Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Poprvé - Jak Edward složil první ukolébavku

20.10.2009 (21:32) • Odehnalka • FanFiction jednodílné • komentováno 1× • zobrazeno 3705×

Jak Edward složil první ukolébavku

Už to bylo pět let, co jsem se vrátil k Carlisleovi a Esme. Byla to určitě ta největší pitomost, jakou jsem kdy mohl udělat. Byl jsem rád, že mě přijali zpátky bez nějakých řečí. Bál jsem se toho. Bál jsem se k nim vrátit, ale oni mě uvítali z otevřenou náručí. Za to jsem jim byl vděčný.

Přestěhovali jsme se do jednoho malého Kanadského městečka, kde moc nesvítilo sluníčko a okolo města husté lesy s divokou zvěří. Přesně místo pro nás. Navykl jsem si opět na zvířecí krev. Ta lidská mi chyběla, ale nechtěl jsem být ještě větším monstrem.

Díky mě umřelo tolik lidí. Ne díky, ale kvůli mně. Jsem zrůda, ale s tím já už nic neudělám. Navždy takový budu. I když jsem lovil jen hříšník, i tak jsem někomu sebral člena rodiny.

Díky Esme a Carlisleovi jsem na to moc nemyslel a i za to jsem jim byl neuvěřitelně moc vděčný…

...

S Carlislem a Esme jsme se domluvili na tom, že si budeme hrát na rodinu. Nevadilo mi to, nač taky. Do školy jsem zatím radši nenastoupil, stále jsem se bál, že bych někomu ublížil. Carlisle s Esme mi věřili a chtěli mě tam přihlásit, ale já jsem si nevěřil.

Esme do mě vkládala víc, než jsem ji mohl dát. Často, když byl Carlisle v práci, jsme se jen tak šli projít městem. Esme to měla dobře vymyšlené. Velmi dobrý nápad, jak si zvykat na lidskou vůni. Často jsme zašli do obchodů se starožitnostmi, ve kterých si Esme libovala.

...

Opět ve městečku pršelo, šedé mraky skryly modré nebe, ale mě, ani Esme to nevadilo. Carlisle měl opět službu a tak mě Esme opět vytáhla do města. Myslel jsem si, že všechny obchody už máme prolezlé, ale Esme přeci jen našla jeden, ve kterém jsme ještě nebyli.

Obchod byl menší, ale možná proto tak útulný. Vonělo to tu dřevem a starými věcmi. Někomu by to možná smrdělo, ale mě tohle vonělo. Starší pán, který krámek vlastnil, se nám hned začala věnovat.

Esme si přála novou, ale zároveň starou vázu do jídelny. Bavilo ji navrhovat interiéry domů, nebo rovnou samotné domy. A tak se nám v domě vše dokonale ladilo. Doplňky ladily k nábytku, který ladil k pokoji a pokoj ladil k jinému pokoji. Esme opravdu pro tohle měla cit.

Dál, co si přála, byl nějaký obraz. Bavilo ji si koupit obyčejný dřevěný rám a ten vylepšit. Fascinovala mě její práce. Nedá se ani spočítat, kolikrát mi nabídla, že to můžu zkusit taky. Já sice měl šikovné prsty, ale na tuhle práci. Na jinou…

Miloval jsem hraní na klavír. Učil jsem se již odmalička, moje matka si vždy přála mít syna slavného klavíristy. Já však toužil po kariéře vojáka. Prvních pár let mě soukromé lekce klavíru, které jsem měl doma, nebavily. Možná to bylo tím, že ty tóny nedávaly žádný smysl. Hned, jak mi dali pořádné noty, jsem si hru na klavír oblíbil.

Bavilo mě si jen tak něco složit. Několikrát jsem uvažoval o tom, že bych se stal skladatelem, ale mé srdce zůstávalo armádě. Skládat se dá vždy, bojovat však ne. Už dlouho jsem nehrál a mě to začínalo chybět.

„A ještě potřebuji něco do obývacího pokoje… Je tam hrozného volného místa a ráda bych ho nějak zaplnila,“ řekla poslední svůj požadavek Esme. Pán se usmál.

„Měl bych tu něco pro Vás, mladá paní… Pojďte za mnou,“ usmál se muž a zavedl nás do zadní části krámku.

A já pak spatřil tu nádheru. Krásný černý klavír. Esme se na mě usmála. Věděla o mé vášni k hudbě vážné a hlavně klavírní.

„Jak dlouho ho tu máte?“ zeptal jsem se, otevřel křídlo, které krylo klávesy. Celý klavír vypadal nově, nemohl být zas tak starý.

„Asi tak tři roky… Celkově je starý pět let… Minulý majitel se přestěhoval do menšího domu a tak ho neměl kam dát.“

Lehce jsem se dotkl kláves, které hned reagovaly a zahrály příslušný tón. Pousmál jsem se a zahrál kousek Clair de Lune, mé oblíbené skladby od francouzského skladatele Debussy. Klavír byl dobře naladěn, žádnou vadu neměl.

Chceš ho, že? Zeptala se mě Esme v myšlenkách a já jsem nepatrně přikývl. „Dobře, beru ho,“ otočila se Esme na prodavače.

„Vybrala jste velmi dobře,“ přikývl prodavač a odešel s Esme, která musela nahlásit naši adresu a zaplatit. Zahrál jsem ještě pár tónů a pak šel za svou mámou…

...

Klavír k nám přivezli hned druhý den. Hned, jak stál na volném místě v obývacím pokoji, jsem za něj zasedl a zkoušel různé tóny.

Opět mě přepadla touha něco složit, jenže tentokrát jsem nepotřeboval žádné papíry, abych vše mohl zapisovat. Moje paměť byla velmi dobrá. Moje prsty se sami rozeběhly po klávesách, jak černých, tak bílých a rovnou skládaly velmi krásnou skladbu. Připomínalo mi to ukolébavku. Nevím, jak dlouho jsem hrál, ale pro mě to byla chvilka.

„To byla nádhera,“ uslyšel jsem ode dveří. Otočil jsem a spatřil Esme, která se široce usmívala.

„Děkuji… Mám ji zahrát znovu?“ Jen s úsměvem přikývla a já se pustil znovu do hraní.

Opět se prsty rozeběhly po klávesách a já jen vnímal tu hudbu, tóny klavíru, které mi tolik chyběly. Moje paměť si pamatovala každý tón, který jsem do nové ukolébavky dal, který jsem zahrál. Po několika dlouhých chvilkách jsem zahrál poslední tón.

Byl jsem Esme vděčný za to, že mi tuhle nádheru koupila.

„Nádhera… Nikdy jsem ji neslyšela,“ zašeptala a dala mi ruku na rameno. A v tu chvíli mi docvaklo, pro koho jsem to vlastně hrál.

„Ani nemohla… Je totiž pro tebe,“ otočil jsem se na svou mámu. Věděl jsem, že kdyby mohla, rozplakala by se mi tu.

„Děkuji,“ zašeptala a objala mě, jako bych byl její vlastní syn, na kterého je pyšná.

„Nemáš zač, mami,“ odpověděl jsem ji stejně tiše.

Opravdu už nevím, co to povídám… Vždyť Esme je moje máma a já jsem její vlastní syn… A navždy budu…