Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction jednodílné » Poslední dotek

24.07.2011 (15:00) • KacenQaCullen • FanFiction jednodílné • komentováno 13× • zobrazeno 3271×

Poslední dotek

Nervózně jsem stepoval v uličce, kde to zapáchalo nemocničním odérem. Nechtěli mě pustit k ní a mě se zmocňovalo zoufalství. Byl jsem si jist, že bych pro ni mohl udělat víc než osvědčení doktoři se stipendiem, ale ruce jsem měl svázané. Skrz Carlisleovy myšlenky jsem nic nezjistil, měl v nich zmatek stejně jako já. Doktoři pobíhali s přístroji z pokoje do pokoje a ani jeden z nich nebyl ochoten mi cokoli sdělit. S hrůzou jsem na ně hleděl a snažil se krotit vztek, jenž mi pulzoval celým tělem.

Měl jsem vztek na okolí, na svět ve kterém žiju a hlavně na sebe! Kdybych nedovolil, aby se do mě zamilovala, nemusela díky mně ležet na jednotce intenzivní péče a bojovat o život. Udělal jsem chybu už tehdy, když jsem ji nechal odejít s Jasperem a Alice, ale už se nedalo nic dělat. Mohl jsem trnout strachy, zda to přežije a její srdce nezkolabuje.

Vypadala v tak hrozném stavu, když jsem ji spatřil. Nevnímala mě, mé doteky, ani polibky, kterými jsem ji zasypával po celou dobu jízdy. Carlisle mi sice slíbil, že se o ni postará a bude v nejlepších rukou, ale pochybnosti jsem stále měl. Ani jsem nepocítil zadostiučinění, když jsem Jamese trhal na kusy. Pouhá odplata nestačila, abych jí navrátil vědomí a směl znovu vidět její krásný úsměv.

„K čertu s upíry,“ zašeptal jsem zlomeně. Nic mě v tomhle proklatém světě nedrželo na nohou, nic kromě jejího úsměvu a zrychleného tempa jejího srdce.

Na rameni jsem ucítil dotek a podíval se dotyčné do očí.

„Stále nic?“ zamumlal jsem směrem k ní a doufal jsem, že moje obavy jsou mylné. Zakroutila hlavou a něžně mě pohladila po vlasech. Odtrhl jsem od ní pohled a odvrátil jsem hlavu na druhou stranu. Snažila se mě slovíčky uklidnit, ale ta bolest v srdci se nedala vydržet. Ona byla v té proklaté místnosti a já byl tady. I na tu dálku jsem s ní soucítil a za ni jsem prožíval všechno trápení.

„Neboj se, všechno bude dobré,“ konejšila mě. Objala mě kolem pasu a prsty mi kouzlila uklidňující kolečka na bedrech. Chtěl jsem jí věřit, ale něco v mé hlavě mě přesvědčovalo, že vše bude černé a jasné kouzlo čokoládových očí už nikdy nespatřím. Ani skrz své mocné vize nic neviděla, bylo v nich černo, pusto… Nicota.

Složil jsem se na židli a usilovně se modlil, aby všechen nápor její tělo přežilo. Vždyť je ještě tak mladá a přeci musí existovat způsob, jak ji zachránit. Pár zlomenin a ztráta krve přece člověku nemůžou ublížit natolik, aby odešel na druhý konec. Carlisle se musí snažit nebo…

Nepravidelné našlapování mě vyrušilo a zdvihl jsem hlavu. Spatřil jsem Carlislea, jak vychází ze dveří, kde usiloval o život mé lásky. Hledal jsem v jeho obličeji jakoukoli známku o tom, že je Bella stabilizovaná a bude v pořádku, snažil jsem se soustředit na jeho myšlenky, ale nic jsem nezjistil. Chránil si je a jeho pohled byl… prázdný, bez emocí. Rty měl pevně semknuté k sobě a nenašel ani odvahu, aby se mi podíval do očí. Se sklopenou hlavou přešel k nám a chytil Alice za ramena.

Alice na něj zklamaně kývla a Carlisle přivřel víčka. V tu chvíli jsem poznal, že něco není v pořádku. V srdci jsem měl podivný chlad a prázdno, jako by někdo přišel s nůžkami a střihl provázek, jenž spojoval mé a Bellino srdce. Všechno se ztratilo a já jsem zůstal sám.

Podíval jsem se mu do obličeje a spatřil jsem bolest. Alice začala vzlykat a neovladatelně se třásla. Schovala svůj drobounký obličej do mé košile a pevně mě sevřela. Chtěla ze sebe dostat všechnu trýzeň, která ji spalovala.

„Je mi to líto,“ zašeptal Carlisle a já se hroutil na plastové židli s Alice v náruči. Odešla mi, odešla mi dřív, než jsem jí stačil nabídnout to nejlepší ze mě, pomyslel jsem si zlomeně a nechal klesnout své končetiny podél mého těla. V první chvíli jsem nevěděl, jak zareagovat, ale když mě začaly pálit oči, poddal jsem se svým citům. Vzlyky se z mého hrdla draly nekontrolovatelně, nestačil jsem v sobě potlačit své pocity, nešlo to. Všechna bolest, kterou jsem po celá ta léta držel v sobě, chtěla ven. Potřeboval jsem se jí zbavit a… naposledy vidět ji, smysl mého bytí.

„To nemůže být možné,“ spílal jsem nahlas, přičemž jsem hleděl na Carlislea, aby mi řekl jinou pravdu. Jak mohla odejít na onen svět pouze s tímto zraněním?

„Edwarde,“ oslovil mě váhavě, „zranění, které Bella utrpěla, bylo vážné. Na pohled se pár zlomenin nezdálo být vážnými, ale Jamesův jed k tomu moc nepřispěl. Vlastně…“ odmlčel se a sklopil zrak k zemi, „nevydrželo to její srdce.“ Nezapadalo to do sebe, byla tak mladá a plná vitality, nemohla jen tak odejít, aniž by se se mnou rozloučila, říkal jsem si v duchu.

„Chci ji vidět,“ zahuhlal jsem neslyšně směrem ke Carlisleovi. Přikývl a pokynul mi, abych šel za ním. Políbil jsem Alice na čelo a nechal ji na chodbě. To, na co jsem se právě chystal, jsem chtěl udělat v soukromí. Byla to jen má a Bellina chvilka, pomyslel jsem si a zatnul čelist.

Než mne Carlisle pustil dovnitř, pevně mě objal a otcovsky mě poplácal po zádech. Oplatil jsem mu objetí a váhavě jsem sáhl na kliku. Bylo to absurdní, ale měl jsem strach z toho, co spatřím za dveřmi. Bude ta dívka podobná mé Belle? Bude to stále ona, kterou budu navždy držet ve svém srdci?

To se právě chystám zjistit. Otevřel jsem dveře a nakoukl jsem dovnitř. Všude kolem byly přístroje, ale jejich funkce byly k ničemu. Kdyby za něco stály, nemusel bych ji tady spatřit s… bledou barvou v obličeji. Rychlými kroky jsem přešel k lůžku a uchopil ji za ruku. Měla přivřené oči, v obličeji byla bledá a na dotek studená. V jednu chvíli bych si řekl, že není mrtvá, jen je z ní upír, ale nehybnost jejích prstů a žádná odezva jejího splašeného srdce mě přesvědčila o opaku.

Pohladil jsem ji na ruce a letmo se dotkl tváře. Posledním dotekem jsem okusil její kůži. Neudržel jsem se a dal jsem volnou cestu svým citům.

„Ach lásko,“ začal jsem a v prvotním okamžiku se mi zlomil hlas, „nikdy jsem ti do očí neřekl, jak moc tě miluji a teď toho hluboce lituji. Mrzí mě, že jsem ti nestačil říct, že jsi pro mě světlem, které mě denně provází. Že mě tvůj krásný pohled nutí, abych každé ráno vstal s úsměvem na rtech, ačkoli jsem ani na chviličku nezamhouřil očko. Teď, když už tu nejsi se mnou, nemám kvůli komu přežívat.“ Sáhl jsem si do kapsy a nahmatal tam zlatý kroužek. Vyndal jsem jej a nastavil proti světlu.

„Myslel jsem na tebe každou chvíli, co jsi byla pryč. Věřil jsem, že to přežijeme všichni ve zdraví, a tak jsem se rozhodl, že bych tě rád učinil svou ženou.“ Hluboký nádech. „Tak jsem ti chtěl projevit svou náklonnost. Omlouvám se, že jsem to neudělal dříve, dávám si za vinu vše, co se ti stalo, a věř mi, že s tím se bude těžko žít, ale než odejdu a nechám tě tu odpočívat v pokoji, chtěl bych udělat ještě něco, čím bych se zavázal, že pro mě budeš jedinou ženou v mém životě,“ zašeptal jsem ta slova s takovou láskou a pokorou k ní.

Zvedl jsem její bledou ručku a na prsteníček jsem jí nasadil zlatý prsten. Přesně tam padl. Políbil jsem jí každý prstíček a ke konci jsem jí vtiskl polibek do dlaně.

„Miluju tě, Bello, a vždycky budu,“ procedil jsem skrz zaťaté zuby. Odsunul jsem se dál a díval se na ni. Vypadala jako obrázek; čistý, bílý, krásný. Ruku s prstenem jsem jí schoval pod deku a přikryl ji až ke krku. Upravil jsem neposedný pramen vlasů a rozprostřel jej po polštáři.

Naposledy jsem se k ní sklonil a políbil ji na fialové rty. Byl to polibek bolesti a zároveň loučení, ale ať už byl jakýkoli, nikdy na něj nezapomenu, protože patřil jen jí.

S těžkým srdcem jsem vzal lem prostěradla a přikryl jím Bellu až po konečky vlasů. Její nádherný obličej se ztratil za bílou látkou, ale ten krásný pohled jsem si uchoval v paměti a vyryl do srdce, kde navždy zůstane.

Už jsem v té místnosti nemohl zůstat déle, vzdaloval jsem se od ní, až jsem došel ke dveřím a podíval se jejím směrem. Přede mnou ležela silueta mladé dívky. Dívky, která změnila celý náš život. Rty jsem němě naznačil slova lásky a vytratil jsem se. Za dveřmi už na mě čekala celá rodina. Každý měl v obličeji výraz utrpení. Dokonce i Rosalie měla zabořený obličej v Emmettově hrudi a tiše vzlykala.

Carlisle ke mně přišel a soucitně se na mě podíval. V chodbě jsem spatřil uslzeného Charlieho. Oči měl červené a ruce zaťaté v pěst. Prošel okolo mě a probodl mě nenávistným pohledem, na což měl plné právo. Carlisle mě povzbudivě poplácal po rameni, ale ani to mi nepomohlo, abych sám sebe nevinil z její smrti.

„Edwarde, než Bella odešla ne onen svět,“ na chvíli se odmlčel, „tak mě poprosila, abych ti řekl, že tě miluje a vždy bude.“ Na to jsem neměl slova. „Dělal jsem, co bylo v mých silách,“ dořekl zdrceně, když jsem jej mávnutím ruky zastavil. Už jsem o tom nechtěl slyšet. Všechno pro mě ztratilo význam, úplně všechno.

Autor: KacenQaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction jednodílné

Sdílet

Diskuse pro článek Poslední dotek :