Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Pomstím tě, Jane! - 2. část

15.03.2011 (10:15) • Veubella • FanFiction jednodílné • komentováno 5× • zobrazeno 2581×

„Alecu, můžeš jít ke mně, prosím?“ zeptal se Aro a podíval se na mě takovým tajemným pohledem, který už bohužel dobře znám…

Pohled Aleca

Pomalu jsem šel k němu.

Poté si vzal mou ruku do té své, a zavřel oči z návalu vzpomínek…

Po chvíli otevřel své krvavě rudé oči a promluvil.

„Takže ty a Chelsea?“ divil se.

„Ano, já ji miluji,“ řekl jsem a podíval se jejím směrem. Usmála se na mě.

„Tak to je jiná,“ řekl zamyšleně Aro. Nemusel jsem umět číst myšlenky, abych nevěděl, co se mu teď honilo hlavou…

„Jak se jich jen zbavím, sice mají dar, ale nedovolím, aby odešli…“

Musel mít opravdu obtížný vnitřní monolog.

Po chvíli už vypadalo, že se rozhodl.

„Nebudu vám bránit, přidejte se k nám, potřebuji vám něco oznámit,“ začal zase intrikovat Aro.

Došel jsem k Chelsea, vzal ji za ruku a šli jsme se postavit vedle Felixe a Demetriho.

„Mí drazí přátelé, mám malý problém,“ započal svůj monolog Aro.

„Je nás tu na hradě moc, a proto jsem se rozhodl, že…“ Aro přestal mluvit a přemýšlel.

„Ale za daných okolností to udělám jinak,“ mluvil Aro, ale nikdo mu nerozuměl, až snad na mě.

Slova: „Je nás tu na hradě moc a proto jsem se rozhodl, že…“

Končila: „Někoho z vás musím zabít.“

A hned poté jsem věděl, že ten „někdo“, budu já. Aro totiž spojí dobré s užitečným. Zbaví se mě a…

Zbaví se mě.

Vtom Marcus promluvil: „Bratře, nějak to nechápeme, mohl by ses vyjádřit… ehemm… srozumitelněji?“

Aro po něm střelil naštvaný pohled, a tak Marcus nahodil zase svou oblíbenou znuděnou masku.

„Chtěl jsem říct, jistě mě všichni chápete…“

Moc spoléhá na moc Chelsea, myslel jsem si.

„Když musím smutně konstatovat, ač opravdu nerad…“

Podíval se na mě.

„Že někoho z vás, už nebudu potřebovat.“

No, konečně ses vymáčkl.

Myslel jsem si, v té samé chvíli, co se Aro na mě zadíval.

Pohled Chlesea

Nechápala jsem tento rozhovor mezi Arem a námi.

Ale po chvíli mi to začalo docházet.

Aro řekl: „Že někoho z vás, už nebudu potřebovat.“ A podíval se na Aleca.

A mně to došlo.

Chce se zbavit Aleca!

Jednak proto, že je se mnou a nechce nás ztratit. (Myslí si totiž, že bychom od něj odešli.)

A také proto, že v Alecových myšlenkách musel vidět, že Alec chce pomstit svou sestru. A on se teď bojí, že by ho mohl ohrozit.

Proto pro něj je nejjednodušší se ho zbavit.

Tak to se sakramentsky plete!

Myslí si snad, že tu budu jen tak stát a dívat se, jak ho nechává roztrhat?

Tak to se mýlíš, Aro! Není dobré si se mnou zahrávat.

A brát mi to, co miluji!

„Alecu, vadilo by ti, kdybys to byl ty?“ zeptal se nevinně Aro.

Zuřivě jsem na něj zavrčela.

„Klid Chelsea, vžit se mu nic nemusí stát!“ lhal zase Aro.

Já ti dám, že se mu nic nemusí stát! Zato tobě se něco stane, jestli nepřestaneš s těma kecama.

Alec se na mě otočil, políbil mě a řekl: „Miluji tě z celého svého srdce a to se nikdy nezmění.“

Pak mě pustil a s velkým odhodláním předstoupil před Ara.

Ten se jen usmíval, získá vše, co chce.

Popadla mě šílená krvežíznivost a viděla jsem úplně rudě.

Poté jsem dostala nápad…

„Promiň Alecu, ale je to nutné,“ štěbetal na Aleca Aro.

Divím se, že se Alec dokáže tak ovládat. Já být na jeho místě, tak je z Ara už jen prach.

Pohled Ara

„Promiň Alecu, ale je to nutné,“ řekl jsem.

Vše mi vycházelo podle plánu. Dnes se zbavím Aleca a Chelsea bude plnit zase jen svou povinnost.

Držet gardu pohromadě a nutit je být ke mně zavázáni.

Oh ano, já Aro Volturi jednou ovládnu svět. Lidskou rasu vyhubím a nastolím upíří diktaturu…

Zase jsem se zasnil, to se mi poslední dobou stává dost často, od té doby, co nemám Jane ale Katherine, jsem nejmocnější upír na světě.

A nějakého Aleca nepotřebuji, mám svou milovanou Katherine, která mě úplně zbožňuje…

„Felixi, Demetri, můžete prosím?“

Chci to mít rychle za sebou, ať ten bídak hnije v pekle! Určitě mě chtěl jednou sesadit.

Myšlenky měl skrz na skrz nasáté pomstou.

Felix a Demetri váhali.

No ano, přece je to jejich přítel.

„Tak, bude to?!“ zeptal jsem se už zostra.

Napadl mě ještě jeden nápad, moc dobrý…

„Katherine, můžeš prosím?“

Zeptal jsem se sladce a otočil se na mou milovanou, která teď stála jako má osobní stráž místo Renaty. Je to víc působivé.

Renetu tím pádem už taky nepotřebuji, ta půjde na řadu zítra…

Katherine se na mě usmála a rázným krokem vykročila, zjednat si spravedlnost.

To, co se v příštích sekundách stalo, mi vzalo dech…

Katherine už byla u Aleca a chtěla použít svůj dar, když vtom Demetri, který dosud stál v rohu místnosti jako socha, vyrazil k Alecovi.

Myslel jsem si, že jako dobrý kamarád, ho chce ušetřit bolesti a zabít ho sám.

Ale on běžel na Katherine!

V tu samou chvíli se rozběhl i Felix a společně s Demetrim Katherine během několika sekund roztrhali na kousíčky.

„Nééééé, Katherine, nééé“

Stačil jsem jen zakřičet.

Ale to už z Katherine zbyl jen prach.

Nechápal jsem to. Jak mohli odporovat rozkazu?

V tu chvíli jsem se opravdu začal obávat o svůj krk.

Jak mám zastavit tu hordu upírů, kteří se z čista jasna začali nebezpečně přibližovat.

Všichni se pomalu sunuli ke mně.

„Ch… ch… chee… Chelsea?“ začínal jsem už z toho koktat.

„Co se děje můj drahý, milostivý Aro?“ zeptala se mě s nevinnou tváří. A až možná moc se u toho usmívala.

„To mi pověz ty!“ zaječel jsem na ni.

„Bouří se mi tady garda!“

V tu chvíli přede mě předstoupil Alec a jal se vysvětlování.

„Aro, tobě to ještě nedošlo? Chelsea uvolnila vazby mezi gardou a tebou. Už ti nejsou zavázáni. A zrovna teď to vypadá, že tě chtějí dokonce zabít,“ řekl mi s nevinným pohledem, po němž následoval velký úšklebek.

„C… Co… Cože?“ už jsem zase koktal, ale to nebyl můj největší problém.

Jak si to mohla dovolit?

Jak se jí to vůbec povedlo?

Proč?

Co jsem komu udělal?

No, možná jsem je likvidoval a měnil jako ponožky, a chtěl ovládnout svět s jejich pomocí.

Prostě jsem je využíval.

Ale kdo to nedělá? Snad z každého vládce musí mít poddaní respekt, ne?

Proto, já zabíjel a byl necitelný.

No, a měl jsem to ještě pojištěné Chelsea, ale ta zradila!

Nemůžu se na nikoho spolehnout, jen sám na sebe.

Pro příště…

Teď, jak z tohohle vybruslit?

„Prosím přátelé, nechceme přece, aby se někomu něco stalo, ne?“

Ozvalo se nesouhlasné zavrčení.

A pak…

Pohled vypravěče

Poté, co přemocný vládce Aro pronesl tuto osudnou větu, se celá jeho garda rozběhla k němu.

Neměl jsem na něho dobrý výhled, takže jsem neviděl, kdo přesně mu utrhl hlavu.

Ale vím, že když byl Aro na dostatečně malé kousíčky, Alec pronesl: „To máš za mou sestru!“ A hodil na něj zapalovač.

Zbytky Ara hned vzplály a za chvíli z něho zbyla jen hromádka popela.

Zbylí vládci na to jen tupě zírali, nepomohli svému bratrovi. Ani se nehnuli.

A tak skončil život Ara Volturiho, upíra, který myslel, že ovládne svět.

A krutě za to zaplatil svým životem.

A ptáte se, co bylo dál?

Život ve Volteře běžel dál, Marcus a Caius vládli sami.

Macrus přestal kamenět a začal konečně trochu žít, Caius už nebyl takový mrzout jako dřív a stal se z něj docela milý upír.

Alec a Chelsea se vzali a doteďka tam po nocích devastují hrad, už ale vzdali snahu nic nerozbít, a proto si 1258 postel nekupovali…

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Pomstím tě, Jane! - 2. část: