Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Pod černou kápí smrt se skrývá

02.05.2010 (17:15) • KaculKaB • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2892×

Pamatuji si na ten den úplně přesně. Byla jsem sice ještě malá, ale na takovou hrůzu se zapomenout prostě nedá. Stáli jsme s mojí rodinou a skoro všemi upíry, co jsme znali na louce hluboko v lese. Přišli. Oni v černých kápích, přišli. Mysleli si, že jsem pro ně nebezpečná, ale opak byl a je pravdou. Všichni se jim to snažili vysvětlit, ale oni nás neposlouchali. Stáli si za svou falešnou pravdou a zaútočili plnou silou. Na ten útok, který přišel téměř okamžitě, jsem koukala už z Jakova hřbetu, když mě unášel pryč. Díky pasům a penězům, které obstarala máma, jsme se dostali do Austrálie, kde jsme se asi dva roky s Jakem skrývali.

Konečně jsme se ale vrátili zpátky do Ameriky. Naše první kroky vedly k místu, k louce, kde bylo zmařeno tolik milovaných životů. Tenkrát tu měl být můj konec, ale já jsem stále tady a dívám se na místo svého úmrtí. Ano, jistá část mého já tu ležela společně s popelem mých blízkých, ale ta větší část byla naživu. Musela jsem žít, alespoň pro Jacoba. Byl mé světélko ve tmě. Ozařoval mou cestu životem.

Kdo by byl tušil, že tenkrát na té louce to byl teprve začátek…

Setřela jsem si hřbetem ruky slzu, která mi pomalu kanula po tváři. I po tolika letech to bolí stále stejně. Moje rodina, moji nejmilejší jsou navždycky pryč. Nikdy na ně ale nezapomenu. Obětovali se pro mě a darovali mi to nejcennější, život, který mi neměl být původně nikdy dopřán.

Měla jsem v ten den zemřít, ale díky všem, co pro mě zahynuli, a mojí mámě se to nestalo. Zachránila mně, jako už tenkrát…

Ona byla jako moje strážkyně. Ještě když jsem byla u ní v bříšku, tak za mě bojovala. Tou dobou byla ještě člověk a já jsem se málem stala jejím vrahem, ale ona mi to nikdy nevyčítala. Naopak. Vždycky mi říkávala: „Jsi to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem kdy udělala, Renesmé.“ Jak ona mi chybí.

Slzy se mi už po tvářích hrnuly jedna za druhou a já je nestíhala utírat, nechala jsem je stékat. Nemělo cenu vzdorovat. Seděla jsem takhle na posteli v našem domečku v odlehlejší části města San Francisko. Bylo tu krásné sluníčko, kterého jsem si já užívala. Jen Jake občas remcal.

Ano, Jake je tu se mnou. Žijeme spolu v malinkém domku s ještě menší zahrádkou, o kterou se hodně starám. Miluju totiž přírodu a všechno živé kolem. Nic mě nedokáže uklidnit víc, než chvilka u těch vonících nádher.

Zrovna byl pátek a já zase seděla na lavičce a dívala se na čerstvě vykvetlé kvítky magnolie. Byla jsem plně zabraná do toho obrázku před sebou, když na mě Jake zezadu bafnul. Nadskočila jsem snad dva metry nad úroveň lavičky. Jake se tomu samozřejmě smál, jak jinak.

„Blbče, proč mi to furt děláš?“ rozkřikla jsem se na něj ostře. Měla jsem pravdu, každý den, když přišel z práce domů, tak mě musel takhle vyděsit. Jasně, mohla jsem si na to zvyknout, ale já tohle prostě nikdy nečekám.

Pracoval jako seřizovač v nějaké dílně kousek od našeho domu. Nevydělával si moc, ale o peníze jsme neměli nouzi. Cullenovi mi zanechali všechny kreditky. Když bych to sčetla, byla by to pěkná suma.

„Ale Nessie,“ začal na mě zase jako na malou holku. Neměla jsem ráda oslovení Nessie. Nelíbilo se to mámě a nelíbí se to už ani mně. „Promiň, Ren, já nechtěl,“ omlouval se mi okamžitě, když na mé tváři uviděl škaredící výraz. Nemohla jsem si pomoct, ale nesnášela jsem to. Připomínalo mi to chvíle, které jsme ještě trávili v obklopení velké rodiny.

„To je v pohodě,“ chlácholila jsem ho. Byl tak strašně starostlivý, jakmile šlo o mě. Sedl si vedle mě a já si mu sedla na klín jako malá holka. Bylo mi u něj tak nádherně a cítila jsem se bezpečně. Nic a nikdo mi v tu chvíli nemohlo ublížit.

„Jak ses dneska měl?“ optala jsem se ho. Podívala jsem se do jeho očí, které byly vždy upřímné. Nikdy mi nic nemohl dlouho tajit. Měla jsem ho dokonale přečteného. Ono když se svým nejlepším kamarádem trávíte celé dny, tak to není těžké.

„Celkem fajn,“ opáčil ledabyle. Ono taky co je na téhle práci zajímavého?

„Co takhle zajet do centra něco nakoupit?“ optala jsem se nenápadně. On nesnášel nákupy, měl to vlastně v genech. Je to chlap. Já nákupy nějak moc neřešila, jenom když jsem se chtěla rozveselit. Nechtěla jsem moc utrácet peníze, které jsem měla po rodičích. Co když přijdou horší časy?

„Je to nutný?“ zaskučel Jake s kukučem ublíženého štěněte. Šibalsky jsem se na něj usmála a on pochopil, že nemá cenu vzdorovat. Poslušně nastoupil do auta, já těsně za ním a vyjeli jsme. Ráda jsem Jaka provokovala, tudíž jsem ho tahala po všech krámech, co jsem kde uviděla. Viděla jsem na něm, jak se přemáhá, aby mi už něco neřekl. Ale jak šlo o mě, tak držel lajnu a krok se mnou.

Domů jsme dorazili naprosto bez sil nebo alespoň já. Zalezla jsem si do sprchy a nechala na sebe stékat kapky vody, které mě uklidňovaly. Vyčistila jsem si zuby a zalehla konečně do postele.

Chvíli jsem spala, ale potom mě probudil hrom. Ležela jsem na posteli a nemohla usnout. Odjakživa jsem se bála bouřek a dneska v noci byla zrovna jedna z nejhorších, co jsem kdy zažila. Déšť mlátil do oken, až jsem se bála o to, aby se nerozmlátily. Další blesk udeřil kousek od našeho domu a o pár chvilek se ozval dunivý hrom doprovázený třesem tabulek skla. A dost! Já tady sama nebudu! Vylezla jsem z postele a pomaloučku, opatrně jsem šla k Jakovi do ložnice. Nebylo to poprvé, co se mu takhle vkrádám do pokoje, ale jemu to nikdy nijak nevadilo.

S lehkým skřípotem jsem otevřela dveře a nakoukla dovnitř. Jake ležel rozvalený přes celou manželskou postel a pochrupoval. Ne, on nepochrupoval, on zařezával jako nikdo. Tak u něj se taky nevyspím, ale alespoň nebudu slyšet tu příšernou bouřku.

Připlížila jsem se k jeho posteli a opatrně k němu zalezla. Snad se nevzbudí. Přikryla jsem se kouskem deky, kterou Jake nepotřeboval. Uvelebila jsem se a bylo to i celkem pohodlně. Najednou ale Jake přestal chrápat a na chvilku se možná probral. Převalil se a zezadu mě objal. Teď jsme spolu leželi tělo na tělo. Bůhvíproč mi to bylo až moc příjemné. Tohle bylo jiné, než nějaké objetí kolem ramen nebo pusa na tvář. Cítila jsem, že jsem skládanka, která dokonale patří k Jakovi. Nejspíše nevědomky mě vzal za ruku, hrál si s mými prsty. Po chvilce téhle blízkosti jsem ucítila podivné vibrace, které pocházely z jeho doteků na své pokožce. Byly jen jemné, skoro neznatelné, ale i přes to silné, jako nic jiného.

Cítila jsem to neviditelné pouto mezi námi. Tohle nebyl asi moc dobrý nápad. Kdybych se odsud mohla vymanit, tak bych si šla bouřka – nebouřka lehnout zpátky do své postele, ale já byla v pevném sevření Jacoba.

Jeho dech a chrápání se po chvilce vrátilo do pravidelného rytmu. Ten zvuk, který se ozýval z jeho vypracované hrudi, byl pro mě jako ukolébavka. Začala jsem klimbat, ale v tom něco rozčíslo můj klid. Těch pár slovíček, co dokáže člověka naprosto vykolejit.

„Nessie, miluju tě…“ zašeptal, spíše jenom vydechl, ale já mu rozuměla až moc dobře. On mě miluje? Vždyť je něco jako můj strejda! Teda, dřív tomu tak vážně bylo, ale někdy jsme měli i takové ty chvilky, kdy jsme si dívali navzájem do očí a nastala taková ta filmová trapná chvilka ticha. Nepřikládala jsem tomu nějaký význam, ale tomuhle už jsem musela. On mě miluje!

Počkat, co to blbnu? Jenom se mu něco divokého zdá. Snažila jsem se v tom najít něco pozitivního nebo alespoň vyvracejícího ten fakt, že mě má rád více, než jako kamarádku nebo sestru. Ale čím víc jsem se v tom šťárala, tím víc jsem začínala tušit, že to není jen sen. Ty jeho pohledy s jiskřičkami v očích, ten jeho úsměv…  Proč jsem si toho nevšimla dřív? Copak jsem slepá a hloupá?

Začala jsem se uculovat, určitě jsem byla i ve tvářích červená. Měla jsem strašné nutkání ho probudit a podívat se do jeho kukadel, ale byl z dneška utahaný. Chtěla jsem ho nechat ještě spát.

Bouřka pomalu ustávala a já usnula. Zdálo se mi o něm… O tom, jak se směje, jak spolu dovádíme s míčem v trávě.

Ráno mě probudily paprsky slunce, co mi svítily do očí. Zachrula jsem se na posteli a lehla si na záda. Vybavila se mi opět celá včerejší noc. Cítila jsem jeho objetí a dech, který se mi ztrácel ve vlasech. Miluju tě. Znělo mi to stále v hlavě. Bezděčně jsem se uculovala.

Chvíli jsem nad tím přemýšlela a nakonec jsem došla k názoru, že by se mi to i líbilo, kdyby to byla pravda. Možná nemůžeme být jen přátelé nebo bratr a sestra. Možná chceme být něco víc, ale bojíme si to navzájem říct.

Najednou jsem ve své mysli uviděla obraz. Nevím, kde to bylo, ale pro mě bylo důležité, kdo tam byl se mnou. Jacob stál čelem ke mně a usmíval se tak, jak to uměl jenom on, s tak neskrývanou láskou, kterou jsem nikdy pohromadě neviděla. Své kroky jsem směřovala k němu, ani by mě nenapadl jiný směr. Těšila jsem se, až se k němu dostanu, obejmu ho a… políbím. Jake mi nastavil paže a já do nich vklouzla a objala ho. Cítila jsem, že jsem doma. Tady mi bylo nejlépe. Patřila jsem právě do tohohle objetí…

Najednou mi trklo, že bych mohla najít Jaka a promluvit si s ním o nás. Nás – jak krásně to zní. Uvědomila jsem si mnohé. Miluji ho. Už dlouhou dobu, ale nebyla jsem schopná si to přiznat. Proč mi to jen trvalo tolik let? Copak jsem vážně tak hloupá nebo jen zpomalená?

Vylítla jsem z postele, až se mi zamotala hlava, ale i přes tu černotu před mýma očima jsem seběhla ze schodů a hledala Jacoba. Nikde nebyl. To bylo dost divné, v sobotu nikam nechodíval. Většinou. Kde může být? Podívala jsem se na kuchyňskou linku a tam ležel lísteček. Vrátím se za chviličku. Jake :-* Tohle mi psal vždycky, ale teď mě to zahřálo u srdce. Ta pusinka. Usmála jsem se tomu.

Chvilku jsem n zírala na ten kousek papírku, ale potom jsem si šla udělat snídani. Vzala jsem si jen cereálie s mlékem a usedla ke stolu. Dojedla jsem a odnášela misku do dřezu, ale v půlce toho pohybu se ozvala obrovská rána. Miska mi spadla na zem a rozbila se.

„Jaku! Kolikrát ti mám říkat, abys nemlátil těma dveřma?!“ zakřičela jsem na něj v zápalu naštvání. Začala jsem sbírat střepy, ale pak se ozvala odpověď…

„Nejsem Jacob,“ vyslovil ten hlas z mých vzpomínek. Bylo to už tak dávno, co jsem slyšela ten líbezný hlásek mé drahé tety.

„Alice? Alice!“ zakřičela jsem a padla jí kolem krku. Nemohla jsem uvěřit, že tu je, stojí tu přede mnou a je živá.

„No tak, klídek,“ mírnila mě, ale sama mě nepouštěla z objetí. Mačkala mě, až jsem skoro nemohla dýchat.

„Co? Jak? Jak to, že žiješ?“ ptala jsem se jí a zároveň plakala. Ne smutkem, ale radostí.

„Víš, tenkrát jsem se snažila najít nějaké důkazy svědčící ve tvůj prospěch, ale přišla jsem pozdě. Na louce už plápolal oheň a… Všichni byli pryč.“ Vzlykala mi na rameni a já ji hladila po zádech.

„Ale proč jsi nepřišla dřív? A kde je Jasper, byl přece s tebou nebo ne?“ optala jsem se jí mezi vzlyky. Bylo mi divné, že tu s ní není. V bitvě nebyl, pokud si to dobře pamatuji.

„On… Není. Zabili ho na té louce. Šel napřed a přišel bohužel akorát.“ Chvíli mi nezadržitelně brečela na rameni a já ji utěšovala, ale potom se vzchopila. Ona byla vždycky tak silná. „Nemohla jsem riskovat, že vás díky mně najdou,“ svěřila se mi. V jejím hlase jsem si mohla všimnout, kolik námahy ji to stálo. Ona se trápila jenom kvůli mně…

„Děkuju, moc,“ zašeptala jsem, protože můj hlas byl zlomen usedavým pláčem.

„Nessie, ani nevíš, jak moc jsi mi chyběla!“ Stiskla mě ještě pevněji. Stále jsem měla pocit, že za chvilku zmizí a tahle chvíle se rozplyne v realitě. Bylo to až moc krásně. Tohle nemohla být pravda, která mě obklopovala celé dny i předlouhé roky.

Asi po deseti minutách mě pustila ze svého objetí a já si ji mohla prohlédnout. Takovou jsem ji neznala. Neměla značkové oblečení a make – up také nikde. Teď jsem ji viděla jako zanedbanou Alici.

„Teto, co se to s tebou stalo?“ optala jsem se jí s docela vyjeveným kukučem.

„Žila jsem ty roky jako nomád, líčení se potom stalo dost nepraktické a ztráta času. Navíc, komu bych se teď měla líbit? A na nákupy jsem taky zajít nemohla, pořád jsem se toulala. Jen jsem občas koupila čistější oblečení, abych nevzbuzovala pozornost. A možná mi to nakupování už ani nechybí,“ svěřila se a já nemohla uvěřit svým uším. Alice bez nákupů? To nejde dohromady…

„To nemyslíš vážně, že ne?“ Zakroutila jsem hlavou, ale v zápětí mi to došlo.

„Myslím, já se změnila, dost změnila…“ Když mi to říkala, dívala se do země. Ona ztratila Jaspera a zbytek rodiny, se kterou byla mnohem déle než já.

„Já ti rozumím…“ konejšila jsem ji na svém rameni, které by bylo promáčené slzami, ale upíři nepláčou. Věděla jsem, jaké to je, když mi slzy máčí tváře. S nimi odchází i troška té bolesti, ale upíři ji musí dusit v sobě. Nikdy to nemůže přejít.

„On byl moje všechno! Proč právě oni?“ zeptala se mě bezděčně, ale já znala odpověď. Kvůli mně.

„Protože jsem tu já.“ Podívala se na mě s tak výhružným pohledem, že horší ani Herodes neuměl vytvořit.

„Pleteš se. Právě ty jsi to nejlepší, co nás mohlo potkat. Jak Bellu s Edwardem, tak i nás ostatní.“ Její hlas zněl tak vážně. Všechno jsem jí věřila. Jenom jsem nechápala, jak to může říkat i po tom všem, za co jsem mohla.

„Děkuju, ale myslím si něco jiného,“ opáčila jsem jí a z očí mi zase vytryskly slzy.

„No ták, je to už dávno. Nebudeme si to kazit. Konečně jsme zase spolu. Mimochodem, dost jsi vyrostla,“ zasmála se Alice při pohledu na mě.

„Jo, to se stává. Je mi dvacet, ale vypadám na nějakých dvacet tři.“

„Aha, takže ty stárneš?“ optala se nevěřícně Alice. Došlo jí, že když stárnu, tak i jednou zemřu.

„Ano, v tom jsem po mámě. Nejdříve jsem rostla rychle, ale potom se to začalo zpomalovat. A teď stárnu asi jako Jake,“ odpověděla jsem jí a vzpomněla si na Jaka. Kde je? Už je to dost dlouho, co je pryč.

„Jacob stárne taky?“

„Jo, nevíme proč, ale přestal se přeměňovat. Možná proto, že nejsem plnohodnotný upír a nejsem pro něj hrozba,“ zamyslela jsem se nad tou anomálií. Tohle byla moje teorie, ale asi ne moc pravděpodobná. Měnit se přestal teprve nedávno, možná dva nebo tři roky zpátky. Tenkrát se hrozně bál, co se to s ním děje. Nějak se na mě naštval nebo co a neproměnil se. Chvíli plašil, ale potom byl nadšený.

„Ach tak,“ zamyslela se nad tím. „Tak proto,“ pověděla, jako by jí všechno začalo zapadat do sebe.

„Co?“ optala jsem se. Něco mi tají…

„Ale nic, jen jsem občas viděla vaši budoucnost…“ řekla mi jen tak ledabyle. Máchla rukou a chtěla jít od tohohle tématu, ale já ne. Zajímalo mě, co viděla v mé budoucnosti.

„A co jsi viděla?“ naléhala jsem na ni.

„Nic určitého. Jen nějaké záblesky, kde tě vidím šťastnou v Jacobově náruči.“ V Jakově náruči. Připomněla mi, co se stalo dneska v noci. Jak mi bylo v jeho objetí najednou ještě krásněji. Jako by to bylo ještě možné.

„Tak to asi ne,“ pověděla jsem, jako bych se za to styděla. Musela jsem v tvářích zčervenat, protože se na mě Alice začala uculovat. Ona i pohledem dokáže z každého vymámit všechno. „My spolu nejsme. Možná jenom zatím…“ dodala jsem naneurčito. Alice se usmála ještě víc. Že já jí něco říkám!

„Páni!“ zajásala. „Jenom se divím, že spolu nejste už dávno. Vždyť ten otisk a tohle všechno…“

„Co je to otisk?“ optala jsem se Alice, ale ona se jen podívala do země. Bylo vidět, že řekla něco, co asi neměla. Ale ono to pro mě tak neznámé nebylo. Nechápala jsem tu souvislost, ale už jsem to někdy znala. V mysli se mi to slovo uhnízdilo už v dětství, ale já teď nemohla přijít na tu stěžejní souvislost s mým životem. Bylo mi nad slunce jasné, že to musím zjistit, ale od ní asi ne. Podle její reakce to bylo mezi mnou a Jacobem. Až přijde domů, zeptám se ho, musím…

Celé dopoledne jsme si povídaly o svém životě. Několik událostí jsem jí ukázala pomocí svého daru. Vzpomínky byly plné slz, smutku, ale současnost nás hřála u srdce. Konečně jsme se našly a jsme spolu. Těšilo mě to nové poznání, že tu nejsem tak sama, jak jsem si myslela. Je tu se mnou i moje milovaná teta, která mě už nikdy neopustí. Bude tu se mnou, dokud neodejdu. Byla jsem si tím naprosto jistá.

Někdy kolem poledne přišel Jake konečně domů. Už jsem se ho nemohla dočkat jako malá holka.

„Jaku!“ vykřikla jsem, když jsem ho uviděla ve dveřích. Ani mi nestačil odpovědět, jen vyjeveně zíral na Alici, která se na něj usmívala vedle mě. Byl překvapený jako o Vánocích. Ani mě nepřekvapovalo, že má radost. Vlastně Alici jsme vděčili za to, že jsme naživu. To ona zařídila všechny potřebné věci pro náš bezpečný útěk.

„Jsem rád, že jsi tu,“ pověděl jí Jacob na uvítanou. Sklonil se skoro o celý metr, aby ji mohl obejmout. Jen jsem na ty dva zírala, ale když Jake nebyl vlkodlak, tak mezi nimi žádné spory nebyly. Do očí se mi vlily slzy dojetí nad celou touhle chvílí, která byla tak intenzivní.

Jakmile mi jedna slza skápla z oka a putovala mi po tváři, tak Jake už stál u mě a utěšoval. Objala jsem ho pevně a hlavu mu zabořila do trička. Nejspíše se celé dopoledne někde potuloval v lese, poněvadž jsem z něj cítila vůni čerstvého jehličí. Bylo mi v tom objetí tak nádherně. Chtěla jsem zvednout hlavu a políbit ho, ale já se bála jeho reakce. Moje úvahy nakonec ukončila jedna jediná věta z úst Jacoba, která ukončila mou pohádku…

„Co se děje, Alice?“ optal se mé tety celkem vyjeveně. Okamžitě jsem se ho nechtě pustila a pohlédla na ni. Měla vidění a podle jejího vystrašeného pohledu ne moc hezké.

„Já… Já…“ zajíkala se. Nemohla to ani doříct, byla v šoku stejně jako já a Jacob. Netušili jsme, co se může dít.

„Oni… Oni nás našli… Jdou sem!“ vykřikla Alice a sesunula se na kolena. V ten moment moje srdce vynechalo několik úderů, ale potom se neochotně vrátilo do svého ustáleného rytmu. Necítila jsem ani pevnou půdu pod nohama, stála jsem, ale jakoby na ničem. V hlavě mi hučelo. Věděla jsem, že tohle bude hodně špatné pro nás všechny. Chtěla jsem si sednout na podlahu a začít nějak Alici uklidňovat, ale sama bych to dost potřebovala. Byla jsem mimo, ale úplně.

„Kdy?“ Bylo to jediné slovo, na které jsem se zmohla.

„Dnes,“ vzlykla. Tak to je náš konec. S největší pravděpodobností neunikneme. Konečně jsem začala vnímat, že mě Jake objímal kolem ramen a snažil se mě nějak utěšit. Nepomáhalo to. Měla jsem před očima scénu, kdy k nám přichází garda Volturiů a nekompromisně nás chtějí zabít jako před léty. Viděla jsem ty černé kápě, pod kterými se pro moje nejbližší skrývala jen a jen smrt. Smrt z rukou těch největších bestií našeho světa.

„Kolik?“ vypadlo z Jacoba najednou.

„Tři,“ opáčila mu Alice. Podivila jsem se tomu, čekala bych, že přijdou všichni.

„Proč jsi to neviděla dřív? Museli se rozhodnout už dávno!“ vyjekla jsem a v zápětí jsem si chtěla dát facku. Křičela jsem na ni a ona za to nemůže. Ale ovládala mě hysterie.

„Já nevím, nemám ponětí…“ A nakonec bylo naprosté ticho. Nikdo z nás nechtěl ani promluvit. Nějak nebylo co říct. Prostě jsme se v duchu loučili se svými životy. Už brzy budu u mámy a táty, celé rodiny.

Pohlédla jsem do tváře, která mi bude chybět ze všech nejvíc. Na Jacoba, lásku, kterou nikdy nepoznám. Jeho pohled byl tak nějak zachmuřený – přemýšlel. Jen mě zajímalo nad čím.

„Za jak dlouho tu budou?“ optal se znenadání Jake. Nechápavě jsem se na něj dívala. Možná si myslel, že to ještě dokážeme nějak utéct, ale to nemělo cenu…

„Asi za hodinu, proč?“ vzhlédla k němu a v zápětí se její čelo krabatilo. V její tváři se leskla čirá bolest a smutek, později to byl vztek. „Jaku, to nemůžeš! Tohle jí přece nemůžeš udělat!“ křičela na něj v hysterii. Věděla jsem, že tím myslela mě, ale nechápala jsem proč.

„Co se tu děje?“ zastavila jsem jejich rozepři, když se Jake zrovna nadechoval.

„On tu chce zůstat a pokusit se je zdržet. Sám!“ To ne! Nemohla jsem uvěřit tomu, co slyším. Jacob se nesmí obětovat, ne! Vždyť…

„Jaku, to nedělej, prosím tě! Jacobe!“ žadonila jsem a málem padla na kolena a prosila ho tak. Se slzami v očích jsem se dívala do těch jeho. Rozhodoval se. Ale během pár vteřin si byl naprosto jistý. Z jeho obličeje jsem poznala, že s ním nehnu. Proč? Proč mi to chce udělat? Raději zemřu s ním, než žít bez něj! Jak může…

„Už běž, utíkej. Máš načase,“ pobízel mě. Ani jedna má buňka se nechtěla pohnout byť jen o milimetr směrem od něj, jen a jen k němu.

„Já nikam nejdu, ne bez tebe! Jaku, prosím, nedělej to!“ zkusila jsem ho ještě prosit, ale on byl rozhodnutý.

Naposledy jsem pohlédla do jeho očí plných starosti a zároveň odhodlání. Chtěl dobrovolně zemřít, jen kvůli nám. Proč je všechno tak nespravedlivé? Já mám zemřít, ne on. On nic neudělal. To já jsem míšenec, který ani nemá žít. Rvalo mi srdce ho takhle opustit a dovolit mu to, ale on si stál na svém.

„Sbohem,“ vydechla jsem a stoupla si na špičky. „Děkuju, budeš mi chybět.“ A ani neví jak moc. Nikdy se to nedozví. Možná… Možná kdybych mu řekla pravdu, tak by šel s námi a nedělal by tuhle blbost.

„Ale my se ještě potkáme, neboj.“ Objala jsem ho pevně a nadechla se jeho vůně. Rozbrečela jsem se ještě víc a nechtěla jsem se za žádnou cenu od něj vzdálit na krok. Hlavu zabořil do mých vlasů a něco zašeptal, ale já ho neslyšela.

„Jacobe,“ vydechla jsem, ale v ten moment mě Alice vyškubla z jeho náručí a táhla ven. Utíkali jsme lesem dost daleko od toho místa, možná až ke hranicím Kanady. Tady nás už nenajdou.

Zastavili jsme se u mělkého potůčku, který tiše bublal. V tu chvíli se Alicin zrak upřel do neznáma. Vidina. Napjatě jsem čekala, co mi řekne. Možná tu nějaká naděje byla. Možná se ještě shledáme a já mu konečně řeknu, že ho miluji a budeme spolu. Do konce života…

„Je mi líto Nessie,“ zakuňkala Alice a já se sesunula s pláčem a vzlyky na zem. Můj život se už poněkolikáté zhroutil jako obyčejná věžička z karet. Jake tu už není. Už se nikdy nedozví pravdu o… To už je jedno. Je konec. Konec. Proč jenom tu musím být? Bez něj? Nikdy to už nebude takové jako s ním. Moje srdce bude už do konce mého života bít naprázdno. Alespoň tu nemusím být donekonečna. Jednoho dne zemřu, stářím nebo na nějakou nemoc a budu zase s ním. Teď už ale neudělám tu chybu. Řeknu mu to. Vyznám mu lásku, kterou k němu cítím. Všechno bude dobré… Sice na druhý pokus, ale bude.

Sbohem…

***

Mladá dívka seděla v trávě a dívala se k nebi, které ji tolik fascinovalo. Drželo v zajetí její blízké, které jí vzala smrt. Ani po tolika letech na ně nemohla zapomenout. Z oka jí skápla slza, ale chlapcův, Jacobův, prst ji hned setřel z její tváře. Dívka jménem Renesmé se na toho chlapce zářivě usmála a vzala ho za ruku. Byli pár, milovali se více, než normální milenci lidského druhu. Mohlo za to jisté pouto, které bylo tisíckrát větší a pevnější než samotná láska.

Jejich rty se spojily v polibek, který by pro ně znamenal hodně, ale…

Renesmé si setřela slzu, která jí teď doopravdy tekla po tváři. Už ji ale nemohl utřít někdo jiný. Seděla tu sama v pomyslném objetí anděla, který nad ní držel ochrannou ruku. Byl to její milovaný Jacob, který se obětoval pro její dobro, pro její život, který miloval více než ten svůj.

Shrnutí