Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Pomocná ruka

27.11.2010 (15:15) • KristieNessie • FanFiction jednodílné • komentováno 3× • zobrazeno 3197×

Pomocná ruka

Renesmé:

„Jaku? Jedu ke Cullenovým, Rose mi slíbila, že si se mnou zahraje šachy, nevadí ti to?“ zeptám se se svého přítele, který se válí na gauči a čeká na basketbalový zápas.

„Ne. Užij si to. Pa,“ řekne a ani se na mě nepodívá. Chvilinku čekám, jestli se otočí a já dostanu aspoň obyčejnou pusu na rozloučenou, ale nic. Ani ponaučení, ať jedu opatrně a dávám na sebe pozor. Ani ty dvě nejkouzelnější slova na světě, po kterých jsem schopná padnout na kolena: „Miluju tě.“ Nic. Právě proto tu nemohu zůstat.

Už asi dva týdny cítím, že něco není v pořádku. Může vyprchat „kouzlo vztahu“ u otištěného vlkodlaka a bytosti, která je napůl upír? Vždyť upíří páry jsou spolu navěky, nebo ne?

Potlačím slzy, které se mi ženou do očí, obuju si kecky a vyběhnu z domu. Nasednu do svého auta a rychle nastartuju.

Vydám se směr – bílý dům.

Cestou se dám do úvah. Už rok s Jakem chodím. Půl roku spolu bydlíme v překrásném domě, který nám zařídila moje babička Esmé. Babička – při tom se vždy otřepu a zároveň usměju, vždyť jí není ani třicet.

S Jakem jsme spolu ještě nespali. Za prvé proto, že čekáme na tu „správnou chvíli“ a za druhé proto, že já asi ještě ani nechci. Jacobovi to nikdy nevadilo, snad ani teď. Ne – odtud vítr nefouká. Děje se něco jiného.

Jsem zmatená z toho, co se mezi námi děje. Jakoby ta počáteční zamilovanost opadla. Neřekne jen tak „miluji tě“ a plno dalších maličkostí, ze kterých je teď nekonečná bolestná skládačka.

Blížím se k bílému domu, a tak potlačím všechny emoce. Zvládám to už docela dobře. Taky co mi zbývá, když váš otec je čtenář myšlenek, strejda rozpozná všechny nálady a všichni ostatní by to na mně stejně viděli.

„Ahoj všichni,“ kříknu vesele do obýváku a zarazím se. „Kde jsou ostatní?“ podivím se, když spatřím jen Emmetta a Jaspera, sedící u televize. Určitě taky čekají na ten proklatej basket. Všichni chlapy stejní, ani mě to nepřekvapuje.

„Ahoj prcku. Carlisle je v nemocnici, Rose na nákupech, Alice se teď chystá za ní, tvůj otec v chaloupce a tvoje máti balí na víkend. Jo a Esmé...“ zamyslí se.

„Jede na renovaci domu,“ usmívá se elegantně oblečená Esmé, když sbíhá schody.

„Ahoj babi,“ usměju se.

„Ahoj miláčku,“ odvětí a políbí mě na tvář.

Náhle pocítím potřebu někomu o mně a Jakovi říct. Někomu se už konečně svěřit.

„Esmé? Nemáš na mě minutku?“ zeptám se.

„Promiň, zlatíčko, ale hrozně chvátám. Brownovi si potrpí na dochvilnost,“ spustí. „Ale odpoledne je rodinná porada, zavolej to Jakovi. Jedná se jen o úpravu domu, ale chci abychom se domluvili všichni společně. Potom mi to řekneš, ano?“ zeptá se a já přikývnu.

„Nebo je to důležité?“ zarazí se.

„Vůbec ne,“ dostanu ze sebe a rychle k tomu vynutím úsměv. Políbí mě a odjede.

Vydám se nahoru hledat Alice.

„Čau tetko,“ pozdravím ji na chodbě.

„Ahojky Nessie,“ zastaví se. „Jedu na nákupy. V Pradě zlevnili kabelky o padesát procent a v tom našem oblíbeném butiku jsou prý nové kousky, jedeš taky?“ láká mě hlasem plným vzrušení.

Normálně bych nadšeně souhlasila, ale teď ze sebe pouze vysoukám: „Ne, dík.“ Pak se ale nadechnu: „Víš, potřebovala bych s tebou mluvit.“

„Odpoledne, chvátám, Rose už tam čeká,“ usměje se provinile.

„Jasně, pa,“ řeknu a kolem mě se prožene vítr. Už startuje auto.

Výborně, už jsem dostala dvakrát košem. Ale ještě je tu drahá maminka.

Zaklepu na dveře ložnice mých rodičů.

„Ahoj mami,“ pozdravím.

„Ahojky Nessie, jak se s Jakem máte?“ zeptá se a jedním dechem pokračuje: „No, řekneš mi to odpoledne, jdu za tátou do chaloupky,“ políbí mě a zmizí.

„Do háje,“ zašeptám si pro sebe a jdu dolů za svými strýci.

„Všichni ti utekli, co?“ soucítí se mnou Emmett.

„Co jinýho v týhle rodině taky čekat?“ snažím se, aby to znělo ironicky. Své emoce taky zvládám, kvůli Jasperovi.

„Teď si na to kápla, Nessie,“ řehtá se Emmett. „Co jsi chtěla holkám říct?“

„Ale nic. Chtěla jsem jenom pokecat. Máme teď s Jakem takový blbý období.“

„Má snad jinou ženskou? Řekni a já mu rozbiju kokos,“ směje se s Jasperem. Těm tak něco řikat.

„Ne, to ne,“ mírním je rychle. Bože, to jsou dva pitomci. Nedokážou dělat nic jinýho, než si z někoho utahovat, když na to nemá náladu. „A vůbec, myslím, že pojedu zpátky si to s ním vyřídit,“ zvednu se. „Ahoj,“ už vybíhám z domu.

Nastoupím do auta a jedu rychle na místo z doslechu od domu. Tam zastavím a vytočím číslo Jakova mobilu.

„Ahoj Jaku, jenom ti chci říct, že v jednu začíná rodinná porada. Určitě přijeď! Já tu těď zůstanu s Emmettem a Jasperem, jo?“

„Jasně, přijedu. Pozdravuj je,“ řekne do telefonu.

„Ahoj,“ ukončím hovor a vůbec nečekám na jeho reakci.

Znovu jsem nastartovala auto. Jsem úplně zoufalá. Pro Rose a Alice jsou důležitější nový kabelky z Prady a to jich mají snad stotisíce – jako já. Pro mámu a tátu je důležitej jenom ten druhej. Pro Emmetta a Jaspera a vlastně i Jacoba je důležitější basket. Chápu jenom Esmé a Carlislea, ti alespoň pracují a dělají někdy něco smysluplého.

V žádném případě nemám v úmyslu se dneska vracet. Ať si to užijou, až zjistí, že jejich poslušná Renesmé zmizela.

Jedu a ani pomalu nevím kam. Prostě jedu po hlavní, ale vyhýbám se všem odbočkám do města.

Zastavím někde na polní cestě. Sice nejsem tak daleko od domova, jak jsem plánovala, ale tohle mi stačí. Je to tak padesát minut rychlé jízdy autem. Budu tady do doby, než se mi bude chtít jet domů.

Vypnu si mobil a spolu s peněženkou a doklady ho nechám v přihrádce a vystoupím. Když zamknu auto, vyběhnu do lesa.

Mám tak krásný pocit. Nic mě tu netíží. Užívám si pocit větru ve vlasech. Doběhnu k takové strmé stráni.

Sbíhám dolů, někde mi ale uvízme noha a já tvrdě dopadnu na pravou ruku. Myslím, že jsem slyšela, jak to kost nevydržela.

„Doma mě zabijou,“ napadne mě nejdřív. Pak si ale uvědomím, že až oni zjistí, jak mi ublížili, tak budou rádi, když se vrátím „jen“ se zlomenou rukou.

Zvedám se a opatrně popoběhnu na louku uprostřed lesa. Lehnu si do trávy a v hlavě si přehrávám ten pád.

Kouknu na hodinky. Čtvrt na dvě. To už asi rodinka dumá, kde jsem.

Opět si přehraju pád, ale s tím rozdílem, že chci, aby to Alice viděla. Když totiž nechci, tak mě nevidí. Vizi jí utnu v momentě, aby jí nebylo jasné, co se mnou je.

Alice:

„Ahoj kluci,“ pozdravím Jazza a Emma, když se s Rose vrátíme z nákupů. Je půl jedné.

„Kde je Nessie?“ pátrám očima i čichem po své neteři.

„Jela si něco vyříkat s Jakem,“ odpoví mi Jasper.

Začnu se cítit provinile. O tomhle totiž určitě chtěla mluvit. Doufám, že to není nic vážného.

Náš dům se začal plnit. Rose přišla z garáže, Esmé přijela od Brownových, kterým renovuje dům, Carlisle přijel z nemocnice. Potom přiběhli Edward s Bellou, kteří už byli natěšení na ten svůj „víkend“. Pojedou do Evropy a myslím, že na víkend to nebude.

„Ahojky rodinko,“ pozdraví Jake. Otočím se. Kde nechal Nessie?

„Vím, že máme poradu a nechci zdržovat, ale mohl bych si nejdřív promluvit s Nessie?“ vypadne z něj. To je zlý. On neví, že tady není?

„Vždyť odjela v deset hodin za tebou, že si chce něco vyříkat!“ Emm se zvedá z gauče.

„Ale domů nepřijela!“ Jake začíná šílet.

„Co se to tu děje?“ objeví se v obýváku Edward.

„No, už pár dní je mezi mnou a Ness takový divný napětí. Dneska ráno odjela sem a pak mi volala, abych přijel na poradu. Řekla mi, že tu zůstane s Emmettem a Jasperem!“ vysvětluje Jake rychle. Edward se bleskurychle otočí na ty dva „strýčky“.

„Na nás nekoukej brácho. Potom, co jí Esmé a Alice daly košem, že ji vyslechnou až odpoledne a Belly se ani nestihla zeptat, jak chvátala za tebou chaloupky, jsme z ní my tahali, co se děje. Řekla jenom, že jí to teď nějak neklape s Jakem. Potom, co jsem jí já řekl, že jestli je v tom jiná baba, tak že stačí říct, že Jakovi dám přes nos a zpacifikuju ho. Ale odjela, že si to s ním vyříká,“ řekne Emm k Edwardovi, ale poslouchají ho napjatě všichni.

„Ale ne, měla jsem jí vyslechnout,“ obviňuje se Esmé.

„To jsme měli my všichni. Já jsem s ní měla dopoledne hrát šachy, ale odjela jsem na nákupy,“ řekne Rose zoufale.

„Kde může být?“ začne Bella vzlykat.

Ticho.

Soustředím jsem se na Renesmé. Třeba něco uvidím.

Náhle se mi v hlavě vyrojila vize. Uplakanou Renesmé, jak padá z nějaké stráně. Jenže nevidím konec. Nevím, co s ní je.

Všichni na mě upírají svůj zrak. Já ale nejsem schopna slova, když mi je jasné, že jestli se jí něco stane, tak je to naše vina.

Renesmé:

Sedím v trávě a pláču. Nevzmůžu se na nic jiného. Když naštvanost vystřídá lítost, dříve nebo později se musí dostavit zoufalství.

Je mi to tak líto. Zachovala jsem se jako malé dítě, i když mi to asi nikdo nemůže vyčítat. Je mi totiž sedm. Samozřejmě na to nevypadám a ani se tak necítím, ale občas se to „utlačované dítě“ ve mně ozve.

A to všichni vědí. Táta nedávno popisoval rodině mé pocity a říkal to.

„Pořád je to trochu dítě. Cítím, že potřebuje dostávat lásku a chce bezpečí a jistotu. Ještě tam kus té dětské duše je,“ smál se. Táta z toho totiž má radost. Je rád, že ve mně jiskřička dítěte ještě zůstala.

 Zasměju se tomu. Začali mi chybět, i když se pořád zlobím. Za chvilku jim půjdu alespoň zavolat.

Zadarmo jim to ale nedám.

Už se chci zvedat, ale najednou se přede mnou objeví upír. Podle oblečení a těch červených očí okamžitě poznám, že je to nomád. Dost jsem se ho vylekala.

„Ahoj, neboj se mě. Jmenuju se Zac,“ představí se. To je dobré znamení. Kdyby mě chtěl zabít, tak už by to udělal a nepředstavoval se mi, ne?

„Ahoj, jsem Renesmé,“ vyklepu ze sebe.

„Nemusíš se bát. Neublížím ti,“ řekne a přiklekne ke mně. „Jsi zvláštní, příliš krásná na člověka, ale můžeš plakat a... to tvoje srdce...“

„Jsem poloupírka...,“ vydechnu.

„Viděl jsem tě, když jsem běžel kolem. Můžu si přisednout?“ Přikývnu. „Vypadala jsi nešťastně.“

Z tohohle Zaca se nakonec vyklubal moc milý kluk. Je sice úplně cizí, ale dál si povídáme naprosto uvolněně.

„Poloupírka?“ udiví se.

„No víš můj otec je upír a zamiloval se do lidské dívky – mojí mámy. Vzali se a pak mě počali. Máma byla normálně těhotná. Akorát, že jsem ji tím zabíjela. Měla jsem velkou sílu a lámala jsem jí kosti. Nakonec ji při porodu musel táta proměnit. Málem to nepřežila.“

„Páni,“ vydechne úžasem.

„Moji prarodiče ani tetičky a stýčkové nevěděli, že je to možné, ale stalo se,“ řeknu.

„Prarodiče? Strýčkové? Tetičky?“

„No víš, můj dědeček je lékař a normálně léčí lidi, ale je to upír. Naše rodina abstinuje lidské krvi. Žijeme pouze na té zvířecí. Mají díky tomu zlaté oči a pochybujeme se normálně mezi lidmi. Můj dědeček - Carlisle proměnil nejdříve mého otce – Edwarda, protože umíral na španělskou chřipku. Potom svou ženu – Esmé, protože spáchala sebevraždu a on nechtěl, aby zemřela a už neměla jinou šanci. Potom proměnil tetu Rosalie a strýčka Emmetta. Také oba umírali. Ti dva se pak vzali. Potom se k nim přidala teta Alice a strýček Jasper. Ti jsou také svoji. Nakonec si táta našel mou mámu a mají mě,“ převyprávím mu další část našeho příběhu.

„A proč jsi tu tak sama?“ zeptá se.

Vzdychnu a vyprávím mu i to, co se mi stalo dál. Naslouchá mi. Možná, že touhle scénou získám nového přítele.

Asi po hodině, jsem „vykecaná“ a usoudím, že by bylo dobré zavolat domů. Zaprvé proto, že nechci rodinku takhle trápit a za druhé... no Zacovy přátelské pohledy už mi moc přátelské nepřídou. Spíš takové... vlezlé a oplzlé.

Vím, že musím opatrně, protože mě může jedním pohybem klidně zabít.

„Zacu, bylo mi s tebou fajn, ale měla bych jít. Chci zavolat domů a začíná mi být zima,“ řeknu nakonec a se vyhoupnu na nohy.

„A co kdybych tě zahřál?“ stojí najednou přede mnou.

„Díky za všechno. Ahoj,“ nevšímám si té poslední poznámky. Otočím se a rozběhnu se k autu.

„Myslel jsem to vážně,“ ozve se za mnou. Odešlu vizi Alice, protože vím, že je zle. Ještě, že jsem mu něřekla, jaká jsme nadaná rodina. Vím, že jestli se rozběhne, tak budu v koncích.

Potvrdilo se!

„Ale no tak, Renesmé. Doma na tebe stejně nikdo nečeká,“ stojí najednou zase přede mnou.

„Zacu, nech toho. Nemám zájem,“ řeknu ledově a sundám jeho ruku z mé paže.

„Ale budeš mít,“ řekne hrubě a odhodí mě na kmen nejbližšího stromu. Přitiskne mě na něj a začne mě líbat.

Jde rovnou k věci. A bránit se prostě nedokážu. Je moc silný. Každým úderem, který mu daruju je vzrušenější. Brr.

Strhne mi svetřík a trhnutím rozepne i halenku. Knoflíčky to samosebou nevydrží.

Začne mě líbat na krku a hrubě mi rukou osahává břicho.

Nepřestávám do něj bušit a bránit se.

„Nech mě!“ ječím z plných plic. Ale to opravdu v úmyslu nemá. Začne mi rozepínat i kalhoty.

„Ne! Ty odporný prase!“ uletí i knoflík od kalhot.

Pořád se mi nedaří ho od sebe odstrčit. Sakra! Oči mám dávno zmáčené slzami. Uchopí mojí ruku a přiloží si ji mezi nohy. Fůj! Ucuknu.

„Nech mě! Prosím!“ zkusím to. Marně. Tak potomhle to bude můj konec.

Bella:

Alice měla asi před pěti minutami vizi. Renesmé utíkala před nějakým upírem. Byla vyděšená a v očích se jí leskly slzy. Věděla, že nemá šanci mu utéct. Jsem tak rozzuřená! Hned bych ho na místě roztrhala na milion kousíčků a jeden po druhém pálila na hranici. Klidně bych kolem té hranice tančila – ano, tak moc jsem rozzuřená. To by ale byla každá žena, když by se jednalo o její dítě.

V tom jsme všichni uslyšeli Nessiin hlas.

„Ne! Ty odporný prase!“ ječí.

Nevím, že je to ještě možné, ale přidám. A nejen já. Všichni běží jako o život.

„Nech mě! Prosím!“ Už to je skoro šepot, ale slyšíme to všichni. Proč vůbec Renesmé šeptá? Znamená to snad, že... umírá? Ne! Určitě jenom pláče!

Přeskočím jakousi louku uprostřed lesa a konečně ho uvidím.

Neví o nás, zatím. Osahává tam mou Nessie! Jsem připravená, že mu jedním skokem urvu hlavu, ale Emmett mě předběhne. Smetne ho z Nessie a s Jasperem ho začnou trhat na kusy. Rosalie rozdělává oheň.

Upřu pohled na Renesmé – svou dceru.

Ta se skácí k zemi. Celá se třese, je uplakaná a oči má plné bolesti a strachu. Na nikoho se však ještě ani nepodívala. Má rozepnuté kalhoty a roztrhanou halenku.

Chci ji okamžitě obejmout, ale něco mi říká, že na ni musíme pomalu.

První se odhodlal Jake.

„Nessie? Jsi v pořádku, miláčku?“ Přistoupí k ní pomalu. Jeho obličej skličuje nepopsatelná bolest.

Renesmé neodpovídá. Dál se dívá do prázdna.

„Nessinko, to jsem já,“ promluví naléhavě. Odpověď se mu nedostává ani teď.

„My ti neublížíme,“ dotkne se lehce její tváře. Renesmé uskočí, jako by dostala elektrickou ránu. „Už se stalo,“ vydechne téměř neslyšně. Pro všechny jsou ta slova jako rána pěstí. Ne, je to milionkrát horší.

Renesmé dál sedí na zemi a nereaguje. Emmett a Jasper začnou toho netvora házet do ohně. Po chvíli se i s Rose připojí k nám.

„Nessie, ta zem je studená, pojď odvezu tě domů,“ zkouší to Jake zoufale.

„Carlisle,“ promluví najednou.

„Ano?“ Okamžitě odpovídá.

„Myslím, že mám zlomenou ruku. Podíváš se mi na to doma, prosím?“ Renesmé se zoufale snaží nasadit normální tón a nejde jí to.

Najednou se zvedne, založí si ruce na prsou, aby přidržovala halenku, na které nezbyl ani knoflíček, a kráčí k autu.

Ničí mě to. Každý ji lehce můžeme vzít do náručí a odnést domů, ale po tom hrozném zážitku je mimo a stejně se ani jeden nedokáže pohnout.

Jacob to nevydrží a stoupne si před ní.

„Nessie, prosím, mluv s námi,“ žadoní, jak malé dítě. Žádná reakce. Dotkne se její ruky a to jí probre.

„Nesahej na mě, Jacobe!“ Ruku mu prudce odhodí a obejde ho. Slyším její vzlyky a dívám se na Jaka, který tam stojí jak spráskaný pes. Hrnou se mu do očí slzy.

Všichni obrátíme zrak na Carlislea.

„Musíme být silní. Nemyslí to tak. Má z toho trauma, přejde to,“ mluví potichu.

„Kdy?“ Edward je taky šílený strachy.

„Těžko říct,“ vzdychne.

Ness loví klíčky z kapsy. Roztřesenýma rukama a uslzenýma očima ale nemůže ani odemknout.

„Odvezu tě domů, zlato,“ stoupne si vedle ní Edward a nastaví ruku.

Ness mu mlčky klíče podá. Sama dobře ví, že domů by to neodřídila ani náhodou. Sedne si dozadu za místo řidiče.

„Pojedu raději s nimi, kdyby potřebovala pomoct,“ Carlisle hlasitě vzdychne.

Vidím, že Jake se přemáhá, aby nenastoupil taky. Nakonec se rozhodne, že ne. Možná je lepší teď Ness nedráždit.

Edward:

Cesta domů mě ubíjí. Je ticho a Renesméiny myšlenky mě týrají. Kdyby nás všechny obvinila, neměl bych jí to za zlé. Zachovali jsme se tak sobecky a neohleduplně. Ale ona to vyčítá sama sobě. „Kdybych udělala... Kdybych si nestěžovala... Kdybych se nechovala jako dítě...“ Samé kdybych a proč.

Nadechnu se, že jí něco řeknu, ale nemělo by to smysl. Poslouchat mě nebude a nepotřebujeme, aby si ještě zlomila něco jiného, až by naštvaně vyskakovala za jízdy z auta.

Zaparkuju u domu, ostatní už pochopitelně jsou doma.

Renesmé se celou dobu loudá za Carlisleem až do jeho pracovny. Sednu si mlčky k Belle na gauč.

„Tak mi ukaž tu ručku, holčičko,“ řekne jemně a v jeho myšlenkách převládá strach.

„I bez snímků je to stoprocentně zlomené. Dám ti ruku do sádry, aby se ti zafixovala, ano?“ pomalu jí vysvětluje, co bude dělat. Renesmé kývne.

„Nessie,“ vzdychne, když skončí. „Je mi to nepříjemné se tě na to ptát, ale neudělal ti ten nomád ještě něco? Víš, jak to myslím?“

Vidím přes jeho myšlenky, s jakým výrazem se na něj dívá. Nedokážu to popsat. Jakoby dostala ránu pěstí a věděla, že si to zaslouží. Jakoby ji někdo mučil. V očích se jí skrývá pouze bolest a zoufalství.

„Ne,“ odpoví pak, ale zcela klidně a bez emocí. Zvedne se ze židle.

Teprve teď se odtrhnu od jejích myšlenek a rozhlédnu se po pokoji.

Esmé nadlidsky rychle pobíhá po pokoji a uklízí už teď vypucovaný prostor. Alice třídí korálky, ze kterých vyrábí šperky. Rose nervózně otáčí stránky módního časopisu. Jasper sedí v koutě a úzkostně pozoruje Alice. Emmett místo obvyklých vtípků také pozoruje ostatní. Jacob se zvedne a vyběhne ven. Chystá se proměnit. A Bella mi leží v náručí a kouše se do rtu.

Všem v místnosti běží v hlavě stejná myšlenka. „Kde jsme udělali něco špatně a proč jsme se vůbec zachovali tak bezohledně?“

Renesmé:

Po prohlídce mířím rovnou do pokoje. Chci si dát horkou sprchu a spát a spát a spát.

„Renesmé!“ zavrčí. „Stůj, stejně mi neutečeš!“

„Nech mě být!“ ječím a nezpomaluju. Utíkám, co mi síly stačí.

Najednou mě chytí za paži.

„Prosím, ne!“ vřískám.

 „Nessie, miláčku, vztávej,“ uslyším najednou. Někdo mě chytí za ruku a já si teprve teď uvědomím, že je to sen.

Otevřu oči a vidím, že v mé ložnici je naskládaná celá rodina.

Soustředím se na pravidelné dýchání a dojde mi, kdo mě drží za ruku. Ucuknu. Je to samosebou Jacob.

„Myslím, že můžete všichni jít,“ řeknu a dám velký důraz na slovo všichni.

„Ale Nessie,“ uslyším několik hlasů najednou.

„Co jako?“ vybuchnu. „Celou dobu se ke mně chováte jako k dospělý a necháváte mě samotnou. Fajn, jsem dospělá a chci být sama!“ Mám pravdu a oni to ví.

Jeden po druhém odpochodují.

„Ty taky, Jaku,“ řeknu pevně. Tolik mi to ale láme srdce. Vyhazovat mého Jaka.

„Ness, promluvme si,“ škemrá a klekne si vedle mé postele.

„Teď je pozdě mluvit. Chci být sama,“ opakuju. Zavřu oči, abych zastavila slzy, které se mi hrnou do očí.

Dveře cvaknou a já zůstanu sama. Konečně.

O dva dny později:

„Nessie? Můžu dovnitř? Nesu ti snídani,“ klepe na dveře Esmé.

„Pojď, ale nemám vůbec hlad,“ zamumlám.

„Nesu ti čerstvé koblihy a kakao,“ usmívá se. Je těžké žít s vědomím, že je to moje babička. Nevypadá ani jako moje matka!

„Děkuju Esmé, ale myslím, že vážně nebudu.“

„Zlatíčko, musíš jíst. Sice je to dost pozdní snídaně, protože je půl dvanácté, ale to na tom nic nemění,“ vysvětluje mi jako malému neposlušnému děcku. Rezignovaně kývnu. S Esmé se prostě dohadovat nechci. Je to ten nejmírumilovnější upír na světě.

„Dobrou chuť. Kdybys cokoli potřebovala, zavolej,“ zmizí ze dveří.

Vážně nemám hlad, ale jednu koblihu a hrnek kakaa do sebe narvu. Přijdu u toho aspoň na jiné myšlenky. Ale jenom na chvíli.

Pořád mám tu scénu před očima. On... Zac, jak ze mě trhá to oblečení... Pořád cítím ten divný tlak na prsou, který se objevuje vždy, když je mi úzko.

Proč jsem vůbec utekla? Zachovala jsem se jako děcko, kterému sebrali hračku. Po tvářích se mi začnou koulet slzy. Za všechno si můžu sama. S Jakem nám to neklape, protože já jsem to zkazila. Ostatní se mi tolik nevěnují, protože mě berou za dospělou, kterou bych měla být, když už žiji sama s přítelem. Všechno a všechny už chápu. Jenom ne sebe. Beze mě by jim bylo líp.

***

Zase se sprchuju. Ještě, že mi Carlisle dal sádru, se kterou se můžu koupat.

Ta horká voda, stékající po mém těle, mě uklidňuje. Trochu.

Přemýšlým, co teď jako budu dělat. Nemůžu pořád ležet v posteli.

Utéct by bylo skvělý, ale má to pár háčků. Prvním je můj otec – čtenář myšlenek. Druhý je dům plný upírů, kteří mě nepřetržitě hlídají. A třetím je můj strach. I kdyby se první dva háčky vyřešily, já se prostě bojím. Co mě v lese potká příště?

Dál byla smrt. Ale opravdu nevím, jak páchají poloupíři sebevraždy a taky nevím, zda bych to dokázala. Ne, myslím, že ne. Nejsem taková.

Takže to znamená jediné. Mávnout kouzelným proutkem, aby všechno bylo všem odpuštěno a všechno špatné zapomenuto. Dál si můžeme hrát na šťastnou rodinku. Skvělý.

Vylezlu ze sprchy, obléknu si pyžamo a rozhodnu se, že půjdu zase spát. Co taky jiného. No co, unavená jsem dost.

Sen, co se mi zdá, byl jiný, než přdchozí. Já totiž vím, že se mi to jenom zdá.

Scénu vidím z povzdálí, jako křoví. Dívka, utíká jako o život před upírem. Poznala jsem ho! Zac!

V jednom momentě ji odhodí na kmen stromu jako mě. Nechci se na to dívat, ale nemůžu nic dělat. Jsem z toho zoufalá.

Náhle se můj obraz začne přibližovat k nim. Blížím se k nim a uvidím dívčin obličej. Jsem to já! Renesmé Carlie Cullenová! Jen s jedním rozdílem. Téhle Renesmé nikdo nepřicházel na pomoc.

Probudím se s křikem. Nemůžu ani popadnout dech, celá se třesu.

A v tom mi to dojde.

Dojde mi, že se chovám hrozně. Oni mi vlastně pomohli a já jim to vyčítám.

Jsem ta nejhorší dcera na světě. Po tvářích mi začnou stékat slzy v rekordním množství.

„Zlato? Jsi v pořádku?“ naléhá táta za dvěřmi. Chudák. Bojí se i vstoupit, když jsem minule ztropila takovou scénu.

„Ne, tati... nejsem,“ pomyslím. Lhát mu stejně nemá cenu.

Dveře tiše vrznou a já už jsem se kolíbám v jeho náručí.

„Mně... je to t-t-tak lí-í-lí-to,“ dostanu ze sebe.

„Už je to dobré, miláčku,“ utěšuje mě.

„Není! Ublížila jsem Vám!“

„Renesmé, to není pravda. Všichni jsme se zachovali sobecky. Nám je to tak líto, srdíčko.“

Táta mi utře slzy, i když to stejně nemá cenu.

„Jsem ta nejhorší dcera na světě,“ prohlásím svou dřívější myšlenku. Táta si povzdychne a pak se uchechtne.

„Víš, takle jsem jsem naposledy utěšoval tvou matku na líbánkách. I kdybys byla nejhorší dcera na světě, jsi naše, jsi Cullenová a patříš k nám. I kdyby ti někdo něco vyčítal, tak mu to nevydrží moc dlouho. Všichni tě nadevše milujeme.“

„Vážně?“ ujistím se po chvíli. Nedokážu přijmout skutečnost, že mě všichni chápou a nic mi nevyčítají.

„Ano, broučku,“ usměje se táta a políbí mě na čelo.

„Teď se zachumlej do peřin. Jsi ode mě celá zmrzlá,“ řekne a položí mě do postele a přikryje peřinou.

„Víš, já nevím, jestli to dokážu, když jsem to neslyšela od každého, jak mi odpouští,“ zamumlám potichu.

„Ty nám odpusť,“ stojí najednou u postele Rose.

„Tohle neříkej. Za to nemůžeš. Tvoje chování chápeme,“ promluví Alice.

Najednou tam stojí všichni.

Táta, Rose, Alice, Carlisle, Emmett, máma, Esmé a Jasper.

No vlastně, všichni ne. Chybí tu podstatná část mého srdce.

Jacob.

„Renesmé, omlouvám se ti. Úplně jsem to naše odpoledne vypustila z hlavy. V Pradě měli slevy,“ usměje se provinile Rose.

„Já taky, nic není důležitější než nákupy. Ale kromě tebe, prcku,“ Alice se tváří smutně.

„A koupily jste si něco, holky?“ zeptám se. Nechci je nechat dál trápit.

„Ani mi nemluv,“ čertí se najednou Alice. „Představ si, že...“

„Ale ne, už to znova neříkej,“ hudruje Emmett. „Ness, tohle jsem slyšel asi osmnáctkrát!“ zakoulí očima. Alice na něj vyplázne jazyk.

„Nechte toho,“ napomene je Esmé.

„Nessie, já se ti chci taky omluvit. V poslední době jsem tě často měnila za Edwarda, já vím, ale to nic nemění na tom, že tě miluji,“ promluví mamka.

„Já tebe miluji,“ dostanu ze sebe dojatě.

Po dalších pár omluvách a potom, co mi Carlisle zkontroluje ruku, přijde Rose zpátky do mé ložnice.

Hupne ke mně do peřin a zeptá se: „Tak co, už je líp?“

Kývnu. „Mnohem líp. Možná budu potřebovat ještě chvíli, než na to úplně zapomenu, ale jsem v pohodě.“

„Myslela sis, že nepřijdeme?“ odhaduje.

„Bylo to hrozné, Rosie. Měla jsem pocit, že mě nikdo nemá rád a on se zdál tak milý. Svěřila jsem se mu a když jsem chtěla odejít, vyjel po mně!“

Rose mě objala. V tuhle chvíli nás pojil společný zážitek. Rose se stalo to samé, ale po ní vyjel její snoubenec, když byla ještě člověk. Víc toho nevím, nikdo mi to nechce říct.

„Rosie? Nikdy jste mi neřekli, jak to bylo s tebou před přeměnou,“ zamumlám.

„Nessie, nevím, jestli je dobrý, abys to věděla, miláčku,“ zauvažuje.

„No dobře,“ spustí za chvilku. „Jmenovala jsem se Rosalie Haleová a byla bohatá a krásná. Rodiče mi vybrali snoubence, byla to ta nejlepší partie široko daleko. Byla jsem pyšná, když se za mnou závistivě otáčely všechny ženy ve městě. Ach, jak jsem byla hloupá,“ vzdychne. „Zkrátím to, když jsem šla pozdě večer domů, potkala jsem ho a jeho kamarády. Všichni byli úplně na mol. A tak se to stalo. Chtěla jsem umřít a když jsem po přeměně zjistila, že jsem upír, byla jsem rozzlobená. Ale aspoň jsem je všechny zabila. Jednoho po druhém. Předtím jsem milovala tvého otce, ale naštěstí o mě nezavadil ani pohledem, protože jsem byla moc pyšná a já teď mám Emma. Víš, tím, že jsem ho našla, jsem znova našla smysl života,“ usměje se. „Představ si, že jsem neměla ráda tvoji mámu, Ness,“ zachechtá se.

„Proč?“ zamračím se.

„Chtěla se dobrovolně vzdát života, Ness. Pochop, že já jsem neuvěřitelně toužila po dětech, občas i teď a ona chtěla zahodit svůj lidský život jen tak,“ řekne rychle.

„Aha, ale to už je jedno, má mě,“ řeknu, jako by to byla další zápletka a ne rozuzlení.

„Všichni máme tebe, prcku,“ políbí mě do vlasů. „Jsi náš další smysl života, uvědom si to!“

„Teti? Uděláš pro mě něco?“ zeptám se po chvíli.

„Cokoli na světě,“ řekne jako by to byla samozřejmost.

„Až...“ nadechnu se. „Uvidíš Jaka, vyřiď mu, že se mu omlouvám,“ prosím smutně.

„Nessie?“ ozve se v tu ránu ode dveří.

„Jaku?“ čekám, jestli se mi to nezdá. „Já myslela, že jsi odešel!“

„Nechám vás o samotě. Kdybys něco potřebovala, Ness, jsem dole,“ zmizí Rosie.

„Jak sis mohla myslet, že jsem odešel, co?“ posmutní.

„Nepřišel jsi s ostatními,“ posmutním i já. Jake mě pohladí po tváři.

„Myslel jsem, že mě nechceš vidět,“ zašeptá.

„Jaku... já... byla... já...“ hledám marně vhodná slova. „Promiň,“ řeknu nakonec.

„Ty se mi nemáš za co omlouvat, beruško. Nikdy už tě takle nezklamu. Slyšel jsem, co jsi říkala Rose a ona tobě a pochopím, když teď budeš chtít, abych odešel,“ podívá se mi do očí.

„Ne! Zůstaň!“ řeknu rychle. „Pokud chceš...“

„Chci, nevíš ani jak moc. Ale nechci, aby ses přemáhala, nebo se do něčeho nutila. Pochopím, když teď nebudeš chtít žádnýho chlapa ani vidět,“ řekne ustaraně.

„Ale já se nepřemáhám,“ řeknu už zoufale.

„Takže chceš, abych tu zůstal?“ jistí se.

Místo odpovědi ho stáhnu k sobě do postele. Lehne si vedle mě a já se k němu stulím. Ležím na boku, takže mi prsty kreslí na zádech kroužky. Dodává mi to klid, ví to.

„Nemáš hlad?“ zeptá se ustaraně.

„Trochu,“ provinile se usměju.

„Na tom není nic špatnýho,“ řekne. „Pro něco dojdu.“

Špatný na tom je to, že kazím tuhle chvíli. Jsem ráda, že jsme zase konečně spolu.

Po pár minutách se Jake objeví s tácem palačinek a ovoce.

„Esmé, už nám to chtěla přinést, tak jsem to měl bez práce,“ usměje se. Položí tác na postel a posadí se vedle mě.

Esmé se překonala jako vždy. Palačinky s čokoládou, šlehačkou, jahodami a ananasem.

„Esmé, babi, bylo to výborné,“ řeknu. Vím, že to uslyší a bude z toho mít radost.

„Tak já to odnesu,“ Jake se začne pomalu zvedat. „Nessie, dobrou noc.“

Cože? Odchází?

„Počkej, nechoď nikam!“

Chvíli nerozumí a pak se zeptá: „Ty chceš, abych tu byl přes noc?“

„Vlastně jo. Já se tu bojím,“ přiznám se a vím, že tohle nevydrží. Nevydrží ani pomyšlení na to, že se něčeho bojím.

Asi za pět sekund leží všechno nádobí vedle mé postele a Jake pro změnu leží vedle mě v posteli a utěšuje mě.

„Mám tě ráda,“ řeknu.

„Miluju tě,“ pošeptá mi do ucha. Když se ode mě odtahuje, tak toho využiju. Letmo ho políbím. Jeho obličej prozáří ten nejkrásnější úsměv na světě.

Chvíli to vypadá, že se chce na něco zeptat, ale pak usilovné přemýšlení vzdá a pomalu svůj obličej přibližuje k tomu mému.

***

„Díky za všechno,“ řeknu a políbím všechny členy své rodiny. Je to, jako když jsem se stěhovala do našeho domu.

„Dávej na ni pozor,“ mrkne táta spiklenecky na Jaka. Už nějakou dobu se spolu vůbec nehašteří a nevím, jestli mi to jejich kamarádíčkování nemá být akorát na obtíž. Ta jejich péče!

Táta se začne smát a já rychle zahženu ony myšlenky.

„Ahoj,“ řeknu rychle a vyběhnu z domu Jakem v patách.

„Nessie!“ volá. „Spomal trochu! Pamatuj, že máš zlomenou ruku!“

Vzdychnu. Když si ale vzpomenu, že po té jeho péči se mi předtím vlastně stýskalo, usměju se.

„Neboj!“ řeknu tónem, jakým přesvědčují děti své rodiče, aby jim dovolili šplhat po stromech.

„Bojím,“ řekne a přistoupí ke mně. Chytí mě v bokách a přitáhne si mě k sobě. Jeho polibku se nic na světě nemůže vyrovnat. Že by to bylo tím, že je z lásky?

„Těšíš se domů?“ zeptá se potom.

„Jo,“ usměju se. Necelé dva týdny pod dohledem osmi upírů a minimálně jednoho vlkodlaka mi přestávaly být příjemný. Doma to budu jen já a Jake.

„Tak pojď, princezno,“ řekne a otevře mi dveře do auta.

Ten pocit, že vedle mě sedí muž mého věčného života, je nepopsatelný a já nad tím dumám dodnes. Láska je asi opravdu všemocná.

Hrozně ráda bych věděla, jaké pocity jste cítili, když jste to četli. Přiznám se, že tohle jsem napsala, když mi nebylo vůbec dobře a tahle povídka mi pomohla se z toho vypsat. Napsala jsem ji už někdy v září, ale bála jsem se otevřít sešit a přepisovat to do počítače, protože jsem se strachovala, že zase nastane nějaký blbý období. No... několikrát jsem to opravovala a nic, takže to vypadá v pohodě.

Takže ještě jednou prosím o komentáře, tahle povídka je pro vás. Děkuju všem, co mě podporujete.

Shrnutí

Autor: KristieNessie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Pomocná ruka: