Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Porušení štítu - Rozbřesk

31.07.2009 (09:00) • JoHarvelle • FanFiction jednodílné • komentováno 0× • zobrazeno 3910×

Máma mě držela pevně v náručí. Dívala jsem se na tu scénu co jsem měla před sebou. Celá horda Volturiových byla rozestavěná po louce. Lhala bych, kdybych řekla, že nemám strach. A nejen o svoji rodinu, ale taky o všechny vlky. Moji druhou rodinu. Mého Jacoba. Mého ochránce. Toho jež se do mě otiskl. Pořád mi to opakoval. Jsem pro něj vším. Udělá pro mě cokoli. Jen, abych byla v bezpečí. Mám o něj strašný strach. Nejsem sobec, když se o něj bojím víc než o rodinu? Doufám, že ne. Začala jsem plakat. Jen pár slz mi teklo po tvářích. Máma si toho všimnula. Ledovou rukou mi je setřela z tváře.

„To bude dobré holčičko.“ Políbila mě na čelo. „Všechno bude v pořádku.“

Chtěla jsem tomu uvěřit, ale nešlo to. Všechno to zkazila ta odporná malá blonďatá upírka. Ach já ji tak nenávidím. Slibuji, že ji jednoho dne za to zabiju.

Přiblížila se blíž k nám. Máma se celá napjala, cítila jsem jak kolem sebe roztahuje svůj štít. Zaštiťovala nás všechny. Do posledního svědka. I Nahuela, stejného poloupíra jako jsem byla já. Hned jsem se cítila lépe, ale stejně. Stále jsem měla divný pocit. Možná si říkáte, že dítě jaká já by nemělo mít takové myšlenky. Jenže nejsem obyčejné dítě. Ve všech směrech. Táta mě pohladil.

Řekni, že to dopadne dobře. Vyslala jsem k němu svoji prosebnou myšlenku. Lehce přikývnul. Jenže skutečnost byla naprosto jiná.

Ta malá upírka, myslím, že se jmenuje Jane. Přišla do středu louky a s ní to její dvojče Alec. Začali na nás útočit, ale díky mamince se nic nedělo. Na tváři té upírky byl vidět šílený vztek. Zřejmě zesílila útok. Máma na sobě nedala nic znát jen se nepatrně usmívala. Směrem, kterým stál ten vedoucí upír. Ten s těmi černými dlouhými vlasy a mléčně karmínovýma očima. Hleděl na ni dosti překvapeně. Jeho tvář ztvrdla. Zavrčel. Ta malá hnusná upírka se začal soustředit ještě víc, a pak se to stalo.

Dodnes cítím tu strašnou bolest jakoby mi někdo trhal srdce z hrudi a přímo před očima ho cupoval na malinké kousíčky.

Jake zřejmě nemohl dál sledovat náš klid a nic nedělání, ale moc dobře věděl co maminka umí. Vyběhl ze štítu. Zlatě zazářil, tak jako ostatní vlkodlaci. Všichni upíři se na tu podívanou překvapeně dívali.

Jane se krutě zasmála a přišla do středu louky. Můj Jacob běžel k ní. Chtěl ji zabít. Jenže se zastavil uprostřed běhu. Naježila se mu srst a bolestivě zavyly. Jeho bolest se však přenesla i na mne. Bylo to hrozné. Maminka mi vyprávěla co ta upírka dokáže, ale zdaleka jsem netušila, že to bude až takové. Vykřikla jsem bolestí. Jake začal výt jak zběsilý, ale i tak zaslechnul můj bolestivý výkřik. Jeho vlkodlačí oči se setkali s mými. Jane zaútočila znovu. Bolest projela oběma našimi těly. Maminka nevěděla co se děje. Nevěděla jestli mě má utěšovat nebo zjišťovat co se děje. Tatínek, ale věděl o co jde. Chtěl se na Jane vrhnout, ale maminčin štít mu nedovolil vyjít ven. Jen bezmocně hleděl jak Jane zaživa spaluje mého Jacoba a mě tím neskutečně ubližuje. Nevím jak to bylo možné. Jestli to bylo tím, že se Jake do mě otiskl nebo něčím jiným, ale trpěla jsem s ním.

Vlci útočili bezmocně na Volturiovskou gardu, která je bez problémů odrážela. Tělo jsem měla jako v ohni ani ledové náruč maminky nemohla ten nesnesitelný žár zchladit.

„Jaku.“ Vykřikla jsem svým dětským zvonivým hláskem. Všichni naši svědci se na mě podívala a pak na Jacoba. Nevěděli co se děje. Žár mi přecházel do každičkého kouska těla. Jacobovo vytí mi trhalo uši. V hlavě jsem slyšela jeho bolest a viděla jak trpí. Bylo to zvláštní. Jako by v této chvíli bolesti do mě vstoupili schopnosti mé matky a mého otce. Zabraňovala jsem ostatním vystoupit ze štítu a zároveň jsem byla v Jakově hlavě a šeptala mu omluvná slova. Tohle se nemělo stát. normální teplota vlkodlačího těla je 42,7˚C , ale i pře sílu štítu jsem cítila, že je to mnoho násobně víc. Jane se snažila víc a víc. Viděla jsem na její tváři potěšení a nejen z toho, že zabije mého Jacoba, ale že tím mučí i mě. Myslí si snad, že jsem upíří dítě? Copak to nevidí? Jsem přeci i na půl člověk!

„Přestaň!“ zakřičela jsem z posledních sil. Žár byl nesnesitelný. Jacobovy myšlenky se upíraly jenom ke mně, snažil se nemyslet na to co přijde.

„Jacobe!“ konečně jsem se vykroutila z máminy náruče. Vypadala jsem na pětiletou. Štít povolil. Stáhl se jako gumička neuvěřitelnou rychlostí, ale propustil jenom mne nikoho jiného. Jacob stále bojoval s Janinou schopností, ale a takovou vysokou teplotou těla to šlo rychle. Do nosu  mě udeřil silný zápach páleného masa. Ta hnusná upírka upalovala mého Jacoba zaživa.

„Přestaň!“ Zařvala jsem z plna plic. Na louce okolo gardy ležel mrtvý Quil a Embry. Hrkly mi do očí slzy. Stékali mi po tvářích v nezadržitelných dávkách. Čím blíže jsem byla mému Jacobovi tím byli hojnější.

„Přestaň s tím.“ Řvala jsem. Škrábalo mě z toho v krku. Jako by to bylo něco proti tomu co se odehrávalo v mojí mysli a mém těle. Moje teplota byla o něco vyšší než lidská. Možná něco kolem 38,7˚C. ještě pár kroků a budu u mého Jacoba.

Jasně jsem viděla, že Alec si mě začal prohlížet, zpozorněl a hlavně znejistěl. Zasyčel na Jane. Pohlédl na Ara. Bolest mě prudce udeřila do břicha. Zlomila jsem se v pase a dopadla na kolena. V dálce jsem slyšela jak moje rodina všichni svědci bolestivě vykřikli, ale nemohli nic dělat.

Jacob vyl, škrábal kolem sebe. Námahou jsem zvedla hlavu. Začal se měnit. Nikdy dřív jsem to neviděla. Během chvíle z něho byl ten nádherný snědý chlapec, kterého jsem tak milovala, ale ne jako chlapce spíše jako staršího bratra. Jane nakrčila oči. Oba jsem opět bolestivě vykřikli.

„Reneesme!“ volala moje maminka. Z posledních sil jsem se plazila k Jacobovi. Lehce jsem se dotkla jeho rozpáleného těla. Jeho zatnuté svaly se náhle povolily. Opět bolestivě zařval. Trhalo mi to srdce.

„Přestaň.“ Bylo to marné. Tohle moje srdce nevydrží. Jestli přestane tlouci Jacobovo srdce tak přestane tlouci i to moje. Moje ruce, tak malé proti těm jeho. Moje ruka vklouzla do té jeho. Jestli umře chci umřít s ním.

„Jestli ho chceš zabít tak musíš zabít i mě.“ Zařvala jsem na ni. Chvíli se na mě nechápavě dívala, ale pak jsem ucítila další příšernou bolest. Zatnula jsem zuby a přitiskla se k Jakovi. Jeho srdce bilo tak pomalu.

„Jaku prosím ne. Neodcházej. Ještě ne. Půjdeme spolu. Slib mi.“ Otočila jsem jeho tvář staženou bolestivou grimasou k sobě. Pokusil se zasmát, docela se mu to povedla.

„Miluju tě Reneesme a nikdy nepřestanu. Zůstaň šťasná.“ Chroptěl. Jeho hlas se vytrácel v ševelení větru.

„Taky tě miluju Jacobe, ale ty nikam neodcházíš. Musíš tu se mnou zůstat. Rozumíš.“ Bušila jsem malýma pěstičkami do hrudi, ale nebylo to nic proti bolesti, kterou mu způsobovala Jane.

„Miluju tě.“ Zašeptal.

„Jacobe.“ Zakvílela jsem.

„Jane přestaň!“ Zařval Aro. Bolest okamžitě přestala. Jenže pro Jacoba bylo pozdě. Nepříjemná horkost z mého tepla ustupovala, ale ne z jeho. Jeho srdce vynechávalo.

„Jacobe!“ zaječela jsem. „Tohle mi nemůžeš udělat. Nemůžeš mě opustit. Prosím. Miluju tě. Prosím. Jacobe.“ Jenže jeho srdce naposledy tlouklo. Tlouklo pro mě. Naposledy. Odešlo nevěčnost. Dotlouklo, aby mohlo odejít tam kde na mne bude dávat pozor, jenž já bez něj nevydržím. Nemůžu bez něj žít.

Slyšel jsem jak se garda začala stahovat a moje rodina přibližovat. Vlci přiběhli blíž. Začala jsem plakat a řvát. Bušit do Jacobova mrtvého těla.

„Nemůžeš být mrtvý. Já jsem ti říkala, abys tu se mnou říkal.“ Odejmuli mne ledové ruce.

„Nessi, je pozdě.“

„Ne není pozdě. On není mrtvý!“ vztekle jsem řvala a mlátila kolem sebe. Koutkem oka jsem zahlédla Volturiovi. Aro na nás hleděl. Jeho výraz byl nepopsatelný.

Táta to nevydržel a rozběhl se k Jane, ta stála stále na místě. Ani se mu nebránila. Zpříma mu pohlédla do očí a stále na něj hleděla, když ji trhal na kusy, ale nemohl tím zmírnit moji bolest. Stále jsem brečela a tloukla do Jacobova mrtvého těla.

„Prosím vezmi mě s sebou. Nenechávej mě tu samotnou.“ Studené ruce mě odtahovali pryč. Pryč od mé spřízněné duše. Duše, které odletěla do nebe a nechala mě tu samotnou. Opustila mě. Nechala mě tady v tom temném a pustém světě.

„Nessi.“

„Nechte mě být!“

„Ness už mu nepomůžeš. Je mi to líto. Je mrtvý.“ Zavzlykala beze slz moje maminka. Otočila jsem se k ní schoulila se do její náruče.

„Nemůže být mrtvý. Nemůže. Nemohl mě tu nechat. To nemůže být pravda.“ Křičela jsem a mačkala její oblečení. Slyšela jsem jak upíři odcházejí a nechávají tady moji rodinu. Maminka ně hladila. Její ledový dotek, byl v této chvíli docela příjemný. Chlácholivý. Soustředila jsem se jen na něj, ale stále mi v hlavě běžela ten poslední zvuk Jakova bušícího srdce. Maminka se mnou kolíbala.

„Nemůže být mrtvý. Nemůže. Nemůže. Nemůže.“ Stále jsem opakovala dokola. „Třeba to jenom hraje. Pamatuješ jednou si na to hrál.“ Prosebně jsem zvedla oči k tatínkovi. Smutně zakroutil hlavou. Za ním stál dědeček Carlisle. Přistoupil k mému Jacobovi. Přikryl ho svým sakem.

„Ne, ne, ne, ne!!!“ křičel jsem na něj. Maminka měla co dělat, aby mě udržela v náručí a neublížila mi. Stále mě konejšila a šeptala uklidňující slůvka, ale nic nepomáhalo. Plakala jsem bez přestání. Všichni se zvedli a odchází do domu. Chtěla jsem zůstal, ale oni mi to nedovolili. Prostě mi to nechtěli dovolit!!! Nechtěli, abych zůstala s mým Jacobem!!!

Donesli mě domů, kde jsem vysílením, bolestí z mučení a hlavně smutkem ze ztráty Jacoba usnula.

O šest let později :

Před měsícem jsem oslavila svoje sedmé narozeniny. Dosáhla jsem svojí urychlené dospělosti. A dnes je také den kdy můj Jacob zemřel za moji záchranu. Nikdy jsem se s jeho ztrátou nevyrovnala. Mnoho dní jsem proplakala dokud mi nedošli slzy. Pak mi zbyly jen vzlyky, bezesné noci a opět dny plné vzlykotu.

A tak se to opakuje celých šest let. Jediným vysvobozením z toho všeho je můj kamarád Seth. Jacobův nejlepší kamarád a teď i můj. Jsem s ním častěji než se svojí rodinou. Tolik mi připomíná Jaka, ale zároveň ho nenávidím, právě proto, že mi ho tak připomíná. Už jsem se rozhodla. Za tu dlouhou dobu jsem si k Jakovi vyvinula už ne sesterskou lásku, ale lásku k muži. Ani nevíte kolik nocí jsem strávila představami o tom, jaké by to bylo, kdyby tenkrát přežil. Jak bychom spolu žili. Milovali se. Zbožňovali se a měli děti. Ach děti. Jak já bych chtěla mít děti. Samovi a Emily se narodil chlapeček a dali mu jméno Jacob. Jak jinak, když jsem se to dozvěděla, proplakala jsem několik dní.

Vyšla jsem na tu louku. Jak já tu louku nenáviděla. Nebyla jsem na ní od té doby… No… To je jedno. Viděla jsem tu scénu před očima jako by se to stalo včera. Bodlo mě u srdce. Podlomili se mi kolena. Dopadla jsem do trávy kousek od místa kde zemřela moje láska. Na tom místě rostl strom. Sedla jsem si pod něj a pohladila zem kde naposledy spočinulo živé tělo Jacoba.

„Za chvíli jsem s tebou Jacobe.“ Z kapsy jsem vytáhla lahvičku s jedem. Za celých šest let jsem pečlivě studovala. Jelikož jsem na půl člověk může mi ten nejprudší jed ublížit. Odzátkovala jsem lahvičku.

„Na tebe lásko.“ Připadala jsem si jak Romeo. Ten příběh jsem milovala. Vypila jsem jed až do dna. Jed byl rychlý a bezbolestný.

Moje duše opustila tělo a již se vznášela. Setkala se s nádherně horkou duší a já věděla, že je to můj milovaný Jacob. Teď jsme spolu navždy.

Autor: JoHarvelle (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Porušení štítu - Rozbřesk: