsem usnout a pořád se jen převalovala. Ani počítání oveček mi nepomáhalo. Byla jsem sice ze všeho hrozně unavená, ale zároveň i nervózní. Už jsem se nebála Carla a jeho rodiny, ale toho, abych je neobtěžovala.

Vypadali všichni tak spokojeně a šťastně. Vůbec jsem se do jejich domu nehodila. Skoro jsem se bála, že bych tu jejich bublinu štěstí mohla svou přítomností prasknout. Vždyť okolo mě se všechno jen rozpadá. Nejprve moji rodiče a pak i Swanovi. Už jsem přestávala věřit tomu, že jde jen o smůlu.

Přála jsem si to všechno zaspat, ale stále se mi to nedařilo. Doufala jsem, že by mi s tím snad mohla pomoct trocha čerstvého vzduchu. Vstala jsem, přehodila přes sebe župan, otevřela francouzské okno a zhluboka se nadechla. Vůně květin nesoucí se ze zahrady. Vypadalo to, jako by veranda plná květin přerostla skrz celý dům až za dům na zahradu.

"Kate, nespíš?" vyrušil mě známý hlas. Otočila jsem se za ním a zjistila, že balkon je propojený se sousedním pokojem. Zřejmě jsem nebyla jediná, kdo nemohl usnout, na své polovině balkonu seděl Carl. V měsíčním světle mu zářily oči stejně jako úsměv, který mi věnoval.

"Ne," hlesla jsem, abych nevzbudila jeho rodiče.

"Nemusíš šeptat. Naši mají ložnici na druhé straně, neuslyší nás."

Kývla jsem hlavou, že rozumím, ale nevěděla jsem co říct. Po kratičkém zaváhání jsem vyšla na příjemně chladné dlaždice a opřela se o zábradlí. Tolik květů pohromadě jsem snad v životě neviděla…

Cítila jsem na sobě Carlův pohled, ale netroufala jsem si jej opětovat, raději jsem oči zavřela a nasála opojnou vůni léta v Ohiu. Na to bych si asi dokázala zvyknout.

"Máma miluje svoji zahradu, ale občas mi přijde, že to s květinami přehání," doprovázel mě jeho tichý hlas a svou příjemnou barvou dokresloval podivnou intimitu noci.

"Mně se to líbí," odpověděla jsem a konečně se odhodlala se na něj podívat. Vycítil to a oči obrátil před sebe.

"Jaké květiny máš nejraději?" zeptal se ležérně, ale já měla pocit, že se cítil trapně, když jsem ho přistihla, jak si mě prohlíží.

"Asi růže, proč?"

"Když spolu moji rodiče začali chodit, táta vždycky mámě nosil tulipány. A když pak spolu začali žít, každé ráno jí nechával na nočním stolku červený tulipán nebo jinou kytku," pronesl zamyšleně.

"Ach," vydechla jsem. Musejí se tolik milovat. Nikdy jsem nic takového ve skutečném životě neviděla. A zase tu byl zpátky ten pocit, že sem nepatřím, a nejraději bych se schovala.

Carl, jako by přesně vycítil moje zaječí úmysly, tiše požádal: "Nechoď ještě."

"Je pozdě."

"Ale nemůžeš spát," usmál se a jeho oči zajiskřily pobavením. Měl pravdu… Slyšitelně jsem si povzdechla a Carl se uvolněně zasmál. "Dokonce se ke mně můžeš připojit. Ve dvou se ponocuje líp."

Váhavě jsem přikývla a pak jsem se bez pozvání posadila do měkkého křesílka naproti němu. Mezi námi zůstávala dostatečná vzdálenost v podobě malého skleněného stolku, na kterém stála karafa s vodou a snítkou máty. Hned, jak jsem dosedla do pohodlného polstrování, blesklo mi hlavou, že tady bych snad dokázala i usnout.

Začal mi vyprávět, jaké měl plány na léto se svým kamarádem Louem, že chtěli cestovat po státech, ale Lou se nakonec vrátil ke své přítelkyni. Nebylo to ode mě hezké, ale trochu mě potěšilo, že nejsem jediná, komu vše nevychází, jak by si představoval. Udělal si místo toho alespoň výlet z města a cestou zpátky na mě narazil.

Pak pokračoval se svými plány po studiích, ale kromě jeho touhy stát se, jako jeho otec, kardiochirurgem, si víc nepamatuji. Spánek se kupodivu dostavil...

*****

"Dobré ráno, jak ses vyspala?" vítal mě v kuchyni Carlův otec popíjející kávu. Vypadal velice přívětivě na to, že mu hned po ránu vešla do kuchyně úplně cizí holka. Takhle mě nevítala ani moje máma.

"Dobře, díky," pronesla jsem nesměle. "Můžu nějak pomoct se snídaní?"

"Jen se posaď."

"Á, dobré ráno, zlato," přivítala mě Esmé vstupující do dveří a ještě něco dodala, jenže tomu jejímu přízvuku já prostě nerozuměla.

Čas použít kouzelnou formuli: "Could you repeat it, please?" Jenže její opětovný pokus o nějaký dotaz se nesešel s odezvou. Nechápu to, někdo mi asi přepnul mozek do režimu neandrtálce.

"Kate, máš ráda lívance?" zeptal se mě Carlisle.

"Ano, asi ano. Můžu vám s nimi pomoct?"

"V pořádku, zlato. Já je udělám. Jen se posaď," něco v tom smyslu jsem Esmé rozuměla. Raději jsem si sedla a snažila se tvářit nenápadně

"Mám radost, že britská angličtina se v Evropě pořád drží," zamumlal pán domu při čtení novin.

"Cože?"

"Nebo to není tím, že mně rozumíš a mé drahé ženě ne?" podíval se na mě a já stále nechápala. "Jsem původem z Anglie. Mám trochu jiný akcent stejně jako Carlisle."

Tak proto, ale: "Jako Carlisle? Já myslela, že je to vaše jméno."

"To se ti tvůj zachránce ani nepředstavil celým jménem?" zasmál se a zase se zadíval do novin.

"Prý tě vzal na vyhlídku. Líbilo se ti tam?" ptala se mě pomalu Esmé a připadalo mi, že se pokouší napodobit mluvu svého muže.

"Ano, zrovna zacházelo slunce."

"Vzal jsem tam Esmé na naše první rande," pronesl muž sedící vedle mě, jako by se nechumelilo.

"A pak mě tam požádal o ruku," doplnila žena, která mi právě naservírovala pod nos talíř čerstvých lívanců.

"Dobré ráno," zívl kdosi za mnou. Otočila jsem se a uviděla Carlův zářivý úsměv.

"Proč jsi mi neřekl celé svoje jméno?" To nebyl ode mě zrovna hezký pozdrav, ale z neznámého důvodu mě to zajímalo ze všeho nejvíc.

Překvapeně se na mě podíval: "No, nějak mě to nenapadlo. Je to příšerný jméno, ale je to tradice. Víš, naše rodina drží spoustu podivných tradic." Mrkl na mě a posadil se vedle mě.

*****

Mohlo mě to napadnout už to ráno, kdy jsem na nočním stolu našla růži, ale já měla delší vedení. Předtím, než mi to došlo, mě Carl seznámil se svým strýcem Jasperem a tetou Alicí. Narodilo se jim druhé dítě a zvažovali, že by si pořídili chůvu. Au pairka z Čech jim spadla do klína jako boží smilování. Emmett s Edwardem byli hrozně fajn kluci, ale ten nejlepší mi každou volnou chvíli ukazoval krásy Columba a postupně i celého Ohia.

Když po čase zjistil, že jsem chtěla jít studovat historii, zařídil mi přihlášku na místní univerzitu včetně studentské půjčky. Měla jsem toho tenkrát plnou hlavu a bála se, že to nezvládnu splatit ani za milion let. Jenže zvyky v rodině Cullenových se opravdu přenášejí po generace. Carlův otec by nikdy své ženě nedovolil, aby se s čímkoli trápila, a tak, když mě po promoci Carl vzal zase na vyhlídku, věděla jsem, co mě čeká...

Autor: emam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Po maturitě: