Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Poprvé - První pacient doktora Carlislea Cullena

26.11.2009 (20:47) • Odehnalka • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 2602×

Z Carlisleova deníku:

Dnes tomu bylo dvacet pět let. Dvacet pět let od té doby co mě upíří z Volttery přeměnili v jednoho z nich. Až do dnes jsem si pamatoval na ten žár spalující mé tělo. Na jed, který mi procházel zakrvácenými orgány. Na zbabělé upíry, kteří hned po mé přeměně vzali do zaječích.

Bylo mrazivé dopolední ráno. Studený vítr ohýbal stromy u blízkého lesa. Brzy měla přijít zima a krajina kolem mne se ocitne pod sněhem a závějemi. Šel jsem pomalou lidskou chůzí podél lesa. Nebylo kam a proč spěchat. Kdo by také chtěl trávit věčnost s upírem? Nebyl žádný důvod cítit se provinile, neměl jsem žádné závazky. Po přeměně v upíra se mi zlepšily smysly a tak jsem svým ultrasluchem vnímal vše na míle daleko… Poslední zbytky linoucí se ptačí melodie či klopýtající skupinky srnek a daňků.

Zaposlouchal jsem se a tehdy bych mohl kterémukoliv člověku říci, že slyším i trávu růst. Dřív bych existenci upírů považoval za výmysl, za naprostou bláznovost v lidské mysli. A tehdy se to stalo…

Do nosu mě udeřil ostrý pach krve, lidské krve. Byla to tak lahodná a pronikavá, že jsem nemohl jinak, než rozběhnout se jí vstříc. Za chvíli jsem dorazil k místu, kde byl zdroj lahodné vůně. Jednalo se o zhruba dvacetiletou ženu, šaty měla protrhané a po celém těle šrámy. Na levé ruce se jí leskl hluboký škrábanec. Viděl jsem proudící krev, cítil tu vůni. Sváděl jsem v sobě vnitřní boj – mám jí pomoc, nemám jí pomoc. Bylo to, jako když spolu válčily dvě strany – Sever a Jih, a podobně.

Tehdy jsem udělal jedno z nejzásadnějších za mou věčnost. Přistoupil jsem k ženě a vzal ji do náruče. K mému štěstí nebyla při vědomí, jinak by na mě měla nejspíše mnoho otázek. Doběhl jsem s ní k vesnici poblíž Volttery, nemohl jsem ji vzít moc blízko hradu. Byla by jenom otázka času, než se poblíž objeví garda Volturiových.

Přejel jsem pohledem po skromném náměstí – zašedlé budovy, zaprášená okna, špinavá studna. Jedinou vyčnívající budovou byl kostel, místo svatých. Musel jsem jednat rychle – ta ženská v mé náruči začala podivně hekat a kňučet. Už tam mě napadlo, jestli jsem jí náhodou neměl vysát a pomoci po mém. Šel jsem ale statečně dál, pokoušeje se nenápadně vniknout na svatou půdu.

Přišel jsem k obrovským dubovým dveřím s lacinou klikou a závorou. Byly zamčené, a jestli jsem byl do té chvíle v klidu, začal jsem věru zmatkovat. V rukách jsem držel tu ženskou a nebylo čím rozrazit dveře. Šáhl jsem, jak jsem si myslel, po první věci, která mi přišla pod ruku a rozrazil s ní dveře. Až pozdě jsem si uvědomil, že v tom zmatku jsem (tak nějak omylem) rozrazil dveře hlavou zachraňované dámy. Ne všichni jsou princové na bílém koni, někdy je zapotřebí i upíra s hlavou. Chvátal jsem pro pomoc, ale kde nic tu nic…

„Haló, je tu sakra někdo?“zvolal jsem nervózně.

„Kde jste kdo? Potřebuji pomoc! Je tu raněná!“

Bez odezvy.

Položil jsem madam na zem a běžel pro obvaz. Už několikrát jsem zde byl, takže jsem moc dobře věděl, kde co mají ti nepořádní mnichové. Bál jsem se, abych jí to moc nezaškrtil, ale co se dalo dělat. Buď bude mít přiškrcenou paži, nebo umře, že? Ani nevím, proč jsem to tehdy udělal, ale vlepil jsem jí facku. Malou, aby jí to nebolelo, ale velkou na to, aby se probrala.

„Erghmm…“ zahuhlala a já věděl, že bude v pořádku. Také jsem pochopil, že i jako upír mohu pomáhat lidem…

V současnosti:

„Zlato…“Esmé mi položila ruku na rameno.

„Přestaň studovat ty svoje deníky. Nechceš jít k nám dolů?“

Moc se mi nechtělo, ale co zmůžete se ženou, která zoufale touží po rodinném kolektivu. A navíc… překvapeně jsem zamrkal a vykouzlil na tváři nejkrásnější úsměv věnovaný Esmé… začíná  Ordinace v růžové zahradě 2.